John Irving
překlad: Miroslav Košťál

PRAVIDLA MOŠTÁRNY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2. DÍLO BOŽÍ

Doktor Larch byl rodák z Maine na svět přišel v Portlandu v roce 186- jako syn věčně nabručené, spořádané ženy, jedné z houfu služebných a kuchařek člověka jménem Neal Dow, portlandského starosty a údajného otce zákona, kterým byla ve státě Maine zavedena prohibice. Neal Dow jednou dokonce za stranu stoupenců prohibice kandidoval i na prezidenta, ale obdržel jen necelých deset tisíc hlasů. Tento výsledek svědčil o tom, že průměrný volič měl více rozumu než matka Wilbura Larche, která svého zaměstnavatele zbožňovala a považovala se spíše za jeho spolupracovnici v prosazování abstinence, než za služebnou (jíž byla ve skutečnosti).

Je zajímavé, že Larchův otec byl opilec - což za časů Dowova starostování nebylo v Portlandu vůbec jednoduché. Ve výlohách se směly objevit jen reklamy na pivo - skotské nebo hořké -, jež otec Wilbura Larche vydatně popíjel vysvětloval, že se tohle slabé pití musí konzumovat po kýblech, chce-li si člověk uhnat aspoň špičku. Malému Wilburovi však otec nikdy nepřipadal jako opilec. Nepotácel se, nepadal, nezůstával ležet v opilém omámení, nikdy nehulákal ani nekomolil slova. Vypadal jen, jako by nikdy nevycházel z překvapení jako by se pořád stával svědkem náhlých, nečekaných odhalení, jež ho přiměly ustrnout v pohybu nebo v půli věty, jako by ho právě napadlo (nebo mu naopak uniklo) něco, co mu působilo starosti po celé dny.

Neustále potřásal hlavou a po celý život šířil tuto nepravdu: že parník Great Eastem o devatenácti tisících tunách výtlaku, který byl postaven v portlandských loděnicích, byl původně určen pro plavbu napříč severním Atlantikem mezi Evropou a státem Maine. Podle mínění otce Wilbura Larche byly dvě nejlépe vybavené přístavní hráze v portlandském přístavu určeny právě pro Great Eastern a nový, obrovský hotel postavili výhradně pro cestující z Great Eastern. Jenom čísi zlá vůle či přinejmenším korupce nebo prostě hloupost prý zabránily tomu, aby se Great Eastern vrátila do svého domovského přístavu v Maine.

Otec Wilbura Larche pracoval při stavbě Great Eastern jako soustružník a jeho klam lze možná přičítat působení naříkavého hluku vydávaného jeho strojem a také trvalému opojení z množství piva, které zkonzumoval. Great Eastern nebyla postavena pro plavby z Portlandu a do Portlandu původně měla vozit cestující do Austrálie, ale její uvedení do provozu se tolikrát opozdilo, že majitel zkrachoval, a tak byla prodána pro plavbu v severním Atlantiku - k čemuž, jak se ukázalo, se nehodila. Po pravdě řečeno to nebyla úspěšná loď.

Otec Wilbura Larche žil tedy z popletených vzpomínek na dny strávené u soustruhu a kromě toho si vypěstoval značnou nechuť k abstinenční reformě, k názorům své ženy a k muži, který jeho manželku zaměstnával - starostovi Nealu Dowovi. Za to, že se Great Eastern již nikdy nevrátila do Portlandu, mohla podle mínění Larchova otce prohibice - ta metla, jež ho odsoudila k odporné závislosti na skotském a hořkém pivu. Jelikož Wilbur otce poznal jen v jeho pokročilém věku, kdy Great Eastern už byla pryč a otec pracoval jako nosič na portlandském nádraží u společnosti Grand Trunk Railway, mohl se jen dohadovat, proč vlastně otec považoval čas strávený u stroje na obrábění dřeva za zenit svého života.

Jako chlapec si Wilbur Larch nikdy neuvědomil, že chybějící prsty na otcových rukou jsou důsledkem příliš mnoha skotských a hořkých piv zkonzumovaných při práci u soustruhu otec tvrdil, že šlo o běžné nehody. Právě tak ho nenapadlo, že matčino nadšení pro abstinenční reformy by mohlo souviset s otcovou degradací ze soustružníka na pouhého nosiče. Později si Wilbur samozřejmě uvědomil, že oba jeho rodiče byli pouhými služebníky v podřízených postaveních právě jejich životní zklamání způsobilo, že byl později svými učiteli považován za skvělého studenta.

Ačkoliv Wilbur Larch vyrůstal ve starostově sídle, vždycky používal jenom zadní vchod a jídal ve společnosti zaměstnanců velkého propagátora prohibice jeho otec se tekutým chlebem živil v docích. Wilbur Larch se stal dobrým studentem proto, že raději trávil čas ve společnosti knih, než aby naslouchal matce, jak s ostatními služebníky starosty Dowa rozmlouvá o abstinenci.

Navštěvoval Bowdoinovu univerzitu a medicínu vystudoval na Harvardu, kde byl dočasně natolik okouzlen bakteriemi, že se namísto lékařem málem stal laboratorní krysou - nebo přinejmenším bakteriologem. Jeho profesor mu sdělil, že má k tomuto oboru vlohy, a jemu se pečlivé ovzduší v laboratoři velmi zamlouvalo kromě toho planul touhou dozvědět se toho o bakteriích co nejvíc. Téměř po celý jeden rok svých lékařských studií nosil v těle bakterii, která v něm tropila takové nezdoby a působila mu takovou bolest, že jeho úsilí o odhalení účinné léčby nebylo poháněno jen čistě vědeckým zájmem. Měl kapavku. Tento dar obdržel -nepřímou cestou - od svého otce. Starý pán byl ve svém pivním omámení na syna tak pyšný, že když v roce 188- odcházel na vysokou školu, rozhodl se ho obdarovat. Zaplatil chlapci jednu z portlandských štětek. Zařídil synovi celou noc takzvaného potěšení v hotýlku u mola. Chlapci bylo trapné dárek odmítnout. Otcovi jeho sobecká nostalgie jen málokdy dovolila učinit vůči synovi nějaké vstřícné gesto, zatímco matčino zahořklé svatouškovství bylo samo o sobě také sobectvím, a tak Wilbura dojalo, že mu jeho otec vůbec něco daroval.

Dřevěné stěny hotýlku vysušila sůl, zatímco v záclonách a přehozu přes postel se držela mořská vlhkost. Dotyčná štětka Wilburovi připomněla jednu z přitažlivějších kolegyň jeho matky. Zavřel oči a snažil se představit si, že se pokouší o zakázaný románek v jedné ze zadních místností starostova sídla. Když oči otevřel, uviděl, jak světlo svíčky zvýrazňuje strie na jejím břiše. Tehdy ještě nevěděl, že jsou to pajizevky. Štětce bylo očividně jedno, jestli Wilbur strie uvidí nebo ne po pravdě řečeno, když potom usnul s hlavou na jejím břiše, nejasně ho napadlo, že se mu možná obtisknou na tvář. Probudil ho ostrý nepříjemný zápach a on se od té ženy rychle odsunul, aniž by ji probudil. V křesle, kam si předtím odložil šaty, někdo seděl a kouřil doutník. Wilbur viděl, jak při každém vdechnutí kouře rudě zažhnula špička. Usoudil, že nejspíš nějaký muž - příští zákazník - zdvořile čeká, až odejde, ale na jeho otázku, jestli někde není čerstvá svíčka (aby si mohl poshledat šaty), mu odpověděl mladý dívčí hlas.

"Mě byste dostal levnějc," utrousila. Moc dobře na ni neviděl, ale - protože se žádná nová svíčka nenašla - usilovným potahováním z doutníku mu posvítila při hledání šatstva, takže jeho snažení provázel jak narudlý přísvit, tak i oblaky dýmu. Poděkoval jí za pomoc a odešel.

Když se v ranním vlaku do Bostonu znovu potkal se svou štětkou, upadl do rozpaků. Za denního světla to byla řečná ženská krabici na klobouky nesla v ruce s výrazem dámy, jež tráví všechen volný čas na nákupech. Cítil se povinován uvolnit jí v přecpaném vlaku místo k sezení. Cestovala s ní i mladá dívka - moje dcera, ukázala na ni štětka škubnutím palce. Dcera Wilburovi připomněla, že se už znají, tím, že mu z jejího dechu přímo do obličeje zavanul neuvěřitelně hnusný zápach doutníků. Byla dokonce o něco mladší než Wilbur.

Štětka se jmenovala paní Eamesová. "To se rýmuje Eames -bims!" prohodil Wilburův otec. Paní Eamesová Wilburovi vysvětlila, že je vdova a že v Bostonu vede spořádaný život, jenomže aby si takový život mohla dovolit, musí se prodávat v nějakém zastrčeném městečku. Prosila Wilbura, aby jí umožnil zachovat její povést nedotčenou - v Bostonu. Wilbur ji ujistil, že z jeho strany nehrozí její pověsti žádné nebezpečí, a navíc té ženské bez požádání vyplatil ze svého víc peněz, než jí předtím dal jeho otec. Výši té původní platby se Wilbur dozvěděl později, když mu otec vyprávěl, že paní Eamesová je počestná Portlanďanka, jež se těší dobré pověsti, a občas musí prodávat své tělo v Bostonu, aby si udržela patřičné zdání v Portlandu. Wilburovu otci se ze staré známosti uvolila prokázat službu - "Jen protentokrát!" - a výjimečně se ponížila ve svém domovském městě.

Wilburův otec nevěděl, že paní Eamesová má dceru, která, jak sama přiznala, je k maní levněji než její matka, přičemž se nesnaží budovat si žádnou pověst v Bostonu ani v Portlandu. Ve vlaku, za celou cestu na bostonské Severní nádraží to mrzuté děvče nepromluvilo ani slovo hovořil za ni její doutníkový dech a pohrdavý pohled. Wilbur otci nikdy neřekl o rozporech ohledně toho, v kterém městě si paní Eamesová uchovává dobrou pověst, a nikdy mu neprozradil, že od paní Eamesové dostal kapavku, protože ani nemusela vědět, že ji má.

Na medicíně se Wilbur dozvěděl, že gonorrhea může ve vejcovodech ženy přežít celá léta. Jen objeví-li se v pánevní dutině absces, může se žena dozvědět, že je nakažená. Průvodní příznaky - výtoky a tak podobně - mohou zůstat dlouho nepovšimnuty. U Wilbura Larche ovšem nepovšimnuty nezůstaly. V oněch předpenicilinových časech přežívala bakteriální infekce v mladém Wilburově těle celé měsíce, a než konečně vyhasla, učinila z něj zaníceného bakteriologa. Zůstaly mu po ní jizvy na močové trubici a prostata ztvrdlá na kámen. Také v něm vyvolala náklonnost k éteru, protože spánek přivolaným éterem, který si občas naordinoval, zaháněl palčivou bolest, jež ho obtěžovala při močení i ve spánku. Toto ojedinělé a bolestivé setkání se sexuálním potěšením spolu s Wilburovými vzpomínkami na neláskyplné manželství rodičů přivedlo budoucího lékaře k přesvědčení, že sexuální zdrženlivost je z hlediska lékařského i filozofického rozumná.

