Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Chvála povolání

STÁT SE PANEM VÝPRAVČÍM, to není jen tak. Tak napřed musí takový člověk projít řadou zaměstnání a zkoušek na drahách. Mne nejdříve dali ke svrchní stavbě do kanceláře, kde jsem kreslil plány vleček a zakládal archiv. Když svítilo sluníčko, řekl jsem odpoledne inženýrovi: „Kdyby mě někdo hledal, tak jsem v archivu.“ A šel jsem zakládat archiv tím, že jsem v archivu vzal prkýnko a řekl zřízenci, který obracel staré obálky a dělal z nich nové: „Kdyby mě někdo hledal, tak jsem šel k budovnímu.“ A šel jsem s tím prkýnkem k budovnímu, a když jsem to maličko přiřízl, řekl jsem: „Kdyby mě někdo hledal, tak jsem šel pro šroubečky do dílen.“ A šel jsem se koupat. Ovšem můj nejmilejší přítel mě jednou hledal tak důkladně, že mě našli v plavkách u Labe. Tak řekli u svrchní stavby, že bude líp, když půjdu na zdravý vzduch podbíjet kolejnice. To byla krásná práce! Zamiloval jsem si partu traťmistra, polovička jich byli krajánci, kteří prošli evropským povodím a neustále kráčeli proti tokům velkých řek a po tocích potůčků a přeli se o tyrolských říčkách, které ani na mapě nejsou, a přitom jsme měnili kolejnice a podbíjeli pražce. Naše trať v jedné fázi vedla kolem trati jiného traťmistra, kde pracovala zase jinačí parta a ta zase podbíjela a přitom neustále hrála divadlo, protože většina byli ochotníci z okolních vsí. Tak když tyhle party pracovaly vedle sebe, vznikaly tak krásné hovory, že jsem jen užasle naslouchal.

Svátek pro dělníka svrchní stavby byla noční pochůzka, za kterou příští den bylo volno. Bylo to velké dobrodružství, když jsem večer vyfasoval veliký klíč, lucernu a plechovou pikslu s třaskavkami a potom zápisník, do kterého se zapsal každý hlídač domku. Ovšem pro mne to bylo ohromnou slavností, když traťmistr si mě vybral ještě s jedním dělníkem a dali jsme na koleje šlapací drezínu a vyjeli jsme na kontrolu trati. Vpředu drezíny byla taková lavička, na které seděl náš metrákový traťmistr, a my dva vzadu šlapali dva spřažené bicykly s řídítky a ze spádu jsme jezdívali bez držení se založenýma rukama. Ale škoda, že jsem tenkrát nejel, když šlapací drezína vyjela z Poříčan za mlhy a za ní pustili nákladní vlak s lokomotivou na postrku, a ten náklaďák vjel do té drezíny zezadu a odhodil ji do polí, traťmistr visel přes kondenzátor, a tak vyjeli u Třebestovic z mlhy a kočí ukazoval strojvedoucímu (trať tady vede podle silnice), koho to má na mašině. Škoda, že jsem tenkrát místo pana traťmistra tam nevisel já! To musel být zážitek pro celý život!

Ovšem já jsem se měl stát panem výpravčím, a proto mě za rok přeložili zase jinam. Dělal jsem osobního referenta u traťmistra na hlavním nádraží, mívali jsme ve stavu dvě stě padesát dělníků a víc, které jsme hned zapůjčovali do železničních dílen. Dvakrát týdně jsme tam táhli vozejk a vydávali pracovní boty a podrážky a lístky pro těžce pracující, vypisovali marodní lístky a vypláceli příspěvek na dítě a jednou vypláceli zálohu a jednou dobírku. Tak jsem prolezl celé (...)

(......)