Victor Hugo
překlad: Alena Hartmanová

VELIKÝ JARGAL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Marie vzbudila starou chůvu, která jí odedávna nahrazovala záhy zemřelou matku. Strávili jsme spolu zbytek noci, a sotva se rozednilo, zpravil jsem strýce o těch nevysvětlitelných událostech. Byl nesmírně překvapen. Ale jeho pýcha stejně jako moje nepřipustila ani na okamžik domněnku, že by neznámým nápadníkem jeho dcery mohl být otrok. Přikázal chůvě, aby se od Marie ani nehnula, a mně uložil – vzhledem k tomu, že sám byl zcela zaneprázdněn zasedáním krajského shromáždění, jehož byl členem, starostmi, které měli přední osadníci se stále hrozivějším vývojem situace v kolonii, i dohledem nad pracemi na plantážích –, abych až do svatby, určené na den 22. srpna, provázel jeho dceru na všech pochůzkách. Ježto předpokládal, že nový nápadník může být pouze osoba zvenčí, nařídil zároveň, aby vstup na jeho panství byl napříště střežen dnem i nocí přísněji než kdy dříve.

Po těchto opatřeních jsem v dohodě se strýcem podnikl pokus. Vydal jsem se k altánku u řeky, uklidil jsem nepořádek z předešlého dne a znovu jsem besídku vyzdobil květinami, jak jsem měl ve zvyku.

Když nastala hodina, kdy Marie obvykle chodívala k řece, ozbrojil jsem se naostro nabitou karabinou a nabídl jsem se, že ji doprovodím. Stará chůva šla za námi.

O tom, že jsem zahladil stopy, které ji včera tak vylekaly, jsem se Marii nezmínil. Vešla do listnatého salónku jako první. „Podívej se, Leopolde,“ řekla, „moje chaloupka je ještě pořád tak rozházená jako včera. Vidíš, celá tvoje práce je zničená, květiny jsou strhané a podupané. Jenom se divím,“ dodala a vzala do ruky kytici blatouchů položenou na travnaté sedátko, „jenom se divím, že ta protivná kytice od včerejška nezvadla. Podívej se, miláčku, vypadá, jako by ji někdo čerstvě natrhal.“

Úžas a zlost mě připravily o řeč. Neboť neznámý zničil dílo toho rána a ty smutné květy, jejichž svěžest udivovala nic netušící Marii, drze vystrnadily růže, které jsem rozsel já. „Upokoj se,“ řekla mi Marie, vidouc mé pohnutí, „upokoj se, už je po všem, ten smělec se už jistě víckrát nevrátí. Pusť to z hlavy. A tuhle kytku rozšlapu.“ Netroufl jsem si vyvést ji z omylu, abych ji nepolekal. Neřekl jsem jí, že ten, kdo se podle ní už neměl víckrát vrátit, se již vrátil, a nechal jsem ji, aby v nevinném rozhorlení blatouchy podupala. V naději, že přišla chvíle, kdy konečně odhalím svého tajemného soka, jsem ji mlčky vyzval, aby se posadila mezi mne a chůvu.

Jen jsme usedli, položila mi Marie prst na ústa. Její sluch postřehl jakési zvuky oslabené větrem a šuměním vody. Zaposlouchal jsem (...)

(......)