Téhož roku 188-, kdy se Wilbur Larch stal doktorem medicíny, zemřel Neal Dow. Zanedlouho následovala hrdinného zastánce abstinence do hrobu truchlící Larchova matka. Několik dnů poté Wilburův otec prodal v dražbě veškeré zařízení jejich služebnického příbytku ve starostově sídle a odcestoval železnicí Grand Trunk do Montrealu, kde si na abstinenci nezakládali tolik, jako v Portlandu, a kde svá játra zatížil nad přípustnou mez. Jeho mrtvé tělo dovezla do Portlandu táž železniční společnost Grand Trunk, jež odtud bývalého soustružníka odvezla. Wilbur Larch přišel k vlaku a pomohl otcovy pozůstatky odnést. Na základě toho, co za svých prvních stáží na interně viděl u živoucích nebožtíků stížených cirhózou si mladý dr. Larch dovedl přesně představit, v jakém stavu byl otec těsně před smrtí. Cirhóza změní játra ve změť jizev a otoků, pokožku zbarví žloutenka žlučí, stolice je světlá, moč tmavá, krev se nesrazí. Dr. Larch pochyboval, že by si otec povšiml i dalšího průvodního jevu -impotence.

Bylo by dojemné, kdyby se mladý Larch rozhodl stát se porodníkem, protože mu ztráta rodičů vnukla touhu přivést na svět více dětí, ale cesta, která ho přivedla k porodnictví, byla ve skutečnosti posetá bakteriemi. Asistent na bakteriologii na lékařské fakultě v Harvardu, dr. Harold Ernst, proslul jako první nadhazovač školního mužstva, který zvládal točené míče, a byl také prvním hráčem univerzitního baseballového týmu, který se stal bakteriologem. Za časných rán v laboratoři - ještě předtím, než se dostavil dr. Ernst, zmíněný expert na míče s falší, aby připravil demonstraci nějakého pokusu - býval tam mladý Wilbur Larch úplně sám. Necítil se však osaměle v přítomnosti tolika bakterií množících se v Petriho miskách, jakož i těch, co přežívaly v jeho močovodu a prostatě.

Ukápl trochu výtoku odebraného ze svého penisu na obyčejný, ušmudlaný kousek slídy. I při více než tisícinásobném zvětšení ti zloduchové, které každého rána pozoroval, byli menší než obyčejní rezaví mravenci.

O několik let později Larch napsal, že gonokoky vypadají jaksi shrbeně - jako příliš vysocí návštěvníci v iglú. ("Jsou sklonění," napsal, "jako kdyby měli pas a ukláněli se jeden druhému.")

Mladý Larch upřeně hleděl do svého hnisu, dokud nepřišel dr. Ernst a nezačal se vítat s maličkými subjekty svých pokusů po celé laboratoři (jako by to byli spoluhráči z baseballového mužstva).

"Na mou věru, Larchi," poznamenal jednou ráno věhlasný bakteriolog, "když koukáte do toho mikroskopu, vypadáte, jako byste kul pomstu."

Avšak výraz, jejž dr. Ernst zaznamenal ve tváři Wilbura Larche, nebyl pomstychtivým úšklebkem. Byl to jednoduše důsledek Larchova úsilí vymanit se z éterového omámení. Mladý student medicíny zjistil, že lehké, vonné výpary dokáží bezpečně a účinně zahnat bolest. V době, kdy bojoval s rejdícími gonokoky, se Larch stal zkušeným konzumentem éteru. A když zuřivé bakterie konečně ztratily sílu, byl již Larch na éteru závislý. Používal metodu volného odkapávání. Jednou rukou si na nose a ústech přidržoval trychtýřovitou masku - vyrobil si ji sám (kus tvrdého papíru svinutého do kornoutu obalil mnoha vrstvami gázy) - a druhou rukou ji zaléval. Používal čtvrtliberní plechovku s éterem, propíchnutou spínacím špendlíkem. Kapky padající ze záhybu špendlíku měly přesně žádoucí rozměr i frekvenci.

Stejným způsobem později podával éter i svým pacientkám, až na to, že sám si dopřával mnohem méně. Jakmile pocítil, že ruka s plechovkou začíná být nejistá, plechovku odložil. A pokud mu ruka, kterou si přidržoval kornout na nose a ústech, sklesla k boku, kornout mu spadl z obličeje - nemohl zůstat na místě, když ho nic nedrželo. Nikdy nezažil panický strach pacienta, kterého uspávají éterem - nikdy se ani nepřiblížil okamžiku, kdy by začal pociťovat nedostatek vzduchu. Masku vždycky odložil dřív, než k tomu mohlo dojít.

Když se mladý doktor Larch poprvé vydal z Jižní bostonské nemocnice za rodičkami v chudinských čtvrtích, měl již v duši pevně vyhrazené místo plné éterové pohody. Éter i gázový kornout vždycky nosil s sebou, ale ne vždy měl dost času, aby pacientku omámil. Porodní stahy často již příliš pokročily, než aby mohl být éter ku pomoci. Samozřejmě, měl-li dost času, používal jej nikdy nesdílel přesvědčení některých svých kolegů, že éter je v rozporu s odvěkým zákonem, podle nějž by příchod dětí na svět měla provázet bolest.

Svůj první porod Larch absolvoval u litevské rodiny, v bytě se studenou vodou v nejvyšším patře domu, jehož okolí bylo poseto rozšlapaným ovocem, zbytky zeleniny a koňskými kobližky. Neměl k dispozici led, který by v případě poporodního krvácení přiložil na břicho nad dělohou. Na kamnech už sice vřela voda v hrnci, ale Larch by si byl přál, aby mohl vysterilizovat celý byt. Manžela poslal pro led. Změřil ženinu pánev. Prozkoumal polohu plodu. Naslouchal tlukotu jeho srdce a při tom pozoroval kočku, která si na podlaze v kuchyni hrála s mrtvou myší.

V místnosti byla i budoucí babička. Mluvila na rodící ženu litevsky. Dr. Larch si myslel, že hovoří nějakou divnou posunčinou, což v něm vyvolalo dojem, že budoucí babička je slaboduchá. Pokoušela se mu naznačit, že velké mateřské znamínko na její tváři jí působí obrovskou radost nebo bolest - dr. Larch nedokázal určit, co z toho je správně. Možná prostě chtěla, aby jí je odstranil ještě dřív, než odrodí dítě. Vymyslela si několik různých způsobů, jak ho na znaménko upozornit jednou pod ním přidržela lžíci, jako by každou chvíli mělo vypadnout, jindy je zas přikryla šálkem a znenadání je odkryla, jako by mu chtěla přichystat překvapení nebo předvést kouzelnický trik. Ale zápal, jejž věnovala každému dalšímu odhalení znaménka, dr. Larchovi napověděl, že stařena jednoduše zapomněla, že mu je už předtím ukázala.

Když se manžel vrátil s ledem, zakopl o kočku a ta dala najevo svou nelibost zvuky, jež ve Wilburu Larchovi vzbudily dojem, že je dítě už na světě. Larch byl rád, že nemusel použít kleště. Byl to rychlý, bezpečný, hlučný porod, po němž manžel odmítl dítě umýt. Nabídla se k tomu babička, ale Larch dostal strach, že v důsledku jejího rozrušení v kombinaci s mdlým rozumem by mohlo dojít k nehodě. Naznačil jí (jak nejlépe uměl, protože nemluvil litevsky), že je třeba dítě umýt teplou vodou a mýdlem - ale ne ho uvařit v hrnci na kamnech nebo držet hlavou dolů pod kohoutkem se studenou vodou -, potom obrátil pozornost k placentě, která nechtěla vyjít ven. Pacientka krvácela a Larch pochopil, že to krvácení brzy bude velmi vážné.

Požádal manžela, ať usekne trochu ledu - ten statný chlapík ho přinesl celý kvádr vypůjčil si na to od ledařů kleště a teď stál uprostřed kuchyně s kleštěmi na rameni a tvářil se výhružně. Ten ledový blok by postačil na zastavení krvácení u mnoha pacientů, ale kdyby byl aplikován vcelku u jediné pacientky, rozdrtil by asi dělohu - ne-li celou pacientku. V tu chvíli namydlené děťátko vyklouzlo babičce z ruky a spadlo do nádobí namočeného ve studené vodě v dřezu pod kohoutkem. Stalo se to právě v okamžiku, kdy manžel opět zakopl o kočku.

Larch využil té chvilky, kdy babička i manžel měli jiné starosti, přes břišní stěnu rodičky pevně uchopil vrchol dělohy a silně ho stiskl. Zena vykřikla a popadla ho za ruce babička nechala děcko v nádobí, objala Larche kolem pasu a kousla ho mezi lopatky. Manžel jednou rukou vylovil dítě z dřezu, avšak druhou rukou se rozpřáhl kleštěmi nad Larchem. V tom okamžiku Larch celý šťastný pocítil, že se placenta uvolňuje. Když jim ji nevzrušeně předvedl, babička i manžel očividně užasli mnohem víc než při narození dítěte. Nakonec dítě umyl sám, podal matce ergotamin, mlčky pokývl hlavou na pozdrav a odešel. Když vyšel z bytu, překvapilo ho, že téměř současně s tím, jak za ním zapadly dveře, uvnitř vypukl hlučný zmatek: babička, pacientka obložená ledem, manžel - všichni hulákali něco litevsky a také novorozenec se hlasitě přidal ke své první rodinné hádce. Vypadalo to, jako by porod a celé vystoupení doktora Larche jen nakratičko přerušily život naplněný nesrozumitelnou vřavou.

Larch tápal po temném schodišti a nahmatal si cestu na ulici, kde šlápl na shnilou hlávku salátu povolila mu pod nohou s čvachtavým zvukem nepříjemně podobným křupnutí lebky novorozeného dítěte. Tentokrát už si nespletl děsivý vřískot kočky s dětským křikem. Podíval se nahoru právě v okamžiku, kdy z okna bytu litevské rodiny vylétl nějaký předmět. Sotva stačil uhnout. Očividně tou věcí mrštili po něm a Larch se pokoušel pochopit, jaké urážky - možná srozumitelné pouze Litevcům -se na těch ubohých lidech dopustil. Ohromeně zjistil, že předmětem, který za ním vyhodili oknem a jenž nyní bez života spočíval na zemi u jeho nohou, je kočka. Ale byl ohromen jen mírně na prchavý okamžik se ho zmocnil strach, že by to mohlo být dítě. Od profesora vyučujícího na Harvardu porodnictví se Larch dozvěděl, že novorozenci jsou "obdivuhodně odolní proti napětí v tahu", jenomže věděl, že i kočka je velmi odolná proti tahu, a všiml si, že tohle zvíře pád nepřežilo.

"U nás v St. Cloud's," napsal později dr. Larch, "si neustále uvědomuji, zač vděčím Jižnímu Bostonu." Měl na mysli vděk za tamní děti a za pocit, jímž ho obdařily: že totiž příchod na svět byl pravděpodobně nejbezpečnějším okamžikem jejich životní dráhy. Také si vážil drsného upozornění, jehož se mu dostalo od prostitutek z Jižního Bostonu. Připomínaly mu bolestiplný dar paní Eamesové. Nemohl se podívat na prostitutku, aniž by si představil obraz jejích bakterií pod mikroskopem. A každá vzpomínka na ty bakterie vyvolávala touhu po vlahém éterovém omámení - jen jedno nadechnutí, jen maličkou dávku (a malounké zdřímnutíčko). Dr. Larch neholdoval alkoholu a nepropadl ani tabáku. Avšak tu a tam poškádlil umdlévajícího ducha trochou éteru.

Jednou v noci, když Wilbur podřimoval v Jižní bostonské nemocnici, upozornil ho jeden z lékařů, že právě přivezli naléhavý případ a že je na něm řada. Od doby, kdy ji Larch viděl naposledy, pacientka ztratila hodně na váze a přišla i o poslední známky mladosti, ale i tak v ní na první pohled poznal paní Eamesovou. Byla vyděšená a měla prudké bolesti, takže sotva popadala dech a jen s obtížemi pověděla sestře na příjmu své jméno.

