Václav Hrabě

HOREČKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II. DOPOLEDNE

Naproti němu matka s dcerou asi šestnáctiletou pojídaly vlašský salát. Byly nedělně oblečené. Matka si ho občas měřila pohrdavým a káravým pohledem. (To asi pěkně vypadám.) Měl chuť říct té paní něco tak provokativně vulgárního, aby to zapadlo do její představy o dnešní zkažené mládeži. (Mezi kterou ovšem nepočítá svou dceru.) Oči té paní, která ví, co se patří a jak se to má a jak se to patří, jakoby říkaly: "Kdepak, ani nápad, naše holka je dobře vychovaná. A kdyby někdy s něčím takovým přišla - tak...!" (To je vono, milostivá paní! Tak, tak. Hlavně, že vy s tím nemáte nic společného. Vaše výchova odolává zubu času. Ať si všichni dělají co chtějí, vy si myjete ruce. Že? Tak se na mě tedy nekoukejte jako prokurátor. Já už jsem půl roku plnoletej! Můžu si zvolit presidenta a poslance... Tak si snad taky můžu zvolit dobu na spaní, ne?) Paní dojedla.

"Pojď, Alenko! Abychom to stihly včas. Strýček Ota nás jistě už čeká."

"Ano, mami." Alenka hledala něco, čím by si mohla způsobně utřít ústa.

"Na!" Podala jí matka malý kapesníček pohybem, který chtěl být mateřsky rozhodný i diskrétní zároveň. Bohužel, rozhodnost převládla a "spravedlivé" paní se podařilo loktem shodit ze stolu talíř s Janovou dršťkovou. Jan ho zachytil a nevzrušeně položil na stůl. Paní zrozpačitěla.

"Děkuji vám, mladíku!"

"Není zač, paní!!" řekl Jan a dopil pivo. Matka s dcerou odcházely. U lítacích dveří se paní ještě jednou ohlédla. Snad se chtěla přesvědčit, jestli je to vůbec možné, aby byl někdo při tak zflámovaném zevnějšku tak úslužný a vychovaný.

U tlusťoučké blondýnky nad limonádami jsem si koupil cigarety a vyšel na ulici. Bylo krásné nedělní dopoledne, přímo stvořené pro ozdravující výlety do čisťounké přírody, a právě tak pro rodinné nedělní návštěvy. Všechno vypadalo nově a mladě. Loudal se s rukama v kapsách. Včera to vlastně začalo strašně nevinně. Byl v biografu s jedním klukem z jejich divadýlka. Ten sebou přivedl Marii. Zná ji z tanečních. Marie je pak pozvala na maturitní večírek. Jejich divadýlko je prý u nich ve třídě oblíbené. Ivan měl rande, tak tam šel Jan s Marií sám. Měli to vzadu ve Viole. Bylo to dost maturitní. Pár profesorů (zřejmě těch s dobrým vztahem k mládeži), víno a cigarety kouřené poprvé s hrdým pocitem vlastní ceny. Zpívala se "Putimská brána" a tak podobně a vzpomínalo se na třídní taškařice. Magnetofon přišel ke slovu až před půlnocí. Pak je vrchní vyrazili ven, profesoři se naposled rozloučili a brána do života byla definitivně otevřena. Na refýži jich zbylo něco přes deset. Tony prohlásil: "Nic nekončí! Kdo něco snese a nezkazí večer, jde k nám! Kvartýr je prázdnej, starouši jsou na chajdě. Tak co?" No, šlo se a byl z toho mejdan, jak se patří... Marie je vlastně strašně chytrá holka. A nebo je možný, že ty chytrý řeči vedla jen proto, aby si potom nepřipadala přede mnou shozená. Ale to ne, na to je moc opravdová. A je vlastně hodně hezká. No jo, ale co z toho? A stejně jsem prase. Nebo vlastně ne, spíš zajíc, vykulenej zajíc. A před takovou holkou si hraju na cynickýho světáka. A Tonymu se proto směju. No jo, ale Tony nikdy nebude dělat nic víc, než se snažit klátit ženský tak elegantně, jak to viděl v posledním cizím filmu. Ale proč se vymlouvám? Vždyť jsem sám ještě neudělal ani "ň", nic, co by mi dávalo právo povyšovat se. Jsem sčetlej, to je fakt, študuju, hraju pantomimu, ale to všechno může docela klidně bejt snobismus, holej snobismus...

