<<< Literární doupě
Literární doupě

John Irving
překlad: Miroslav Košťál

PRAVIDLA MOŠTÁRNY

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize můžete listovat pouze v rozmezí 2 stran.]

 

Pravidla moštárny - Irving John
 
 
cena původní: 349 Kč
cena: 279 Kč
Pravidla moštárny - Irving John
Imaginární přítelkyně - Irving John
 
 
cena původní: 199 Kč
cena: 159 Kč
Imaginární přítelkyně - Irving John
Modlitba za Owena Meanyho - Irving John
 
 
cena původní: 348 Kč
cena: 309 Kč
Modlitba za Owena Meanyho - Irving John

 

   1   >

 

 

1. HOCH, KTERÝ PATŘIL DO ST. CLOUT'S

V nemocnici při chlapecké části sirotčince v St. Cloud's ve státě Maine měly dvě zdravotní sestry za úkol dávat novorozencům jména a dohlížet na to, že se jejich maličké penisy po povinné obřízce zahojí. V těch dobách (l92-) podstupovali obřízku všichni chlapci v St. Cloud's, protože zdejší lékař za první světové války zažil jakési problémy při léčení té či oné choroby u neobřezaných vojáků. Lékař, který byl současně i ředitelem chlapeckého oddělení, nebyl věřící. Obřízka pro něj nepředstavovala rituál, ale čistě lékařský zákrok, prováděný z hygienických důvodů. Jmenoval se Wilbur Larch, což znamená modřín, a svým příjmením - nehledě na vůni éteru, která ho neustále obklopovala - připomínal jedné ze sester pevné, trvanlivé dřevo dotyčného jehličnanu. Nesnášela však směšné jméno Wilbur a vyloženě ji urážela bláhovost toho, kdo spojil slovo Wilbur s něčím tak solidním, jako název stromu.

Druhá sestra měla za to, že je do doktora Larche zamilovaná, a kdykoliv na ni přišla řada, aby vymyslela jméno pro některé nemluvně, velice často jim dávala jména jako John Larch, John Wilbur (její otec se jmenoval John) nebo Wilbur Walsh (její matka byla za svobodna Walshová). Přestože doktora Larche milovala, nikdy si pod slovem Larch nevybavila nic jiného než příjmení, a když na něj myslela, nemělo to vůbec nic společného se stromy. Měla velmi ráda jméno Wilbur pro jeho univerzálnost - dalo se použít jako křestní jméno i jako příjmení -, a když ji omrzelo jméno John nebo když ji kolegyně začala napomínat, že je používá příliš často, málokdy se jí podařilo vymyslet něco originálnějšího než spojení Robert Larch či Jack Wilbur (zřejmě netušila, že Johnovi se často říká "Jacku").

Kdyby ho pojmenovala tato sestra postižená láskou a nedostatkem představivosti, nejspíš by se stal takovým či onakým Larchem či Wilburem a k tomu by obdržel jméno John, Jack nebo Robert - aby to bylo ještě nudnější. Jelikož však byla na řadě druhá sestra, dostal chlapec jméno Homer Wells.

Otec druhé sestry měl studnařství, což byla těžká, úmorná, poctivá práce vyžadující přesnost věřila, že otcovu osobnost utvářely právě tyto vlastnosti, jež výrazu well - studna - propůjčovaly jakousi auru hlubokomyslné praktičnosti. "Homer" se jmenoval jeden její kocour - koček měla jejich rodina spoustu.

Tato druhá sestra, které skoro každý říkal sestra Angela, se při udělování jmen opakovala jen málokdy, zatímco chudák sestra Edna pojmenovala už tři Johny Wilbury Juniory a dva Johny Larche III. Sestra Angela znala nevyčerpatelné množství věcných podstatných jmen, jež svědomitě přidělovala chlapcům jako příjmení - Maple, Fields, Stone, Hill, Knot, Day, Waters (to je jen malá ukázka) - a jen o málo méně pozoruhodný počet křestních jmen vypůjčených z rodinné historie, od mnoha zesnulých, leč jejímu srdci drahých domácích miláčků (Felix, Fuzzy, Smoky, Sam, Snowy, Joe, Curly, Ed a tak podobně).

Mnozí sirotci samozřejmě nosili jména od sestřiček jenom dočasně. V chlapeckém oddělení měli lepší výsledky než v oddělení dívek, pokud šlo o umístění sirotků v nových domovech ještě v kojeneckém věku, kdy byly děti příliš malé na to, aby si vůbec dokázaly zapamatovat, jak je hodné sestry pojmenovaly většina z nich se nepamatovala ani na samotné sestry Angelu a Ednu -první ženy, které o ně v životě pečovaly. Doktor Larch trval na tom, že se adoptivní rodiče sirotků nesmějí dovědět jména, jež sestřičky vymýšlely s takovým zápalem. V St. Cloud's měli za to, že ve chvíli, kdy dítě opustí sirotčinec, má právo zažít vzrušující okamžik nového počátku, avšak zvlášť u těch chlapců, s nimiž byly potíže, pokud šlo o umístění v nových rodinách, a kteří proto žili v St. Cloud's nejdéle ze všech, pro sestru Angelu, sestru Ednu a dokonce i pro doktora Larche bývalo obtížné uvědomit si, že jejich Johnové Wilburové, Johnové Larchové (a také jejich Felixové Hillsové, Curlyové Mapleové, Joeové Knotsové, Smokyové Watersové) nemají nosit svá jména, která jim sestry udělily, už navždycky.

Homer Wells si své jméno podržel proto, že se do St. Cloud's vrátil tolikrát, po tolika neúspěších v nových domovech, až se nakonec vedení sirotčince muselo smířit s jeho rozhodnutím, učinit svým domovem St. Cloud's. Pro nikoho nebylo snadné to přijmout, avšak nakonec sestra Angela, sestra Edna i doktor Wilbur Larch museli připustit, že Homer Wells do St. Cloud's prostě patří. Potom už toho tvrdohlavce nikomu k adopci nenabízeli.

Sestra Angela, která milovala kočky stejně jako sirotky, jednou poznamenala, že Homer Wells musí zbožňovat jméno, které mu dala, když tak usilovně bojoval za to, aby si je směl ponechat.

Městečko St. Cloud's ve státě Maine bývalo po větší část devatenáctého století dřevorubeckým táborem. Tábor - pozdější městys - ležel v údolí řeky, kde byl plochý terén, vhodný k budování prvních silnic a kam se snáze přepravovaly těžké stroje. Ze všech budov nejdřív stála pila. Nejprve se tu usadili Frankokanaďané - lesáci, dřevorubci, dělníci na pile. Potom se objevili pozemní i říční přepravci, pak prostitutky, tuláci a gangsteři a (nakonec) také kostel. První dřevorubecký tábor se jmenoval jednoduše Clouds - mračna - protože údolí leželo nízko a mlžné chuchvalce se tu rozplývaly jen neochotně. Nad divokou řekou visívala mlha celé dopoledne a ve vzduchu se neustále vznášel opar z vodní tříště od vodopádů dunících tři míle proti proudu nad táborem. Když tu začali pracovat první dřevorubci, obtěžovali je při znásilňování pralesa jen moskyti a černé mouchy ďábelský hmyz dával přednost téměř neustále zamlženému, nehybnému ovzduší v údolích ve vnitrozemí státu Maine před ostrým vzduchem hor či jasným sluncem na zářivém mořském pobřeží.

Doktor Wilbur Larch, jenž nebyl jen lékařem a ředitelem, ale i zakladatelem chlapeckého oddělení sirotčince, se stal samozvaným kronikářem dějin městečka. Podle doktora Larche se z tábora zvaného Clouds stal tábor St. Clouds jen "v důsledku instinktivní touhy katolíků opatřit co možná nejvíce názvů přídomkem ,svatý' - jako by takto pojmenovaným věcem chtěli zajistit boží milost, které by samy od sebe nikdy nemohly dosáhnout." Jméno Saint Clouds si tábor podržel skoro polovinu století, než se v názvu objevil apostrof - pravděpodobně se o to postaral někdo, kdo neměl ani tušení o tom, jak tábor vznikl. Avšak v době, kdy získal jméno St. Cloud's, jednalo se už spíše o dřevařské městečko než o dřevorubecký tábor. Prales na míle kolem byl vykácen. Namísto klád ucpávajících tok řeky a hrubě zbudovaného tábora plného mužů, kteří kulhali a byli všelijak zmrzačení od toho, jak spadli ze stromů nebo jak stromy padly na ně, zde byly k vidění vysoké, srovnané hromady čerstvě nařezaných prken schnoucích na sluníčku prodírajícím se skrze mlhu. Všude se vznášely piliny, někdy velmi jemné, až neviditelné, ale trvale přítomné v pokašlávání a kýchání obyvatel města, kteří se nikdy nezbavili pocitu svedení v nose a hvízdavého zvuku v plících. Ranění teď namísto potlučených a polámaných údů stavěli na odiv sešívané řezné a sečné rány utrpěné na mnoha zdejších pilách (někteří se chlubili i chybějícími částmi těla). Vytrvalý nářek cirkulárek byl v St. Cloud's stejně všudypřítomný jako mlha, vodní tříšť a vlhkost, zahalující vnitrozemí státu Maine v lezavém chladu zdejších dlouhých, mokrých, sněžných zim, a jako páchnoucí, dusné vedro deštivého léta, kdy občasnou úlevu přinášejí jen požehnané bouřky.

Tato část Maine nikdy nepoznala jaro, až na jisté období v březnu a dubnu, vyznačující se tajícím bahnem. Tehdy všechny těžké dřevařské stroje znehybněly a práce ve městě se zastavila. Neprůchodné cesty donutily všechny obyvatele zůstat doma a jarní vody v řece stouply a řítily se takovou rychlostí, že se nikdo neodvážil vyplout. Jaro v St. Cloud's znamenalo potíže. Potíže s opilci, se rvačkami, s prostitutkami a znásilněními. Jaro bylo obdobím sebevražd. Na jaře se znovu a znovu zasívalo sémě, jež přinášelo plody v sirotčinci.

A podzim? Ve svém deníku - v jakési denní kronice, jež zaznamenávala všechno dění v sirotčinci - psal doktor Larch i o podzimu. Každý doktorův zápis začínal: "u nás v St. Cloud's --" -s výjimkou těch odstavců, jež začínaly slovy: "v jiných částech světa --" O podzimu doktor Larch napsal: "V jiných částech světa je podzim obdobím žní lidé sklízejí ovoce své jarní a letní lopoty. Tyto plody je zabezpečí v čase, kdy příroda dřímá a všechen růst se zastaví, a který nazýváme zimou. Ale u nás v St. Cloud's trvá podzim jenom pět minut."

Jaké podnebí byste taky čekali v místě, kde je sirotčinec? Dokázal by si jej někdo představit někde, kam lidé jezdí na rekreaci? Mohl by sirotčinec vzkvétat v nevinném městě?

Ve svém deníku doktor Larch demonstrativně šetřil papírem. Psal malým, stísněným písmem po obou stranách listů, jež vždycky zaplnil do posledního místečka. Doktor Larch nebyl z těch, kdo nechávají prázdné okraje. "Hádejte kdo," napsal, "je u nás v St. Cloud's nepřítelem lesů státu Maine a nehodným otcem nechtěných dítek? Proč je řeka ucpaná odřezky dřeva a půda v údolí holá, neosázená, vymílaná záplavami? Kdo asi je tím nenasytným ničitelem (nejprve dřevorubců s rukama zčernalýma smolou a s rozdrcenými prsty, později dělníků na pile, otroků, kteří mají ruce vysušené, rozpraskané a jimž po některých prstech zůstala jen vzpomínka) a proč asi tomu neúnavnému žroutu nestačí klády a řezivo -- hádejte, kdo to je?"