"Rýmuje se to s bims," napověděl sestře dr. Larch.

Pokud i paní Eamesová okamžitě poznala jeho, nedala to na sobě znát. Na dotek byla studená, měla velmi zrychlený tep a břicho měla tuhé a bledé jako klouby zaťaté pěsti. Larch nezaznamenal žádné porodní stahy a nepodařilo se mu zachytit ani tlukot srdíčka plodu, který si nedokázal představit jinak než s rysy zachmuřené dospívající dcery paní Eamesové. Kolik jí teď asi je? napadlo ho. Asi tolik, jako jemu - na to se ještě stačil rozpomenout, než určil diagnózu paní Eamesové: krvácení v břišní dutině. Pustil se do operace, jakmile sekundář sehnal odpovídající krev pro transfuzi.

"Paní Eamesová," oslovil ji jemně a doufal, že ho poznala.

"Jak se má táta, Wilbure?" zeptala se, ještě než ji začal operovat.

Břicho měla plné krve. Odsával ji houbou, aby zjistil zdroj krvácení, a uviděl, že vytéká z šest palců dlouhé trhliny na zadní straně dělohy. Larch provedl císařský řez a vyňal mrtvé dítě, jehož strhaná, opovržlivě stažená tvářička mu naléhavě připomněla dceru s doutníkem. Napadlo ho, proč vlastně paní Eamesová přišla do nemocnice sama.

Až do tohoto okamžiku měl Larch při operaci pocit, že má všechno pevně v rukou. Navzdory vzpomínkám na to, jak před ním tato žena kdysi ležela s roztaženýma nohama - a také na chorobu, které se teprve před nedávném zbavil -, si byl jist, že se jedná o případ sice naléhavý, ale celkem snadno zvládnutelný. Avšak jakmile se pokusil paní Eamesové sešít dělohu, stehy jednoduše procházely tkání, která, jak si všiml, připomínala konzistencí měkký sýr - představte si, že byste zkoušeli sešít kus taveného sýra! Neměl na vybranou musel dělohu odstranit. I po všech těch transfuzích Larch s podivem shledal, že je paní Eamesová v dosti dobrém stavu.

Ráno se poradil s šéfchirurgem. V Jižní bostonské nemocnici bylo běžné, že porodník byl především operatér chirurgickou stáž absolvoval Larch ve Všeobecné nemocnici. Séfchirurg sdílel Larchův zmatený údiv nad rozpadající se dělohou paní Eamesové. Dokonce i ta trhlina vypadala záhadně. Nenašli žádnou jizvu po předchozím císařském řezu, která by mohla povolit děložní stěnu nemohla oslabit ani placenta, protože ta se nacházela u stěny protilehlé místu, kde došlo k roztržení. Neobjevili ani žádný nádor.

Osmačtyřicet hodin se paní Eamesové dařilo dobře. Utěšovala mladého Wilbura, aby se smířil se ztrátou rodičů. "Tvou matku jsem samozřejmě nikdy nepoznala," poznamenala důvěrně. Opět si dělala starosti, zda Wilbur bude mít na paměti její dobrou pověst, o čemž ji Wilbur ujistil. (A opravdu na to dbal - raději se nesvěřil šéfchirurgovi se svými obavami, že stav paní Eamesové mohl být způsoben kapavkou.) Na okamžik zapřemýšlel, kterou z historek o své počestnosti právě teď paní Eamesová používá -zda tvrdí, že vede řádný život v Bostonu nebo v Portlandu, či zda se do hry dostalo nějaké třetí město, což by nezbytně znamenalo třetí pomyslný život.

Třetí den poté, co paní Eamesová přišla o svoji zvláštní dělohu, se jí břicho opět naplnilo krví a Wilbur Larch ránu znovu otevřel. Tentokrát už měl strach, co objeví uvnitř. Nejprve se mu ulevilo, protože v břiše nebylo tolik krve jako předtím. Avšak po odsátí krve se mu podařilo perforovat střevo, kterého se sotva dotkl, a když se poškozený záhyb pokusil zvednout, aby trhlinu uzavřel, jeho prsty prošly střevem jako želatinou. Larch věděl, že pokud z takového křehkého rosolu sestávají všechny orgány, paní Eamesová nebude žít dlouho.

Přežila ještě tři dny. V noci po její smrti měl Larch ošklivý sen - jeho penis mu zůstal v ruce pokoušel se ho přišít, ale pořád se , rozpadal a potom mu podobně začaly odpadávat i prsty. Jak typický sen pro chirurga! pomyslel si. Prsty jsou cennější než penis. Jak typické pro Wilbura Larche!

Díky této události se Larch utvrdil ve svém přesvědčení ohledně pohlavní zdrženlivosti. Cekal, kdy neduh, který zničil paní Eamesovou, zahubí i jeho, avšak pitva provedená významným patologem přinesla výsledek, který mu připadal zavádějící.

"Kurděje," prohlásil patolog.

Tohle má být patolog, pomyslel si Wilbur Larch. Kurděje, to tak!

"Paní Eamesová byla prostitutka," sdělil Larch uctivě patologovi. "Nebyla námořník."

Ale patolog si byl jist. S kapavkou to nemá nic společného ani s těhotenstvím. Paní Eamesová zemřela na námořnickou zhoubu její tělo neobsahovalo ani stopu vitaminu C a také, jak dodal patolog, "trpěla rozpadem pojivové tkáně, doprovázeným krvácením, jak je v takových případech obvyklé". Kurděje.

Byla to sice záhada, ale dr. Larche to přesvědčilo, že se nejedná o záhadu venerického původu, takže se alespoň jednou v noci dobře vyspal, než ho navštívila dcera paní Eamesové.

"Teď přece není řada na mě," bránil se rozespale, když ho kolega probudil.

"Tvrdí, že jsi její doktor," opáčil kolega.

Dceru paní Eamesové, která kdysi byla k maní levněji než její matka, nepoznal. Teď by si mohla účtovat víc, než kdy mohla očekávat její matka. Jestli tenkrát ve vlaku vypadala o pár let mladší než Wilbur, teď se zdála být o několik let starší. Zamračený pohled nedospělé holky vyzrál v drzý, jízlivý úšklebek. Líčidla, šperky i parfém - všechno bylo křiklavé k tomu umolousané šaty. Vlasy spletené do jediného silného copu, do něhož si vetkla racčí pero, měla tak pevně stažené dozadu, až jí vystupovaly žíly na spáncích. Také svaly na krku měla napjaté - jako by ji nějaký násilnický milenec hodil na záda a držel ji při zemi za ten tlustý, tmavý vrkoč.

Místo pozdravu podala Wilburu Larchovi láhev s hnědou tekutinou přes nedostatečně těsnící korkovou zátku pronikalo štiplavé aroma. Z upatlané etikety se nedalo nic vyčíst.

"Tohle ji dostalo," zavrčela dívka. "Já takový věci neberu jsou jiný způsoby."

"Nejste vy slečna Eamesová?" otázal se Wilbur Larch a začichal po nezapomenutelném doutníkovém dechu.

"Povídám, že jsouymý způsoby!" opakovala slečna Eamesová. "Nejsem eště tak daleko, jako vona u mě to není na rycioťfcu!"

Wilbur Larch přičichl k láhvi, kterou držel v ruce věděl, co myslí tím "na rychlovku". Jestliže byl plod zralý na rychlovku, znamenalo to, že matka už ucítila jeho pohyby, že je asi v polovině těhotenství, obyčejně ve čtvrtém nebo pátém měsíci. Někteří věřící lékaři zastávali názor, že v okamžiku, kdy je řeč o rychlovce, má už plod duši. Wilbur Larch se nedomníval, že by lidé měli duši, avšak až do poloviny devatenáctého století zaujímal občanský zákoník k potratům jednoduchý a (podle Wilbura Larche) rozumný postoj: V době před "urychlením" - tedy až do chvíle, kdy rodička pocítila první pohyby plodu - byl potrat legální. Doktor Wilbur Larch však považoval za mnohem důležitější skutečnost, že před prvními pohyby není potrat pro matku nebezpečný. Wilbur Larch věděl, že po třetím měsíci se plod, ať už se mezitím začne hýbat nebo ne, v děloze drží silou, jíž není snadné překonat.

Například tekutina v láhvi, kterou měl Wilbur Larch právě v ruce, nedokázala poskytnout dostatečnou sílu k uvolnění plodu z dělohy paní Eamesové - i když patrně dokázala plod zabít a rozežrat vnitřnosti paní Eamesové na kaši.

"Musí to bejt prudce jedovatý," podotkla drsná dcera paní Eamesové k Wilburu Larchovi, který trošičkou svého milovaného éteru očistil ucamranou nálepku na láhvi natolik, že si mohl přečíst:

FRANCOUZSKÝ LUNÁRNÍ ROZTOK
Zajišťuje pravidelnou periodu!
Potlačuje poruchy v menstruaci!

(Doktor Larch věděl, že poruchy v menstruaci jsou eufemismem pro těhotenství.)

Pozor: Nebezpečné vdaným ženám! Téměř vždy způsobí samovolný potrat!

--uzavíral nápis. Samozřejmě, právě proto paní Eamesová ten přípravek užívala znovu a znovu.

Larch se o zneužívání látek vyvolávajících potraty učil na lékařské fakultě. Některé - jako ergotamin, jehož Larch použil, aby vyvolal děložní stahy, které vypudily placentu, nebo výtažek z hypofýzy - účinkují přímo na dělohu. Jiné ničí střeva - byla to obyčejná purgativa s drastickými účinky. Dvě mrtvoly, s nimiž Larch při studiu pracoval, se staly obětí celkem běžně používaného domácího potratového přípravku té doby - terpentýnu. V osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století ženy, které nechtěly mít děti, umíraly také na otravu strychninem a olejem z routy vonné. Francouzský lunární roztok, který paní Eamesová vyzkoušela, byl vlastně olej z vratiče brala ho tak dlouho a v takovém množství, až její střeva zcela ztratila schopnost přijímat vitamin C. A vlastním přičiněním se proměnila v tavený sýr. Jak správně rozpoznal onen patolog, zemřela na kur děje.

Paní Eamesová si mohla zvolit ještě z několika dalších možností, jak zabránit narození dítěte. Proslýchalo se, že jeden z notoricky známých potratářů v Jižním Bostonu je také nejúspěšnějším pasákem v téže čtvrti. Za potrat si účtoval téměř pět set dolarů, což si mohla dovolit jen málokterá z těch chudých žen, a tak se všechny v důsledku svého dluhu stávaly jeho děvkami. Jeho sídlo - jakož i sídla jiných, jemu podobných - se nacházelo v místě zvaném docela prostě "U Harrisonky" - což bylo příhodně neurčité označení a přitom ne zcela beze smyslu. Jedna z klinik Jižní bostonské nemocnice totiž stála na Harrisonově ulici, takže obecně užívané pojmenování "U Harrisonky" naznačovalo zcela správně, že se jedná o cosi pokoutního - nemluvě o tom, že to bylo nezákonné.

Nechat si udělat potrat "U Harrisonky" nebylo nic moc, což patrně musela vědět i paní Eamesová. Také její dcera se vyznala v metodách, jichž se tam používalo proto raději dala možnost Wilburu Larchovi, aby ten zákrok provedl - a sobě tím poskytla šanci na kvalitně odvedenou práci.

"Povídám, že to není na rychlovku," opakovala dcera paní Eamesové mladému Larchovi. "Semnou to bude jednoduchý. Za pár minut vodkráčím po svejch."

