František Hrubín

JOBOVA NOC
recenze
(pro čtenářský deník nebo referát)

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Recenze

Rámcem a hlavním podnětem této sbírky byla válka. Hrubínovy verše, do nichž pateticky zasahovaly historické ozvěny doby a prostupovaly se s básníkovým vnitřně prožívaným my- šlenkovým zápasem a s lyrickým steskem za přetrženým časem štěstí, poklidu a krásy, byly během války v podstatě také napsány.

Jobova noc nebyla báseň příležitostná. Hned na počátek skladby, od prvního zpěvu, je umístěn spor s básníkem, jehož jméno je Job. Žije ve staré zemi, je sám a je churavý. Básní z ran, jimiž trpí a zpívá v pokoření a v nepřízni staré země.

Výslovně se tvrdí, že nejde o postavu biblickou, nýbrž o protiklad toho, co bývá vyjadřo- váno slovem "boj". Jobovou nemocí je "zbabělá nečinnost sama, nerozhodnost a váhavost, otráveného nenadšení", subjektivismus a pasivita osamoceného, jenž se stává pouhým mechanickým nástrojem poezie. Také se však výslovně uvádí, že tento Job je bez "srdce, něhy, lásky, zášti" prokletých básníků. Aby svůj rozhovor uvedl ještě dále, přivdává Hrubín též Lelia, typického básníka prokletého. Vztah k "prokletým básníkům" a své pojetí úkolu poezie, jež právě s prokletými básníky spojoval, tedy Hrubín nezjednodušoval. Zatímco básníka Joba odmítal, pokud byl výrazem slabosti a izolovanosti, měl prokleté básníky rád a obhajoval je, neboť mu byli blízcí vzdorem a volností a krásou, které dosahovali.

Nad sporem o poezii a z víru světového dění se konečně v Hrubínově básni vynořuje obraz Čech a nad úzkostí se zvedá hymnus na rodnou zemi, dovolávající se ozvěny staré romantické vlastenecké písně:

 

 .....Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
 Obraze rámu prastarého,
 kolikrát vytrhli tě z něho,
 že odprýskaly barvy tvé
 až po tmu hrobů. A v den slavný
 znovu pro zraky žárlivé
 napjal tě rámař starodávný .....
 

 

A ještě v další strofě:

 

 Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
 Opánku tvrdě uhozený,
 v úvozu nebes pohozený,
 bys nebyl ztracen poprvé!
 Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
 řemínky řek si rozvázala
 a bosa šlápla do krve .....
 

 

Job zaniká se starou zemí a s ním i představa básníka individualisty, distancujícího se od proudu bezejmenných, utvářejících budoucnost světa.