Jerome Klapka Jerome

TŘI MUŽI VE ČLUNU (O PSU NEMLUVĚ)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola XVIII

Zdymadla - Vyfotografovali mě s Jiřím - Wallingford - Dorchester - Abingdon - Člověk se smyslem pro rodinný život - Vhodné místo k utopení - Těžký úsek řeky - Vzduch nad řekou má demoralizující vliv.

Příštího dne časně ráno jsme opustili Streatley, dojeli do Culhamu a vyspali se tam pod plachtou ve člunu.

Řeka mezi Streatley a Wallingfordem není zvlášť zajímavá. Když vyjedete z Cleevu, nesetkáte se na úseku šest a půl mile dlouhém s jediným zdymadlem. Myslím, že je to nejdelší nepřerušený úsek nad Teddingtonem. Tady také trénují osmiveslice Oxfordského klubu.

Ale ať je tento nedostatek zdymadel pro veslaře sebepříjemnější, pro toho, kdo hledá pobavení, je politováníhodný.

Miluji zdymadla. Příjemně přerušují jednotvárnost veslování. Rád sedím ve člunu a pomalu vystupuju z chladných hlubin na nový, volný úsek řeky, k nové vyhlídce, nebo mizím ze světa, a zatímco ponurá vrata skřípají a úzký pruh denního světla mezi nimi se šíří, čekám, až sličná, usměvavá řeka se objeví přede mnou volná a já zase vypluji se svým člunem z krátkého uvěznění na pohostinnou vodu.

Zdymadla jsou opravdu malebná místečka. Statný, starý hlídač zdymadla, jeho veselá žena nebo jeho dcera se zářícíma očima jsou lidé milí a je příjemné si s nimi chvíli popovídat. Potkáte tam jiné loďky a vyměníte si s nimi nějaký ten klep o tom, co se odehrálo na řece. Bez květinami porostlých zdymadel by Temže nebyla tou pohádkovou říší.

Když už je řeč o zdymadlech, vzpomínám si na nehodu, která jednoho letního rána málem potkala Jiřího a mne v Hampton Courtu.

Byl nádherný den a zdymadlo bylo plné loděk. A jak je na řece zvykem, jeden čiperný fotograf nás všechny fotografoval, když jsme s loďkami stáli na stoupající vodě.

Nepochopil jsem hned, co se děje, a byl jsem proto velice překvapen, když jsem viděl, jak si Jiří rychle srovnává kalhoty, upravuje vlasy a posunuje čepici švihácky do týlu a potom, zatvářiv se unyle, usedá do půvabné polohy a snaží se skrýt nohy.

Nejdřív mě napadlo, že nenadále spatřil známé děvče, a rozhlížel jsem se, kdo by to mohl být. Všichni na zdymadle jako by náhle zdřevěněli. Stáli nebo seděli v zcela nepřirozených a pokroucených polohách, jaké vídáme na japonských vějířích. Všechny dívky se usmívaly. Ach, jak sladce vypadaly! A všichni muži se mračili a vyhlíželi přísně a vznešeně.

A tu se mi konečně rozbřesklo a napadlo mě, jestli to ještě stačím. Náš člun byl první a řekl jsem si, že by bylo ode mne nehezké, kdybych tomu člověku zkazil obrázek. Rychle jsem se otočil, postavil se na příď, s nenuceným půvabem jsem se opřel o lodní hák a zaujal postoj svědčící o obratnosti a síle. Na čele jsem si udělal patku a zatvářil jsem se něžně a přitom zádumčivě s nádechem cynismu, který prý mi sluší.

Když jsme tak stáli a čekali na významný okamžik, uslyšel jsem, jak někdo za mnou křičí:

"Hej, podívejte se na nos!"

Nemohl jsem se otočit, abych se podíval, co se děje a kdo se má podívat na nos. Kradmo a úkosem jsem pohlédl na Jiřího (...)

(......)