náhodně vybraná ukázka
Tato povídka (nebo novela, nebo romaneto, nebo cokoliv chcete) není psána jako obhajoba určitých lidí. Netroufal bych si být tak sebevědomý a vystupovat něčím jménem. Chci říci aspoň něco o tom, co jsem viděl a co je pravda. Adresuji tuto povídku hlavně těm, kteří se cítí oprávněni vystupovat v úloze soudců "té dnešní mládeže", vybírají si pro své prokurátorské řeči ty nejnetaktnější chvíle, a pak se diví, že je jim odpovídáno stejně netaktně. Všechny generace před námi mají nějakou knihu, která byla napsána na vysvětlenou. To, co jsem napsal, považuji za útvar, podobný jazzové skladbě. Jestli máte možnost sehnat někde nahrávky Miles Davise nebo souboru "The Jazz Messengers", sežeňte si je a pouštějte si je při četbě této povídky. Mnoho věcí pochopíte daleko lépe. Pochopíte potom možná, že i člověk ve svetru a úzkých kalhotách může mít rád Bacha a Haendla. Možná, že pochopíte, že je možno mít současně rád Shakespeara, Šotolu a Šalamouna. Všechny je cituji a omlouvám se jim tímto, že jsem se předem nedovolil.
Nezlobte se, že "hrdinové" mluví slangem - je to pravda! Nezlobte se, že mluví upřímně - chtěl jsem totiž, aby to byl jazz a ne "literatura"!!! Nezlobte se, že pijou - je to docela dobré, ... a děláte to taky! Budu moc rád, když se budete zlobit. Znamená to, že jsem měl aspoň trochu pravdu. Teď vás zavedu na mejdan. Budete z toho asi trochu vedle. Tomu se vůbec nedivte! Každý z nás byl ze svého prvního mejdanu trochu "vyšitej".
Děkuji za pochopení a za zlost.
Litoměřice, 22.12.1962
Václav Hrabě
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy
