Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLI

Nemohl jsem se dočkat, až konečně budu s Pierrotem sám. Jeho zmatek po mé otázce o osudu Mariině, opovážlivá vřelost, s níž si troufal vyslovit její jméno, ještě zveličily v mém srdci cit zášti a žárlivosti, který v něm vzklíčil ve chvíli, když jsem uzřel, jak šlehajícími plameny hořící pevnosti Galifet unáší tu, která byla zatím jen podle jména mojí chotí. Na ničem jiném mi nezáleželo a za nic jsem považoval šlechetné výtky, jimiž přede mnou zahrnul krvelačného Biasua, i péči, kterou měl o můj život, ba i onu pečeť výjimečnosti, kterou nesla všechna jeho slova i konání. Za nic jsem měl ono tajemství, které se ho zdálo obklopovat. Tajemství, které způsobovalo, že jsem jej viděl po svém boku živého a zdravého, ač jsem se domníval být svědkem jeho smrti. Tajemství, které z utopence činilo zajatce bílých. Tajemství, které otroka měnilo ve Výsost a zajatce v osvoboditele. Ze všech těchto nepochopitelných věcí mi byla jasná jen jediná, totiž hanebné násilí spáchané na Marii, potupa, již bylo nutno pomstít, zločin, který bylo nutno ztrestat. Všechno to neobyčejné, čeho jsem byl svědkem, taktak že stačilo k tomu, abych odložil svůj soud a očekával s netrpělivostí okamžik, kdy budu moci svého soka donutit k vysvětlení. Konečně ten okamžik přišel.

Prošli jsme trojitým špalírem černochů, kteří před mým průvodcem padali k zemi s výkřiky: „Milagro! Ya no está prisionero! Zázrak! Už není v zajetí.“ Nevím, zda tím mínili mne, nebo Pierrota. Minuli jsme poslední meze tábora, za stromy a skalami se našemu zraku ztratili poslední vartovníci Biasuovi. Rozradovaný Rask běžel před námi a co chvíli se zase vracel. Pierrot rychle kráčel vpřed. Hrubě jsem ho zastavil.

„Poslyš,“ řekl jsem, „je zbytečné, abychom chodili ještě dál. Uši, kterých ses bál, nás tu nemohou slyšet. Mluv, cos udělal s Marií?“

Samým rozčilením jsem sípal. Měkce se na mne podíval.

(...)

(......)