Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXII

„Teď je řada na tobě!“ řekl velitel k poslednímu zajatci, onomu osadníku, kterého měli běloši v podezření, že je míšenec, a který mě pro tuto urážku vyzval na souboj.

Odpověď osadníkova utonula v obecném ryku:

„Muerte, muerte! Death! Death! Smrt! Smrt! Touyé! Touyé! Zabte ho!“ řvali povstalci, skřípajíce zuby a hrozíce nebohému zajatci pěstmi.

„Generále,“ řekl jakýsi mulat, který se uměl lépe vyjadřovat než ostatní. „Je to běloch. Musí zemřít!“ Nebohý plantážník se křikem a gesty konečně domohl slova.

„Ne, ne, pane generále! Ne, drazí bratři! Já nejsem žádný běloch. To je hanebná pomluva! Jsem mulat, míšenec jako vy. Moje matka byla černá tak jako vaše matky a sestry.“

„Lže!“ volali rozlícení černoši. „Je to běloch. Vždycky nenáviděl černochy a všechny barevné.“

„Nikdy!“ bránil se zajatec. „Nenávidím bělochy. Jsem váš bratr. Vždycky jsem říkal s vámi: Négre cé blan, blan cé négre! Černí jsou bílí, bílí jsou černí.“

„Lže! Lže!“ povykoval dav. „Touyé blan, touyé blan! Zabte bělocha!“

Nebožák se bránil s hlasitým vzlykotem: „Jsem mulat, patřím k vám.“

„Důkaz?“ řekl chladně Biasu.

„Důkazem je,“ odtušil plantážník v zmatku, „důkazem je, že mnou bílí vždycky pohrdali.“

Mladý míšenec se prudce obrátil k osadníkovi.

„Bílí tebou pohrdali, to je pravda, zato tys dělal, že pohrdáš míšenci, ke kterým tě počítali. Doslechl jsem se, že prý jsi dokonce vyzval na souboj jednoho bělocha jen proto, že tě osočil, že patříš do naší kasty.“

V rozhořčeném zástupu vypukl všeobecný halas a výkřiky Na smrt!, divočejší než dříve, přehlušily plantážníkovu řeč. S kosým pohledem na mne, překvapeným a prosebným zároveň, ospravedlňoval se plačky:

„To je pomluva. Patřit k černým je pro mne největší čest i sláva. Jsem mulat.“

„Kdybys byl vskutku mulat,“ podotkl klidně Rigaud, „nikdy bys toho urážlivého slova neužíval.“

„Už nevím, co mluvím,“ zakoktal nešťastník. „Pane vrchní generále, důkazem toho, že mám v žilách černou krev, je tento černý měsíček u kořene mých nehtů.“

Biasu odstrčil úpěnlivě vztaženou ruku.

„Neumím jako náš pan kaplan číst z dlaně osud a povahu člověka. Slyš však: naši vojáci na tebe vznášejí dvojí žalobu: za prvé že jsi běloch, za druhé že jsi zapřel své bratry. Jestliže je tomu tak, musíš zemřít. Tvrdíš, že patříš do našich řad a žes je nikdy nezradil. Zbývá ti jediný způsob, jak dokázat to, co tvrdíš, a zachránit svůj život.“

„Jaký je to způsob, generále?“ otázal se dychtivě plantážník. „Jsem připraven.“

„Dobrá,“ řekl Biasu chladně. „Vezmi tesák a probodni tamty dva bílé zajatce.“

Plantážník s děsem couvl před tesákem, který mu Biasu s ďábelským (...)

(......)