V Jižní bostonské minula půlnoc. Sekundář už spal a spala i sestra, která prováděla anestezii. Kolega, který Larche probudil, už šel taky spát.

Rozšíření děložního hrdla v kterémkoliv stadiu těhotenství obyčejně vyvolá děložní stahy, jež vypudí její obsah. Larch také věděl, že stejný efekt by přinesla i aplikace nějakého dráždidla. Stažení a vypuzení. Mladý Wilbur Larch civěl na dceru paní Eamesové a nohy měl jako z kamene. Jako by ještě pořád stál v drncajícím vlaku z Portlandu s rukou na opěradle za zády paní Eamesové, když ještě netušil, že dostal tripla.

"Vy chcete potrat," řekl mírně Wilbur Larch. Tehdy to slovo použil poprvé v životě.

Dcera paní Eamesové si z copu vytáhla racčí brko a píchla ho špičkou do hrudi.

"Koukej srát, anebo slez z hrnce," vyzvala ho. Se slovy "srát" a "hrnec" k němu konečně dolehla vlna kyselého zápachu doutníkového kouře.

Wilbur Larch slyšel, že sestra anestezioložka spí měla potíže s dutinami. Při potratu by nepotřeboval tolik éteru jako při porodu stačilo by jen o málo víc, než kolik si běžně bral sám. Také usoudil, že by nebylo nutné pacientku oholit před porodem se pacientky holily vždycky a Larch by dal přednost oholení i v případě potratu, ale mohl to vynechat. Určitě by však nevynechal éter. Okolí vagíny by dezinfikoval červeným merthiolátem. Kdyby byl prožil takové dětství, jako dcera paní Eamesové, také by neměl chuť přivést na svět dítě. Musel by použít dilatátor s Douglassovým zakončením - se zakulacenými, tupými konci, jež měly tu výhodu, že se snadno zaváděly do dělohy a nehrozilo nebezpečí uskřípnutí tkáně při vytažení. Jakmile by dělohu dostatečně rozšířil, pochyboval, že by bylo nutné použít kleště (pokud ovšem dcera paní Eamesové nebyla již delší dobu ve třetím nebo dokonce ve čtvrtém měsíci), ale i tak by je potřeboval jen k odstranění placenty a větších kousků. V jedné lékařské učebnici se hovořilo eufemisticky o produktech početí: lze je seškrábnout z děložních stěn kyretou, případně dvěma různě velkými kyretami, z nichž ta menší umožní dosáhnout i do koutů.

Avšak Wilbur Larch byl ještě moc mladý, a proto zaváhal. Myslel na to, jak dlouhou dobu bude muset dopřát dceři paní Eamesové, než se probere z omámení éterem, a co asi řekne kolegům nebo sestře, kdyby se probudila - a také sekundáři, pokud by se ukázalo, že dívka musí zůstat v nemocnici až do rána (například v případě nadměrného krvácení). Překvapila ho náhlá bolest v hrudi. Divoká dcera paní Eamesové ho znovu píchla racčím brkem.

"Nejdu na rychlovku! Nejdu na rychlovku, povídám!" ječelo na něj to Eamesovic děvče a píchalo ho znovu a znovu, až se jí brk zlomil v ruce a ona ho nechala viset na jeho košili. Odvrátila se od něj a těžký cop mu přejel po tváři - voňavka ve vlasech potlačila pach kouře. Když odešla a Larch si sundal z prsou racčí pero, všiml si, že má ruce polité vratičovým olejem - Francouzským lunárním roztokem. Voněl docela příjemně, ale na okamžik přehlušil pach, který Larch miloval a na nějž byl zvyklý - vůni éteru a to ho připravilo o klidnou mysl.

U Harrisonky se nepoužíval éter. Tam si s bolestí nikdo nedělal starosti. U Harrisonky bolest zaháněli hudbou. V předních místnostech U Harrisonky cvičilo těleso zvané Německý sbor své Lieder. Zpívali procítěně. Možná se to líbilo i dceři paní Eamesové, ale když ji o týden později znovu přivezli do Bostonské jižní, o hudbě nic neříkala. Nikdo netušil, jak se tam vlastně dostala. Vypadala, jako by s ní někdo praštil o dveře. Také vykazovala známky po bití na tváři a na krku, možná proto, že nezaplatila obvyklou taxu za potrat. Měla vysokou horečku - opuchlý obličej byl na dotyk suchý a horký, jako chléb právě vytažený z pece. Podle horečky a podle napjatého břicha, ztvrdlého jako sklo, sekundář s noční sestrou usoudili na zánět pobřišnice. Wilbura vzbudili jen proto, že dcera paní Eamesové měla na ramínku šatů přišpendlený lístek.

DOKTORE LARCHI
KOUKEJ SRÁT, NEBO SLEZ Z HRNCE!

Na druhém ramínku, jako nepatřičně velká epoleta, která jí stahovala šaty z ramene, visely připíchnuté spodní kalhotky. Byly to její jediné. Zjistilo se, že na sobě žádné nemá. Ty kalhotky jí někdo očividně přišpendlil na šaty ve spěchu aby se neztratily. Wilbur Larch nepotřeboval dceru paní Eamesové prohlížet nijak důkladně, aby se ujistil, že pokus o potrat se nepovedl. Plod, jehož srdce už dotlouklo, zůstal uvězněn uvnitř dělohy sevřené křečí po mnoha bezvýsledných stazích. Krvácení a infekci mohla způsobit kterákoliv z různých metod používaných U Harrisonky.

K těm patřila například vodní kúra, při níž se do dělohy zaváděla hadička s připojenou injekční stříkačkou, ovšem hadička ani voda nebyly sterilní a stříkačky se používalo i k mnoha jiným účelům. Dále zde byl primitivní odsávací systém, obyčejná vzduchotěsná nádoba, z níž bylo možné vysát vzduch nožní pumpou měla dost síly na to, aby přivodila potrat, ale také dokázala skrze póry v pokožce vysát krev. Jemným tkáním způsobovala značné škody. A na tabulce vedle dveří U Harrisonky stálo také: PORUCHY V MENSTRUACI ODSTRAŇUJEME ELEKTROLÉČBOU! Jednalo se o Mclntoshovu galvanickou baterii. K baterii se připojily dlouhé vodiče s nitrovaginálními a nitroděložními nástavci, jež měly gumou potažené rukojeti, které chránily potratářovy ruce před elektrickými šoky.

Když dcera paní Eamesové zemřela - dřív, než doktor Larch mohl začít operovat, a aniž by k němu promluvila byť jediné slovo (kromě té poznámky "Koukej srát, anebo slez z hrnce!" připíchnuté na ramínku), měla teplotu skoro dvaačtyřicet. Sekundář považoval za nutné otázat se Larche, jestli tu ženu zná. Její vzkaz dozajista zněl dosti důvěrně.

"Zlobila se na mě, že jsem jí odmítl provést potrat," odpověděl Larch.

"Dobře jste udělal!" prohlásil sekundář.

Jenže Wilbur Larch nechápal, jak by to mohlo pro někoho být dobře. Stěna břišní dutiny a všechny orgány byly zanícené, děloha dvakrát protržená a mrtvý plod, přesně v souladu s tvrzením dcery paní Eamesové, nedosáhl "urychleného" stadia.

Ráno si dr. Larch zašel k Harrisonce. Potřeboval se na vlastní oči přesvědčit o tom, co se tam vlastně děje chtěl vědět, kam ženy chodí, když je odmítne lékař. Neustále myslel na poslední, doutníkovým tabákem prosycený vzdech dcery paní Eamesové, který mu zavanul do tváře, když se nad ní sklonil, než zemřela -samozřejmě mu připomněl tu noc, kdy potřeboval oheň jejího cigára při hledání svršků. On sám se celkem v pohodě smířil s představou, že se po zbytek života obejde bez sexu, ale jak by mohl odsuzovat jiné lidi za to, že sex provozují?

Halas Německého sboru ho udeřil už za dveřmi, na nichž byl nápis slibující elektroléčbu menstruačních poruch. Bylo slyšet jen nakřáplé, rozladěné piano - žádný hoboj, anglický roh, žádný mezzosoprán - ale přesto měl Larch dojem, že mu ta hudba připomíná Písně o mrtvých dětech od Mahlera. Po letech, když poprvé uslyšel hukot vodopádů v Three Miles Falls, přehlušující všechen křik, si vzpomněl na tu potratářskou melodii, jež prostupovala brloh U Harrisonky jako všudypřítomný zdroj energie. Zabušil na dveře - klidně mohl i zařvat - ale nikdo ho neslyšel.

Když otevřel dveře a vešel dovnitř, nikomu nestál ani za ohlédnutí. Německý sbor zpíval dál. Jediným nástrojem bylo piano a neměli zde ani dost židlí pro ženy bylo tu jen pár stojanů s notami. Muži stáli nahloučení ve dvou skupinách daleko od žen neměli dost kopií notových partů pro všechny zpěváky. Sbormistr stál u piana. Vysoký, plešatý, bez košile, jen ve špinavě bílém límci, který si ponechal snad kvůli odsávání potu. Oči měl přivřené jako při modlitbě, zato rukama zběsile bušil do vzduchu - jako by tím vzduchem, ztěžklým cigaretovým kouřem a zápachem laciného piva, jenž připomínal močovinu, skoro nešlo pohnout. Sbor se řídil podle divokých pohybů jeho paží.

Kdyby existoval jen trochu pečlivý či kritický bůh, pomyslel si Larch, všechny by nás usmrtil bleskem. Larch obešel piano zezadu a vkročil do jediných otevřených dveří. Prošel jimi do místnosti, kde nebylo vůbec nic ani kus nábytku, dokonce ani okno. Jenom jedny zavřené dveře. Larch je otevřel a ocitl se v jiné místnosti, jež zřejmě sloužila jako čekárna - alespoň se zdálo, že lidé, které zde uviděl, na něco čekají. Byly tam dokonce i noviny, čerstvé květiny a otevřené okno. Seděly tam čtyři dvojice. Nikdo z nich nečetl noviny, nevoněl ke květinám ani nevyhlížel z okna všichni zírali na zem a nezvedli oči, ani když vstoupil Wilbur Larch. Za psacím stolem, na kterém ležel jen blok a pokladna, seděl čilý mužík a pojídal z misky cosi, co vypadalo jako námořnické fazole. Na pohled byl mladý, silný a lhostejný. Na sobě měl pracovní kombinézu a tričko bez rukávů, a na krku, kde sportovní instruktoři nosí píšťalku, mu visel klíč určitě od pokladny. Hlavu měl stejně lysou jako sbormistr. Larche napadlo, že si ty hlavy možná holí.

Jakýsi muž, jenž vypadal jako jeden z příslušníků sboru, který si přišel na jednu, dvě písně odpočinout, se na něj sice nepodíval, ale zavolal na něj: "Hele, nechoďte sem. Pošlete jenom paničku nebo může přijít s kamarádkou."

Z přední místnosti Larch slyšel, jak zpívají něco o "drahé mamince" - to přece znamená slovo můtterlein, ne?

"Jsem lékař," řekl dr. Larch.

Chlap u pokladny nepřestal jíst, ale podíval se na Larche. Zpěváci zhluboka nabrali dech ve zlomek vteřiny trvajícím tichu Larch uslyšel, jak ten člověk šikovně, hbitě vyškrabává lžící jídlo z misky, a z vedlejší místnosti zaslechl dávivý zvuk, po němž okamžitě následovalo šplouchnutí zvratků do plechového škopku. Jedna z žen v čekárně se rozplakala, ale než Larch stačil zjistit, která to je, zpěváci už popadli dech a zpívali dál. Asi něco o Kristově krvi, pomyslel si Larch.