"Hele, mladej!" před Janem zaskřípala stojedenáctka, "dyž ses vožralej, tak nelez na ulici!" řval šofér z budky.

"Kouká, jako když nadloubá volovi!" dodal závozník a rozjeli se. Jan se vrátil na chodník. (No jo, nevyspalej, mám kocovinu a mindráky. Ale stejně je to krásná nadávka - "Kouká, jako když nadloubá volovi", senzační nadávka, taková bruegbelovská). Stál před palácem Informačního střediska NDR. Lidé na něj koukali vyjeveně, jako by byl nejmíň Gagarin. (Vlezte mi na hrb! To se vám ještě nestalo, že vás málem přejeli? Ne? Já jsem v Praze teprv rok. Musíte bejt shovívaví, občané!) Zapálil si cigaretu a začal si prohlížet výkladní skříň. Mezi vystavenými reprodukcemi obrazů z drážďanské galerie vystupoval do popředí obraz nahé dívky, ležící v sešeřelé krajině s exotickými stromy. Dívka vypadala jako unavená sentimentální statistka od filmu, odpočívající po práci. (Giorgione! Venuše!) Něco mu na těch černých očích unavených s profesionální krásou a elegancí připadalo známé. A to podepření hlavy. No jasně, je to Alice, aspoň trochu. A nebo sem tak docela vyděšenej, že vidím v každý nahý ženský první holku, se kterou jsem spal? Ne, panebože, to snad ne, snad je to dovopravdy jen tou kocovinou. Přešel opatrně ulici a loudal se k svému podnájmu. Bydlel blízko Karlových lázní. Ulice byly plné. (Co kdybych teď tak potkal Želivskýho? Vracel by se od Vltavy, přes kleriku igeliťák a šel by na radnici. A až bych na něj křičel "Želivskej, nechoď na radnici, chtěj tě tam podřezat!" tak by se na mne jen přezíravě kouknul a šel by dál. A já bych křičel "Neblázni! Nedělej ze sebe hrdinu!" a on by mlčel a neměl by mě čím urazit, jednak proto, že tenkrát neznali slova jako puberta, adolescence a morální profil mládeže, jednak proto, že to byl dobrej chlap. A pak bych si nevěděl rady, tak bych se s ním začal prát a sebrali by nás a než by s námi sepsali protokol, byl by Želivskej zachráněnej, protože radní by se mezitím naštvali a rozešli by se na sváteční oběd. A já bych vzal Želivskýho s sebou a půjčil bych mu "Kapitál" a Apollinaira. A pak bych ho vzal k Ivanovi a pustili bysme mu Armstronga. A naučil bych ho kouřit. Jenomže to nejde. Už je mrtvej. A slavnej.)

"Dobrý den, paní Volrábová."

"Dobrý den. To už tak časně, nebo tak pozdě?"

"Vono je to vlastně jedno, paní Volrábová. Ranní ptáče, nebo večerní, doskáčou stejně daleko. Vo půlnoci se to všecko sejde!"

"Ale jděte, vy jste nějakej smutnej, hned po ránu."

"To víte, jakej má člověk bejt, když je takovej krásnej a veselej den, že jo...? Tak nashledanou!"

"Nashledanou!"