Podle doktora Larche byl nepřítelem papír - přesněji řečeno papírenská společnost Ramses. Doktor Larch měl za to, že pro dřevaře je všude kolem stromů dostatek, ale nikdy tu nebude dost stromů pro tolik papíru, kolik si ho přeje - nebo kolik potřebuje - papírenská společnost Ramses, zvlášť pokud nikdo nesází nové stromy. Když z údolí kolem St. Cloud's zmizel původní les a všude začal rašit nový porost (zakrslé borovice a různorodá, neuspořádaná směsice stromů s měkkým dřevem) jako plevel v bažině, když už tu nebyly žádné kmeny, jež by se daly posílat dolů po řece z Three Mile Falls do St. Cloud's (protože už nezbyly žádné stromy) - uvedla papírenská společnost Ramses stát Maine do dvacátého století tím, že pilu i skladiště podél řeky v St. Cloud's zavřela a odstěhovala se o dům dál - dolů po proudu.

Co tu po ní zůstalo? Počasí, piliny, zjizvený, odraný břeh řeky (nárazy klád táhnoucích řekou a ucpávající její tok zde vytvořily odkrytý a úplně nový břeh) a samotné budovy: pila s vytlučenými okny bez skleněných výplní a hotel s nevěstincem, vybavený v přízemí tanečním sálem v patře, v místnosti s výhledem na divokou řeku, byla herna binga. Dále několik soukromých obydlí sroubených z klád a kostel, katolický, zbudovaný pro francouzské Kanaďany a vyhlížející až příliš čistě a nově na to, že se nacházel v St. Cloud's, kde nedosáhl ani z poloviny takové obliby jako místní štětky a tancovačky nebo jako bingo. (Doktor Larch si zapsal do deníku: "V jiných částech světa se hraje tenis nebo poker, ale u nás v St. Cloud's hrají lidé bingo.")

A jací lidé zde zůstali? Nikdo ze zaměstnanců papírenské společnosti Ramses. Avšak přesto zde lidé žili. Staré a méně přitažlivé prostitutky a děti těchto prostitutek. Z přehlížených představitelů katolické církve se v St. Cloud's nezdržel nikdo - při následování společnosti Ramses po proudu řeky jim kynula možnost spasit více duší.

Ve svých Stručných dějinách města St. Cloud's doktor Larch doložil, že alespoň jedna ze zdejších prostitutek uměla číst a psát. S posledním šífem, který odtud po řece následoval papírenskou společnost Ramses, jedna poměrně gramotná prostitutka odeslala dopis, adresovaný NĚKOMU Z ÚŘEDNÍKŮ STÁTU MAINE, KTEREJ MÁ NA STAROSTI SIROTKY!

Ten dopis byl nakonec opravdu komusi doručen. Mnohokrát přešel z ruky do ruky ("jak pro svou zvláštnost," napsal doktor Larch "tak i pro svou naléhavost") a nakonec se dostal na lékařskou komoru. Nejmladšímu členu komory - "mladému uchu, co sotva dokončilo studia", jak sám sebe popsal doktor Larch -předhodili dopis od prostitutky jako něco na způsob návnady. Ostatní členové komory měli za to, že mladý Larch je mezi nimi "jediným opravdovým, neskonale naivním demokratem a liberálem". V dopise stálo:

TADY V ST. CLOUD'S BY MĚL BEJT SAKRA NEJAKEJ DOKTOR A ŠKOLA A TAKY SAKRA NĚJAKEJ PITOMEJ POLICAJT A ADVOKÁT. ZDEJŠÍ MIZERNÝ CHLAPI (KTERÝ BEZTAK NESTÁLI ZA NIC) ODEŠLI Z MĚSTA A NECHALI TU JEN BEZMOCNÝ ŽENSKÝ A SIROTKY!

Předsedou lékařské komory byl lékař na odpočinku, jenž se domníval, že prezident Teddy Roosevelt je jediný člověk na celém širém světě - kromě něho samého -, který není dočista mešuge.

"Co kdyby ses na ten malér podíval, Larchi," nadhodil předseda, aniž by ho napadlo, že výsledkem tohoto návrhu bude brzy vznik státem dotovaného zařízení - a ještě k tomu pro sirotky! Jednoho dne se mu dostane alespoň částečné podpory od federální vlády, ba dokonce i té nejmlhavější a nejméně spolehlivé podpory, jakou nabízejí "dobrodinci z řad soukromých osob".

Každopádně krátce po roce 1900, v době, kdy rozkvetlo mladé a příslibů plné dvacáté století (dokonce i ve vnitrozemí státu Maine), se doktor Wilbur Larch ujal úkolu dát do pořádku nepravosti v St. Cloud's. Měl před sebou spoustu práce. Za necelých dvacet let opustil doktor Larch St. Cloud's jenom jednou - odešel do první světové války a lze pochybovat o tom, že ho tam potřebovali víc než tady. Kdo by se lépe hodil k odstranění všeho, co napáchala papírenská společnost Ramses, než muž nesoucí jméno jednoho z jehličnatých stromů našeho světa? Do svého deníku - v dobách, kdy zde začínal - si doktor Larch zapsal: "U nás v St. Cloud's je na čase, aby někdo vykonal něco dobrého pro druhé. Což může existovat lepší místo, kde lze usilovat o zlepšení - o zdokonalování sebe sama a o dobro pro všechny - než právě město, v němž zlo tak očividně vzkvétalo a bezmála i zvítězilo?"

Ve dvacátých letech, když se Homer Wells narodil, dostal jméno a jeho maličký penis absolvoval obřízku, sestry Edna (jež byla zamilovaná) a Angela (která zamilovaná nebyla) vynalezly pro zakladatele sirotčince v St. Cloud's, lékaře, městského kronikáře, válečného hrdinu (dokonce dostal vyznamenání) a ředitele chlapeckého oddělení přezdívku:

Říkaly mu "Svatý Larch" - a proč ne?

Když dal Wilbur Larch svolení, aby Homer Wells zůstal v St. Cloud's tak dlouho, dokud bude mít pocit, že sem patří, využil jen své značné (a zasloužené) autority. Doktor Larch vskutku byl autoritou, pokud šlo o to, kdo do St. Cloud's patří. Svatý Larch si našel své místo ve dvacátém století a snažil se, jak sám říkával, "být užitečný". A přesně v tomto duchu doktor také poučil Homera Wellse, když se stroze smířil s jeho přáním zůstat v St. Cloud's natrvalo.

"No dobrá, Homere," řekl sv. Larch, "ale očekávám, že budeš užitečný."

Ať už byl Homer Wells jakýkoliv, rozhodně byl především užitečný. Zdá se, že smysl pro užitečnost získal ještě dřív, než dostal v tomto směru pokyn od doktora Larche. Jeho první adoptivní rodiče ho přivezli zpátky do St. Cloud's. Domnívali se, že je s ním něco v nepořádku - nikdy neplakal. Adoptivní rodiče si stěžovali, že se probouzejí do téhož ticha, jež bylo hlavním důvodem, proč se rozhodli adoptovat dítě. Probudili se s úlekem, že je dítě nevzbudilo, spěchali do dětského pokoje ve strachu, zda není mrtvé, ale Homer Wells se jen bezzubými dásničkami zakusoval do rtů, možná i dělal obličeje, ale nijak neprotestoval proti tomu, že má hlad a že se o něj nikdo nestará. Homerovi adoptivní rodiče pokaždé měli za to, že je vzhůru a tiše trpí už celé hodiny. Domnívali se, že to není normální.

Doktor Larch jim vysvětloval, že děti v St. Cloud's jsou zvyklé ležet v postýlkách, aniž by o ně neustále někdo pečoval. Sestra Angela a sestra Edna, jakkoli jsou oddané své práci, nemohou přece přiběhnout ke každému děcku, jakmile začne plakat v St. Cloud's pláč nikdy nikomu moc nepomohl. Ve skutečnosti si však doktor Larch velmi dobře uvědomoval, že Homerova schopnost zadržovat slzy je neobvyklá i u sirotka.

Doktor Larch ze zkušenosti věděl, že adoptivní rodiče, kteří se tak snadno nechají odradit od své touhy po dítěti, nejsou pro sirotka nejlepšími rodiči. Homerova první rodina příliš rychle dospěla k názoru, že jim dali vadné dítě - opožděné ve vývoji, blbečka s poškozeným mozkem a tak dále -, a proto se doktor Larch ani nijak zvlášť nenamáhal s ujišťováním, že Homer je ve skutečnosti velmi schopné dítě předurčené k dlouhé, odvážné cestě životem.

Druhá adoptivní rodina reagovala na Homerovu bezhlesnost - na statečnou, jako železo pevnou netečnost, již vyzařoval, zatímco "jen tak" ležel v postýlce - jiným způsobem. Druhá adoptivní rodina ho tloukla tak důkladně, až se jim konečně podařilo vyrazit z něj zvuky, jaké člověk očekává od nemluvněte. Pláč Homera zachránil.

Jestliže dříve dával najevo svou schopnost odolávat pláči, teď, když pochopil, že právě slzy, vytí a ječeni je očividně tím, co od něj jeho nová rodina nejvíc vyžaduje, snažil se jim vyhovět a vložil celé srdce do nejhlasitějšího jekotu, jakého byl schopen. A protože vždycky býval tvorem navýsost pokojným, doktora Larche překvapilo, když uslyšel, že to nové děcko ze St. Cloud's ruší klid a mír městečka (naštěstí jen malého a nepříliš vzdáleného) Three Mile Falls. Je štěstím, že Three Mile Falls bylo malé město, protože pověsti o Homerově křiku se staly na několik týdnů hlavním tématem místních drbů, a šťastná je i okolnost, že Three Mile Falls leželo v sousedství, protože tyto zvěsti si našly cestu do St. Cloud's a dolehly až k sestře Angele a sestře Edně, které měly dokonalý přehled o všem, co se v okolních dřevařských a papírenských městysech podél řeky šustlo. Když se obě sestry doslechly, že jejich Homer Wells až do noci nedovolí nikomu v Three Mile Falls usnout a budí celé město ještě před svítáním, jejich dobrá paměť je nenechala na holičkách. Šly rovnou za sv. Larchem.

"To nemůže být můj Homer!" vzlykala sestra Angela.

"On přece normálně nepláče, Wilbure," přidala se Edna -využívala každé příležitosti k vyslovení jména tak drahého jejímu srdci: Wilbur! Sestra Angela se na ni vždycky zlobila (vždycky, když si Edna dovolila doktora Larche přímo oslovit Wilbure).

"Doktore Larchi," prohlásila sestra Angela se zdůrazněnou, přehnanou zdvořilostí, "jestli Homer Wells budí celé Three Mile Falls, pak ta rodina, které jste ho svěřil, určitě chlapce pálí cigaretami."

Taková rodina to ovšem nebyla. Sestra Angela si libovala v podobných fantastických představách. Nenáviděla kouření při pohledu na cigaretu v koutku něčích úst si ihned vzpomněla na jednoho francouzsky mluvícího indiána, který navštívil jejího otce kvůli nějaké studni a jednu z jejích koček šťouchl hořící cigaretou do tváře - popálil jí čumáček! Ta kočka, velmi přátelská, vykastrovaná samička, skočila tomu indiánovi na klín. Jmenovala se Bandita - měla na obličeji typickou masku, jako mývalové. Sestra Angela však nikdy žádného ze sirotků nepojmenovala Bandita - brala Banditu jako dívčí jméno.

Avšak ta rodina z Three Mile Falls nebyli sadisté běžného druhu. Starší muž s mladou ženou žili společně s jeho dospělými dětmi z prvního manželství mladá žena si přála mít svoje vlastní děti, ale nemohla otěhotnět. Celá rodina měla za to, že by bylo pěkné, kdyby ta mladá žena měla své vlastní děťátko. Nikdo však se ani nezmínil o skutečnosti, že jedna z dospělých dcer z prvního manželství už dítě měla, nemanželské, moc dobře se o ně nestarala a dítě plakalo, plakalo a plakalo. Všichni si stěžovali, že to děcko brečí ve dne v noci, a tak dospělá dcera jednoho rána prostě své dítě sebrala a odešla. Nechala jim vzkaz:

MÁM UŽ TOHO PO KRK, JAK SI VŠICHNI STĚŽUJETE, ŽE MOJE DĚCKO PLÁČE. MYSLÍM, ŽE KDYŽ ODEJDU, NEBUDE VÁM JEHO PLÁČ CHYBĚT A JÁ TAKY NE.

Jenomže jim ten pláč opravdu chyběl - všem se stýskalo po tom báječném, ubrečeném děcku i po milé, zabedněné dcerce, která si ho odnesla.

"Bylo by fajn, kdyby nám tu zase brečelo nějaké dítě," podotkl někdo z rodiny, a tak šli a opatřili si dítě ze St. Cloud's.

Pro dítě, které nepláče, to nebyla dobrá rodina. Homerovo mlčení je tak zklamalo, že je přijali skoro jako urážku a navzájem se předháněli, komu se nejdřív podaří dítě rozplakat. Potom soutěžili, kdo ho rozpláče nejhlasitěji - a nakonec se předháněli, komu bude plakat nejdéle.

Poprvé ho rozplakali tím, že mu nedali jíst, ale nejhlasitěji křičel, když mu začali ubližovat. Obyčejně ho štípali nebo bili pěstmi, ale našly se i jasné důkazy o tom, že byl chlapec pokousán. Nejdéle plakal, když měl strach. Zjistili, že nejvíce se děcko bojí, když ho něco vyleká. Museli odvést vskutku skvělou práci, než se jim podařilo dosáhnout nejdelšího a nejhlasitějšího pláče, takže se nakonec brečící Homer Wells stal v Three Mile Falls legendou. V Three Mile Falls bylo zvláště obtížné cokoliv slyšet -nemluvě o tom, jak těžké bylo vytvořit tam z něčeho legendu.

Vodopády vydávaly stejnoměrný řev, takže Three Mile Falls bylo místem jako stvořeným pro vraždu - výstřel nebo výkřik by tam nikdo ani nezaslechl. Kdybyste v Three Mile Falls někoho zabili a hodili mrtvolu do řeky u vodopádů, nezastavila by se (ani nezpomalila, natožpak aby ji někdo našel) dřív, než o tři míle dál, v St. Cloud's. Tím pozoruhodnější je skutečnost, že křik Homera Wellse slyšelo celé město.

Sestrám Angele a Edně trvalo asi rok, než se Homer Wells přestal probouzet s křikem a odnaučil se vydávat ječivé zvuky, kdykoliv někdo vstoupil do jeho zorného pole, ba dokonce když jen zaslechl nějaký zvuk vydávaný lidskou bytostí, třeba jen hluk odsouvané židle či skřípot něčího lůžka, zavírání okna nebo otevírání dveří. Jakmile zahlédl nebo zaslechl něco, z čeho usoudil, že k němu míří nějaký člověk, vyrazil Homer vysoký zajíkavý výkřik následovaný usilovným brekotem provázeným slzami, z něhož by případný návštěvník chlapeckého oddělení musel dospět k názoru, že tohle je sirotčinec, o jakých se vyprávějí zkazky -mučírna, vězení, kde jsou děti nepředstavitelným způsobem souženy a zneužívány. :

"Homere, Homere," říkával chlácholivě doktor Larch - zatímco chlapec zfialověl ve tváři a nadouval plíce. "Homere, vždyť na nás přijde policie, že tu někoho vraždíme! Vždyť nás kvůli tobě zavřou."

Chudinkám sestrám Edně a Angele pravděpodobně rodina z Three Mile Falls ublížila trvaleji než Homeru Wellsovi a velký, dobrý sv. Larch se z toho incidentu nikdy pořádně nevzpamatoval. Setkal se s tou rodinou, mluvil s nimi se všemi - a strašlivě se v nich zmýlil podruhé je uviděl, až když přišel do Three Mile Falls, aby si Homera Wellse odvezl zpátky do St. Cloud's.

Doktor Larch si navždycky vryl do paměti, jak ustrašeně se všichni tvářili, když vkráčel do jejich domu a vzal Homera do náručí. Vzpomínka na strach zračící se v jejich tvářích pronásledovala doktora Larche po celý život jako pravzor všech velkých, pro něj nepochopitelných rozporů v citech, jež lidé chovají k dětem. Lidské tělo je tak očividně předurčeno k tomu, aby toužilo po dětech - zato lidská mysl je v tomto ohledu velmi zmatená. Lidská mysl si často nepřeje mít děti, avšak někdy se vyskytne mysl natolik zvrácená, že vnucuje děti i lidem, kteří je přece mít nechtějí. V čím jméně se to děje, hloubal doktor Larch. Proč někteří trvají na tom, aby i očividně nechtěné dítě bylo s křikem přivedeno na svět?

A co takoví, kdo se jen domnívají, že chtějí děti, ale potom se o ně nechtějí či nemohou starat jaksepatří -- co si vlastně myslí takový mozek? Kdykoliv se myšlenky doktora Larche rozběhly tímto směrem, vždycky před sebou v duchu opět uviděl vyděšené tváře těch lidí z Three Mile Falls a uslyšel ječeni Homera Wellse, jež se stalo legendou. Doktor Larch se nedokázal zbavit vzpomínky na jejich strach. Byl pevně přesvědčen o tom, že nikdo, kdo se kdy stal svědkem podobného strachu, nesmí již nikdy připustit, aby se nějaké ženě narodilo dítě, přestože o něj nestojí. "NIKDO!" napsal dr. Larch do svého deníku. "Ani zaměstnanec papíren Ramses!"

Kdo měl jen za mák rozumu, nepokoušel se před doktorem, Larchem mluvit proti potratům jinak si musel vyslechnout podrobné líčení oněch šesti týdnů, jež Homer Wells strávil u rodiny v Three Mile Falls. Doktor Larch o tomto tématu jinak diskutovat neuměl a vlastně je ani za téma k diskusi nepovažoval. Byl

Ovšem paní Draperová byla mamka se vším všudy, starostlivá, jako kvočna. Vstávala dřív, než se Homer probudil, a sušenky, jež napekla mezitím, co on snídal, mu v sáčku s jídlem vydržely zázračně teplé až do oběda. Paní Draperová chodila s Homerem pěšky do školy - chodívali krajinou mimo silnici paní Draperová to považovala za "rozcvičku".

Odpoledne profesor Draper Homera vyzvedl na školním hřišti - vyučování v základní škole jakoby nějakým kouzlem končilo vždycky ve stejnou dobu, jako poslední profesorova přednáška na vysoké škole - a pak se spolu trmáceli pěšky domů. V zimě, která do Watervillu přichází časně, domů doslova dusali: na sněžnicích, protože schopnost pohybovat se na nich řadil profesor na stejnou úroveň jako schopnost číst a psát.

"Užívej svého těla i mozku, Homere," nabádal ho profesor.

Není těžké pochopit, čím na Wilbura Larche udělal takový dojem. Byl odhodlaným propagátorem užitečnosti.

Po pravdě řečeno Homerovi se ten jednotvárný, těžkými kroky se vlekoucí život zamlouval. Líbila se mu jeho jasná předvídatelnost. Sirotek je více dítětem než jiní v tom, jak zásadně si váží všech projevů každodenní pravidelnosti. Sirotka vždycky nalákáte na příslib trvanlivosti, neměnnosti věcí.

Dr. Larch se při řízení chlapeckého oddělení vždy snažil do života svých svěřenců propašovat tolik projevů každodenní rutiny, jak jen to bylo za podmínek života v sirotčinci možné. Jídla se podávala každý den přesně v tutéž hodinu. Dr. Larch chlapcům každý večer předčítal pokaždé stejně dlouho, dokonce i tehdy, když to znamenalo přerušit předčítání v nejnapínavějším okamžiku, takže se hoši dali do křiku: "Ještě, ještě, přečtěte nám aspoň, co se stalo potom!"

Sv. Larch jim odpovídal: "Zítra na stejném místě a ve stejnou dobu." Vždycky se ozvalo nespokojené kňourám, ale Larch věděl, že tímto slibem zavádí pravidelnost. "U nás v St. Cloud's," napsal do deníku, "se pocit bezpečí odvíjí od množství splněných slibů. Každé dítě pochopí, co znamená slib - pokud je ovšem dodržen - a začne se těšit na další sliby. Pocit bezpečí lze u sirotků budovat jen pozvolným, leč pravidelným úsilím." ?« Pozvolný, leč pravidelný - těmito slovy lze popsat Homerů život u Draperových ve Watervillu. Každá činnost se stávala lekcí.

V každém koutě starého pohodlného domu nacházel něco, co musel poznat a nač mohl později spoléhat.

"Tohle je Rufus," představil profesor Homerovi jejich psa. "Je velice starý. A tohle je Rufusův kobereček, jeho království. Když Rufus spí ve svém království, nebuď ho, nechceš-li, aby po tobě chňapl." Načež pan profesor psího kmeta probudil, ten vyskočil, chňapl - a zatvářil se zmateně, protože skousl jenom vzduch plný pachů dospělých Draperovic dětí, nyní již ženatých a vdaných a s vlastními ratolestmi.

Homer se s nimi všemi seznámil v Den díkůvzdání. Zažít Den díkůvzdání v rodině Draperových, to byla zkušenost, jež by nutně musela u příslušníků kterékoliv jiné rodiny vyvolat pocit méněcennosti. Mamka se překonávala ve své mamkovitosti. Profesor byl vždy a při každé příležitosti připraven přispěchat s poučným výkladem: o vlastnostech bílého či tmavého masa, o posledních volbách, o tom, k čemu slouží salátová vidlička, o vyšší úrovni románů z devatenáctého století (nemluvě o vyšší úrovni vůbec všeho v devatenáctém století), o správné konzistenci brusinkové omáčky, o významu slova "pokání", o prospěšnosti tělesného pohybu (včetně přednášky o rozdílech mezi štípáním dříví a bruslením) či o tom, že pospávání během dne je ve své podstatě škodlivé. Na každý takto důkladně propracovaný profesorův názor jeho dospělí potomci (dvě vdané ženy a jeden ženatý muž) reagovali v zásadě vyváženou směsicí výroků typu:

"Přesně tak!"

"Docela správně!"

"Svatá pravda, pane profesore!"

Tuto sérii strojově se opakujících odpovědí v přesně odměřených intervalech přerušovalo mamčino: "Se špetkou soli, se špetkou soli."

Homer Wells naslouchal pravidelnému rytmu jejich řeči jako návštěvník z jiné planety, jenž se pokouší rozluštit kód dunících bubnů cizího kmene. Nějak se do toho neuměl vpravit. Ta zdánlivá neměnnost všeho byla drtivá. Ještě dlouhá léta po tom si nebyl schopen uvědomit, co přesně mu na jejich chovám nesedělo - zda nevyslovené (i vyslovené) uspokojení nad vlastními ctnostmi, či jejich odhodlané úsilí o zjednodušení života až na suchopárnou dřeň.

