Jerome Klapka Jerome

TŘI MUŽI VE ČLUNU (O PSU NEMLUVĚ)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola X

Naše první noc - Pod plachtou - Volání o pomoc - Svéhlavost čajových konvic, a jak ji přemoci - Večeře - Jak se stát ctnostným - Hledá se pohodlně zařízený, dobře odvodněný pustý ostrov, pokud možno v blízkostí jižního Tichého oceánu - Směšná příhoda, která se stala Jiřího otci - Neklidná noc.

Harris a já jsme se začali domnívat, že zdymadlo Bell Weir zmizelo stejným způsobem jako zdymadlo wallingfordské. Jiří nás odtáhl do Stainesu a odtud jsme vlekli člun my. Zdálo se nám, že za sebou táhneme padesát tun a že jsme ušli čtyřicet mil. Bylo půl osmé, když jsme projeli zdymadlem. Všichni jsme nastoupili do člunu a doveslovali těsně k levému břehu, hledajíce místo, kde bychom zakotvili.

Původně jsme chtěli doplout až k ostrovu Magny charty v čarovně krásné části řeky, která se tu vine nádherným zeleným údolím, a utábořit se v jedné z mnoha malebných zátok, jež vroubí tuto maličkou pevninu. Ale jaksi jsme už tolik netoužili po malebnosti jako ráno. Trocha vody mezi uhelnou lodí a plynárnou by nám byla pro tuto noc stačila. Netoužili jsme po krásách přírody. Chtěli jsme se navečeřet a jít spát. Přesto jsme veslovali až k místu, jemuž se říká Přesnídávka, a zajeli jsme do rozkošného koutku pod velkým jilmem, k jehož podemletým kořenům jsme přivázali člun. Mysleli jsme, že se navečeříme (svačinu jsme vynechali, abychom ušetřili čas), ale Jiří byl proti. Nejdříve prý musíme natáhnout plachtu, než bude tma a dokud je vidět. Potom prý, až budeme se vší prací hotovi, budeme si moci sednout a klidně se najíst. Natažení plachty nám dalo víc práce, než jsme s ní měli umluveno. Samo o sobě to vypadalo celkem jednoduše. Vezmete pět železných prutů, ohnete je a připevníte nad člun jako klenbová žebra. Potom přes ně natáhnete plachtu a přivážete ji. Byli jsme přesvědčeni, že nám k tomu postačí deset minut.

Ukázalo se, že tento odhad byl příliš nízký.

Vzali jsme obruče a začali je zastrkávat do objímek, přidělaných k tomu účelu k člunu. Jistě si nepředstavujete, že je to nebezpečná práce, ale když nyní na to vzpomínám, divím se, že to někdo z nás přežil, aby mohl vyložit, jak to bylo. To nebyly obruče, to byli čerti. Nejdřív vůbec nechtěly do objímek zapadnout. Museli jsme po nich skákat, kopat do nich a bušit lodním hákem. A když konečně zapadly, ukázalo se, že to jsou obruče, které do objímek, do nichž jsme je zastrkali, nepatří, museli jsme je tedy zase vytáhnout.

Ale nechtěly ven. Teprve když dva z nás s nimi svedli pětiminutový zápas, najednou vyskočily a pokusily se hodit nás do vody a utopit nás. Uprostřed měly háčky, a když jsme se nedívali, štípaly nás těmito háčky do choulostivých části těla. Když jsme se potýkali s jednou stranou obruče a snažili se ji přimět, aby konala svou povinnost, druhý konec se zbaběle přitočil za nás a udeřil nás do hlavy.

Konečně jsme je připevnili a zbývalo už jenom natáhnout přes ně plachtu. Jiří odvinul její konec a připevnil nad špičku člunu. Harris stál uprostřed, aby plachtu převzal od (...)

(......)