(Hergot, jestlipak za Želivskýho byly taky domovnice? Asi ne. Leda v bordelech a na královskejch hradech. A co? Želivskej je mrtvej. Toho už nepotkám. Je mrtvej a slavnej. A moh by bejt dobrej do party. Hergot, copak jsem tak zřízenej, že nedokážu ani odemknout? No, zaplať pánbu...! A stejně je mi to líto, von by se totiž Želivskej se mnou stejně asi nekamarádil.) Prošel chodbou a vstoupil do pokoje, kde bydlel společně s Karlem. Zamkl za sebou, shodil svetr a padnul na postel. Chvíli nehybně ležel a díval se do stropu. Prostěradlo bylo příjemně chladné. Pak se zvedl a zapnul rádio. Stejnoměrný hukot ho uklidňoval. Svlékl se, vzal si ze stolu hrnek se studeným čajem z minulého dne a natáhl se na postel. Z rádia se ozvaly hlasy houslí, viol a cembala. Snažil se dávat pozor, ale slyšel hudbu jen jako z dálky. Hlasatelka uváděla další číslo. Skladatel se jmenoval nějak italsky. Připomnělo mu to Venuši ve výkladní skříni. (Alice, proč se nedá zpívat scatem při cembalu?) Vzpomněl si na tu noc, kdy byl u Alice poprvé. Bylo to nějak ke konci března. Byli spolu tancovat, trochu pili, líbal ji na parketě a ona se mu smála a pak na ulici, když šli domů, a to už se mu nesmála a pak tápal po špičkách za ní po těch točenejch dřevěnejch schodech, jaký můžou bejt jen na Starém Městě. Jenom tomu, že je sčetlej a celkem taky dost dobrej v pantomimě, vděčí za to, že na něm nepoznala, že je první holka, se kterou spí. Usnuli až k ránu. Vzbudil se dřív než ona a chvíli se na ní díval. Měla teplou pleť, takovou, o které se psává v románech "pleť jako broskev". Políbil ji na bradu. Otevřela pomalu oči, zavrněla a řekla: "Zdálo se mi, že jsme se milovali na louce a okolo nás létaly včely. A pak jsem tam usnula a ty jsi odešel a začal padat sníh a tál mi na rukou. A bylo mi smutno, že jsi pryč, tak jsem se vzbudila". Podíval se z okna. Z protější střechy stékal poslední špinavý sníh. Pomalu a něžně ho hladila po zádech. Měla horké ruce, trochu opuchlé spánkem. Odešel od ní druhý den ráno. (Sakra, měl bych vypnout to rádio, nebo to bude vyřvávat celej den. Ale ať! Aspoň líp usnu... Alice, ta hudba je tak dobrá, jako tvoje ramena sklánějící se nade mnou, aby mě upozornila, že spát s někým není, totéž jako spát. Alice, u potoka, v suché modré trávě hraje napudrovaný pán na cembalo a na prsty mu padá sníh, růžový, žlutý a bílý a taje tou muzikou, je z něj voda a chytá se na trávě a na paruce toho hráče, Alice, přes potok jdou kavalíři v texaskách a jejich napudrované dámy nadzvedají krinoliny a ztrácejí střevíčky v proudu. Alice, Alice, už přešly, začíná gavota, má milá, všechny tyto dámy do zítřka umřou, kdo by unesl tolik zimy a deště na nahých ramenou, umřou, je to poslední gavota, podívej se, jak elegantní a něžná agónie, podívej ten sníh, jak taje ve tváři hudebníka, Alice...)

Probudilo ho mlácení do dveří.

"No jo, moment, už jdu." Natáhl si kalhoty a šel otevřít.

"Buď zdráv! Jestli tu máš návštěvu, tak promiň. Ale musím si sem dát aspoň kufr."

"Ne, jen klid, jsem tu sám." Karel vešel dovnitř.

"A proč si mi neotvíral? To jsi spal při tom randálu?" Z rádia se ozýval řičivý pochod, hraný zřejmě několik set člennou vojenskou dechovkou.

"Když jsem usínal, tak hráli nějakej barokní koncert. Jo, a ještě, že jsem si vzpomněl. To si neumíš odemknout a musíš mě budit, Indiáne?"