Ať to bylo cokoliv, přestalo se mu to líbit stala se toho překážka na cestě, kterou hledal, na cestě k poznání, čím vlastně je a čím by měl být. Vzpomínal na několik oslav Dne díkůvzdání v St. Cloud's. Nevládlo při nich tak bujaré veselí jako u Draperů ve Watervillu, ale připadaly mu mnohem skutečnější. Vzpomínal si, jak si tehdy připadal užitečný. Vždycky tam byly maličké děti, které bylo třeba nakrmit. Kdykoliv mohla vypuknout sněhová bouře a přerušit přívod elektrického proudu v tom případě dostal Homer na starost petrolejky a svíčky. Také pomáhal kuchyňskému personálu sklízet ze stolu, sestrám Angele a Edně pomohl utišit plačící děti a působil i ve funkci poslíčka doktora Larche: to byla v chlapeckém oddělení nejvíce ceněná povinnost. Dříve než dosáhl věku deseti let a dávno předtím, než v tomto ohledu dostal tak výmluvný pokyn od doktora Larche, zažíval Homer v St. Cloud's pocit dokonalé užitečnosti.

Čím se vlastně oslavy Dne díkůvzdání u Draperových tak výrazně lišily od oslav v St. Cloud's? Mamka byla nedostižná kuchařka, nemohlo to tedy být jídlem navíc pokrmy podávané v St. Cloud's byly vždycky na pohled jaksi mrtvičně zasedlé. Mohla za to tedy modlitba před jídlem? Modlení v St. Cloud's bývalo spíše mdlé kvality - dr. Larch na náboženství moc nedal.

"Vzdejme dík," začal pokaždé a pak se odmlčel, jako by doopravdy přemýšlel -- za co vlastně? "Vzdejme dík za vše dobré, čeho se nám dostává," dopověděl vždy nakonec doktor Larch a pozorně si prohlížel nechtěná, opuštěná stvoření kolem sebe. "Poděkujme sestrám Angele a Edně," dodával poněkud jistějším hlasem. "Buďme vděční za možnost výběru, za to, že se nám dostalo nové příležitosti," řekl jednou s pohledem upřeným na Homera Wellse.

Modlitbu před jídlem v Den díkůvzdání v St. Cloud's halil s pochopitelnou opatrností a s typickou larchovskou rezervovaností do roucha pouhé šance, možnosti.

V rodině Draperových nabývala táž modlitba zvláštní, prchavé podoby. Zdálo se, že jaksi souvisí s profesorovým názorem na význam slova "pokání". Profesor Draper tvrdil, že počátkem skutečného pokání je smířit se s vlastní zkažeností. Namísto modlitby profesor vzkřikl: "Opakujte po mně: jsem sprostý, hnusím se sám sobě, ale vzdávám dík za všechny členy rodiny!" Všichni to po něm opakovali, dokonce i Homer a mamka, která se pro jednou zdržela poznámek o špetce soli.

V St. Cloud's vládl střízlivý duch a vzdávaný dík, ač nikterak honosný, tam zněl upřímně, přirozeně. V chování rodiny Draperových zaznamenal Homer Wells právě v Den díkůvzdání první rozpory. Na rozdíl od St. Cloud's se zdálo, že s životem ve Watervillu je všechno, jak má být. Například zdejší děti byly chtěné. Kde se tedy brala potřeba "pokání"? Měl se snad člověk cítit provinile za pocit štěstí? Jestliže Larch, jak bylo Homerovi řečeno, byl pojmenován podle stromu, potom Bůh, o němž toho Homer ve Watervillu tolik vyslechl, musel dostat jméno po ještě pevnějším materiálu, snad po nějaké hoře či ledovci. Ovšem zatímco Bůh ve Watervillu působil střízlivým dojmem, oslavy Dne díkůvzdání u Draperových se zvrhly v pijatiku.

Pan profesor, jak konstatovala mamka, "měl vypito". Homer z toho vyvodil, že profesor zkonzumoval víc než svoji obvyklou dávku alkoholu, po níž míval (opět podle mamčiných slov) jenom "špičku". Homera šokoval pohled na obě provdané dcery a ženatého syna, kteří podle všeho měli také vypito. A jelikož byl Den díkůvzdání a on směl spolu se všemi vnoučaty zůstat déle vzhůru, měl Homer pozdě večer příležitost pozorovat na vlastní oči to, co až dosud vnímal pouze sluchem ve chvílích, kdy již upadal do spánku: všechno to bouchání, štrachání a šoupání a zastřené hlasy, když ztěžka artikulující pan profesor protestoval proti mamčinu úsilí odvléci ho po schodech do patra s udivující silou se jí podařilo vystrkat ho až nahoru a uložit do postele.

"Budiž chvála tělesným cvičením!" povykoval dospělý, ženatý syn, načež spadl ze zeleného křesla a zhroutil se na kobereček vedle starého Rufuse, jako by ho někdo otrávil.

"Jaký otec, takový syn," mínila jedna z provdaných dcer. Ta druhá, jak si Homer povšiml, už neříkala nic. Poklidně usnula v houpací židli a prsty smáčela v nakloněné sklínce, kterou si postavila do klína.

Vnoučata, ponechaná bez dozoru, porušila snad milion zavedených domácích pravidel. Profesorovy vášnivé výstrahy adresované všem výtržníkům se zřejmě na den Díkůvzdání nevztahovaly.

Homer Wells, ještě ani ne desetiletý, se tiše vytratil a šel spát.

Navykl si přivolávat spánek s pomocí co nejsmutnějších vzpomínek na St. Cloud's. Tentokrát vzpomínal, jak viděl matky odcházet z nemocnice zřízené při sirotčinci bylo na ni vidět okny z oddělení dívek a přiléhala k chlapeckému oddělení. Obě budovy spojoval podlouhlý přístřešek, jenž původně sloužil jako sklad náhradních čepelí cirkulárek. Stalo se to časně ráno, kdy venku ještě byla tma a Homer by bez světel povozů ani neviděl, že sněží. Spával špatně a povozy, přivážející z nádraží kuchyňský personál, uklízečky a nemocniční ranní směnu, ho často probudily. Takový povoz sestával docela prostě z železničního vagónu taženého koňmi, který v zimě posadili na skluznice a dočasně jej změnili v saně. Když bylo na prašné cestě málo sněhu, od skluznic smýkaných po kamenech odletovaly jiskry a saně vydávaly příšerný skřípot. (Vagón se nevrátil na kola, dokud nebylo docela jisté, že zima skončila.) Na provizorním kozlíku vedle kočího, zahaleného do těžké houně, zářilo jasné světlo jako maják a uvnitř vagónu pomrkávala slabší světélka.

Toho rána si Homer povšiml, že na povoz čekají nějaké ženy. Nervózně postávaly stranou, než vystoupí zaměstnanci ze St. Cloud's, a Homer je neznal. Měl pocit jistého napětí mezi oběma skupinami. Ženy, čekající, až budou moci nastoupit, vypadaly jaksi bázlivě, dokonce stydlivě. V porovnání s nimi mu lidé přicházející do práce připadali arogantní, povýšení jedna ze zaměstnankyň také počastovala jednu z čekajících žen nějakou hrubou poznámkou. Homer neslyšel, co jí řekla, ale její slova čekající ženy odehnala od povozu, jako by je udeřil závan zimního vichru. Zeny nastupující do povozu se neohlížely zpátky, nedívaly se jedna na druhou, ani spolu nemluvily. Také kočí, který jinak na Homera zapůsobil dojmem přátelského člověka, ochotného popovídat si s každým a za každého počasí, s nimi neztratil ani slovo. Povoz se prostě otočil a klouzal sněhem zpátky k nádraží. Homer Wells viděl v osvětlených oknech, jak některé ženy ukryly obličeje v dlaních a jiné jakoby zkameněly, což je druhý typ chování, běžný u pohřebních hostů - typický pro ty, kdo musí dávat najevo naprostý nezájem, protože se bojí, že by nad sebou mohli úplně ztratit vládu.

Matky, které v St. Cloud's porodily své nechtěné děti a pak je opustily, nikdy předtím neviděl. Bylo jistě mnohem výmluvnější vidět je poprvé na odchodu, než kdyby je viděl, jak přicházejí s nafouklými břichy a ještě nezbavené potíží. Ovšem Homer si dobře uvědomoval, že když odjížděly, nevypadaly, jako by se zbavily všech svých problémů. Nikdy neviděl ubožejší stvoření, než byly tyto ženy, a zdálo se mu, že ne náhodou odjíždějí za tmy.

Když se v Den díkůvzdání u Draperů ve Waterwillu snažil usnout, viděl Homer Wells znovu ty ženy odjíždět po zasněžené cestě, ale nyní viděl víc, než tehdy ve skutečnosti. Za nocí, kdy nemohl spát, odjížděl Homer se ženami povozem, nastoupil s nimi do vlaku a šel s nimi až domů vybral si mezi nimi svoji matku a šel za ní. Těžko rozeznával její podobu a vzhled jejího obydlí, netušil, odkud pochází a jestli se vrátila právě tam. Ještě těžší bylo představit si, kdo byl jeho otcem a jestli odjela zpátky k němu. Jako většina sirotků si i Homer Wells často představoval, že potkal své neznámé rodiče, ale oni nikdy nepoznali jeho. V dětství se občas ocitl v rozpacích, když ho někdo přistihl, jak upřeně hledí na dospělé lidi, někdy láskyplně a jindy s instinktivním nepřátelstvím, jež si však neuvědomoval a nerozpoznal by je ani při pohledu na svůj vlastní obličej.

"Nech toho, Homere," přikazoval mu v takových chvílích dr. Larch. "Okamžitě toho nech."

Zvyku upřeně zírat na lidi se Homer Wells nezbavil ani v dospělém věku.

Ale v Den díkůvzdání ve Watervillu se do životů svých skutečných rodičů zahleděl s takovou urputností, že se mu je málem podařilo odhalit - až nakonec úplně vyčerpaný usnul. Náhle ho probudil jeden z vnuků, chlapec starší než on. Homer zapomněl, že s ním má spát v posteli, protože dům byl plný lidí.

"Uhni," přikázal mu kluk, a Homer uhnul. "Nech svýho zobáčka pěkně v pyžamu," varoval chlapec Homera, který stejně neměl v úmyslu nic jiného. "Víš, co je to buzerant?" zeptal se ho chlapec.

"Ne," odvětil Homer.

"Ale víš, ty ptačí hlavo," prohlásil chlapec. "Všichni v Saint Cloud's to děláte. Vojíždíte jeden druhýho. V jednom kuse. Povídám ti, jestli mě zkusíš voject, vrátíš se tam bez zobáčka," vyhrožoval chlapec. "Uříznu ti ho a hodím psovi."

"Myslíš Rufusovi?" zeptal se Homer Wells.

"Přesně tak, ty ptáku," kývl kluk. "Chceš mi pořád tvrdit, že nevíš, co je to buzerant?"

"Nevím," opakoval Homer.

"A mám ti to ukázat?" dotíral chlapec.

"Radši ne," odmítl Homer.

"Ale jo, ptačí hlavo," oponoval chlapec a pokusil se Homera Wellse znásilnit. Homer v Saint Cloud's nikdy neviděl, že by někdo někomu takhle ubližoval, ani o tom neslyšel. Starší chlapec sice věděl všechno o buzerantech z vlastních zkušeností, získaných na soukromé (velmi kvalitní) škole, ale nikdy mu nikdo neřekl, že je možné řvát tak, jak se tomu naučil Homer Wells v péči oné rodiny v Three Mile Falls. Homer si pomyslel, že chce-li se vyhnout poučení o buzerantech, měl by asi křičet, a to nahlas. Jeho pláč okamžitě probudil jediného z dospělých členů Draperovic rodiny, který pouze usnul, zatímco ostatní upadli do bezvědomí. Jinými slovy, Homer vzbudil mamku. Vzbudil i všechna vnoučata a protože mezi nimi byly i mladší děti než Homer, které neměly ani tušení o tom, jak dokáže vyvádět, jeho řev v nich vyvolal panickou hrůzu. Dokonce i Rufus se probudil a štěkl.

