Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

Václav Hrabě

Václav Hrabě - životopis

Václav Hrabě
[13.6.1940-5.3.1965]

[1] [2] [3]

     Nedožil se ani pětadvaceti, natož knižní podoby svých veršů. Ostatně, co se kdy z Václava Hraběte zveřejnilo, téměř vždy bylo neseno vděčnou láskou a obdivem přátel a skromných nadšenců. Hned zkraje těch z Litvínova, co v roce 1966 přijeli do pražské Violy a s Mirkem Kováříkem v čele věnovali Hrabětovi celý večer. Rok nato vyšel výběr jeho recitovaných veršů, prolnutý hudbou Karla Velebného a jeho SHQ na albu Poezie a jazz II (Supraphon) a v roce 1969 konečně knížka Stop-time (MF), připravená Mirkem Kováříkem. Ta, kterou po letech opsala Mišíkovi jeho kamarádka a manažerka Hanka Hermannová. A kterou si lidé opisovali jako snad žádnou jinou sbírku těch let. Když v roce 1977 napsal tehdy pětadvacetiletý Jaromír Pele knihu literárních portrétů Nový obsah (MF), uvedl ji hrabětovskou kapitolou Předchůdce. Pět let nato Jan Lukeš v ještě kontroverznější Prozaické skutečnosti (MF) znovu posoudil Hrabětův význam a vystoupil proti tvrzení Josefa Peterky o "úplně zbytečné legendě"'.

     Kritické knížky nepřesáhly náklad 2 000 výtisků a že zmizely rychle, je smutná sláva. Ještě trpčí byl stejný náklad a ovšem bolestnější sháňka po Blues v modré a bílé (Melantrich, 1977), druhém výběru z Hraběte, sestaveném tentokrát Jaromírem Pelcem. Jenomže Hrabě se mezitím stal majetkem i rockového publika a s Mišíkovou hudbou a hlasem se dostal i na desky. Ukázalo se, že silnější než básníkovo spojení s jazzem a s reáliemi 60.let je jeho vším pronikající hledání pravdy, čistoty, životní vážnosti a smyslu. Hrabě našel zaníceného interpreta v Kováříkovi, který ví o poezii bezmála vše, ale stejně tak v Mišíkovi, který - tenkrát - znal z poezie jen tuze málo. O smyslu Hrabětových veršů a způsobu jejich podání lze polemizovat. Řekněme, že třeba Kováříka nelegitimuje ke "správnému" výkladu ani to, že vlastní část Hrabětovy pozůstalosti. Ale zcela mimo diskusi je jeho úsilí přiblížit Hraběte novým a novým lidem, kteří by se k němu jinak těžko dostali. Když Kovářík recituje v lochotínském amfiteátru do ticha třiceti tisíc lidí Blues za Vladimíra Majakovského, těžko mluvit o "uměle přiživované oslavné atmosféře". I nápad na tohle album, který vyšel před devíti lety z hlavy Mišíkova přítele Hynka Žalčíka (spolu s Kováříkem dramaturga onoho večera v Malostranské besedě), v sobě nenesl nic víc ani míň než chuť udělat něco pro radost sobě a pár lidem. Dlouho ty nahrávky ležely v regálech; to těm pár lidem vadilo. Ne to, že to všichni dělali zadarmo. Jak hráli, tak žili. Hrabětovsky, bez pózy.

Další životopisy: [1] [2] [3] [4] [5]