Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXVII

Konečně pro mne přišla četa barevných vojáků, dost dobře vyzbrojených. Černoch, jehož vlastnictvím jsem očividně byl, mě odvázal od dubu, ke kterému jsem byl upoután, a vydal mě veliteli eskorty výměnou za objemný měšec. Měšec hned otevřel. Byly v něm piastry. Zatímco si můj černoch, kleče v trávě, lačně přepočítával svůj výdělek, vojáci mě odvlekli. Zvědavě jsem si prohlížel jejich výstroj. Byli oblečeni do stejnokrojů z hrubého sukna barvy hnědočervené a žluté, španělského střihu. Na kudrnatých vlasech měli posazeno cosi na způsob kastilské montery s širokou červenou kokardou. Místo sumky visel jim u boku jakýsi tlumok. Byli ozbrojeni těžkou puškou, šavlí a dýkou. Později jsem zjistil, že tuto uniformu nosí Biasuova tělesná stráž.

Prodírali jsme se klikatými uličkami mezi nespočetnými ajoupami, až jsme konečně dorazili ke vchodu do jeskyně, který se otvíral v jedné z těch vysokých skalních stěn obklopujících údolní savanu. Pohledu dovnitř bránil veliký závěs z měkké tibetské látky živých barev a vzoru, které se říká kašmír. Vstup chránilo několik řad vojáků stejně vyzbrojených jako ti, co mě přivedli.

Velitel eskorty vyměnil heslo s dvěma strážemi, které přecházely před vchodem. Poté nadzvedl kašmírovou záclonu a uvedl mě dovnitř. Pak opět záclonu spustil.

Z klenutého stropu visela na řetězech měděná lampa s pěti hořáky a vrhala komíhavé světlo na vlhké stěny sluje nepřístupné světlu. Mezi špalírem mulatských vojáků jsem spatřil barevného muže: seděl na ohromném mahagonovém kmeni, zpola zakrytém kobercem z papouščího peří. Tento muž patřil mezi takzvané sakatry, míšence, kteří se od čistokrevných černochů liší pouhým odstínem, nuancí často nepostřehnutelnou. Byl směšně vystrojen. Nádherný opasek z hedvábných šňůr, na němž visel kříž svatého Ludvíka, mu přidržoval ve výši pupku modré spodky z hrubého plátna. Úbor doplňoval bílý atlasový kabátec tak krátký, že nedosahoval do pasu, dále šedé jezdecké boty, kulatý klobouk s červenou kokardou a epolety. Jedna byla generálská, zlatá, se stříbrnými hvězdičkami, druhá ze žluté vlny. Byly na ní přišity dvě měděné hvězdičky, které původně sloužily jako kolečka u ostruh, nepochybně proto, aby šly do páru se svou skvělou sestrou. Obě epolety nepřidržovaly na jejich místo příslušné šňůrky, a proto visely z obou stran na vojevůdcovu hruď. Na koberci vedle něho ležela šavle a bohatě vykládané pistole.

Za jeho stolcem stáli mlčky a nehybně dva hošíci: každý držel v ruce veliký vějíř z pavích křídel. Ty dvě děti, oblečené do otrockých spodků, byly bílé.

Dva čtverce karmínového sametu, zřejmě z kostelního klekátka, označovaly dvě místa, vpravo a vlevo od mahagonového špalku. Na jednom z nich seděl obi, který mě vyrval zuřivosti griot. Seděl s nohama křížem, bílou hůlku držel svisle před sebou, nehybný jako porcelánový bůžek v čínské pagodě. Viděl jsem pouze, jak se v otvorech závoje blýskají planoucí oči a hledí upřeně na mne.

Po stranách velitele byly umístěny svazky vlajek, (...)

(......)