"Co se to proboha děje?" zvolala mamka ve dveřích Homerova pokoje.

"Chtěl mi ho vrazit do zadku, tak jsem mu dal nakládačku," žaloval student soukromé školy. Homer, který se usilovně snažil potlačit svůj pověstný jekot - a vrátit ho zpět do minulosti -nevěděl, že vnoučatům se věří víc než sirotkům.

"U nás v St. Cloud's," napsal dr. Larch, "by byly příliš časté úvahy o rodičích a prarodičích krutým sebemrskačstvím. Musím však s politováním konstatovat, že v jiných částech světa jsou předkové sirotků trvalým terčem nejrůznějších podezření."

Mamka Homera udeřila stejně tvrdě, jako ho kdysi mlátili příslušníci jeho neúspěšné rodiny z Three Mile Falls. Potom ho na zbytek noci vykázala do pokoje s kamny. Alespoň tam bylo sucho a teplo a také skládací lůžko, používané v létě při táboření.

Kromě toho se tam sušila spousta mokrých bot - jedny z nich patřily Homerovi. Některé ponožky už skoro uschly a dobře mu padly. Mohl si také vybrat z mnoha mokrých kombinéz a jiných solidních součástí oděvu pro pobyt v přírodě. Oblékl se teple, do téměř suchých šatů. Věděl, že mamka i profesor mají o své rodině příliš dobré mínění na to, aby ho vrátili do St. Cloud's jen kvůli obyčejnému buzerantství. Jestliže se chtěl vrátit - a to on chtěl -musel odejít z vlastního rozhodnutí.

Mamka Homerovi poskytla představu o tom, jak bude jeho údajná homosexualita léčena - a bezpochyby i vyléčena. V místnosti s kamny mu přikázala pokleknout u skládacího lůžka.

"Opakuj po mně," vyzvala ho a přednesla zvláštní profesorovu verzi díkůvzdání: "Jsem sprostý, hnusím se sám sobě," deklamovala mamka a Homer to po ní opakoval s vědomím, že je to do posledního slova lež. Ještě nikdy nebyl se sebou tak spokojen. Cítil, že je na správné cestě k poznání sebe sama a k pochopení, jak by se mohl stát užitečným, ale věděl, že ta cesta vede zpět do St. Cloud's.

Když ho mamka políbila na dobrou noc, utěšila ho: "Homere, z toho, co tomu řekne pan profesor, si nic nedělej. Ať řekne cokoliv, vždycky to ber se špetkou soli."

Homer Wells neměl v úmyslu čekat na profesorovu přednášku o buzerantech. Odešel z domu a nezastavil ho ani sníh. Ve Watervillu ve třicátých letech nebylo tolik sněhu v Den díkůvzdání ničím mimořádným a profesor Draper Homera velmi důkladně poučil o přednostech sněžnic i o tom, jak jich používat.

Homer byl dobrý chodec. Cestu z města našel velmi snadno a po ní i širokou silnici. Bylo už světlo, když mu zastavilo první auto, dřevařský náklaďák. S ohledem na cíl jeho cesty to Homerovi připadalo docela vhodné. "Patřím do St. Cloud's," vysvětlil šoférovi. "Ztratil jsem se." Ve třicátých letech ěděl každý dřevorubec, kde je St. Cloud's tento řidič věděl, že je to opačným směrem.

"Jdeš na opačnou stranu, kluku," upozornil chlapce. "Otoč se a počkej, až pojede něco zpátky. Cos to říkal? Ze jsi ze St. Cloud's?" podivil se ještě řidič. Jako většina lidí se domníval, že sirotci ze sirotčinců vždycky utíkají, ne že se tam vracejí.

"Já tam patřím," opakoval Homer a šofér mu zamával na rozloučenou. Dr. Larch později usoudil, že byl-li tento řidič tak lhostejný, že nechal chlapce samotného v závějích, docela určitě musel pracovat u papíren Ramses.

Příští šofér řídil také dřevařský náklaďák. Byl prázdný a jel do lesa naložit další klády. St. Clouď«l«Éelo víceméně při cestě.

"Ty jsi sirotek?" otázal se šofér Homera, když mu oznámil, že jede do St. Cloud's.

"Ne," opáčil Homer. "Prostě tam patřím - prozatím."

Ve třicátých letech ve státě Maine cesta odkudkoliv kamkoliv trvala dlouho, zejména ležel-li na silnicích sníh. Když se Homer Wells vrátil domů, už se stmívalo. Bylo asi stejně šero jako onoho rána, kdy pozoroval matky opouštějící své kojence. Homer na chvíli zůstal stát ve vchodu do nemocnice a díval se, jak sněží. Potom popošel dál a stanul před vchodem do chlapeckého oddělení. Zase se vrátil a postavil se ke vstupním dveřím nemocnice, protože tam bylo více světla. Ještě pořád přemýšlel, co přesně má říci doktoru Larchovi, když u nemocnice zastavil povoz od nádraží - ty ponuré saně - a z nich vystoupila jediná cestující. Byla tak viditelně těhotná, až se zpočátku zdálo, že si kočí dělá starosti, aby neuklouzla a neupadla. Pak si zřejmě uvědomil, proč sem ta žena přijela, a nejspíš mu připadalo nemorální pomáhat takové osobě brodit se sněhem. Odjel a nechal ji opatrně se šourat ke dveřím a k Homeru Wellsovi. Homer zazvonil, aby jí někdo přišel otevřít, protože ona sama očividně nevěděla, co má dělat. Napadlo ho, že i ona by asi potřebovala chvíli času, aby si mohla promyslet, co řekne doktoru Larchovi.

Každý, kdo by je zde spatřil, by je určitě považoval za matku se synem. V tom, jak se jeden na druhého dívali, bylo cosi důvěrného, a očividně oba věděli, oč jde tomu druhému. Homer měl strach, co mu řekne doktor Larch, ale uvědomoval si, že ta žena se bojí ještě víc než on - neznala doktora Larche a netušila, co je St. Cloud's zač.

Uvnitř se rozsvítila další světla a Homer rozeznal majestátní postavu sestry Angely, která jim přicházela otevřít. Z jakéhosi důvodu najednou vzal tu těhotnou ženu za ruku. Možná za to mohly slzy přimrzlé k její tváři, které zahlédl v silnějším světle, ale i on sám pocítil potřebu držet se někoho za ruku. Byl docela klidný. Sestra Angela nevěřícně mžourala do zasněžené temnoty a zápasila se zamrzlými dveřmi. Těhotné ženě i jejímu nechtěnému dítěti Homer Wells řekl: "Nebojte se, tady jsou všichni hodní."

Ucítil, jak mu těhotná žena silně stiskla ruku, až to zabolelo. Když sestra Angela konečně otevřela dveře a popadla Homera Wellse do náručí, kupodivu se mu dralo na rty slovo,maminko!'"

"Ach! - ach!" zalykala se sestra Angela. "Ach, Homer, můj Homer -- náš Homer! Věděla jsem, že se vrátíš!"

A protože ta těhotná žena pořád držela pevně Homerovu ruku ve své - nikdo z nich nebyl schopen se pustit - sestra Angela se otočila a přijala do svého objetí i ji. Sestře Angele ta těhotná žena připadala jako další sirotek, který (stejně jako Homer Wells) přišel právě tam, kam patří.

Doktoru Larchovi řekl, že si ve Watervillu nepřipadal užitečný. Po tom, co doktoru Larchovi pověděli Draperovi, když mu telefonovali, že Homer utekl, musel vyprávět i o buzerantství -svatý Larch o tom později Homerovi všechno vysvětlil. Doktora Larche překvapilo, že profesor pije (na to obvykle míval dobrý nos) a jeho modlitby ho dočista vyvedly z míry. Písemný vzkaz, který doktor Larch Draperovům zaslal, se vyznačoval stručností velmi se lišící od profesorova způsobu vyjadřování.

"Kajte se," stálo v něm. Zde by byl Larch mohl skončit, ale neodolal a připojil ještě: "Jste sprostí, měli byste se sami sobě hnusit."

Wilbur Larch si uvědomoval, že vyhledat pro Homera Wellse čtvrté pěstouny nebude snadné. Hledání trvalo doktoru Larchovi tři roky a Homer mezitím dosáhl věku dvanácti, vlastně téměř třinácti let. Larch věděl, v čem je největší nebezpečí - Homerovi potrvá dlouhá léta, než se někde začne cítit stejně spokojeně jako v St. Cloud's.

"U nás v St. Cloud's," zapsal si Larch do deníku, "máme jen jeden problém. To, že vždycky budou nějací sirotci, nespadá do kategorie problémů na tom se zkrátka nedá nic změnit - člověk dělá co může a stará se o ně. Ani nedostatečný rozpočet nelze považovat za problém. S tím se také nedá nic dělat - každý sirotčinec je skoro pořád na mizině, to vyplývá ze samé podstaty věci, jinak to nemůže být. A problémem není ani to, že ne každá těhotná žena si přeje mít dítě. Možná se dočkáme osvícenějších časů, kdy ženy budou mít právo předejít porodům nechtěných dětí - avšak vždycky budou existovat nevzdělané, zmatené, vystrašené ženy. Dokonce i v osvícených časech se budou rodit nechtěné děti.

Také vždy budou existovat velmi chtěné děti, které osiří vinou nepředvídané nehody nebo vědomého násilného činu. Ani ty nepředstavují problém. U nás v St. Cloud's bychom jen plýtvali již tak nedostatečnou energií a představivostí, kdybychom kalné stránky života vnímali jako problémy. U nás v St. Cloud's máme jenom jeden problém. Jmenuje se Homer Wells. V Homerově případě jsme dosáhli velkého úspěchu. Podařilo se nám učinit pro něj sirotčinec domovem - a to je právě problém. Pokusíte-li se věnovat státní či vládní instituci cokoliv podobného lásce, jež by měla být určena vlastní rodině, a bude-li tou institucí sirotčinec a vám se opravdu podaří obdařit ho láskou, pak vytvoříte monstrum: sirotčinec, který již nebude pouhou mezistanicí na cestě za lepším životem. Takový sirotčinec se stane první i poslední stanicí, jedinou, jež bude pro sirotka přijatelná.

Krutost nelze omluvit, ale v sirotčinci bychom možná měli láskou šetřit. Nebudeme-li šetřit láskou, vybudujeme sirotčinec, odkud žádný sirotek dobrovolně neodejde. A stvoříme Homera Wellse - opravdového sirotka, protože jeho jediným domovem už navždycky bude St. Cloud's. Bůh (či kdo vlastně) mi odpusť. Stvořil jsem sirotka jménem Homer Wells, který již navždy patří do St. Cloud's."

Ve dvanácti letech už měl Homer celý provoz sirotčince v malíčku. Rozuměl kamnům, dohlížel na truhlíky s dřívím, věděl, kde jsou krabice s pojistkami a skříně s prádlem, vyznal se v prádelně i kuchyni, věděl, v kterém koutě spává která kočka, kdy a kdo dostal jakou poštu, kdo se jak jmenuje a kdo patří do které směny. Také věděl, v které místnosti se nastávající rodičky hned po příjezdu holí, jak dlouho po porodu zůstávají v nemocnici a kdy - a s jakou nejnutnější pomocí - odjíždějí. Znal všechny části soukolí, vlastně je sám roztáčel. Na vzdálenost dvou set yardů uměl podle chůze rozeznat domácí učitele přicházející od nádraží. Znali ho dokonce i na dívčím oddělení, i když těch pár děvčat, která byla starší než on, ho děsilo, a on tam nikdy nezůstával déle, než bylo nutné. Chodil tam, jen když ho poslal doktor Larch - se vzkazem nebo s léky. Ředitelka dětského oddělení nebyla lékařka, takže nemocná děvčata musela za doktorem Larchem do nemocnice, anebo za nimi na dívčí oddělení docházel on. Ředitelkou dívčího oddělení byla Irka původem z Bostonu, která dříve působila nějaký čas v Novoanglickém domově pro toulavé děti. Jmenovala se paní Groganová, ačkoliv se nikdy nezmínila o žádném panu Groganovi a při pohledu na ni člověku dalo práci představit si, že by se kdy v jejím životě vyskytl nějaký muž. Možná se jí jenom víc líbilo oslovení "paní" než "slečno". V době, kdy pracovala v Novoanglickém domově pro toulavé děti, bývala členkou společenství Malých služebníků božích, což doktora Larche trochu zaráželo. Ale nezdálo se, že by paní Groganová chtěla v St. Cloud's získávat pro tuto společnost nové členy. Snad proto, že měla tolik práce - kromě povinností ředitelky dívčího oddělení měla na starosti i péči o tu trochu vzdělání, jehož se zde sirotkům dostávalo.

Zůstal-li některý ze sirotků v St. Cloud's i poté, co ukončil šestou třídu, neměl už vůbec kam chodit do školy - a jediná šestitřídka existovala v Three Mile Falls, jednu stanici vlakem od St. Cloud's. Avšak ve třicátých letech mívaly vlaky často zpoždění a strojvůdce, který jezdil ve čtvrtek, pravidelně zapomínal v St. Cloud's zastavit, jako by ho pohled na tolik zpustlých budov utvrzoval v domnění, že St. Cloud's je ještě stále opuštěným městem. Nebo možná měl něco proti ženám, které zde vystupovaly.

Většina žáků ve škole s jedinou učebnou v Three Mile Falls se cítila být nadřazená sirotkům, kteří příležitostně do školy docházeli. Takové pocity převládaly nejvíce u dětí, jež byly ve svých rodinách zanedbávané nebo týrané, případně obojí. Prvních šest let školní docházky tedy Homeru Wellsovi přineslo více rvaček než vzdělání. Během těch let prošvihl tři čtvrtiny čtvrtečních vyučování a nejméně ještě jeden den v každém týdnu kvůli zpoždění vlaku. V zimě chyběl průměrně jeden den v týdnu pro nemoc. A když napadlo příliš mnoho sněhu, vlaky nejezdily vůbec.

Týmž rizikům železniční dopravy byli v té době vystaveni i tři domácí učitelé, protože všichni do St. Cloud's dojížděli z Three Mile Falls. Učitelka matematiky pracovala jako účetní v textilní továrně ("opravdovská účetní", tvrdívala sestra Edna) odmítala se zabývat algebrou nebo geometrií a jednoznačně dávala přednost sčítání a odčítání před násobením a dělením. (Homer Wells byl již dospělý muž, když doktor Larch zjistil, že se nikdy neučil násobilku).

Jiná paní - dobře zaopatřená vdova po instalatérovi w vyučovala mluvnici a pravopis. Její vyučovací metoda byla vehni důkladná a dosti zapeklitá. Předkládala žákům dlouhé shluky slov bez interpunkce, s pravopisnými chybami, bez rozlišení velkých a malých písmen a vyžadovala, aby je přeměnili ve skutečné věty, pečlivě opatřené interpunkcí a s dokonalým pravopisem. Potom takto opravené texty sama opravila s použitím různobarevných inkoustů a výsledný dokument připomínal mnohokrát opravovanou smlouvu mezi dvěma znepřátelenými, pologramotnými národy. Samotný text připadal Homeru Wellsovi zvláštní i po konečných opravách. To proto, že učitelka velmi často používala texty z rodinného kostelního zpěvníku a Homer Wells nikdy žádné kostelní písně neslyšel (nepočítáme-li vánoční koledy nebo písně, jež zpívala paní Groganová - a vdova po instalatérovi nebyla tak hloupá, aby použila vánoční koledy). Homer Wells se vždycky předem děsil představy, že zase bude muset dešifrovat spletitá sousloví paní instalatérové.

můj pane v bázni a úžasu
hledím na svjety ješ stvořilz rukou svou --

Anebo takhle:

ó skálo vjekú dovol my skřit se v tvém objeťí --

A tak podobně.

Třetím domácím učitelem byl skutečný penzionovaný učitel z Camdenu. starý, nešťastný člověk, který žil u rodiny své dcery, protože se o sebe nedokázal postarat. Vyučoval dějepis, ale neměl učebnice. A tak učil zpaměti tvrdil, že data nejsou důležitá. Třeba celou půlhodinu drmolil o Mezopotámii, ale když se odmlčel, aby se nadechl nebo napil vody, najednou se ocitl v Římě nebo v Tróji. Uměl citovat bez přerušení dlouhé pasáže z Thúkýdida, ale prostý doušek vody ho přenesl k Napoleonovi na Elbu.

"Já myslím," řekla jednou sestra Edna doktoru Larchovi, "že tu historii umí podat pěkně plasticky."

Sestra Angela obrátila oči v sloup. "Když se ho pokouším poslouchat," poznamenala, "vždycky mě napadne nejmíň sto důvodů, proč by měla být nějaká válka."

Homer Wells pochopil, co tím myslí - že nikdo by neměl žít tak dlouho.

Není tedy těžké chápat, proč Homer před vzděláváním dával přednost pracovním povinnostem.

Nejmilejší Homerovou povinností bylo vyhledávat pro dr. Larche úryvky k večernímu předčítání. Musel odhadnout, kolik toho dr. Larch přečte přesně za dvacet minut bylo to obtížné, protože když Homer četl nahlas, šlo mu to pomaleji než dr. Larchovi, a když si prostě jenom četl, byl zase rychlejší než doktor Larch při předčítání nahlas. Při dvacetiminutových úryvcích trvalo dr. Larchovi přečíst Nadějné vyhlídky řadu měsíců a David Copperfield mu vydržel déle než rok - poté sv. Larch Homerovi oznámil, že začne opět od začátku s Nadějnými vyhlídkami. Kromě Homera už všichni sirotci, kteří vyslechli Nadějné vyhlídky, ze sirotčince odešli.

Tak jako tak téměř nikdo z nich Nadějným vyhlídkám ani Davidu Copperfieldovi nerozuměl. Nejen že byli příliš mladí, aby porozuměli Dickensově angličtině ve svém věku nerozuměli ani běžné mluvě užívané v St. Cloud's. Dr. Larchovi šlo jen o to, že na děti, které nechápaly, co to vlastně poslouchají, předčítání působilo jako uspávači prostředek, a těm několika z nich, které rozuměly slovům a byly schopné vnímat příběh, večerní čtení skýtalo možnost opustit St. Cloud's alespoň ve snu, v představách.

Doktor Larch si na Dickense potrpěl. Pochopitelně nebylo náhodou, že Nadějné vyhlídky i David Copperfield pojednávaly o sirotcích. ("K čertu, co jiného by člověk měl předčítat sirotkům?" zapsal si dr. Larch do deníku.)

A tak Homer choval ve svých představách důvěrně známý obraz šibenice na blatech - "z níž visely řetězy, jež kdysi poutaly nějakého piráta" - a představy o podobě sirotka Pípa, trestance Magwitche -- krásné Estelly a pomstychtivé slečny Havishamové -- zásobovaly jeho mysl přesnými, ostrými detaily, když se mu v polospánku před očima míhaly nehmotné postavy matek opouštějících St. Cloud's pod rouškou tmy a nasedajících do vozu taženého koňmi. Povoz později nahradil autobus, což Homerovi poskytlo první možnost uvědomit si běh času a pokroku. Brzy poté, co místo povozu začal jezdit autobus, byly všechny autobusové spoje do St. Cloud's zrušeny. Potom přicházely matky pěšky a z toho Homer vytěžil další poučení o pokroku.

Matky, jež vídal ve svých snech, se nikdy neměnily. Ale co ti muži, kteří se nikdy neobtěžovali je do St. Cloud's doprovodit kde zůstali? Homerovi se líbila ta pasáž v Nadějných vyhlídkách, kde se Pip právě vydává na cestu a vypráví, jak se "mlhy slavnostně rozplynuly -- a přede mnou ležel širý svět". Pro chlapce ze St. Cloud's byla mlha důvěrně známou věcí. Vznášela se nad řekou, nad městem i nad samotným sirotčincem. Plynula po proudu od Three Mile Falls. Mlha skrývala rodiče sirotků. Právě oblaka mlhy, halící St. Cloud's, umožňovala rodičům nepozorovaně se vytratit.

"Homere," říkával dr. Larch, "jednoho dne poznáš oceán. Zatím jsi byl jen v horách, ale ty nejsou ani zdaleka tak pozoruhodné jako moře. Na pobřeží leží mlha - bývá hustší než zdejší mlhy -, a když se ta mlha zvedne, Homere -- nu," zamyslel se sv. Larch, "to prostě musíš vidět."

Avšak Homer Wells to už viděl v duchu si představoval, jak se "mlhy -- slavnostně rozplynuly". Usmál se na doktora Larche a omluvil se - musí jít zazvonit. Právě tohle dělal - zvonil na zvonec -, když pro něj do St. Cloud's přijela jeho čtvrtá náhradní rodina. Doktor Larch ho na jejich příjezd připravil velmi dobře. Homer je bez obtíží ihned poznal.

V dnešní době bychom je označili za sportovně založený manželský pár. V Maine ve třicátých letech, když Homer dosáhl věku dvanácti let, byli tito lidé, kteří se rozhodli ho adoptovat, považováni za fanatické přívržence života v přírodě. Byli to manželé-kanoisté, manželé-jachtaři, horolezci, potápěči a také manželé-táborníci. Dokázali pochodovat divočinou (zostřeným tempem) třeba sto mil. Slovem, opravdoví sportovci, ale ne organizovaní. Na jejich sportování nebylo nic změkčilého.

V den, kdy přijeli do St. Cloud's, Homer v deset hodin zazvonil celkem čtrnáctkrát. Když je uviděl, úplně ztuhl. Jako zkamenělý civěl na jejich pevné, svalnaté postavy, bujarý krok, na jeho lovecký klobouk a její mačetu na prosekávání křovin, uloženou v dlouhém pouzdře (zdobenou korálky po indiánském způsobu) a na její nábojový pás. Oba nosili vysoké boty, jejichž vzhled svědčil o každodenním používání. Jejich automobil byl podomácku upravený terénní vůz, předchůdce budoucích karavanů. Zdálo se, že je vybaven snad i pro lov živých nosorožců. Homer si okamžitě představoval, jak bude muset lovit medvědy, zápasit s aligátory - prostě žít z dostupných přírodních zdrojů. Sestra Edna ho stačila zarazit dřív, než odzvonil patnáctou hodinu.

Wilbur Larch postupoval opatrně. Nebál se o Homerovo duševní zdraví. Chlapec, který sám dvakrát přečetl Nadějné vyhlídky a Davida Copperfielda a navíc mu tytéž dvě knihy již dvakrát byly nahlas předčítány, musel být duševně připraven skoro na všechno. Dr. Larch však si byl mnohem méně jist jeho fyzickou připraveností a sportovním nadáním. Larch považoval sportovní výchovu v porovnání s nutností naučit děti mnohem důležitějším, vpravdě základním dovednostem za rozmařilost. Larch si uvědomoval, že sportovní program v St. Cloud's - jenž sestával pouze z fotbalových zápasů v jídelně, když bylo venku ošklivo -je zcela nedostatečný. Za pěkného počasí se v dívčím i chlapeckém oddělení hrálo na babu, na pikolu a někdy sestra Edna nebo sestra Angela přiměly děcka zahrát si pasáka. Míč se vyrobil z několika ponožek stažených lepicí páskou, a pohyboval se jen líně. Larch neměl nic proti životu pod širým nebem, ale také o něm nic nevěděl. Dohadoval se jen, že trocha takového plýtvání energií (podle Larche to bylo plýtvání) by Homerovi mohla prospět - třeba fyzická aktivita posílí chlapcův smysl pro humor.

Jméno manželského páru polechtalo smysl pro humor sester Edny a Angely. Jmenovali se manželé Winkleovi. On si říkal Grant a ona Billy. Patřili k nepočetné vrstvě maineských boháčů. Jejich podnikání, jak (dosti směšně) nazývali svoji činnost, nevynášelo ani cent, ale oni nepotřebovali vydělávat peníze. Narodili se bohatí. Jejich nepotřebná práce spočívala v tom, že vozili lidi na výlety do přírody a vytvářeli pro ně iluzi, že zabloudili v pustině. Také se svými zákazníky na křehkých vorech či kánoích sjížděli prudké bystřiny a vyvolávali v nich pocit, že spadnou-li do vody, určitě je to umlátí o kameny ještě dřív, než se stačí utopit. Winkleovi se stali výrobci pocitů pro lidi, jejichž schopnost něco cítit - ať už vlastní zásluhou či vlivem okolností -již natolik zakrněla, že pouze silné (i když jen simulované) dobrodružství u nich dokázalo vyvolat vůbec nějakou reakci. Podnik Winkleových na doktora Larche neudělal velký dojem věděl, že jsou to prostě bohatí lidé, kteří dělají jen to, co dělat chtějí, a potřebují tuto svou činnost označit seriózní nálepkou, aby se neřeklo, že si pořád jen hrají. Avšak jedna věc na Winkleových doktora Larche opravdu zaujala: ti lidé byli bláznivě šťastní. A Wilbur Larch si již stačil povšimnout, že mezi dospělými - stejně jako mezi sirotky - je pocit bláznivého štěstí velmi vzácný.

"V jiných částech světa," napsal dr. Larch, "je bláznivé štěstí považováno za stav mysli. U nás v St. Cloud's se domníváme, že bláznivě šťastní mohou být jen lidé, kteří úplně ztratili rozum. A proto já osobně tento navýsost vzácný jev nazývám stavem duše." Když přišla řeč na duši, Larch obyčejně reagoval nějakým obhroublým vtipem. S oblibou si utahoval ze sestry Edny i sestry Angely, zvlášť na operačním sále, kde jeho vtípky o duši často zastihly obě milé sestry zcela nepřipravené.

Jednou, když stáli nad otevřeným tělem na operačním stole, Larch dramaticky ukázal na jakýsi hladký, hnědý útvar těsně pod hrudním košem, nad břišními vnitřnostmi. Vypadalo to jako třílibrový bochník chleba nebo jako slimák s dvěma velkými laloky. "Podívejte!" zašeptal Larch. "To se vidí jen málokdy, ale podařilo se nám ji zastihnout ve spánku. Rychle se podívejte, než se pohne!" Sestry hleděly s otevřenými ústy. "To je duše," šeptal Larch se zbožnou úctou. Ve skutečnosti to byla největší lidská žláza, nadaná schopnostmi, jež někdy bývají přisuzovány i duši - například schopností regenerovat své vlastní opotřebované buňky. Byla to játra, jež Larch choval v mnohem větší úctě než duši.

Ale ať už to bláznivé štěstí Winkleových bylo stavem mysli či duše, Larch si přál, aby se ho alespoň trochu přeneslo na Homera Wellse. Winkleovi si odjakživa přáli mít dítě - "aby s námi sdílelo život v přírodě", jak říkali, "a samozřejmě i proto, abychom je učinili šťastným". Když se tak na ně Larch díval, zdálo se mu, že chápe, proč se jim dosud nepodařilo počít dítě. Nedostatek soustředění, říkal si Larch měl dojem, že Winkleovi ještě nikdy neustali v pohybu na dost dlouho, aby se stačili spářit. Při pohledu na Billy ho dokonce napadlo, že to možná ani není žena.

Grant měl plán. Dr. Larch si všiml, že ten člověk vůbec nemá obličej pořád se snažil pod jeho světlým plnovousem a ještě světlejší kšticí rozeznat aspoň hrubé rysy. Nízké čelo se úplně ztrácelo pod rovně zastřiženou ofinou. Tváře, pokud je Larch vůbec zahlédl, měl ostře vystouplé a za nimi se skrývaly oči. Zbytek obličeje tvořil plnovous Larch si představoval, jak se tou blonďatou houštinou Billy musí prosekávat mačetou. Grantův plán spočíval v tom, že si Homera vypůjčí na pár dnů, které hodlají strávit pozorováním losů. Winkleovi měli v úmyslu cestovat částečně v kánoi a částečně pěšky státními lesy na severu hlavním účelem cesty mělo být pozorování losů. Kromě toho budou mít to potěšení seznámit Homera s plavbou po divoké vodě.

Dr. Larch soudil, že bude-li Homer v péči silných rukou manželů Winkleových, nemůže se mu na takovém výletě nic stát. Méně jist si byl tím, zda Homer bude s těmi lidmi chtít zůstat, či dokonce se od nich dát adoptovat. Nedělalo mu starosti, že by bláznovství manželů Winkleových chlapce nějak obtěžovalo, to určitě ne. Kterému chlapci by vadilo prožívat nepřetržitě nějaká dobrodružství? Wilbur Larch se však obával, aby Winkleovi Homera neunudili k slzám - ne-li dočista k smrti. Táboření v lese, občasná vyjížďka kánoí po bystřině, nějaký ten los - právě to by mohlo chlapci pomoci se rozhodnout, zda bude schopen Granta s Billy trvale snášet.

"A když se ti bude v lese líbit," sliboval bujaře Homerovi Grant, "vezmeme tě s sebou na oceán!" Nejspíš tam jezdí na velrybách, představoval si Homer. Asi tahají žraloky za ocas, pomyslel si dr. Larch.

Ale přesto byl doktor Larch pro, aby to Homer zkusil, a Homer se ochotně podřídil - kvůli doktoru Larchovi by zkusil cokoliv.

"Nepodnikejte s ním nic nebezpečného," nabádal Larch přísně Winkleovy.

"Kdepak, ne, to vám přísahám!" zvolala Billy. Grant se také zapřísáhl.

Doktor Larch věděl, že státními lesy vede jenom jedna silnice. Zbudovala ji papírenská společnost Ramses, jež byla dodnes jejím vlastníkem. Ve státním lese sice nesměli kácet, ale mohli tudy převážet potřebné vybavení k jiným lesům, které jim patřily. Jenom tato skutečnost tedy dělala dr. Larchovi starosti. Že se má Homer vydat do míst, kde se tak či onak dostane do sféry působnosti papírenské společnosti Ramses.

Homera překvapilo, jak málo je v jejich podomácku upraveném obytném automobilu místa. Vybavení, jež s sebou vezli, na něj udělalo dojem: kánoe, stan, rybářské náčiní, kuchyňské potřeby i zbraně. Ale zbývalo jen málo místa pro řidiče a cestující. V kabině seděl Homer Billy na klíně byl to rozložitý klín, ale podivně nepohodlný, protože měla velmi tuhá stehna. Homer se předtím ženského klína dotkl jenom jednou, při každoročním třínohém závodě v St. Cloud's.

Tímto závodem sirotci z chlapeckého i dívčího oddělení každý rok bavili obyvatele městečka. Při té příležitosti se vybíraly peníze na provoz sirotčince, a tak to všichni nějak přetrpěli. V posledních dvou letech Homer závod vyhrál - a to jen proto, že jeho partnerkou byla nejstarší dívka z oddělení děvčat měla takovou sílu, že ho popadla do náručí a běžela s ním až do cíle. Závod spočíval v tom, že vždy jeden chlapec a jedna dívka přibližně stejného věku si svázali nohy provazem - jeho levou nohu k její pravé - a potom poskakovali směrem k cíli každý po své volné noze a nebohou "třetí nohu" vláčeli mezi sebou. Ta velká dívka z oddělení děvčat neměla zapotřebí se s Homerem tahat -švindlovala, prostě ho vzala do náručí. Ale loni na cílové čáře upadla a Homer jí padl do klína. Snažil se vstát a při tom jí omylem položil ruku na prsa a ona ho silně štípla do místa, jemuž onen chlapec ve Watervillu říkal "zobáček".

Její jméno Melony vzniklo - podobně jako jména několika jiných sirotků v dívčím oddělení - v důsledku překlepu. Oficiálně se měla jmenovat Melody, ale sekretářka v dívčím oddělení psala na stroji velmi špatně. Ten překlep nakonec znamenal spíš pozitivní změnu, protože na téhle dívce nebylo vůbec nic melodického. Bylo jí asi šestnáct (přesně to nikdo nevěděl) a její plná prsa a zakulacené pozadí vyvolávaly silné asociace s melouny.

Během dlouhé cesty na sever Homer stále trpěl obavami, jestli ho i Billy Winkleová nebude chtít štípat do zobáčku. Sledoval, jak se vytrácejí domy i domácí zvířata, a všiml si, že přestali potkávat jiná auta a náklaďáky. Brzy zbyla jen silnice, většinou vedoucí podle řeky, a byla to velmi rychle tekoucí řeka. V dálce před nimi, snad hodiny cesty daleko, strměla hora se zasněženým vrcholem, přestože byl už červenec. Ta hora měla indiánské jméno.

"Tam právě jedeme, Homere!" řekl chlapci Grant Winkle. "Až k tomu sněhu je tam jezero."

"Losi jsou do toho jezera hotoví blázni," vysvětlovala Hornin rovi Billy. "Určitě se do něj taky zblázníš."

O tom Homer nepochyboval. Tohle bylo dobrodružství. Doktor Larch ho upozornil, že s nimi nemusí zůstat, když nebude chtít.

Winkleovi zastavili na noc ještě před setměním. Mezi silnicí a bystřinou postavili stan se třemi místnostmi. V jedné z nich zapálili kamínka a ve druhé Billy udělala sto sklopek (Homer jí držel nohy), zatímco Grant šel nachytat pstruhy. Večer bylo tak chladno, že nelétal ani žádný hmyz. Lampy nechali svítit a cípy vchodu zůstaly rozhrnuté dlouho po setmění. Grant s Billy mu vyprávěli dobrodružné příhody. (Dr. Larch později do deníku napsal: co jiného mu, sakra, mohli vyprávět?)

Grant hovořil o jednom šedesátiletém advokátovi, který si je najal, aby mu ukázali porod medvědího mláděte. Billy Homerovi předvedla jizvy po střetu s medvědem. A potom přišla řeč na člověka, který Winkleovy požádal, aby jej odtáhli na oceán v malé loďce s jediným veslem. Ten dotyčný se zajímal o pocit přežití. Chtěl zjistit, jestli se mu podaří dostat se bez pomoci zpátky na zem, ale přál si, aby ho Winkleovi nespustili z očí a zachránili ho, pokud by mu hrozily opravdové potíže. Nejtěžší bylo zařídit to tak, aby si ten chlap nevšiml, že ho někdo pozoruje. V noci - když ten trouba usnul a vlny ho unášely dál na širé moře - ho Winkleovi opatrně přitáhli zpátky, blíž k pobřeží. Jenže ráno, jednou dokonce na dohled od země, se mu vždycky nějak podařilo znovu se ztratit. Nakonec ho stejně museli zachránit, protože ho přistihli, jak pije mořskou vodu. Tak ho tím naštvali, že jim několikrát poslal nekrytý šek, než konečně vyplatil náležitý honorář za své dobrodružství.

"Honorář za dobrodružství," tak to Billy řekla.