"Ale jo. Odemykat jsem se naučil už v osmiletce. Ale teď mi to nebylo nic platný. Protože jste nechal v zámku klíč, víte, pane."

"No jo, tak mi to promiňte, soudruhu... Já mám totiž strašnou kocovinu, víš? Hele, nepřivez si náhodou nějaký kafe?"

"Přivezl, samozřejmě. Nemyslel jsem přitom ovšem tolik na tvůj nezřízený život, jako na mé usilovné studium. Ovšem, může se stát, že i tobě nabídnu."

"Tak nabízej, tady máš hrnek, a kde je vařič, to snad víš!"

"Člověče, nech mě aspoň převlíci, jo?"

"Tak ukaž, já to uvařím, stejně bys to zkazil. Hele, co je ti to platný, že jseš marxista, když neumíš uvařit kafe? Kam myslíš, že to v životě dotáhneš, co?"

"Nekecej, nekecej a koukej vařit to kafe! Občas mi ten tvůj jakocynismus z tý tvý zastydlý puberty leze krkem. Tak se podívej, ty filosofickej eléve, když ty jsi se učil v desátej třídě nazpaměť Máj, tak já už jsem chodil do Reduty probojovávat charleston, rozumíš?!? Tím ti chci připomenout, abys nezapomínal na povinnou učtu k člověku, kterej je o tři roky starší a o dva roky déle v Praze, jasný?"

"No JO."

Honza sléval kávu do skleniček od hořčice. "Ale kafe stejně udělat neumíš!"

"Zase umím jiný věci, společnosti prospěšnější, ty komediante chuligánskej!"

"Hele, nechceš si zakouřit?" obrátil Honza hovor.

"Jo." Srkali kávu.

"Karle?"

"Hm?"

"Pojď se večer podívat na naše gala představení. Mám tam novou roli. Zkoušej to se mnou. A Alice zpívá pár novejch výbornejch písniček. Některý úplně jako Fitzgeraldka."

"Honzo, nezlob se, ale já fakt nemám čas. Pozejtří dělám zkoušku z ekonomie a ještě musím nadřít imperialismus, fakt."

"No, jak myslíš. Ale aspoň by sis duševně odpočinul."

"Jo, to úplně chápu. Když tam vystupuješ ty, tak to určitě nebude nic moc duševně namáhavýho."

"Hele, vem si ještě cigaretu a nech si tu sžíravou satiru!"

"Dík. Mimochodem, ty bys měl taky začít dřít, ne?"

"Podívej se, příteli, s tím na mne nechoď, jo! Jednu zkoušku mám za dvě a teď na mě čeká teorie literatury. Chápeš, že jako sčetlej, povrchní snob se na ní celkem moc nemusím připravovat."

"No, hlavně když si věříš."

"A to zas jo... Krucifix! Už mi jde ta dechovka na nervy. Zkusím něco chytit." Po chvíli praskání se z rádia ozvalo řinčení kytar a jódlující hlas.

"No, Laxik, co se dá dělat. I to je lepší."

"Jistě, jistě, ty můj malej kosmopolito."

"Hele, je to furt lepší, než bejt tak citlivej na kosmopolitismus, že se dáš hodinu voblbovat dechovkou jen proto, že je to prej národní."

"No jo, tak se už přeci uklidněte, pane Ratkin!"

"Karle, ty si z toho děláš srandu, ale já bych byl fakt asi pro takovýho Šrámka docela chutný sousto. Jenomže tomu ty nerozumíš. Ty ses občas tak klidnej a vyrovnanej, až to bolí!"

"Jo? No tak se podívej: Za prvé, kdyby všichni lidi byli senzitivové, tak bysme chcípli hlady, rozumíš, ty potrhlej mime? A za druhé: Ty si asi myslíš, že já už jsem se narodil s představou vlastní budoucnosti a s vyhraněným morálně politickým pohledem, ne? Jestli tě to jen občas napadne, tak seš na velikánským omylu... Byl jsem dost zmatenej a trochu jsem i teď. A myslím, že by to se mnou bylo dost blbý, kdybych měl ve všem úplně jasno... Hele, já si myslím, že nezáleží na tom, v jakém zmatku člověk je, ale na tom, jestli má aspoň snahu se z něj dostat, rozumíš. Tím chci říct třeba to, že bych ti tvoje flámování vyčítal asi dost silně, kdybych nevěděl, že děláš taky něco pořádnýho mimo to. A že toho pořádnýho je víc."