"Co chcete," zeptal se Larche ten muž.

"Jsem lékař. Chci mluvit se zdejším doktorem," odvětil Larch.

"Tady žádnej není," opáčil muž. "Jenom vy."

"Tak vám tedy chci poradit," navrhl Larch. "Nabízím lékařskou radu. Zdarma."

Muž se zahleděl Larchovi do tváře, jako by doufal, že tam najde odpověď na jeho návrh. "Nejste na řadě," řekl po chvíli. "Počkejte, až na vás přijde řada."

Zdálo se, že s tím se oba muži pro tuto chvíli spokojili. Larch se rozhlédl po nějaké židli a vybral si místo mezi dvěma dvojicemi žen. Byl tím vším natolik šokován, že ho ani nepřekvapilo, když zjistil, že jednu z těch dvojic zná: Litevka, jejímuž dítěti pomohl na svět (byl to jeho první porod), tu němě seděla vedle babičky se znamínkem na tváři. Ani se na něj nepodívaly. Larch se na ně usmál a kývl na pozdrav. Zena byla v pokročilém stadiu těhotenství - až příliš pokročilém na snadný potrat i při nejbezpečnějším zajištění. Larch si zděšeně uvědomil, že jí to není schopen sdělit mluvila jen litevsky. Určitě si o něm myslí, že umí rodit jenom živé děti! Navíc vůbec netušil, co se stalo s jejím prvním dítětem - ani jak s ním žila nebo žije. Začal nervózně podupávat a podíval se na druhou dvojici. Také zcela jistě matka s dcerou, ale obě byly mladší než Litevky a nedalo se na první pohled určit, která z nich je v jiném stavu. Alespoň v tomto případě se zdálo, že potrat nebude obtížný. Dcera vypadala příliš mladá na to, aby mohla být těhotná, ale proč potom, uvažoval Larch, by ji sem matka vodila s sebou? Ze by tak nutně potřebovala doprovod? Nebo to měla být lekce? Dej si pozor, i tobě by se to mohlo stát! V přední místnosti pěvci hystericky ječeli cosi o lásce boží a o něčem, co znělo jako "oslňující sudba" - verblendenden Geschicke.

Wilbur Larch upřel pohled na zavřené dveře, za nimiž slyšel nezaměnitelné zvuky svědčící o tom, že tam někdo zvrací. Oknem se do místnosti přihnala bzučící včela, která tu působila otřesně nepatřičně zřejmě zjistila, že květiny jsou umělé, a rychle si pospíšila zase ven. Larch se podíval na dvojici Litevek a zjistil, že ho babička poznala. Také objevila nový způsob, jak předvádět své znamínko, z něhož nyní vyrůstalo víc chlupů, delších než předtím. Navíc skvrna mírně změnila barvu. Babička si prsty stiskla kůži po obou stranách, čímž kůže zrudla a vypadalo to, že znamínko každou chvíli exploduje jako nežit zralý k prasknutí. Těhotná žena si matčiných nechutných hrátek očividně nevšímala, a když upřela pohled na Larche, nezdálo se, že by ho poznala vše, co by snad Larch z její tváře mohl vyčíst, bylo napsáno litevsky. Larch si pomyslel, že její manžel možná vyhodil dítě z okna a dohnal ji k šílenství. Na okamžik ho napadlo, jestli i sbor nezpívá litevsky, ale rozeznal v textu zmínku o boji mezi Gott und Schicksal - jasná němčina zjevně se jednalo o střet Boha s osudem.

Výkřiku, který se prodral zavřenými dveřmi, nedalo moc práce přehlušit zpěv oznamující, že Bůh vyhrál. Mladá dívka vyskočila ze židle, zase si sedla, omotala si paže kolem těla, zaštkala - a aby zdusila pláč, schovala tvář do matčina klína. Larch si uvědomil, že i předtím plakala ona. Také pochopil, že potrat potřebuje ona, ne její matka. Dívka vypadala nejvýš na deset, dvanáct let.

"Promiňte," oslovil Larch její matku. "Jsem lékař."

Připadal si jako herec s velkými vyhlídkami, které zhatila jediná pitomě napsaná replika - nic víc neřekl. "Jsem lékař." A co z toho vyplývá?

"Jste lékař," opakovala matka řekla to hořce, ale Larche potěšilo, že aspoň nemluví litevsky. "A jak nám to pomůže?" otázala se matka.

"V kolikátém je měsíci?" zeptal se matky Larch.

"Asi ve třetím," odpověděla matka nedůvěřivě. "Ale já jsem jim už tady zaplatila."

"Kolik je jí let?" chtěl vědět Larch.

Dívka zvedla hlavu z matčina klína a vzhlédla pramen špinavě blonďatých vlasů se jí zachytil v koutku úst. "Je mi čtrnáct," vyhrkla, jakoby na svou obranu.

"Bude jí čtrnáct. Napřesrok," upřesnila matka.

Larch vstal a oslovil muže s klíčem od pokladny. "Vraťte jim peníze. Já tomu děvčeti pomohu."

"Myslel jsem, že jste přišel pro radu," řekl muž.

"Přišel jsem poradit," opravil ho Larch.

"A co kdybyste si taky nechal poradit, když už jste tady," navrhl muž. "Jakmile zaplatíte, část těch peněz je nevratná záloha. Tu zpátky dostat nemůžete."

"Kolik dělá ta záloha?" zajímal se Larch. Muž pokrčil rameny a zabubnoval prsty na víko pokladny.

"Asi polovic," odpověděl.

"Eure ganze Machtl" ječel sbor. "Všechna tvá moc," přeložil si v duchu Wilbur Larch. Hodně studentů medicíny umělo slušně německy.

Když se zlověstné dveře konečně otevřely, do čekárny z nich úzkostlivě nakoukla postarší dvojice vypadali jako něčí prarodiče. Ve tvářích se jim mísil zmatek se zvědavostí jak se u starších párů často stává, jejich obličeje se časem začaly podobat jeden druhému. Byli malí, shrbení a za nimi na lehátku - nehybně, jako by tam byla jen namalovaná - ležela žena, přikrytá prostěradlem. Oči měla otevřené, ale pohled nezaostřený. Na ručníku na podlaze, tak, aby ho měla na dosah, ležel škopek na zvraceni.

"Povídal, že je doktor," hlásil chlap u pokladny, aniž by se na oba staříky podíval. "Přej nabízí lékařskou radu. Zdarma. A chce, abysme těmhle dámám vrátili prachy. Ze se o slečnu postará sám."

Ze způsobu, jak se ta stará ženská postavila do dveří mezi čekárnou a operačním sálem - či spíš jak je opanovala -, Larch pochopil, že hlavní slovo tu má ona šedovlasý stařík je její asistent. Ta stará paní se napohled hodila spíš do pěkně upravené kuchyně, kde by pekla cukroví a všechna děcka ze sousedství by ji mohla přijít navštívit, kdy by chtěla.

"Doktor Larch," představil se Larch s poněkud až příliš zdvořilou úklonou.

"Aha, doktor Larch," opakovala nevzrušeně stařena. "Koukej srát, nebo slez z hrnce?"

V okolí hnízda U Harrisonky téhle potratářce všichni říkali paní Santa Clausová. Ona ten výrok sama nevymyslela - ani nenapsala ten vzkaz. Napsala ho sama dcera paní Eamesové ještě předtím, než se vydala za paní Santa Clausovou dobře věděla, jaká nebezpečí na ni U Harrisonky číhají, a uvědomovala si, že až s ní paní Santa Clausová skončí, nemusela by už být schopná něco psát.

Larche setkání s paní Santa Clausovou zaskočilo, přesně řečeno ho zaskočil její postoj. Představoval si, že v přímé konfrontaci s jakýmkoliv potratářem bude mít navrch on (dr. Larch). Alespoň se o to pokusil. Vkráčel do operačního sálu a něco zvedl z podlahy, jen aby dal najevo své nadřazené postavení. Byla to sací nádobka spojená krátkou hadicí s nožní pumpou. Nádobka mu přesně pasovala do dlaně jasně si představil, že stejně dobře pasuje i na jiné místo. K jeho překvapení, když si přiložil nádobku k dlani, paní Santa Clausová začala šlapat na pumpu. Jakmile ucítil, že se mu krev hrne do pórů, nádobku odtrhl, aby mu na spodní části dlaně nezpůsobila podlitinu nebo ještě něco horšího.

"No?" vyjela na něj paní Santa Clausová. "Co nám poradíte, pane doktore?" Jakoby v odpověď na její slova pacientka pod prostěradlem přitáhla Larche k sobě. Celo měla zalité potem.

"Vůbec netušíte, co děláte," řekl Larch paní Santa Clausové.

"Dělám aspoň něco," opáčila stařena s nevlídným klidem. "Jestli víte jak na to, tak proč to nezkusíte?" dorážela paní Santa Clausová. "Když to umíte, tak proč mě nepoučíte?"

Zena pod prostěradlem vypadala na omdlení, ale snažila se sebrat. Posadila se a začala se prohlížet zjistila, že pod prostěradlem má na sobě svoje šaty. To ji zřejmě uklidnilo.

"Prosím vás, poslouchejte mě," požádal ji doktor Larch. "Jestli máte horečku - nebo nějaké větší krvácení - musíte do nemocnice. Bez odkladu."

"Myslela jsem, že chcete poradit mně," přerušila ho paní Santa Clausová. "Tak kde to vázne?"

Larch se snažil nebrat ji na vědomí. Vyšel do čekárny a matce s mladistvou dcerou poradil, že by měly odejít, ale matce dělaly starosti peníze.

"Vraťte jim ty peníze!" přikázala paní Santa Clausová chlapovi u pokladny.

"Záloha se nevrací," oponoval znovu.

"Vraťte jim i zálohu!" poručila mu rozzlobeně stařena. Vstoupila do čekárny a dívala se, jak nabručeně provádí požadovanou transakci. Položila dr. Larchovi ruku na paži. "Zeptejte sejí, kdo je otcem," vybídla ho paní Santa Clausová.

"Do toho mi nic není," namítl Larch.

"To je fakt," přikývla stařena. "V tom máte pravdu. Ale stejně se jí zeptejte - je to zajímavá historka."

Larch se snažil si jí nevšímat paní Santa Clausová popadla matku i dceru. "Povězte mu, kdo je otcem," naléhala. Dcera začala fňukat a rozbrečela se. Paní Santa Clausová si jí přestala všímat a zaměřila se jen na matku. "Povězte mu to," opakovala.

"Můj manžel," zamumlala žena a dodala, jako by to nebylo jasné: "Její otec."

"Otcem je její otec," vysvětlila dr. Larchovi paní Santa Clausová. "Už chápete?"

"Ano, chápu. Děkuji vám," řekl dr. Larch. Musel tu třináctiletou dívku vzít kolem pasu, protože se začínala hroutit oči měla zavřené.

"Tak jako ona skončí možná třetina všech mladých holek," sdělila Larchovi nevraživě paní Santa Clausová chovala se k němu, jako by otcem byl on. "Asi tak každá třetí to má od otce nebo od bratra. Znásilnění," dodala paní Santa Clausová. "Incest. Rozumíte?"

"Ano, děkuji." Larch táhl dívku za sebou a chytil za rukáv i její matku, aby je následovala.

"Koukej srát, anebo slez z hrnce!" zaječela za nimi paní Santa Clausová.

"Vy hladí doktorský!" zahulákal pokladník. "Jste všecky stejný."

Sbor stále zpíval. Larch měl dojem, že rozeznal slova "voň keinen Storm erschrecket" - žádná bouře ho neděsí.

