Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Obrazy, ze kterých žiji

PAMATUJI SI JEN samé světlo, kdosi mne bere za ruku, aby si mne takzvaně pochoval, je to na dvoře, mám pocit hnusu z toho pochování, asi tomu prvnímu, kdo mne zvedl do veliký výšky, páchlo z úst, hrozivý obličej se ke mně blíží, v zoufalství na obranu jsem vší silou udeřil do té tváře naprosto cizí, dodnes hmatově cítím úder mou pěstičkou. Ještě několikrát si vzpomínám, že mne někdo chtěl pochovat, pak mi už dali pokoj…

Pamatuji se, maminka leží v posteli, já ležím na ní, vidím její bradu, tulím se k ní a maminka mi zpívá zničehonic… Osiřelo dítě…, když už rozum bralo, na matku se ptalo… ach, táto, tatíčku, kam jste dal mamičku… Vzpomínám, že mi bylo do pláče… prstíčkem hrabalo… A maminka, když dozpívala, řekla… A jsem mrtvá. A zavřela oči. Než jsem se zhroutil do pláče, dal jsem vší silou mamince do obličeje…

Pamatuji se: z tmavé kuchyně jsem na světlý dvůr vyvlekl těžkou třpytivou vázu, zvedl jsem ji s námahou do slunce, viděl jsem, jak ze zahrady běží maminka, když vztahovala ruce po třpytivé váze téměř v předklonu, pustil jsem tu vázu, roztříštila se ve světle o beton dvorka… Mama, bum, pravil jsem.

Pamatuji se na slunce v pokoji, který vedl na ulici, když jsem otevřel oči, slyšel jsem volání, dupot bot, vrzání řemenů, když jsem se posadil, viděl jsem skupinu mužů v uniformách, byli to vojáci, shlukli se kolem pumpy a pumpovali vodu a nakláněli se a nabírali do dlaní vodu a chrstali si ji na tváře, tak docela vodou potřísněni, řadili se a mizeli mi, stoupali nahoru, na cvičiště, na Plecnikary, na Hády, na Glajdovku.

Pamatuji se na jedno takové ráno ve slunci, pootevřené okno, tam se objevila lidská ruka, pootevřela okno ještě víc, pak ta ruka mezi okna položila cosi v zeleném, poprvně když jsem tohle viděl, lekal jsem se, pak přišla babička, vzala ten předmět, rozbalila jej, do vinného listu tam bylo zabalené máslo, které mělo na hřbetě obtištěnou ratolest. Pak jsem dvakrát týdně čekal na tuhle ruku, byla to ruka putrařky, ženské z Líšně, ta ruka tam dvakrát týdně v jitřních hodinách položila čtvrt kila másla zabaleného do vinného listu.

Pamatuji se na pohledy z tohoto okna, vždy odpoledne, každý den, se ozývala tesklivá hudba, díval jsem se vyjeven tím oknem na ulici, třikrát, čtyřikrát za den tady stoupal pohřební průvod, děsil jsem se pohřebních koní a lesklého černého vozu, pod našimi okny vždy pohřeb zastavil, ulice stoupala vzhůru, byl tady veliký vzestup, zřízenec v černém chocholu podložil za kolo cihlu a koně odpočívali, díval jsem se na lesklou rakev, na sbor lidí v černých šatech a ti za vozem byli celí zachumlaní do černých závojů, vždy někoho museli podpírat, jak se hroutil v pláči, na rozích vozu byly zavěšeny ohromné věnce, pak kočí zvedl jen bič, koně zabrali, dodnes si pamatuji, jak zpod podkov jim odstřikoval písek, kočičí zlato, jak na zadcích se těm koňům vrásčila kůže, a průvod stoupal ještě víc, do zatáčky, kde pak cesta ještě příkřeji stoupala na hřbitov…

Pamatuji si, (...)

(......)