"Děkuji ti, žes pronesl řeč tak hluboce procítěnou. Já fakt nemám rád ten mejdanovej styl života. Zdá se mi to málo. Chlastat, natáčet na magneťák všecko, co je zpívaný anglicky a vodit si domů holky, když sou "starý" někde venku. Hele, tyhle kluci, co v tom žijou, mají skoro všechno jako na dlani. Rodiče maj postavení, kvartýr, známosti. Synáčkové žijou na konto svých otců. Třeba i na morální konto. Velkoryse mrhají čas. Ale já si to nemůžu dovolit. Ten čas...! Mně nadáváš do senzitivů, ale já myslím, že to není zbytečný všímat si věcí, který vypadaj jako kus nenapsaný básničky. Rozumíš, všímat si jich všude, i tam, kde tě nikdo za to nepochválí "Výborně, soudruhu, je vidět, že jste esteticky na výši", snažit se bejt citlivej, tak jak člověk začne bejt v šestnácti letech. Nevšímat si, že se ti někdo kvůli tomu směje. Dělat něco, co je pro lidi potřebný a nemusí to bejt jen kamna nebo housky. Dělat něco potřebnýho! A dělat to dobře! Pak může člověk jít a dát si s klidným svědomím třeba deset rumů za sebou ve stoje u pultu a nikdo nemá právo mu to vyčítat, protože ten člověk je za sebe úplně odpovědný, právě tak jako je odpovědný za tu práci, která je lidem užitečná a kterou on dělá s takovou chutí, láskou a odpovědností, jako když pije třeba těch deset rumů... Na to sem nějak přišel dneska ráno, víš...? Prosím tě, rozumíš mi aspoň trochu?"

"Myslím, že jo," řekl Karel a labužnicky, s vědomím, že je to nespolečenské, žvýkal lógr ze dna skleničky. "Je to dost, že jsi na to přišel. Hele, pamatuješ si ještě na to, když jste brali na jedenáctiletce anatomii, že jo? Říkali ti, co jsou to prvotní a druhotné pohlavní znaky. Říkali ti, že vousy jsou druhotné. Prvotní je to, že chlap může spát s holkou a mít s ní děti, je to tak? No, hele, já mám tenhle názor - I lidskej život má prvotní a druhotné znaky. Ten mejdanovej styl má pokračování v dokonale rozvinutém měšťáctví. Touha mít pěknou ženu, pěknej kvartýr, auto, chajdu. Jo? No a tomuhle říkám druhotný znaky člověka. Rozumíš? Prvotní je, že člověk má něco dělat zrovna tak, jak si to říkal před chvílí, dělat něco, co by bylo užitečný. Něco, co by tu po něm zůstalo. Sakra, jsme smrtelný, ne? Tak vidíš! Prvotní je - udělat něco - třeba pilník, barák, básničku, prostě něco, co lidi budou potřebovat a co jim bude užitečný, až tu nebudeš. To ostatní, to jsou ty druhotný znaky člověka. A většinou čím komfortnější, tím větší prázdno za nimi... Tak... A teď se dem někam najíst!"

"Myslíš jako do hospody?"

"Jo. Zrovna tak! Pojď, zvu tě! Jsem v balíku, dostal jsem prachy za článek o ekonomii socialismu pro jedny okresní noviny."

"Tak jo. Počkej moment, vezmu si svetr."

Vyšli ven. Slunce pražilo. U svatého Víta tlouklo poledne.

"Kam půjdem?"

"Ke Křížovníkům?!?"

"Dobrý, dem."