V prázdné místnosti, jež oddělovala písně od potratů, se Larch a matka s dcerou srazili s tou ženou, co předtím ležela pod prostěradlem. Ještě pořád byla na omdlení, nervózně těkala očima a na zádech jí šaty přilepil k tělu pot.

"Prosím vás, nezapomeňte na to," nabádal ji Larch. "V případě horečky nebo jakéhokoliv většího krvácení --" vtom si všiml, že má k ramínku šatů připíchnuté kalhotky. Tato upomínková epoleta byla odznakem provozovny U Harrisonky něco jako stužka za odvahu. Ta žena očividně vůbec nevěděla, že tam ty kalhotky má. Larch si představoval, že se Jižní Boston jen hemží potácejícími se ženami s kalhotkami přišpendlenými na rameni byla to stejně nezaměnitelná značka jako písmeno A, které před dávnými lety vypalovali puritáni v Nové Anglii povětrným ženštinám na prsa.

"Počkejte!" zvolal Larch a chňapl po kalhotkách. Ale žena neměla chuť čekat vytrhla se mu, špendlík se uvolnil a zapíchl se Larchovi do ruky. Když byla pryč, schoval kalhotky do kapsy saka.

Odváděl matku s dcerou místností, kde neustále zněly opojné melodie, jenže teď právě si sbor udělal pivní pauzu. Štíhlý plešatý sbormistr ponořil nos do pěnivého moku, a když vzhlédl, uviděl dr. Larche odcházet s oběma ženami. Na rtech mu ulpěla bílá pěna a také na špičce nosu měl bělostnou kapku. Sbormistr pozvedl holbu k dr. Larchovi jako k přípitku. "Bůh buď pochválen," zvolal. "Jen dál zachraňujte ty nebohé duše, doktore!"

"Danke scióři" zavolal za ním celý sbor. Samozřejmě že určité nezpívali Mahlerovy Písně o mrtvých dětech, jenže právě tyhle písně tehdy doktor Larch slyšel.

"V jiných částech světa," napsal doktor Larch po příchodu do St. Cloud's, "je nezbytně nutné umět jednat dřív, než máte čas se rozmyslet - ale přitom jednat správně. Možná, že u nás v St. Cloud's budeme mít víc času na přemýšlení."

Chtěl tím říci, že v Bostonu byl hrdinou jenže mu to dlouho nevydrželo - být hrdinou. Odvedl dceru i s matkou do Bostonské jižní. Sekundářovi nadiktoval tento zápis:

"Jedná se o třináctiletou dívku. Její pánev má jenorn tři a půl palce v průměru. Při dvou předchozích, protrahovaných porodech se měkké porodní cesty potrhaly a nyní se tam nachází zjizvená, nepoddajná tkáň. Jde o třetí těhotenství v důsledku incestu - znásilnění a incestu. Kdyby plod donosila, mohla by porodit jen císařským řezem, což - s ohledem na křehké zdraví dítěte (a ona je opravdu dítě), nemluvě o jejím duševním stavu -by mohlo být nebezpečné. Proto jsem se rozhodl provést potrat."

"Vážně?" podivil se sekundář.

"Přesně tak," opáčil Larch a obrátil se k sestře-anestezioložce: "Uděláme to teď hned."

S potratem byl hotov během dvaceti minut Larchova schopnost přesného dávkování éteru byla předmětem závisti všech kolegů. Použil dilatátor s Douglassovým zakončením a střední i malou kyretu. Samozřejmě že děvče nemělo žádnou zjizvenou, nepoddajnou tkáň, ani potrhané měkké porodní cesty. Bylo to její první, nikoliv třetí těhotenství, a jakkoliv to opravdu byla malá holka, rozhodně průměr její pánve přesahoval tři a půl palce. Tyto fiktivní podrobnosti Wilbur Larch uvedl jen kvůli sekundáři účelem bylo, aby sekundářově zprávě dodaly na přesvědčivosti. V Jižní bostonské nikdy nikdo nezpochybnil Larchovo rozhodnutí provést tento potrat, nikdo se o tom ani nezmínil, ale dr. Larch poznal, že se cosi změnilo.

Všiml si, že když vstoupí do místnosti, hovor náhle utichne. Zaznamenal jakousi odměřenost ne že by se mu ostatní vyloženě vyhýbali, ale nikdo ho nikam nezval. Večeříval sám v nedaleké německé restauraci dával si vepřové nožičky s kyselým zelím a jednou večer si poručil i pivo. Připomnělo mu jeho otce. Bylo to první a poslední pivo v životě Wilbura Larche.

V této životní etapě se zdálo, že je Wilbur Larch předurčen k tomu, aby všechny zkušenosti zažíval jenom jednou jediný sexuální zážitek, jediné pivo, jediný potrat. Avšak měl už nejednu zkušenost s éterem, a kromě toho se v South Endu rychle rozšířila novina, že vedle paní Santa Clausové tu je ještě jiná možnost. Poprvé byl osloven ve chvíli, kdy stál u vozíku pouličního prodavače ovoce a popíjel čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Náhle se vedle něj zjevila vysoká, vyzáblá ženština s nákupní taškou a košem na prádlo.

"Nepotřebuju rychlovku," zašeptala Wilburu Larchovi. "Co to bude stát? Přísahám, že to není na rychlovku."

Potom už ho pronásledovaly všude. Vždycky svým kolegům z Jižní bostonské rozespale namítal: "Teď přece není řada na mě, nebo jo?" A pokaždé se dočkal stejné odpovědi: "Tvrdí, že jsi její doktor."

Wilbur Larch byl rodákem z Maine, a proto měl ve zvyku dívat se lidem do tváře, přímo do očí, ale teď pohledem uhýbal k zemi nebo stranou, jako člověk z města a lidem dalo práci, než se jim podařilo pohlédnout mu do očí. V poště jednou obdržel spolu s katalogem chirurgických nástrojů od firmy Fred Halsam & Co. i knihu paní W. H. Maxwellové Lékařka radí dámám ze Spojených států. Paní Maxwellová řídila až do sedmdesátých let devatenáctého století ženskou kliniku v New Yorku. "Autorka nezřídila svoji nemocnici jenom pro ženy těsně před a po slehnutí," napsala. "Je přesvědčena o tom, že s ohledem na nemilosrdné postoje, jež naše společnost zaujímá vůči chybujícím ženám, je žádoucí poskytnout těmto nešťastnicím azyl, kam se mohou utéci. Pod jehož ochranou se jim dostane příležitosti nerušené uvážit svou situaci, navždy skrýt své momentální neštěstí a upevnit své odhodlání být napříště moudřejší. Duše opravdového lékaře nikdy není dost široká a vlídná."

Wilbur Larch si pochopitelně všiml, že Jižní Boston neúprosně překypuje nemilosrdnými postoji vůči chybujícím ženám a že on, z hlediska zmíněných chybujících, se stal azylem, kam se mohou utéci.

Místo toho však utekl on sám. Vrátil se domů, do Maine. Na lékařské komoře státu Maine si zažádal o jakékoli užitečné místo v porodnickém oboru. Zatímco pro něj hledali místo v nějaké zaostalé obci, zalíbil se jim jeho diplom z Harvardu a učinili ho členem komory. Wilbur Larch na nové jmenování čekal v rodném Portlandu v bezpečném přístavu se sídlem bývalého starosty, kde prožil polovinu dětství, a prosoleným hotýlkem, kde chytil dávku života od paní Eamesové.

Byl zvědav, jestli se mu nebude po Jižním Bostonu stýskat: třeba po hadačce z ruky, která mu předpověděla, že ho čeká dlouhý život a bude mít kupu dětí (ani je nespočítáte!), což Larch pochopil jako potvrzení správnosti svého rozhodnutí stát se porodníkem. Nebo po věštkyni, jež mladému Larchovi oznámila, že nepůjde ve šlépějích svého otce, což Wilburu Larchovi docela vyhovovalo, protože nevěděl vůbec nic o soustruzích, nepotrpěl si na pití a s jistotou věděl, že se jeho zhoubou nestanou játra. Také tam byl čínský kořenář, který Larchovi poradil, že kapavku vyléčí rozmačkanými zelenými lístky s chlebovou plísní, které si musí přikládat na penis. Ten mastičkář měl skoro pravdu. Chlorofyl v listech by zničil bakterie působící gangrénu, ale nezahubil by roztančené páry v buňkách produkujících hnis, ty neposedné gonokoky. Ty by však zlikvidoval penicilin, jenž je součástí jistých chlebových plísní. Ještě po létech doktor Larch často sníval o tom, že kdyby se byl dr. Harold Ernst, bakteriolog z Harvardu a odborník na falšované míče, dal dohromady s čínským kořenářem z Jižního Bostonu -- co všechno by ti dva spolu nevyléčili?

"Nevyléčili by sirotky," napsal dr. Larch, když se z tohoto snu probral.

Sirotci z Jižního Bostonu: Wilbur Larch si je pamatoval z porodního oddělení v Bostonské jižní. V devadesátých letech jen méně než polovina matek měla manžela. Stanovy nemocnice přikazovaly, že k léčbě smějí být přijaty "jen vdané nebo nedávno ovdovělé ženy, pevných morálních zásad". Na tomto ustanovení trvali zejména příslušníci dobročinných občanských sdružení, která jako první přispěla tisíci dolarů na zbudování porodnice pro chudé, ale po pravdě řečeno tam přijímali skoro každého. Přicházelo udivující množství žen, jež o sobě tvrdily, že jsou vdovy nebo manželky námořníků, kteří se právě plaví někde po moři - Wilbura Larche vždycky napadlo, že asi odpluli s lodí Great Eastern.

Bylo mu divné, jak to, že v Portlandu žádní sirotci nejsou ani nebohé ženské. Ve spořádaném městě Portlandu si připadal neužitečný. Bylo ironií osudu, že zatímco vyčkával, až ho vyšlou někam, kde ho budou potřebovat, mířil už k němu prostitutčin dopis o opuštěných ženách a sirotcích v St. Cloud's.

Ale než ho dopis dostihl, dostalo se mu jiného pozvání. Potěšení z jeho společnosti se dožadovala paní Channing-Peabodyová z vážené bostonské rodiny Channing-Peabodyů, která trávila každé léto na svém pobřežním sídle východně od Portlandu. V pozvání se naznačovalo, že mladý pan Larch možná v Portlandu postrádá společenský život, jakému bezpochyby uvykl v Bostonu, a že mu snad přijde vhod zahrát si tenis či kroket nebo si vyjet na plachetnici, a potom povečeřet s Channing-Peabodyovými a jejich přáteli. Larch v Bostonu neuvykl společenskému životu. Channing-Peabodyovy si v mysli spojoval s pojmy, jako je Cambridge nebo Beacon Hill, kam ho nikdy nikdo nepozval, a i když věděl, že příjmeními Channing a Peabody se honosí dvě staré bostonské rodiny, toto zvláštní spojení obou jmen mu nic neříkalo. Z toho, co Wilbur Larch o těchto společenských vrstvách věděl, mohl klidně soudit, že Channingovi a Peabodyovi pořádají společnou oslavu a dohodli se, že na pozvánkách spojí obě jména pomlčkou.

