Bohumil Hrabal

DOMÁCÍ ÚKOLY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Rozhovor sám se sebou

Pane Hrabal, jste nacionalista?

Těžko říct. Miluju Polabí, Nymburk, pražskou periferii, miluji řeč, kterou se tu mluví, miluji českou nekonvenční literaturu. Avšak jak mám být nacionalistou, když pocházím z Moravy, když mám vysedlé lícní kosti, tak jako celá naše rodina v širším smyslu, ty vysedlé lícní kosti máme jistě od nájezdu Avarů a Tatarů, možná i Maďarů, když se setkáme o pohřbech, tak podávám ruku desítkám žen a mužů a už ani nevím, jak se jmenují, ale ty vysedlé lícní kosti nás pojí, nakonec jsme i zjistili, že po dědovi, který se jmenoval Kilián, pocházíme půlkou z Francie, napoleonský voják po bitvě u Slavkova, raněn, tady zůstal a selské dcerky pod Brnem jej tak pozorně léčily, že si jednu vzal a odtud ta krev se dohrnula až do mne. Těžko říci, zda mohu být nacionalista, když jsem rostl jako chlapec, jako student jeden rok, a pak každé dva měsíce prázdnin na Balbínce, ulici, kde polovička obyvatel byli Němci, dělníci, kteří uměli hovořit tak dobře česky jako já, namátkou vzpomínám na jejich děcka, na Viloše Kiezla a Rudolfa Nietzscheho a Richarda Alkra, se kterými jsem byl přítel, tak nějak i v té naší široké rodině Bartlů, to je větev babiččina, jedna si vzala i brněnského Němce, bydleli někde v Bratislavské. Tak jak bych měl být vyhraněný nacionalista? Dokonce jsem byl i jedny prázdniny na handlu v Cvikově, bydlel jsem u švadleny, to byl asi tak rok třicet dva, to ještě tenkrát v tom německém městečku byli Němci zrovna takoví jako jsem byl já, jako byla moje matka a otec. Takže můj nacionalismus byla snášenlivost těch třicátých let, kdy ještě nepřišel Hitler, Konrad Henlein, kdy v Nymburce městečko žilo v souladu s několika židovskými rodinami, snad jedním Němcem, který byl na poště a kterému jsme prodali kozu a ona mu chcípla, dokonce tady bylo i několik Maďarů, jedna Ruska, která se přátelila s mojí matkou, a když ji matka pozvala k nám, tak ta Ruska říkala… Co by ne? I kněžna z Czerbacka chodila mezi lid. Chodívali jsme do zahradnictví naproti pivovaru, kde kralovali Bulhaři, kteří uměli pěstovat fantastickou zeleninu, zalívali ji tak, že do předem připravených sudů přes den napustili vodu, aby se vorazila, a pak ji rozhazovali dřevěnými lopatami po záhonech, sedávali jsme u nich a celé hodiny se dívali na jejich práci, pak jsme s nimi byli v takové kůče, která měla hliněnou podlahu, palandy a kamna, tady jsem měl dojem, že jsem v ráji. Když jsem o prázdninách pěšky nebo na kole projížděl Slovenskem, vždycky tam někde dole mne nechali přespat Maďaři, dokonce jednou jeden mne vedl kolik kilometrů pěšky do ubikace, vždycky jsem znal Maďary jako příjemné lidi, několikrát jsem během desíti let byl v Budapešti a ostatních městech, vždycky na mě byli Maďaři hodní, zrovna tak i Poláci, snad to všechno dělal ten můj obrácený postup, kterým jsem se nakonec stal i spisovatelem, vždycky jsem naslouchal tomu druhému, vždycky jsem vycházel z pozice toho druhého, dokonce jsem se snažil, ale okamžitě (...)

(......)