Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Autogram U Pábitele

Pane Hrabal, co máte rád?

Hospodu. Dá se říct, že už mám takovej podmíněnej reflex, takže Pavlov by vůbec už nemusel uvazovat psy a stačil by experimentovat s panem Hrabalem. Když přijde sedum hodin večer, začnu se dívat po klobouku nebo po čepici a do hospody už ne že bych chtěl, ale já do hospody jít musím. Už kolikrát jsem byl v morální situaci, že jsem měl volit mezi procházkou s krásnou slečnou anebo hospodou. Vždycky to zatím vyhrála hospoda. Lekám se té představy, že jednou by to mohla vyhrát krásná slečna. Bude to asi nějaký trauma, který by mi mohl vyložit sám pan Freud. To s tou hospodou. Nacopak kurtovat nešťastný psy?

Teď bych se vás rád zeptal, pracujete pravidelně každý den, nebo píšete pod vlivem náhodných impulzů?

Náhodných impulzů. Pro mne pořád počátek nejen prózy, ale i myšlení je událost. Ne sice každá událost, ale ta jistá událost, která má v sobě už strukturu povídky. Takové události pak nejradši vyprávím a sice tak, že ty, co se staly mně, tak že se staly někomu jinýmu, a ty, co se staly někomu jinýmu, zase vypravuju, jako by se staly mně. A tak vyprávěním na několika místech ty události doplňuju, až vypadají, že jsou vymyšlený, jak anekdoty. A pak se snažím dvě proti sobě jdoucí události skamarádit tak, aby kolečko jedné se točilo proti kolečku druhé té události natolik, jako studená a horká voda skotského postřiku. Zkrátka, pokouším se o konfrontáž. A protože mám nešťastnou eidetickou paměť, mám v hlavě kartotéku takových parádních konfrontáží, které mne nepronásledují samy, ale obtěžují mne v celých smečkách a nabízejí se mi ve variacích spřažených na základě asociací. To potom nezbývá, než kdekoliv slehnout a rychle vysypat ty vzrušující události na papír. Pak za čas se podívat, jak to děťátko vypadá. A pokaždé ten text volá po nůžkách, aby byl rozstříhán a sestaven v posunutý text. A zase, jak při výrobě dobré kořaličky nebo sýra, text uschován pečlivě do šuplíku a za čas opět vyjmut a učiněn na něm pokus uvidět jeho řádky v jinačím světle, než na něj bylo hleděno předtím. A zase lze na textu provésti jarní řez nůžkami a konec zaměnit se začátkem a příčinu s následkem. A tak možno neustále pracovat na textu, vždy však pod podmínkou, že každý zásah do textu je bavením se, provokací sebe sama. Tak potom lze chodit i po hospodách jako těhotná družička, tušit že vám něco chybí, že to, co vám chybí, zatím nevíte, ale určitě že to někdy na vás čeká, že vám to už dává znamení, že se stačí jen rozhlídnout, podívat. A pak jednou se vracíte z hospody, nebo do ní jdete, dokonce někdy při pivě, uslyšíte najednou sám v sobě, nebo u vedlejšího stolu, událost, a vám se roztáhne úsměvem tvář, nikdo nic neví, jenom vy víte, že tohle je ten poslední kámen, kamínek do mozaiky, která tím pádem je už celá, nic se k ní nedá přidat, nic ubrat, je to hotové, skončené, podepsané, ale tím i už mrtvé, protože vás to už přestalo bavit, poněvadž na vás dotírají a prosí o sestavení jinačí skupiny (...)

(......)