Pokud jde o plachtění, Wilbur Larch nikdy na vodě nebyl -i ani ve vodě. Jako rodák z Maine věděl, že plavat ve vodě je hloupost. Mainské vody se podle mínění Wilbura Larche hodily jen pro lufťáky a humry. A co se týče tenisu a kroketu, neměl ani vhodné oblečení. Jednou si prohlížel starý akvarel znázorňující jakousi podivnou hru na trávě a při tom ho napadlo, že třískat vší silou dřevěnou palicí do dřevěné koule by mohla být vděčná zábava, ale musel by se tomu nejprve naučit o samotě, tak, aby ho nikdo neviděl. Litoval peněz, které musel zaplatit za odvoz do letního sídla Channing-Peabodyových, a vzhledem k roční době se ve svém oděvu necítil moc pohodlně - měl na sobě svůj jediný oblek tmavý a těžký. Vzal si ho poprvé od své návštěvy U Harrisonky. Když uchopil velké měděné klepadlo na domovních dveřích Channing-Peabodyových (rozhodl se, že svůj příchod dá raději oficiálně najevo, než aby se pokoušel vmísit se mezi návštěvníky v bílém, kteří se po celém pozemku věnovali rozličným sportům), uvědomil si, že oblek je nejen příliš teplý, ale že by také potřeboval vyžehlit. V kapse saka navíc objevil kalhotky té ženy, co si U Harrisonky nechala pomoci od dítěte. Wilbur Larch ty kalhotky držel v ruce a upřeně na ně hleděl - vzpomínal, jak jí lehkovážně visely na rameni jako epoleta chrabrého válečníka -, když vtom mu paní Channing-Peabodyová otevřela dveře.

Neměl čas vrátit kalhotky do postranní kapsy, a tak je nacpal do náprsní kapsičky, jako by to byl kapesník, kterým si právě vyčistil nos. Z toho, jak paní Channing-Peabodyová rychle uhnula očima, pochopil, že poznala, co to je: dámské spodní prádlo je to jasné jako facka.

"Doktor Larch?" otázala se nejistě paní Channing-Peabodyová, jako by teprve podle těch kalhotek odhadla Larchovu totožnost.

Měl bych se sebrat a odejít, pomyslel si Wilbur Larch, ale odpověděl: "Ano, jsem doktor Larch," a pak se jí uklonil. Připomínala vzhledem válečnou loď, měla opálený obličej a hlavu pokrytou helmicí stříbrošedých vlasů, jež se třpytily stejně nebezpečně jako kulka z pušky.

"Musíte se seznámit s mojí dcerou," sdělila mu. "A vůbec se všemi!" dodala s halasným smíchem, při němž Wilburu Larchovi přeběhl po zádech mráz.

Všichni přítomní se zřejmě jmenovali Peabody, Channing nebo Channing-Peabody, a někteří z nich měli křestní jména připomínající příjmení. Byl tu Cabot a Chadwick a Loring a také Emerald (která měla v hnědých očích úplně prázdný pohled), ale dcera, již paní Channing-Peabodyová chtěla seznámit s doktorem Larchem, byla ze všech nejmladší, nejošklivější a vypadala z celé té party nejméně zdravě. Jmenovala se Missy.

"Missy?" opakoval Wilbur Larch. Dívka přikývla a pokrčila rameny.

Seděli vedle sebe u dlouhého stolu. Naproti nim se posadil jeden z mladíků v bílém tenisovém úboru - nějaký Chadwick nebo Cabot. Tvářil se dopáleně buď se právě se slečnou Channing-Peabodyovou pohádal, nebo by vedle ní raději seděl sám. Anebo je to prostě její bratr a nelíbí se mu, že u ní sedím tak blízko, pomyslel si Wilbur Larch.

Měl dojem, že tomu děvčeti není dobře. Jediná byla uprostřed té opálené rodiny bledá. Nimrala se v jídle. Byla to hostina, při níž se po každém chodu měnilo všechno nádobí, a protože se konverzace zadrhávala, nastávaly odmlky a hovor se ztišoval, cinkot porcelánu a stříbra zněl stále zřetelněji a kolem stolu sílilo napětí. To napětí však nebylo důsledkem něčeho, o čem byla řeč to napětí vyvolalo cosi, o čem řeč vůbec nebyla.

Poněkud senilní lékař na odpočinku, sedící vedle Wilbura z druhé strany - buď nějaký Channing, anebo Peabody - přijal sdělení, že je Larch porodníkem, s očividnou nechutí. Ale přesto ten stařešina nedal pokoj a neustále se vyptával, jaké metodě dává doktor Larch přednost při vypuzování placenty do dolních porodních cest. Wilbur Larch se snažil dr. Peabodymu nebo Channingovi popsat vypuzení placenty pokud možno tichým hlasem, ale starouš špatně slyšel a pořád opakoval, aby mladý Larch mluvil nahlásí Jejich hovor - který v tu chvíli byl jedinou rozmluvou u stolu - tedy postupně dospěl až k možnosti poranění perinea -včetně vylíčení metody, jak zadržet hlavu dítěte, aby perineum neroztrhla - a ke správnému nastřižení při provádění episiotomie, nelze-li se natržení perinea vyhnout.

Wilbur Larch si uvědomoval, že Missy Channing-Peabodyová vedle něj mění barvu. Od mléčně bílé přes hořčicovou a trávově zelenou dospěla opět k bělostné barvě a pak omdlela. Pokožku měla chladnou a zavlhlou, a když se na ni Wilbur Larch podíval, zjistil, že má oči v sloup. Její matka a ten nasupený mladík v bělostném tenisovém úboru, Cabot nebo Chadwick, ji odvlekli od stolu. "Potřebuje vzduch," prohlásila paní Channing-Peabodyová ovšem o vzduch není ve státě Maine žádná nouze.

Wilburu Larchovi už mezitím došlo, co Missy potřebuje. Potřebovala potrat. Napověděl mu to hněv zračící se ve tváři Chadwickovi či Cabotovi. Pochopil to ze senilního blábolu starého doktora, který se ho vyptával na "moderní" porodnické metody, z toho, že kolem stolu ustala veškerá konverzace, a mnohé napovídal i ten cinkot příborů o talíře. Tak proto ho pozvali: Missy Channing-Peabodyová, trpící ranními nevolnostmi, potřebovala potrat. I bohatí lidé je někdy potřebují. Dokonce i bohatí lidé, o nichž byl Wilbur Larch přesvědčen, že se o všem vždycky dozvědí až jako ti poslední, dokonce i tito bohatí lidé se o něm doslechli. Chtělo se mu odejít, ale teď už ho na místě zadržel jeho osud. Někdy, když si nás lidé zařadí a označkují, se může stát, že se to zařazení stane naším posláním Wilbur Larch pochopil, že je povolán. Dopis od prostitutky ze St. Cloud's už byl na cestě k němu a on se tam měl brzy vydat, avšak nejprve musel dostát svému poslání tady a teď.

Zvedl se od stolu. Všechny muže odeslali do jakési zvláštní místnosti - pro doutníky. Ženy se shlukly kolem nějakého nemluvněte - ošetřovatelka nebo guvernantka (zase služebnice, pomyslel si doktor Larch) přinesla do jídelny čísi děťátko a ženské se na ně běžely podívat. Wilbur Larch se také podíval. Ženy mu udělaly místo. Děcko bylo asi tříměsíční, mělo růžové tvářičky a vypadalo spokojeně, ale na jeho obličeji dr. Larch zaznamenal stopy po kleštích: jasný vtisk, po kterém zůstane jizva. Já bych odvedl lepší práci, pomyslel si.

"Není to roztomilý drahoušek, doktore Larchi?" otázala se jedna z žen.

"Škoda jen té jizvy po kleštích," odvětil Larch - a všichni zmlkli.

Paní Channing-Peabodyová ho odvedla do haly. Nechal se od ní zavést do pokoje, který pro něj připravili. Cestou prohodila: "Máme takový menší problém."

"V kolikátém je měsíci?" zeptal se paní Channing-Peabodyové. "Začaly už pohyby?"

Ať už pohyby začaly nebo ne, Missy byla dokonale připravená.

Rodina přeměnila malou čítárnu v operační sál. Visely tam staré obrazy mužů v uniformách a v policích stály vzorně srovnané (a zřejmě dlouho nedotčené) knihy. Ponuré popředí místnosti vyplňoval solidně vyhlížející stůl pokrytý vrstvou vaty a gumovým přehozem a samotná Missy už čekala ve správné poloze, připravená k prohlídce. Někdo ji mezitím oholil a vydezinfikoval roztokem dichloridu. Ten někdo odvedl všechnu nezbytnou práci, možná vytáhli potřebné detaily ze senilního rodinného lékaře. Dr. Larch našel alkohol, zelené mýdlo i kartáček na ruce (všechno ihned použil). Měli tu i šest kovových diktátorů a soupravu tří kyret v koženém pouzdru vyloženém sametem. Byl zde také chloroform a inhalátor a tento jediný omyl - to, že nevěděli o Larchově náklonnosti k éteru - ho skoro přiměl k tomu, aby jim odpustil.

Avšak jedno jim Wilbur Larch nemohl odpustit: nepokrytě dávali najevo, že je jim odporný. K ruce mu dali starou paní, nejspíš věrnou, dlouholetou služebnici, která pomohla na svět bezpočtu malých Channing-Peabodyů, možná rodila i Missy. Tahle stařenka si Larche měřila obzvlášť jedovatým, ostrým pohledem, jako by od něj čekala gratulaci - v tom případě by ovšem vůbec nedala najevo, že ho slyšela promluvit - za to, jak vzorně přichystala pacientku. Také paní Channing-Peabodyová by se ho zřejmě nedotkla ani prstem. Ale nabídla se, že mu vezme kabát, což jí dovolil a pak ji vyzval k odchodu.

"Pošlete sem toho mládence," požádal ji Larch. "Myslím, že by měl u toho být." Měl na mysli onoho velmi nepřátelského mladého muže v bílém tenisovém oděvu ať už to byl uražený bratr nebo provinilý milenec či dokonce obojí. Ti lidé mě potřebují, ale přesto mě nenávidí, říkal si Larch a dál si drhl konečky prstů. S rukama ponořenýma do alkoholové lázně uvažoval, kolik lékařů asi Channing-Peabodyovi znají (kolik jich určitě mají v rodině!), a přesto by o pomoc s tímhle "menším problémem" nikdy nepožádali žádného z nich. Na to jim byli příliš čistí.

"Chcete, abych vám pomáhal?" otázal se Larche mrzutě mladý muž.

"Ani ne," odvětil Larch. "Na nic nesahejte a stůjte tady po mé levici. Jenom se mi dívejte přes rameno a dejte si záležet, abyste viděl úplně všechno."

Když se Wilbur Larch dal do práce s kyretou, povýšený výraz příslušníka vyšší kasty se z tváře mladého Chadwicka (nebo snad mladého Cabota) téměř vytratil. Jakmile se objevily první části produktu početí, mladíkův pohled zjihl - ten sebejistý, kritický výraz zmizel, jeho rysy poněkud změkly a obličej nabyl barvy tenisového úboru.

"Právě jsem prozkoumal děložní stěnu," vykládal přízračně bledému mladíkovi doktor Larch. "Je to zdravá, pevná, svalnatá stěna, a když ji důkladně očistíte, ozve se drsný, škrábavý zvuk. Tak se pozná, že jsou všechny pozůstatky početí pryč. Poslechněte si, jak to škrábe." Zaškrábal ještě trochu. "Slyšíte to?" zeptal se.

"Ne," zašeptal mladík.

"No, možná, že ,zvuk' není to správné slovo," opravil se Wilbur Larch. "Možná je to jen takový škrábavý pocit, ale já to vnímám jako zvuk. Škrábavý," zdůraznil, načež si mladý Cabot nebo Chadwick dal ruce před ústa ve snaze zachytit vlastní zvratky.

"Každou hodinu jí měřte teplotu," přikázal Larch ztuhlé služebné, která mu podávala sterilní ručníky. "Kdyby nastalo vážnější krvácení, nebo kdyby dostala horečku, musíte mě zavolat. A zacházejte s ní jako s princeznou," nařizoval Larch stařeně i popelavě bledému, téměř bezduchému mladíkovi. "Nedovolte nikomu, aby v ní vyvolával pocity studu."

Byl by odkráčel jako pravý gentleman hned poté, co nahlédl pod Missyina oční víčka zavřená chloroformovým omámením, ale když si oblékal sako, ucítil, že mu náprsní kapsu nadouvá obálka. Nepočítal ty peníze, ale viděl, že je to několik set dolarů. Opět se mu připomnělo starostovo sídlo a to, jak se zachází se služebnictvem znamenalo to, že Channing-Peabodyovi ho už nikdy nepozvou na kroket, na tenis ani na plachetnici.

Okamžitě podal asi padesát dolarů stařeně, která mezitím omyla Missyino pohlaví dichloridovým roztokem a zakryla je sterilní vložkou. Nějakých dvacet dolarů věnoval mladému tenistovi, který otevřel dveře, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu ze zahrady. Larch se hotovil k odchodu. Potom, když vstrčil ruce do kapes saka a opět narazil na kalhotky, se z nenadálého popudu natáhl pro placentové kleště a vzal je s sebou. Vyšel z místnosti a jal se hledat starého doktora, ale v j ídelně našel jen služebnictvo - sklízeli se stolu. Každého obdaroval dvaceti či třiceti dolary. si Senilního doktora našel v jiné místnosti, jak spí v lenošce. Rozevřel kleště, vložil do nich kalhotky, jež ukořistil U Harrisonky, a všechno to přicvakl tomu starému ospalci na klopu.

Vyhledal kuchyni, kde se činilo několik dalších služebníků, a rozdal jim celkem asi dvě stě dolarů.

Vyšel z domu a posledním zbytkem peněz, opět to bylo asi dvě stě dolarů, obdaroval zahradníka, který vkleče pracoval na záhoně hned u domovních dveří. Nejraději by byl prázdnou obálku vrátil paní Channing-Peabodyové, ale tato velká dáma se před ním někde schovávala. Pokusil se obálku složit a přichytit pod velké mosazné klepadlo na dveřích hlavního vchodu, neustále ji však unášel vítr. Nakonec se naštval, zmuchlal ji do kuličky a pohodil ji na dokonale zastřižený trávník uprostřed kruhového objezdu na konci příjezdové cesty. U opačného okraje trávníku dva hráči kroketu přerušili hru, nejdřív zůstali civět na zmačkanou obálku a pak se zahleděli do modré letní oblohy, jako by čekali, že Larche každou chvíli usmrtí blesk.

Cestou zpátky do Portlandu Wilbur Larch přemýšlel o posledním století v dějinách medicíny - potraty jsou legální, studenti medicíny se běžně učí o mnohem složitějších postupech, než je obyčejný potrat: například nitroděložní dekapitace nebo exebrace (namísto nebezpečnějšího císařského řezu). Neslyšně si ta slova opakoval: nitroděložní dekapitace, exebrace. Než dorazil zpátky do Portlandu, měl už ve věci jasno. Je porodník a pomáhá dětem na svět. Kolegové tomu říkají "boží dílo". Ale také je potratář a pomáhá matkám od problémů. V tom případě se podle mínění jeho kolegů jedná o "dílo ďáblovo", jenže pro Wilbura Larche to všechno dohromady bylo dílem božím. Jak pravila paní Maxwellová: Duše opravdového lékaře nikdy není dost široká a vlídná.

Vždycky, když ho v pozdějších letech přepadaly pochybnosti, přinutil se vzpomínat: vyspal se s matkou a oblékal se ve světle hořícího doutníku její dcery. On sám se po zbytek života bez sexu klidně obejde, ale jak by kdy mohl někoho odsoudit za to, že si sexu dopřává? Také vzpomínal na to, co odmítl učinit pro dceru paní Eamesové a co z toho vzešlo.

Bude přivádět děti na svět. A bude pomáhat i matkám.

V Portlandu už na něj čekal dopis ze St. Cloud's. Když ho lékařská komora státu Maine vysílala do St. Cloud's, nemohli její členové tušit, jaké jsou Larchovy city vůči sirotkům - a také nemohli vědět, jak rád opouští Portland, ten bezpečný přístav, odkud kdysi vyplula Great Eastern, aby se už nevrátila. Nikdy se nedozvěděli, že již během prvního týdne svého pobytu v St. Cloud's Wilbur Larch založil sirotčinec (protože ho tam bylo zapotřebí), porodil tři děti (jedno bylo chtěné a v ostatních dvou případech se nedalo nic jiného dělat - v jednom z nich se dítě okamžitě stalo sirotkem), a provedl další potrat (svůj třetí). Larchovi trvalo několik let, než místní lidi trochu vzdělal v záležitostech kontroly porodnosti - nějaký čas se v kraji držel stále stejný poměr: jeden potrat na tři porody. Po letech tato míra poklesla na jeden ku čtyřem a pak na jeden ku pěti.

Když Wilbur Larch za první světové války sloužil ve Francii, lékař, který ho v sirotčinci zastupoval, odmítal potraty provádět. Porodnost stoupla, počet sirotků se zdvojnásobil, avšak zastupující lékař sestrám Edně a Angele vysvětlil, že je na světě proto, aby konal dílo Páně, nikoliv ďáblovo. Tohle nejapné rozlišení se později sestrám Angele a Edně hodilo i doktoru Larchovi, který jim z Francie napsal, že už ví, jak vypadá opravdové ďáblovo dílo: ďábel používá granáty a granátové střepiny, šrapnely a špinavé cáry oděvů, které se do rány dostanou při vstřelu. Ďáblovým dílem jsou bacily plynaté snětí, jež se za první světové války stala opravdovou metlou - Wilbur Larch nikdy nezapomněl, jak to při dotyku praskalo.

"Vyřiďte mu," napsal Larch sestře Angele a sestře Edně, "vyřiďte tomu hlupákovi" (tím myslel svého náhradníka), "že božím dílem je všechna práce v sirotčinci všechno, co děláte, děláte pro sirotky. Pomáháte jimi"

A když válka skončila a Wilbur Larch se vrátil domů, do St. Cloud's, sestry Angela a Edna si už osvojily správné výrazivo pro práci v St. Cloud's - boží dílo a ďáblovo ďílo tak to nazývaly, kdykoliv si chtěly navzájem sdělit, jaká operace se kdy bude provádět. Wilbur Larch na to také přistoupil - byly to užitečné výrazy - ovšem obě sestry s Larchem souhlasily v tom, že dílem Páně je všechno, co zde dělají.

Až ve třicátých letech dvacátého století narazili na opravdový problém. Jmenoval se Homer Wells. V St. Cloud's přišel na svět a do St. Cloud's se tolikrát vrátil, že nezbylo než ho zapřáhnout do práce jakmile kluk dosáhne puberty, musí se naučit být užitečný. Ale dokáže to vůbec pochopit? Sestrám i doktoru Larchovi to dělalo starosti. Homer vídal matky přicházet i odcházet, viděl, že tu nechávají svoje děti, ale jak dlouho potrvá, než začne ta děcka počítat a uvědomí si, že sem přichází víc matek, než kolik dětí po nich zůstane? Jak dlouho mu bude trvat, než si všimne, že některé ženy, které do St. Cloud's přijdou, na pohled vůbec nejsou těhotné - a některé dokonce nezůstanou ani přes noc? Mají mu o tom povědět? O tom přemítaly sestry i doktor Larch.

"Wilbure," prohlásila sestra Edna, zatímco sestra Angela jen obrátila oči v sloup "ten kluk ví o všem, co se tu šustne, určitě na to přijde sám."

"Každou minutou je dospělejší," dodala sestra Angela. "Každý den se naučí něco nového."

Je pravda, že ženy zotavující se po potratu nikdy nenechávali odpočívat ve stejném pokoji s matkami, které sbíraly sílu, aby dokázaly svá novorozeňata opustit: toho si muselo všimnout i malé dítě. A Homer Wells míval pravidelně na starosti vyprazdňování odpadkových košů - všech košů, dokonce i těch na operačním sále, které byly nepromokavé a jejichž obsah se odnášel přímo do spalovny.

"Co když se podívá do koše, Wilbure?" vyptávala se dr. Larche sestra Edna.

"Je-li dost starý na to, aby se tam podíval, je dost starý i na to, aby se poučil," mínil sv. Larch.

Možná chtěl Larch říci: je-li dost starý na to, aby pochopil, co to vlastně našel. Ať už po božím či po ďáblově díle, většina toho, co se v koši dalo objevit, vypadala stejně. Hlavně krev a hleny, vata a gáza, placenta a pubické ochlupení. Obě sestry dr. Larchovi tvrdily, že při potratu je holení pacientky zbytečné, ale Larch byl přepečlivý. Jestli je to všechno boží dílo, říkal si v duchu, ať tedy všechno vypadá stejně. Odpadkové koše, které Homer Wells odnášel do spalovny, obsahovaly celou historii St. Cloud's: odstřižky hedvábných a katgutových nití, výměšky a mydlinky z klystýrů a také to, u čeho se sestra Edna a sestra Angela bály nejvíc, že by to Homer mohl najít - takzvané produkty početí lidský plod nebo jeho poznatelné části.

A tak Homer Wells (ve věku nešťastných třinácti let) odhalil, že do St. Cloud's přijíždějí nejen ženy, u nichž je to "na rychlovku" - ale i ty druhé. Jednou se vracel ze spalovny a spatřil na zemi ležet plod: vypadl předtím z koše, který vynášel, ale když ho uviděl, usoudil, že spadl z nebe. Sklonil se nad ním a rozhlížel se po nějakém hnízdě, odkud mohl vypadnout - jenže žádné stromy kolem nerostly. Homer Wells věděl, že ptáci nesnášejí vejce v letu, a i kdyby spadlo vejce na zem, nemohla by se ztratit skořápka.

Potom ho napadlo, že tu možná nějaké zvíře potratilo - v sirotčinci, v blízkosti nemocnice nebylo těžké zaslechnout takové slovo - jenže jaké zvíře? Vážilo to necelou libru, bylo to asi osm palců dlouhé a ten stín na skoro průsvitné hlavičce - to je náznak vlasů, ne peří a tadyhle na svraštělém obličejíčku, to vypadá skoro jako obočí má to dokonce i řasy. A nejsou tohle bradavky - ty drobounké, růžové tečky na hrudníčku o šířce většího palce? A tyhle plátky na prstech u rukou a nohou - to jsou přece nehtyl Homer to celé vzal do jedné ruky a utíkal rovnou k doktoru Larchovi. Larch právě seděl v kanceláři sestry Angely u psacího stroje psal dopis Novoanglickému domovu pro toulavé děti.

"Něco jsem našel," hlásil Homer Wells. Natáhl ruku a doktor Larch od něj lidský plod převzal a položil ho na stůl sestry Angely, na kus čistého, bílého kancelářského papíru. Byl asi tři měsíce starý - nanejvýš čtyři. Ještě ne tak úplně na rychlovku, všiml si dr. Larch, ale skoro ano. "Co to je?" chtěl vědět Homer Wells.

"Dílo Páně," odvětil Wilbur Larch, ten světec ze St. Cloud's, protože právě v tu chvíli si uvědomil, že i toto je božím dílem: poučit Homera Wellse, všechno mu vysvětlit, dát si záležet, aby dokázal rozlišit, co je správné a co ne. Nese s sebou spoustu práce, tohle dílo Páně, ale když už je člověk natolik domýšlivý, že na sebe takový úkol vezme, musí ho vykonat jaksepatří.