Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXIX

Vyšli jsme z ležení černochů z Červeného vrchu. Žasl jsem nad tím, jak volně kráčím tím divošským táborem, kde ještě včera každý žíznil po mé krvi. Černoši a míšenci nejenomže se nás nesnažili zadržet, ale vrhali se před námi na kolena s výkřiky překvapení, radosti a úcty. Netušil jsem, jakou hodnost zaujímá Pierrot ve vojsku povstalců, ale vzpomínal jsem si na neomezenou moc, jakou míval nad svými tovaryši v otroctví, a snadno jsem si tak vysvětloval vážnost, jíž se zřejmě těšil mezi svými vzbouřenými druhy.

Když jsme dorazili až ke kordónu tělesné gardy střežící Biasuovu jeskyni, hrozil nám už z dálky mulat Candi, abychom se neopovažovali jít dále. Ale sotva k nám přistoupil tak blízko, že rozeznal Pierrotovy rysy, okamžitě smekl svou zlatem vyšívanou monteru, uklonil se až k zemi a hned nás vedl k Biasuovi, mumlaje přitom tisíceré omluvy, na které Pierrot odpověděl pouze pohrdavým mávnutím.

Úctě prostých vojáků k Pierrotovi jsem se nedivil, ale když jsem viděl, jak poníženě se k němu chová Candi, jeden z předních důstojníků, začal jsem si říkat, kdo asi je ten muž, jehož autorita je tak veliká. Můj úžas dostoupil vrcholu, když jsem byl svědkem toho, jak generalissimus, který v okamžiku našeho vstupu klidně snídal, při spatření Pierrota překotně vstal. Skrývaje pod rouškou hluboké úcty neklidné překvapení a hořké zklamání, uklonil se pokorně před mým druhem a nabídl mu, aby usedl na jeho vlastní mahagonový trůn. Pierrot odmítl.

„Jeane Biasue,“ řekl, „nepřišel jsem, abych zabral vaše místo, nýbrž abych vás požádal o jistou službu.“

„Alteza,“ odtušil Biasu a ukláněl se dvojnásob horlivě, „víte dobře, že se vším, co Jean Biasu má a čím vládne, včetně jmenovaného, můžete nakládat podle libosti.“

Ten titul Alteza, který se rovná našemu Výsosti nebo Jasnosti, udělený Biasuem Pierrotovi, můj úžas ještě zvýšil.

„Tolik nežádám,“ odvětil úsečně Pierrot. „Žádám pouze o život a svobodu tohoto zajatce.“

Ukázal na mne rukou. Biasu jako by na okamžik váhal, leč trvalo to jen krátce.

„Kormoutíte srdce svého služebníka, Alteza, neboť od něho žádáte víc, než vám může poskytnout. Tento zajatec nenáleží Jeanu Biasuovi, není kořistí Jeana Biasua, jeho osud na Jeanu Biasuovi nezávisí.“

„Co tím chcete říci?“ zeptal se Pierrot přísně. „Na kom tedy závisí? Je tu snad ještě nějaká jiná moc než moc vaše?“

„Želbohu ano, Alteza.“

„Čí?“

„Mého vojska.“

Lísavý a lstivý výraz, s nímž Biasu uhýbal před břitkými a otevřenými otázkami Pierrotovými, prozrazoval, že je rozhodnut poskytnout Výsosti pouze vnější projevy úcty, k nimž byl podle všeho povinován.

„Jak to!“ vykřikl Pierrot. „Jakou moc může mít vaše vojsko! Nejste snad jeho velitelem?“

Biasu se cítil ve výhodě a neupouštěje od svého podřízeného chování, řekl s líčenou upřímností:

„Su alteza si vážně myslí, že lze poroučet mužům, kteří povstali jen proto, aby již nemuseli poslouchat?“

Pierrot odvětil:

„Dobrá, když už si nedovedete ve svém vojsku udržet kázeň a (...)

(......)