Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVII

Nevím, pánové, proč vám to vykládám. Tyto úvahy nepatří k těm, které člověk chápe nebo může vyložit. Ten, kdo je nezakusil, nedovede si je představit. Já je znám. Octl jsem se v tomto duševním rozpoložení, když mě Biasuovi strážci předali černochům z Červeného vrchu. Měl jsem dojem, že jsou to přízraky, které mě předávají přízrakům, a nechal jsem se bez odporu přivázat ke kmeni stromu. Donesli mi pár brambor ve vodě uvařených a já je snědl, veden oním bezděčným pudem, který dobrota boží člověku ponechává i v nejtěžších strastech ducha.

Zatím přišla noc. Moji hlídači se stáhli do svých ajoupas a u mne jich zůstalo pouze šest. Seděli nebo leželi kolem velkého ohně, který si rozdělali na ochranu před nočním chladem. Zakrátko všichni usnuli.

Vysílenost mě sváděla k neurčitému snění. Vzpomínal jsem na pokojné a monotónní dny, které jsem donedávna trávil po Mariině boku netuše, že by budoucnost mohla pro mne chovat ve svém klínu něco jiného než věčné štěstí. Srovnával jsem ty dny se dnem, který právě minul, se dnem, kdy jsem zažil tolik neuvěřitelných věcí, až jsem skoro pochyboval, že jsem byl vskutku jejich svědkem, se dnem, kdy můj život třikrát propadl smrti, aniž byl zachráněn.

Rozjímal jsem o své budoucnosti, která se omezovala na jediný zítřek a která mi nenabízela už žádnou jinou jistotu než utrpení a smrt, naštěstí blízkou. Bylo mi, jako bych zápolil s hrozným snem. Říkal jsem si, že snad ani není možné, aby všechno, co se stalo, se opravdu stalo. Že snad není možné, že to, co mě obklopuje, je ležení krvelačného Biasua, že Marie je pro mne navždy ztracena, že ten zajatec, střežený šesti barbary, spoutaný a odsouzený k brzké smrti, že ten zajatec, osvětlovaný plameny zbojnické vatry, jsem vskutku já. Přes všechnu snahu, abych odvrátil svou mysl od představy nejdrásavější, vracelo se mé srdce ustavičně k Marii. S úzkostí jsem přemítal o jejím osudu, vzpínal jsem se ve svých poutech, jako bych je mohl přervat a letět jí na pomoc. Neustále jsem se uchyloval k naději, že se ten děsný sen rozptýlí, že Bůh nemůže dopustit, aby všechny ty ohavnosti, na něž jsem se neodvažoval ani pomyslit, vstoupily do osudu anděla, kterého mi dal za choť. Tehdy, v mučivém shluku myšlenek, vyvstávala přede mnou postava Pierrotova. Pomyšlení na něho mě rozběsňovalo k nepříčetnosti. Tepny na skráních mi div nepraskly. Nenáviděl jsem se, proklínal jsem se, opovrhoval jsem sebou, že jsem byť jen na okamžik mohl spojovat přátelství k Pierrotovi s láskou k Marii. Nesnažil jsem se uhodnout, proč se vrhl do vod Velké řeky, plakal jsem pouze vzteky, že jsem ho nezabil vlastní rukou. Byl mrtev, já se chystal na smrt. Jediné, čeho jsem litoval, bylo, že umírám nepomstěn.

Takovými city jsem byl zmítán v polospánku, do něhož mě ponořila únava. Nevím, jak dlouho jsem tak dřímal. Náhle mě vytrhl zvuk mužského hlasu, který sice v dálce, ale zřetelně zpíval: (...)

(......)