Jerome Klapka Jerome

TŘI MUŽI VE ČLUNU (O PSU NEMLUVĚ)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola II

Děláme plány - Radosti "táboření pod širým nebem" za krásných noci - Totéž za deštivých nocí - Kompromisní dohoda jaký udělal Montmorency první dojem - Obavy, že Montmorency je pro tento svět příliš dobrý, obavy později zapuzené jako bezpodstatné - Schůze se odročuje.

Vytáhli jsme mapy a začali dělat plány.

Rozhodli jsme se, že příští sobotu vyplujeme z Kingstonu. Harris a já tam odjedeme ráno, dopravíme člun do Chertsey a Jiří, který může opustit City až odpoledne (chodí denně spát do jedné banky od deseti do čtyř, kromě soboty, kdy ho probudí a vystrčí ven ve dvě), tam přijede za námi.

Máme "tábořit pod širým nebem", nebo spát po hospodách?

Jiří a já jsme byli pro táboření pod širým nebem. Řekli jsme si, že v tom bude romantika a volnost, cosi, co připomíná zašlé časy. Zlatá vzpomínka na mrtvé slunce pomalu uhasíná v srdci studených, smutných mraků. Ptáci, ztichlí jako truchlící děti, přestali zpívat a jen naříkavý křik vodni slípky a drsný skřek sluky ruší posvátné ticho vodního lůžka, na němž umírající den vydává poslední vzdech.

Z šerých hájů na obou březích se plíží bezhlesým krokem šedé stíny - armáda nočních duchů - aby zahnala otálející zadní voj světla a nehlučně vstoupila neviditelnou nohou na rozvlněnou říční trávu a prošla vzdychajícím rákosím. Noc na temném trůnu rozprostírá černá křídla nad ztemnělým světem a mlčenlivě vládne ze svého přízračného paláce, osvětleného bledými hvězdami. Zamíříme se svým malým člunem do klidné zátoky, postavíme stan, připravíme prostou večeři a pojíme. Potom nacpeme a zapálíme dlouhé dýmky a lahodným polohlasem rozpředeme příjemný hovor. Když na chvíli zmlkneme, řeka, čeřící se kolem našeho člunu, bude vyprávět podivné staré zkazky a tajemství a bude zpívat píseň, kterou zpívá po tolik tisíciletí - a kterou bude zpívat ještě po mnohá tisíciletí, než její hlas zdrsní a zestárne. Píseň, o níž my, kteří jsme se naučili milovat měnivou tvář řeky a kteří jsme tak často spočinuli na jejich měkkých ňadrech, se domníváme, že jí rozumíme, i když slovy nedovedeme vypovědět příběh, jemuž jsme naslouchali.

Sedíme tu na jejím okraji, zatímco luna, která ji také miluje, sestupuje, aby ji políbila sesterským polibkem a aby ji pevně objala stříbrnými rameny. Díváme se na řeku, jak za stálého zpěvu a vzlykotu plyne vstříc svému vládci, moři - až se naše hlasy ztratí v tichu a dýmky vyhasnou - až my, obyčejní, všední mladí lidé, pocítíme, jak jsme podivně plni myšlenek, napolo smutných, napolo slastných, a už nestojíme o rozhovor, ani ho už nepotřebujeme. Potom se zasmějeme, vstaneme, vyklepeme popel z vyhaslých dýmek, řekneme "dobrou noc" a ukolébáni šploucháním vody a šuměním stromů usneme pod velkými, tichými hvězdami a budeme snít, že země je zase mladá - mladá a sladká, jako bývala, než staletí utrpení a starostí zbrázdila její krásnou tvář, než hříchy a pošetilosti jejich dětí daly zestarat jejímu milujícímu srdci, sladká, jako bývala v těch zašlých dnech, kdy jako mladá matka (...)

(......)