Homer se domníval, že by své potenciální adoptivní rodiče uvedl do rozpaků, kdyby jim vyprávěl o životě v St. Cloud's či, ještě hůře, o Dnu díkůvzdání ve Watervillu. Měl pocit, že by i on měl přispět k tábornickému duchu výpravy, ale jedinými dobrými příběhy, které znal, byly Nadějné vyhlídky a David Copperfield. Dr. Larch mu dovolil vzít si s sebou Nadějné vyhlídky, ty si Homer oblíbil nejvíc. Otázal se Winkleových, jestli by jim mohl přečíst kousek ze své oblíbené knihy. No samozřejmě, zvolali, to bude báječné. Pokud si vzpomínají, ještě nikdy jim nikdo nepředčítal. Homer byl poněkud nervózní četl sice Nadějné vyhlídky již mnohokrát, ale ještě nikdy nahlas a před publikem.

Avšak podal úžasný výkon! Dokonce se mu podařilo zvládnout přízvuk, jímž podle jeho mínění mluvil Joe Gargery, a když dospěl k pasáži, kde pan Wopsle "unaveným hlasem plným slabošské zášti vzkřikl: Ne!", nabyl Homer dojmu, že se mu podařilo najít ten správný hlas pro celý příběh. Dokonce se mu zdálo, že v sobě objevil skryté nadání. Bohužel, přes všechen svůj talent, svým předčítáním manžele Winkleovy dokonale uspal. Četl si tedy dál, už jen pro sebe, i za konec sedmé kapitoly. Možná to není mým předčítáním, přemítal Homer. Třeba si za to mohou Winkleovi sami. Všechny ty sklopky, chytání pstruhů, všechny ty rázné výkony velkých táborníků.

Homer se pokusil Winkleovy co možná nejpohodlněji zabalit do jejich spacího pytle - měli jen jeden, zato obrovský. Sfoukl lampy. Zašel do své části velikého stanu a zalezl do spacího pytle. Ležel s hlavou pod odhrnutým cípem u vchodu, odkud viděl na hvězdy a slyšel hukot nedaleké říčky. Nevzpomněl si při tom na Three Mile Falls, protože tahle bystřina se od tamní řeky velmi lišila. Voda v ní uháněla stejně prudce, ale tekla na dně hluboké, úzké rokliny - jiskrná, čistá, posetá kulatými balvany, tu a tam s klidnými tůňkami, v jaké Grant nachytal pstruhy. Nebylo nepříjemné myslet na to, jaká dobrodružství na něj ještě ve společnosti Winkleových čekají, obtížnější pro Homera bylo představit si losa. Jak veliký je asi takový los? Větší než Winkleovi?

Homer vůči Winkleovým nechoval nedůvěru a docela určitě se jich nebál. Cítil jen jistou opatrnost ve vztahu k nim - věděl s určitostí, že nejsou nebezpeční, ale uvědomoval si, že náleží k mírně pozměněnému živočišnému druhu. Usnul a ve snu se v jeho dětské mysli mísily obrazy losů s Winkleovými. Ráno ho probudil hluk, o němž zpočátku usoudil, že jej určitě působí losi, ale pak přišel na to, že jsou to jenom Winkleovi ve vedlejší části stanu. Zřejmě vítali nový den se vší vervou. Homer dosud nikdy neslyšel lidské bytosti při milování ani losy při páření, ale teď docela jasně pochopil, že se Winkleovi páří. Být u toho dr. Larch, možná by dospěl k novým závěrům ohledně neschopnosti Winkleových povít potomstvo. Usoudil by, že zběsilé atletické zápolení, jež provozují při pohlavním spojení, nejspíš všechna vajíčka a spermie zničí, nebo vyděsí k smrti.

Homer zdvořile předstíral spánek. Winkleovi ho pak zvesela přišli probudit. Vtrhli do jeho oddělení jako velcí psi po čtyřech a zuby z něj rvali spací pytel. Oznámili mu, že si jdou zaplavat. Ti jsou ale velcí, žasl Homer při pohledu na nesmírnost jejich činorodých těl. Také přemítal, jak asi chtějí plavat v prudkém proudu, aniž by je voda otloukla o kameny a strhla s sebou. Homer plavat neuměl - ani v klidné vodě.

Ale Winkleovi byli staří mazáci ve všem, co se týkalo venkovních sportů, a navíc měli k dispozici rafinované vybavení. Přehodili přes peřeje provaz - to je zajišťovací lano, vysvětlili Homerovi. Na konci lana byl uvázaný chumáč hrotů připomínající hrábě a Grant jej jediným čistým vrhem umístil mezi balvany na protější straně hřmící říčky. K tomuto provazu pak připojil další a ještě jeden. Tahle přídavná lana byla velmi složitá, měla spoustu kovových oček a háčků a visely na nich nastavitelné bezpečnostní pásy, které si Winkleovi nasadili a pevně utáhli kolem pasu. S pomocí této výbavy hodné skutečných dobrodruhů mohli Winkleovi dovádět, napolo zavěšeni, v nejsilnějším proudu bystřiny, který jimi pohazoval jako kachničkami z umělé hmoty, i když stále zůstávali bezpečně zavěšení na jednom místě, připoutaní jeden k druhému a každý zvlášť k tomu, co nazývali zajišťovací lano. Pozorovat je byla pro Homera zábava. Občas se zdálo, že je řeka užuž pohltila, jiskřící proud je zavalil a stáhl je pod vodu. Ale za pár vteřin se opět vynořili na hladinu a vypadalo to, jako by kráčeli po vířící, valící se pěně. Hráli si v proudu jako obrovské světlovlasé vydry. Homer byl téměř přesvědčen, že umějí ovládat živly - přinejmenším vodu -, a ocitl se v pokušení požádat je, aby ho také naučili té koupeli v peřejích, jenže si uvědomil, že by ho neslyšeli. Kdyby na ně zavolal nebo i zakřičel, hlasité húúúš zvířeného proudu, řítícího se všude kolem Winkleových, by jeho hlas určitě přehlušilo.

Rozhodl se tedy, že zůstane sedět na břehu a bude se dívat, jak jeho potenciální adoptivní rodiče dovádějí, když tu se mu začala chvět země pod nohama. Poznal to spíš díky četbě mnoha špatně sepsaných příběhů ve špatných knížkách pro děti, než z vlastního pocitu, že se země dala do pohybu. V těch dětských knížkách se země vždycky otřásala, když se mělo stát něco zlého. Málem tomu odmítl uvěřit, ale teď už se země docela nepochybně chvěla a k uším mu dolehlo temné dunění.

Homer se pozorně zadíval na Winkleovy věřil, že mají všechno pod kontrolou. Winkleovi si dále hráli v proudící vodě. Nic neslyšeli a nemohli cítit ani otřesy, protože nestáli na pevné zemi.

Proboha, to budou losi! napadlo Homera Wellse. Vstal. Viděl, jak mu nohy nadskakují - bez jeho přičinění - na třesoucí se půdě. To je určitě losí stádo, říkal si. Kromě dunivého temného rachotu nyní zaslechl i zřetelnější zvuky: praskot, někdy hlasitý jako výstřely z pistole. Podíval se na Winkleovy a bylo znát, že ty _ ostré rány zaslechli i oni. Ať už se blížilo cokoliv, Winkleovi věděli, oč se jedná. Chovali se teď docela jinak. Už si nehráli. Zdálo se, že úporně zápasí s proudem, a ve tvářích, občas mizících v bělostné pěně, se jim zračilo poznání a děs. Když se jim při vynoření z vln podařilo vyšetřit vteřinku, ohlíželi se proti proudu.

Homer se tam také podíval - právě včas, aby ve vzdálenosti pětadvaceti yardů zahlédl blížící se změť plaveného dřeva. Strom- ' ky rostoucí těsně u vody praskaly, jako když člověk láme přes koleno dříví na podpal. Klády dlouhé jako telegrafní sloupy, jenže silnější, občas narazily do balvanů v řečišti, vymrštily se z vody, prolétly vzduchem na nějakých dvacet yardů a kam dopadly, zničily kousek lesa. Masa klád dlouhých jako telegrafní sloupy se hnala bystřinou a před sebou zdvíhala vodní stěnu. Tohle ale nebyla čistá voda, jako předtím v řece byla bahnitá, zvířená, plná úlomků kůry nesla s sebou kusy zeminy urvané z břehů. U papírenské společnosti Ramses tomu říkali menší plavba. Tvrdili, že v téhle dávce, kterou posílají dolů po řece, nebude víc než nějakých čtyři sta, nejvýš sedm set klád.

Homer Wells utíkal až na silnici, kde byl konečně v bezpečí. Ohlédl se právě včas, aby ještě zahlédl, jak se klády přehnaly kolem. K zajišťovacímu lanu Winkleových byl přivázán i jeden z provazů jejich stanu, a tak celý stan, se vším, co bylo uvnitř (včetně Homerových Nadějných vyhlídek) odnesl po proudu prudký nájezd plovoucích klád. Billyino a Grantovo tělo objevili zaměstnanci papírenské společnosti Ramses až za tři dny, skoro o čtyři míle níž po proudu.

Homer Wells vcelku zachoval klid. Podíval se proti proudu, jestli se odtud nepřivalí ještě něco dalšího pokud mělo ještě něco přijít, očividně se to dalo očekávat jenom odtamtud. Po chvíli se uvolnil. Prozkoumal terénní vozidlo Winkleových, které mu bez stanu a kuchyňského vybavení připadalo jako nahé. Našel rybářské náčiní, ale neodvážil se rybařit - to by znamenalo přiblížit se opět k bystřině. Objevil také nějaké zbraně, ale neměl ani ponětí, jak se s nimi zachází (přesto když zjistil, že tu jsou, cítil se lépe). Vybral si největší a nejnebezpečněji vyhlížející z nich - dvouhlavňovou brokovnici dvaadvacítku - a pak ji vláčel s sebou.

V půli odpoledne už měl pořádný hlad, ale ještě před setměním uslyšel za sebou pomalu se blížící dřevařský náklaďák. Skřípot pérování mu prozradil, že jede s nákladem. Měl docela štěstí (podobně jako v tom, že neuměl plavat a nemohl se přidal ke hře manželů Winkleových), protože náklaďák jel správným směrem.

"Saint Cloud's," oznámil ohromenému šoférovi, na nějž jeho brokovnice udělala dojem.

Byl to náklaďák papíren Ramses a dr. Larch zpočátku zuřil, když uviděl, jak zajíždí ke vchodu do nemocnice. "Pokud to nebude naprosto naléhavé," varoval zbožňující sestru Ednu, "pro nikoho od té společnosti nesešiju ani štych!" Larch pocítil opravdové zklamání, když uviděl Homera Wellse, a poplašil se, když spatřil brokovnici. Homer měl ve tváři zmatený výraz, jaký dr. Larch často pozoroval u pacientů probouzejících se z éterové narkózy.

"Homere, zdá se, že jsi Winkleovým nedal moc velkou šanci," pokáral ho vážně dr. Larch. Homer mu vysvětlil, proč se vrací tak brzy.

"Chceš říct, že Winkleovi jsou mrtví?" vydechl dr. Larch.

"Spláchlo je to," přikývl Homer Wells. "Húúúš!"

A tehdy se dr. Larch definitivně vzdal úsilí najít Homeru Wellsovi nový domov. Tehdy dr. Larch prohlásil, že Homer Wells může v St. Cloud's zůstat tak dlouho, dokud bude mít pocit, že sem patří. Právě tehdy dr. Larch řekl: "No dobrá, Homere, ale očekávám, že budeš užitečný."

To nebylo pro Homera Wellse nic těžkého. Věřil, že být užitečným je jediným údělem, k němuž se každý sirotek zrodil.

 

   1   >

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist