<<< Zpět na Literární doupě - přehled všech autorů a knih

Jerome Klapka Jerome
překlad: Petr Fantys

DĚLAT VĚCI S ROZMYSLEM JE ZTRÁTA ČASU
kompletní kniha, e-book

 

 

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě


Stáhnout tuto knihu v PDF, ePub a MOBI
    1   >

 

O nás a o těch druhých

Jednoho jasného zářijového rána jsem se procházel po Strandu. Londýn mám nejraději na podzim. Jenom tehdy můžete vnímat třpyt jeho bílých chodníků a zřetelný, nepřerušovaný obrys jeho ulic. Mám rád svěží ranní vyhlídky, které si můžete užít v parcích, jemné šero prodlévající v zapadlých uličkách. V červnu se ke mně v restauraci číšník nechová příliš pozorně a já mám pocit, že mu jenom překážím. V srpnu mi prostře stůl u okna a jeho tlusté ruce mi nalijí víno. Nemám nejmenší pochyby, že mu na mně záleží, a já už tak pošetile nežárlím na ostatní. Pokud po večeři dostanu chuť zajet si v něžném večerním povětří na projížďku, mohu vystoupit po schůdkách do omnibusu, aniž bych předtím absolvoval potyčku na kraji chodníku, a posadit se bez modřin a s čistým svědomím na sedadlo bez pocitu, že jsem nějakou uspěchanou a unavenou ženu připravil o místo. Když se chci pobavit, žádná nevlídná a odpudivá tabule mě svým nápisem „obsazeno“ ode dveří neodhání. Během sezóny je Londýn uštvaným hostitelem. Na nás, na své nejbližší, nemá vůbec čas. Jeho pokoje jsou přeplněné, sluhové přepracovaní, večeře se vaří narychlo a jeho řeči nezní právě nejupřímněji. Na jaře, abych byl zcela otevřený, je ten ctihodný pán poněkud hrubý, hlučný a okázalý. Teprve když všichni hosté zase zmizí, stává se opět sám sebou. Je tím Londýnem, který my, jeho děti, tolik milujeme.

Viděl jsi, milý čtenáři, vůbec někdy Londýn? Nemám na mysli Londýn, který je už úplně na nohou a jenž svým všudypřítomným hemžením připomíná květ obalený plísní. Myslím ranní Londýn zbavený všech těch svých hadrů, to trpělivé město oděné v mlhách. Zkus jednou v létě v neděli vstát za svítání. Nikoho nebuď, ale nepozorovaně se odeber do kuchyně a sám si připrav snídani.

Dej pozor, ať nezakopneš o kočku. Bude se ti zákeřně plést pod nohy, aby se zahřála. Nemyslí to zle. Chce ti tím sdělit, že jste přátelé. A neodři si holeň o truhlík na uhlí. Nevím, proč truhlíky na uhlí musí vždycky stát v půli cesty mezi kuchyní a rourou s plynovým hořákem. Vím jen, že je to jakési univerzální pravidlo. Nicméně bych si přál, abys o ten truhlík nezakopl. Chtěl bych totiž, aby sis zachoval to zvláštní rozpoložení mysli, které ti dá ono sváteční ráno.

Obávám se, že se budeš muset obejít bez čajové lžičky. Nožů a vidliček najdeš spoustu. V každém šuplíku také narazíš na kartáč na boty, a kdybys náhodou potřeboval smirkový papír, je jich tam celá halda. Pro každou domácnost však platí, že lžičky každý večer někdo dá někam úplně jinam.

Po snídani zavři plyn, potichu vyjdi po schodech nahoru, pomalu otevři hlavní dveře a proklouzni ven. Ocitneš se v neznámé zemi. V noci kolem tebe vyrostlo cizí město.

Vlídné ulice se v ranním slunci tiše táhnou do dálky. Není vidět ani živáčka, až na nějakého chlapíka, který, když jdeš kolem, vyleze ze škarpy, kde si v noci dával do nosu. Z některého stromu se možná ozve rozmrzelé ptačí pípnutí. Jenže londýnský vrabec není žádné ranní ptáče – to jenom mluví ze spaní. Pomalý krok strážníka, kterého nevidíš, se přibližuje, nebo naopak zaniká někde v dálce. Klapot tvých vlastních kroků tě ale ruší. Uvědomíš si, že se snažíš našlapovat tiše, jak se to obyčejně dělá v katedrálách, kde je možné slyšet ozvěnu. Jako by ti nějaký hlas znějící všude kolem tebe šeptal do ucha „Pst“. Je snad tohle město – tato matka, která kojí miliony svých dětí – jakousi něžnou Artemis, která chce, aby její robátka ještě chvíli v klidu spala? „Buď přece potichu, ty bezohledný poutníku. Ať je nevzbudíš. Našlapuj ještě tišeji, vždyť jsou všechny tak zmožené. Vidíš ty spousty dětí, které spí v mých nesčetných náručích? Jsou přepracované a mají spoustu starostí. Mnohé jsou smutné a jiné zase mrzuté a bohužel to často bývají i pěkní darebáci. Všechny jsou teď ale hrozně unavené. Pst! Když jsou vzhůru, trápí mě svým křikem a vylomeninami. Ale teď, když spí, dovedou být tak hodné! Nedupej, ať si trochu odpočinou.“

Tam, kde ustupující příliv pomaličku protéká opotřebovanými mostními oblouky, možná zaslechneš Město, jak s kamennou tváří promlouvá k neklidné vodě: „Proč se mnou někdy nezůstaneš? Vždycky přijdeš a zase odejdeš.“

„Nevím, sama tomu nerozumím. Přicházím z mořské hloubky a jsem jako pták, kterého sice dítě pustilo z ruky, ale pořád ho má přivázaného na provázku. Když zavolá, musím se vrátit.“

„Tak je to i s těmi mými dětmi. Přicházejí ke mně bůhví odkud a já je chvíli opatruji, dokud je nějaká ruka, kterou nevidím, nezatáhne za provázek, aby se zase vrátily zpátky. A místo nich se objeví jiné.“

Klidný vzduch se náhle zčeří jakýmsi zvukem. Spící Město se pohne a vydá slabý vzdech. Kolem se kodrcá mlékařský vůz a vyvolává tisícinásobnou ozvěnu – je to předvoj celé armády zapřažených mezků. Brzy se z každé ulice ozývá konejšivé volání „Mlíííko – mlííko!“ Londýn si hlasitě žádá mléko jako jakési obrovské gargantuovské nemluvně. Mlékaři jsou kojné v bílých pracovních halenách, spěchající, aby je po ránu nakrmily. Kostely se rozezní ranními zvony. „Tak, mlíčko už jsi měl, Londýnku. A teď se běž pomodlit. Právě, Londýňátko, začal nový týden a jen Bůh ví, co přinese. Tak se koukej modlit!“

Malé bytůstky vylézají jedna po druhé do ulic zpoza svých rolet. Z tváře města zmizel něžný výraz kvočny. Ta dáma se loučí se svým nočním milencem Tichem, který ji naposledy políbí na kamenné rty a nepozorovaně se vytratí. A ty se, milý čtenáři, už také vracíš domů s pocitem spokojenosti, který ranní ptáče obvykle mívá.

Měl jsem však na mysli jedno konkrétní všední ráno na Strandu. Stál jsem před restaurací, kde jsem se právě nasnídal, a v klidu jsem si vyslechl hádku mezi rozhořčenou pasažérkou – pravděpodobně irského původu – a průvodčím omnibusu.

„Proč je teda na tom vašom vomnibuse napsáno Putney, když tam nejezdíte?“ tázala se ta dáma.

„Ale my jezdíme do Putney,“ odvětil jí průvodčí.

„Tak z jakýho důvodu jste mě vyložil zrovna tuhle?“

„Já jsem vás přece nevyložil, vy jste vystoupila sama.“

„Copa mi ten chlápek v rohu nepovídal, že se vod Putney pořád vzdalujeme?“

„No to měl teda pravdu.“

„A pročpa ste mi to teda neřek?“

„A jak jsem jako měl vědět, že máte namířeno do Putney? Zavolala jste Putney, já zastavil a naložil jsem vás.“

„A pročpa si teda jako myslíte, že jsem volala Putney?“

„No poněvadž je to mý jméno, teda jméno tohodle omnibusu.“

„Japa to může bejt Putney, dyž to do Putney nejede, vy hlavo skopová?“

„Vy jste přeci Irčanka, že jo?“ řekl jí na to průvodčí. „No a taky pořád nejezdíte do Irska. Až přijde čas, dorazíme do Putney. Nejdřív ale jedem do Liverpoolský ulice. Práskni do toho, Jime.“

Omnibus se rozjel. Chystal jsem se přejít ulici, když jsem spatřil, jak proto do mě narazil muž, který si něco pro sebe urputně mumlal. Býval by prošel kolem mě, ale protože jsem ho poznal, zastavil jsem ho. Byl to můj přítel B., velmi zaměstnaný redaktor různých novin a časopisů. Zdálo se, že to trvalo několik vteřin, než se dokázal zbavit své roztržitosti a uvědomil si, kdo vlastně je. „Buďte zdráv,“ zvolal. „Kdo by si býval pomyslel, že tu potkám právě vás!“

„Z toho, jak chodíte, by si člověk řekl, že Strand je tím posledním místem, kde byste čekal, že potkáte nějakou živou bytost. Potkáváte někdy popudlivé svalnatce?“

„Copak jsem do vás narazil?“ otázal se překvapeně.

„No, do mě přímo ne – pokud to vezmeme doslova –, ale na mě. Kdybych vás nezastavil, asi byste se na mně pěkně prošel.“

„To ty příšerné Vánoce, asi se z nich zblázním.“

„Už jsem slyšel, jak na Vánoce lidi svádějí všelicos, ale ne na začátku září.“

„Ale vy víte, co mám na mysli. Právě připravujeme vánoční číslo. Víte, dělám na tom ve dne v noci. „Mimochodem,“ dodal, „připomnělo mi to, že právě chystám sympózium a chtěl bych, abyste se ho zúčastnil také. Bude se nazývat ‚Neměly by být…‘ “ Ihned jsem ho přerušil.

„Můj drahý příteli,“ řekl jsem mu. „Svoji novinářskou kariéru jsem zahájil, když mi bylo osmnáct, a od té doby toto povolání s menšími přestávkami provozuji. O Vánocích jsem psal sentimentálně, analyzoval jsem je z filozofického hlediska, sarkasticky jsem je ve svých článcích trhal na kusy. Psal jsem o nich vtipně pro humoristické časopisy a dojímavé pro oblastní týdeníky. Řekl jsem všechno, co stojí za to o Vánocích říct, a možná ještě trochu víc. Vyprávěl jsem moderní vánoční příběh. Znáte to, vaše hrdinka se snaží porozumět sama sobě, a když se jí to nepodaří, uteče s mužem, který byl na začátku příběhu kladným hrdinou. Vaše kladná hrdinka se změní v zápornou postavu, když ji trochu líp poznáte, zatímco zloduch – jediná slušná osoba v celém příběhu – umírá s tajemnou větou na rtech, která vypadá, jako by měla něco znamenat, jenže ani vy sám nedokážete přesně vysvětlit co. Napsal jsem také tradiční vánoční příběh. To znáte taky. Začne to tradiční sněhovou vánicí. Na scénu vstoupí tradiční venkovský šlechtic, který žije na tradičním venkovském sídle. Dáte do toho tradiční vraždu a skončíte tradiční vánoční večeří. Shromáždil jsem vánoční hosty kolem praskajících polen, aby si o Štědrém dnu vzájemně vyprávěli strašidelné příběhy, zatímco venku vždycky v ten správný okamžik zaskučela vichřice, jak se to při podobných příležitostech stává. Na Štědrý den jsem posílal děti do nebe – svatý Petr musí mít o Vánocích hrozně moc práce, protože děti si tuhle dobu oblíbily. Oživoval jsem mrtvé milence a dával jsem je zdravé a veselé zase dohromady přesně v době, kdy byl čas zasednout k štědrovečerní večeři. Nestydím se za to, že jsem to dělal. Tehdy jsem si myslel, že jsou ty články a povídky docela dobré. Kdysi jsem miloval rybízové víno a ženy s drdoly. Jak člověk stárne, mění své názory. Rozebíral jsem Vánoce jako náboženský svátek. Obviňoval jsem je z toho, že jsou společenskou noční můrou. Jestli existuje nějaký vtip o Vánocích, který jsem už někdy předtím nevymyslel, docela rád bych si ho poslechl. Vysypal jsem z rukávu tolik vtipů o trávicích potížích, že teď, když slyším nějaký z nich, dostanu trávicí potíže sám. Dělal jsem si legraci z rodinných sešlostí. Vysmíval jsem se vánočním dárkům. Vtipně jsem žertoval o otcích rodin a jejich účtech. Napsal jsem…“

„Ukazoval jsem vám někdy tu básničku,“ přerušil jsem proud své řeči, zatímco jsme přecházeli přes Haymarket. „Tu drobnou parodii na Poeovu báseň ‚Zvonce‘? Začíná to…“

„Mince, mince, mince,“ přerušil mě.

„Máte pravdu,“ připustil jsem. „Zapomněl jsem, že jsem vám ji ukazoval.“

„Nikdy jste mi ji neukazoval.“

„Tak odkud znáte ten začátek?“

„Nevím, jestli ho určitě znám,“ připustil, „ale ročně dostávám na stůl zhruba šedesát pět takových básní a všechny takhle začínají. Říkal jsem si, že ta vaše asi nebude výjimkou.“

„Nevím, čím jiným by mohla začínat,“ odvětil jsem. Trochu mě to naštvalo. „Kromě toho vůbec nezáleží na tom, jak báseň začíná. Důležité je, jak pokračuje. A ať je to jak chce, stejně vám o Vánocích nic nenapíšu. Řekněte mi, abych přišel s novým vtipem o instalatérovi; navrhněte mi, abych vymyslel něco originálního a zároveň nikterak šokujícího, co by se dítěti dalo říct o nebi; přikažte mi, abych vám napsal příběh o psech, jemuž by mohl věřit člověk, který je alespoň průměrně odhodlaný příběhu o psech věřit – a určitě se dohodneme. Ale o Vánocích nechci ani slyšet.“

V té době jsme už byli na náměstí Picadilly Circus.

„Nevyčítám vám to,“ prohlásil. „Máte zřejmě toho tématu po krk stejně jako já. Jakmile pustím ta vánoční čísla z hlavy, a v práci mám Vánoce až do příštího června za sebou, začnou mi doma. Hospodyni už teď platím libru týdně. A taky vím proč. Ta milá paní totiž šetří, aby mi dala drahý dárek, o který nestojím. Dárky jsou podle mě na Vánocích vůbec to nejhorší. Emma mi věnovala akvarel, který sama vytvořila. Dělá to ostatně vždycky. „Ani by mi to nevadilo, kdyby ode mě neočekávala, že si ho pověsím do salonu. Viděl jste někdy nějaký akvarel mé sestřenice Emmy?“

„Myslím, že ano.“

„Tady nejde o myšlení,“ odsekl mi rozzlobeně. „Na takové akvarely se prostě nezapomíná.“

Potom okázale oslovil celé náměstí.

„Proč lidi vůbec takové věci dělají?“ otázal se. „Dokonce i umělec amatér musí přece mít nějaký cit. Copak nevidí, co provádějí? Jedno její dílko visí u nás v chodbě. Dal jsem ho tam, protože je tam málo světla. Nazvala to ‚Snění‘. Kdyby tomu dala název ‚Chřipka‘, tak bych to chápal. Zeptal jsem se jí, odkud vzala ten nápad, a ona mi sdělila, že jednou večer viděla v Norfolku přesně takové nebe. Tak proč proboha nezavřela oči nebo neběžela domů a neschovala se někde za zástěnou? Kdybych viděl v Norfolku takové nebe, okamžitě bych odjel prvním vlakem do Londýna. To ubohé děvče za to zřejmě nemůže, že takové věci vidí, ale proč je proboha maluje?“

„Mám dojem, že některé povahy malovat prostě potřebují,“ prohlásil jsem.

„No dobře, ale proč mi ty věci musí dávat?“

Nebyl jsem schopen sdělit mu žádný přijatelný důvod.

„Lidi vám dávají samé pitomé dárky,“ pokračoval ve svém proslovu. Jednou jsem řekl, že mám rád Tennysonovy básně. Pořád chtěli vědět, co bych doopravdy chtěl. Doopravdy jsem nechtěl vůbec nic. Tennysonovy básně byly jedinou věcí, o níž jsem tak úplně nemohl prohlásit, že ji nechci. Čtyři z nich se dali dohromady a věnovali mi Tennysona ve dvanácti svazcích, a navíc ilustrovaného barevnými fotografiemi. Mysleli to pochopitelně dobře. Když řeknete, že byste chtěl váček na tabák, dají vám modrý sametový pytel s vyšitými květinami v životní velikosti, do kterého se vejde celá libra tabáku. Jediný způsob, jak je možné ho použít, je přidělat k němu řemen a nosit ho jako brašnu. Věřil byste, že mám župan vyzdobený hedvábnými pomněnkami a motýly – opravdu si nedělám legraci. A neustále se mě ptají, proč ho nikdy nenosím. Jednou večer si ho vezmu do klubu, aby tam bylo konečně trochu rušno – potřebuje to tam trochu probudit.“

Došli jsme ke schodům „Devonshiru“.

„A stejně tak to dopadá, když mám něco darovat já. Nikdy nikomu nedám, co by si přál. Nikdy se mi nepodaří vybrat něco, co by někomu bylo alespoň trochu k užitku. Když dám Janě pelerínu z činčily, můžu si být jistý, že kožešina z činčily už není absolutně v módě a žádná žena by si ji nikdy na sebe nevzala. ‚Ale to je od tebe hezké,‘ zvolá Jana. ‚Přesně po takové jsem toužila. Nechám si ji, dokud zase nepřijde do módy.‘ Svým dcerám dám hodinky s řetízkem v době, kdy už je nikdo nenosí. Když jsou hodinky s řetízkem posledním výkřikem módy, dám jim pro změnu náušnice. Dcery mi děkují a navrhují mi, abych je vzal na maškarní bál, protože jenom tam nebude vadit, když si ty zpropadené náušnice vezmou na sebe. Vyhodím peníze za bílé rukavice s černým hřbetem, abych se dozvěděl, že bílé rukavice s černým hřbetem nosí jenom ženy z předměstí. Domnívám se, že všichni londýnští obchodníci si ve svých krámech nechávají staré zásoby, aby mi je před Vánocemi mohli podstrčit. A rád bych taky věděl, proč je potřeba šest prodavačů k tomu, abych si koupil jeden pár rukavic. Minulý týden mě Jana požádala, abych jí sehnal nějaké rukavice, které by si mohla vzít na tu slavnost na Panském sídle. Byl jsem v přívětivé náladě a domníval jsem se, že všechno obratně zvládnu. Nerad chodím do obchodu s konfekcí. Na muže se tam každý dívá, jako kdyby právě vcházel do dámského oddělení tureckých lázní. Jeden z těch chlapů, co vypadají jako loutky, ke mně přišel a oznámil mi, že máme nádherné ráno. Kdo si s ním ksakru chtěl povídat o počasí? Řekl jsem mu, že chci nějaké rukavice. Popsal jsem mu je po paměti tak, jak jsem to nejlépe svedl. ‚Chci, aby měly čtyři knoflíky, ale neměly by to být ty rukavice na knoflíky. Knoflíky mají být uprostřed a dosahovat až k lokti – jestli víte, co mám na mysli.‘ Uklonil se a oznámil mi, že ví přesně, co myslím, takže toho věděl o hodně víc než já. Řekl jsem mu ještě, že bych si přál tři páry krémové barvy a tři páry žlutohnědé – a ty žlutohnědé mají být z usně. ‚Myslíte semišové,‘ opravil mě. Asi měl pravdu, ale přerušil mě a to mě zaskočilo do té míry, že jsem musel začít úplně znova. Pozorně mě vyslechl až do konce. Počítám, že jsem s ním stál u dveří takových pět minut. ‚Dnes si budete přát pouze toto zboží?‘ povídá nakonec. Já na to odpověděl, že ano.

‚Děkuji vám, pane. Prosím tudy.‘

Odvedl mě do další místnosti, kde jsme se setkali s člověkem, který se jmenoval Jansen a jemuž mě první prodavač stručně představil jako pána, jenž ‚si přeje rukavice‘. ‚Ano, pane,‘ obrátil se na mě Jansen. ‚A jaké konkrétně byste si přál?‘

Sdělil jsem mu, že chci dohromady šest párů, troje semišové, žlutohnědé a troje krémové – ta… kůzlátka.

‚Myslíte rukavice z kozinky, nebo dětské rukavice?‘ To mě rozčílilo. Sdělil jsem mu, že nemám ve zvyku používat pro věci spojené s dětmi takové výrazy jako kůzlátko. Ani když kupuji rukavice. Omluvil se mi. Vysvětlil jsem mu tu záležitost s těmi knoflíky tak, jak jsem tomu rozuměl já, a zmínil jsem se i o délce. Požádal jsem ho, aby se přesvědčil, že knoflíky jsou pevně přišité a že steh je perfektní. Dodal jsem, že poslední rukavice, které si má žena u této firmy koupila, byly zcela nevyhovující. Jana mi nakázala, že to rozhodně mám říct. Tvrdila, že pak budou mnohem pozornější.

Poslouchal mě jako u vytržení. Jako někdo, kdo poslouchá hudbu.

‚A jakou velikost, pane?‘ otázal se.

Na tu jsem úplně zapomněl. ‚Velikost šest, ale jestli se budou hodně vytahovat, tak pět a tři čtvrtě.‘

‚A steh na těch krémových má být černý,‘ dodal jsem. I na to jsem předtím zapomněl.

„Děkuji vám. Budete si dnes přát ještě něco?“

„Ne, děkuji,“ odpověděl jsem, ‚dnes už rozhodně ne.‘ Ten chlapík se mi začínal líbit.

Vzal mě na takovou malou procházku, a kamkoliv jsme přišli, všichni všeho nechali a upřeným pohledem mě začali sledovat. Než jsme došli do oddělení rukavic, už jsem byl dost vyčerpaný. Došel se mnou k jednomu mladíkovi, který do sebe píchal špendlíky. Jansen jen prohodil slovo ‚rukavice‘ a zmizel za závěsem. Mladík do sebe přestal píchat špendlíky a naklonil se ke mně přes pult.

„Dámské, nebo pánské?“ otázal se mě.

Asi si dovedete představit, že už jsem začínal pěkně zuřit. Když o tom později přemýšlíte, je to docela legrace, ale v tu chvíli byl přímo zázrak, že jsem mu jednu nevrazil.

‚Máte v tomhle krámě někdy naspěch?‘ zeptal jsem se ho. ‚Stane se vám někdy, že si přejete, abyste měl svoji práci za sebou a že ji nechcete protahovat a zdržovat člověka jenom tak pro zábavu?‘

Zdálo se, že mi vůbec nerozumí, a tak jsem pokračoval.

‚Před čtvrthodinou jsem u vašich dveří potkal jednoho muže a dlouze jsme spolu hovořili o rukavicích, které bych chtěl. Řekl jsem mu o té záležitosti všechno, co říct dovedu. Odvedl mě za tím panem Jansenem, s kterým jsme celou věc opět podrobně probrali. Teď mě pan Jansen tady nechal stát s vámi a vy ani nevíte, jestli chci rukavice pánské, nebo dámské. Než všechno začnu vyprávět už potřetí, chci vědět, jestli jste konečně ten člověk, který mě obslouží, nebo jen pouhý posluchač, protože už mě to téma začíná poněkud unavovat.‘

No, byl to konečně ten správný člověk a já od něho získal kýžené rukavice. Jenže k čemu to všechno – jaký to proboha mělo smysl? V obchodě jsem od začátku do konce strávil celých pětatřicet minut. A potom mě ještě jakýsi šílenec odvedl úplně někam jinam, aby mi ukázal speciální kolekci ponožek na spaní. Řekl jsem mu, že o žádné nestojím. On mi oznámil, že nechce, abych si nějaké kupoval, ale abych se jenom podíval. Není divu, že obchody s konfekcí si začaly zařizovat vlastní čajovny a restaurace. Za chvíli zřídí malé zařízené byty, kde budou ženy bydlet celý týden.“

„Nákupy jsou velmi namáhavé,“ řekl jsem. Také jsem podotkl, že jelikož mě pozval a protože to vypadá, že ještě bude hovořit dál, dám si brandy se sodou. V tu dobu jsme už seděli v kuřárně.

„Někdo by měl zřídit takovou společnost,“ pokračoval. „Něco jako ústav pro shromažďování a distribuci vánočních dárků. Člověk by jim dal seznam lidí, od kterých dárky vybrat, a další seznam těch, kterým dárky poslat. Dejme tomu, že by v můj prospěch shromáždili dvacet vánočních dárků řekněme v hodnotě deseti liber, zatímco ode mě by poslali třicet dárků za patnáct liber. Požádali by mě o zaplacení přebytku pěti liber a o malou provizi. S veselou myslí bych tu částku zaplatil a neměl bych už žádné další potíže. Možná by se na tom dalo i vydělat. Mohlo by to fungovat i v případě narozeninových a svatebních darů. Společnost by poskytovala komplexní služby. Dohlédli by na to, aby všichni vaši přátelé zaplatili – tedy poslali dárky a nikdy by nezapomněli na vašeho nejdůležitějšího příbuzného. V naší rodině je jen jedna osoba, která může pustit nějaký chlup, a pokud zapomenu někomu poslat dárek, bývá to pochopitelně on. A když si na něj přece vzpomenu, většinou to pěkně zpackám. Před dvěma lety jsem mu dal lázeň – tedy ne že bych ho vykoupal. Jmenovala se tak jedna věc z indické gumy, kterou si mohl zabalit do svého cestovního vaku. Věřte nebo nevěřte, vzal to jako osobní urážku a celý měsíc se mnou ten starý rozmrzelý idiot nemluvil.“

„Myslím, že alespoň děti Vánoce milují,“ podotkl jsem.

„Co že milují?“

„No, Vánoce.“

„Tomu nevěřím,“ odsekl mi. „Nikdo je nemiluje. Celé tři týdny před Vánocemi v nich vzbuzujeme očekávání a slibujeme jim, jak se budou mít dobře. Asi dva dny je vykrmujeme, vodíme je někam, kde se jim to nelíbí, ale nám ano. Potom je čtrnáct dní týráme, abychom z nich zase udělali normální děti. Vzpomínám si, že jako dítě mě vždycky brali na návštěvu do Crystal Palace a do muzea Madame Tussaudové. Bože, jak jsem to nenáviděl! Dohlížela na nás naše teta. Vždycky byla příšerná zima a zpravidla jsme nastoupili do nesprávného vlaku. Cestovali jsme navíc asi půl dne, než jsme se tam vůbec dostali. Nikdy jsme nedostali pořádný oběd. Ženu nikdy nenapadne, že člověk chce jíst, i když právě není doma. Zdá se jí, že příroda si od doby, kdy dům opustíte, až do chvíle, než se tam vrátíte, bere dovolenou. Oběd pro malého chlapce se podle jejích představ skládal z buchty a sklenice mléka. Půlku výletu nás někde ztrácela, a když nás zase našla, celou druhou půli nás pohlavkovala. Jediné, co se nám líbilo, byla hádka s drožkářem cestou domů.“

Vstal jsem a chystal se k odchodu.

„Tak vy se nezúčastníte toho sympózia?“ zeptal se mě B. „Vyřídilo by se to docela rychle. Téma by znělo ‚Proč by se měly zrušit Vánoce‘.“

„Vypadá to jako jednoduchá záležitost,“ odvětil jsem, „ale jak by se podle vás měly zrušit?“ Jedna redaktorka jakéhosi „pokrokového“ amerického časopisu jednou uspořádala diskusi na téma „Měl by se zrušit sex?“ a jedenáct dam a pánů se o této otázce s největší vážností přelo.

„Zruší se samy,“ prohlásil B. „Nejdřív je třeba zburcovat veřejné mínění. Přesvědčit veřejnost, že by měly být zrušeny.“

„Ale proč by vlastně měly být zrušeny?“ zeptal jsem se.

„No proboha!“ vykřikl. „Vy je snad zrušit nechcete?“

„Nejsem si tím tak úplně jist.“

„Tak on si tím není jist. Říkáte si novinář, a přiznáváte, že na téhle planetě existuje něco, s čím si tak úplně nejste jist?“

„V posledních letech si v některých věcech opravdu příliš jist nejsem. Jak víte, dřív se mi to rozhodně nestávalo.“

Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že nás nikdo neslyší, a pak začal šeptat:

„Mezi námi, ani já si vším nejsem tak jist, jako jsem býval kdysi. Proč tomu tak asi je?“

„Možná že stárneme.“

Dal se do vyprávění: „Minulý rok jsem začal s golfem. Když jsem vzal hůl poprvé do ruky, odpálil jsem míček pořádně daleko. ‚Vypadá to, že golf je jednoduchá hra,‘ řekl jsem tomu člověku, který mě to učil. ‚Ano, většině lidí to zpočátku připadá jednoduché,‘ odvětil ten chlapík suše. On sám byl starý golfový hráč a já se domníval, že tak trochu žárlí. K té hře jsem přilnul a asi tři týdny jsem byl sám se sebou navýsost spokojený. Pak jsem však postupně začal objevovat různé obtíže. Teď mám pocit, že ze mě nikdy dobrý hráč nebude. Zažil jste někdy něco takového?“

„Zažil,“ odpověděl jsem mu. „A mám dojem, že právě tím se všechno vysvětluje. Zpočátku ta hra vždycky vypadá jednoduše.“

Nechal jsem ho sedět u oběda a vydal se západním směrem. Přemítal jsem o době, kdy bych býval odpověděl na otázku týkající se Vánoc – a ostatně i na každou jinou otázku – okamžitě. Byl to ten dobrý čas mládí, kdy jsem všechno věděl, kdy život nepředstavoval žádný problém a nevrhal mi do cesty žádné pochybnosti.

V těch dobách, kdy jsem světu toužil věnovat svou moudrost a hledal nějaký „svícen“, z kterého by záře mé duchaplnosti byla dobře vidět a mohla tak pomoci lidstvu, jsem jednou dorazil před omšelý vjezd do svatého Lukáše v Chequers Street, v jehož prostorách se každý pátek večer scházela skupina mladých mužů spolu s několika dalšími, kteří už byli dost staří na to, aby měli trochu rozumu. Projednávali se zde záležitosti vesmíru. „Diskutující členové“ byli povinni zaplatit šestnáct pencí ročně, takže za jedno slovo se zde platila velmi skromná částka. „Ctihodní pánové, jejichž platba se zpozdila o tři měsíce,“ byli podle článku sedm „nadobro zbaveni členství“. Nazývali jsme se „Bouřliváci“ a já jsem pod chápavými křídly této organizace dva roky neúnavně pracoval na nápravě lidstva. Jenže pak náš pokladník – seriózní mladík a neúnavný odpůrce všeho, co zavánělo konvencí – odjel někam na východ a zanechal po sobě účetní knihu, jež nám prozradila, že klub dluží celkem čtyřicet dva liber a devatenáct pencí a že zápisné na tento rok, které činilo něco přes osmatřicet liber, bylo „převedeno“. Kam bylo vlastně převedeno, jsme se však v účetní knize nedočetli. Hned poté nám náš domácí, člověk zcela postrádající jakékoliv ideály, zabavil nábytek a nabízel nám ho k odprodeji za patnáct liber. Poukazovali jsme na to, že je to přemrštěná cena, a nabídli jsme mu pět.

Jednání ukončil náš domácí zcela nedžentlmenskými výrazy. Bouřliváci se rozprchli a už se k debatám nad rozbouřenými vodami lidstva nikdy nesešli. Když dnes poslouchám nejasné plány všech těch moderních reformátorů, musím se smát. Vždycky si vzpomenu na to, co jsme vyváděli u svatého Lukáše na Chequers Street v době, kdy Prudérie, tato ctihodná britská matróna, stále ještě určovala zákony literatury a zároveň působila jako průvodkyně ve světě britského umění. Slyšel jsem, že se veřejně diskutuje o zrušení Sněmovny lordů. Na tom ale přece nic není – Bouřliváci dokázali zrušit aristokracii i monarchii během jediného večera. Hned na to schůzi pouze odročili, aby jmenovali výbor, který by do příštího pátku koncipoval a připravil republikánskou ústavu. Hovoří se o vykřičených podnicích! My jsme už před osmnácti lety rozhodli o uzavření všech londýnských varieté v poměru hlasů dvacet devět ku sedmnácti. Trpělivě jsme danou otázku prozkoumali, vyslechli kritizovanou stranu, která své argumenty obratně hájila. Nakonec jsme však zjistili, že taková zábava je zcela nepokroková a není v souladu s nejlepšími zájmy intelektuálně se rozvíjející demokracie. S navrhovatelem rezoluce, která tyto kratochvíle odsuzovala, jsem se druhý den večer sešel ve staré „Nálevně“ a v debatě jsme pokračovali nad lahví ležáku. Své argumenty posílil tím, že mě přesvědčil, ať si vyslechnu všechny tři písně „Lva komiků“. Já jsem však pohotově odpověděl – upozornil jsem ho na taneční číslo jedné blonďaté dámy v modrých punčochách. Nevzpomínám si sice na jméno, ale nikdy nezapomenu na ten její výjimečný šarm a krásu. Ach bože, jak ty „umělkyně“ tehdy dokázaly být krásné a okouzlující! Kam všechny zmizely? Dámy s blonďatými vlasy v modrých punčochách mi tančí před očima dodnes, ale už mě nijak neoslovují – snad jen velmi nudnými hlasy. Kde jsou ty tančící čarodějky, které vystupovaly před dvaceti lety… Když je člověk spatřil, snil o tom celý týden. Jaké by bývalo potěšení dotknout se jejich bílé ručky! A políbit jejich rty – to by byla přímo předzvěst ráje! Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že syn jednoho mého starého přítele se tajně oženil s jakousi dámou z baletu a mimoděk jsem vykřikl „ach, ten ubožák!“ Byla však doba, kdybych si býval okamžitě řekl: „Ten ťulpas má ale štěstí. Vždyť si ji vůbec nezaslouží.“ Tehdy totiž byly dámy z baletu učiněnými anděly. Copak o tom člověk mohl pochybovat, když na ně upřeně zíral ze sedadla za jeden šilink? Tančili proto, aby jejich ovdovělá matka nemusela strádat nebo aby jejich mladší bratr mohl chodit do školy. Tehdy to byly skvělé bytosti, které mladý muž oprávněně uctíval. Ale dnes?

Ve staré anekdotě se říká: Oči mladých hledí skrz růžové brýle, zatímco oči starců tupě zírají přes zakouřená skla. Ach, ty moje drahá blondýnko! Nejsi žádný anděl, o kterém jsem tehdy snil, ale ani žádná zvláštní hříšnice, jak tě někteří vykreslují. Pod veškerou tou parádou jsi prostě žena – snůška pošetilostí a chyb, kterou drží pohromadě jistá krása a síla. Vlastníš kočár, který si jistě nemůžeš za svých třicet šilinků týdně dovolit. Znám jisté dámy, které za takový kočár zaplatily velmi vysokou cenu. Slyšel jsem, že se maluješ a barvíš si vlasy a někteří dokonce naznačují, že si některé partie vycpáváš. Jenže my všichni se také zdobíme ctnostmi, které nám nepatří! Až se z nás, moje drahá, sloupne všechna ta barva a pudr, uvidíme, kdo bude mít právo pohrdat tím druhým.

Odpusť mi, milý čtenáři, že jsem odbočil. Ta dáma mě zavedla na scestí. Hovořil jsem o „Bouřlivácích“ a o reformách, kterých se jim podařilo dosáhnout a jichž bylo obrovské množství. Vzpomínám si, že jsme zrušili trest smrti a válku – byli jsme prostě skvělí mladí muži. Většinou dvanácti hlasů jsme zcela reformovali Vánoce a státní svátky. Nepamatuji se, že bychom někdy navrhli nějaké „zrušení“, které by nebylo nakonec schváleno. A bylo jen velmi málo věcí, které jsme my Bouřliváci nezrušili. Napadli jsme Vánoce na základě jejich neužitečnosti a s pohrdavým výsměchem jsme je prostě odstřelili. S nadutou uštěpačností jsme hovořili o vánoční sentimentalitě. Spílali jsme nestravitelným vánočním večeřím, únavným vánočním večírkům, hloupé vánoční pantomimě. Vtipálek našeho sdružení si dělal švandu z vánočních koled, náš sociální reformátor se rozhořčoval nad vánočním opilstvím a náš ekonom byl přímo pobouřen vánoční dobročinností. Vznesli jsme pouze jeden závažný argument ve prospěch tohoto svátku – bylo to naše cynické prohlášení, že vánoční utrpení stojí za to vydržet jen proto, aby si člověk později mohl s uspokojením říct, že už to má za sebou a že bude mít celý rok od Vánoc pokoj.

Avšak od těch dob, kdy jsem byl ochoten napravit všechny záležitosti našeho starého světa, jsem toho mnoho viděl a mnoho slyšel a už si nejsem tak úplně jist, že moje vlastní názory jsou ty jediné správné. Vánoce pro mě nemají žádný velký význam. Díval jsem se však často do oken domů v chudinských čtvrtích a viděl omšelé pokoje vyzdobené řetězy z barevného papíru. Byly rozvěšené od jednoho rohu šedivého stropu ke druhému, visely jako neforemné girlandy z levných plynových svítidel, rámovaly zrcadla plná mušinců a laciné obrazy. Vím, že znavené ruce a oči se celé hodiny dřely, aby ty směšné řetězy vyrobily, protože „ho to určitě potěší“ nebo proto, že „se jí bude líbit, jak je pokoj krásný“. A když jsem se na ně tak díval, mocí nějakého podivného kouzla mi začaly připadat nádherné. Přiznám se vám, že křiklavý obraz dítěte se psem mě rozčiluje. Viděl jsem však jedno špinavé individuum bez uměleckého vkusu, které ho láskyplně hladilo udřenou dlaní, zatímco kolem se shromáždily dychtivé tváře, aby obdivovaly pestrobarevnou primitivnost jeho barev. Dodnes visí nad krbem v levném rámu na těch vlhkých stěnách jako jediný zářivý bod. Zakalené oči se na něj neustále dívají a občas zahlédnou v jeho třpytivých barvách vzdálenou krajinu umění. Vánoční koledy mi jdou na nervy a zpravidla mám silné nutkání otevřít prudce okno a hodit na koledníky uhlí. A jednou, když jsem bydlel ve vyšším patře v Chelsey, jsem to dokonce i udělal. Měl jsem jisté pochybnosti, že to jsou opravdoví koledníci. Byl jsem spíše toho názoru, že ti mladíci hledají nějakou záminku, aby mohli dělat hluk. Jeden z nich zdánlivě uměl zpívat jakýsi hymnus s refrénem, druhý hrál na tahací harmoniku a třetí do toho stepoval. Jaksi pudově jsem k nim nepociťoval vůbec žádnou úctu. Rušili mě v práci, takže jsem měl stále větší touhu způsobit jim nějakou újmu. Napadlo mě, že by byla docela legrace, kdybych zhasnul světlo, opatrně otevřel okno a mrštil po nich uhlím. Vůbec by to už nepoznali, z kterého okna v domě uhlí přilétlo, a tudíž bych se vyhnul následným nepříjemnostem. Byla to malá sevřená skupinka, takže s trochou štěstí jsem se mohl alespoň do jednoho z nich trefit.

Pustil jsem se do toho. Neviděl jsem je příliš zřetelně, takže jsem mířil podle hluku a bez jakéhokoliv účinku jsem vypotřeboval dvacet vybraných kousků uhlí. Trochu mě to odradilo, když v tom jsem zaslechl výkřik doprovázený výrazy, které se k těmto svátkům naprosto nehodí. Prozřetelnost konečně vedla mou ruku. Hudba okamžitě utichla a skupinka se rozprchla se značnou škodolibostí – což mi připadalo poněkud zvláštní.

Všiml jsem si, že někdo stojí opodál – přímo pod lampou – a hrozí pěstí na celý dům.

„Kdo hodil to uhlí?“ otázal se mohutným hlasem. Ke své hrůze jsem si uvědomil, že je to hlas muže z čísla osmdesát osm. Byl to Ir a stejně jako já působil jako novinář. To jsem mohl tušit – jak občas zvolají nešťastní hrdinové na divadle, když už je příliš pozdě. Toho muže z čísla osmdesát osm rovněž vyrušil hluk, a proto vyšel ven, aby těm výtržníkům domluvil. Moje uhlí pochopitelně zasáhlo jeho – muže nevinného, mírumilovného (alespoň až dosud) a ctnostného. Takovou spravedlnost osud rozdává nám smrtelníkům. V tom davu stálo deset až čtrnáct mladíků a každý z nich si naprosto zasloužil dostat kouskem uhlí. Nakonec to schytal ten nevinný – a jak jsem mohl v nejasném světle lampy soudit, přímo mezi oči.

Protože dům mu na jeho dotaz neodpovídal, přešel ulici a začal stoupat do schodů. V každém patře se zastavil a zařval:

„Kdo hodil to uhlí? Chci vidět toho, kdo hodil to uhlí. Okamžitě vylez ven!“

Kdyby se na mém místě ocitl nějaký dobrý člověk, počkal by, až muž z čísla osmdesát osm přijde do jeho patra, otevřel by dveře a oznámil mu s chlapskou upřímností:

„To já jsem hodil to uhlí. Byl jsem…“

Jsem přesvědčený, že víc by toho už říct nestačil, protože v tu chvíli by mu muž z čísla osmdesát osm jednu vrazil. Na schodišti by došlo k nepěkné rvačce a ostatní nájemníci by se pěkně rozzlobili. Posílaly by se různé obsílky, přineslo by to zlou krev a vznikla by nepřátelská atmosféra, která by mohla přetrvávat celé roky.

Nepředstírám, že jsem dobrý člověk. Pochybuji o tom, že by moje předstírání mělo nějaký smysl – nejsem totiž tak dobrý herec. Když jsem si ve své pracovně zouval boty, protože jsem se hodlal uchýlit do ložnice, říkal jsem si v duchu: „Muž z čísla osmdesát osm není zjevně v tom správném rozpoložení, aby si vyslechl moji historku. Bude lepší nechat ho vykřičet. Vrátí se do svého bytu, umyje si obličej a trochu se vyspí. Ráno, až se cestou na Fleet Street zase potkáme jako obvykle, nenuceně se o té záležitosti zmíním a vyjádřím mu své sympatie. Podle pravdy mu naznačím, že nějakého nájemníka zřejmě rozčílil ten hluk, a proto hodil na koledníky uhlí, které čirou náhodou zasáhlo právě jeho. S jistým taktem budu možná schopen celou záležitost obrátit v žert. Někdy později – v březnu nebo dubnu – snad zvolím správnou chvíli a přiznám se mu, že tím nájemníkem jsem byl já. Potom si dáme brandy se sodou a už se tomu spolu jenom zasmějeme.“

A tak se ostatně také stalo. Muž z čísla osmdesát osm – byl to mohutný chlapík se zlatým srdcem, ale taky pěkný pruďas – mi tehdy sdělil: „To máš teda, kamaráde, kliku, žes mi to neřekl hned.“

„Instinktivně jsem cítil, že je ten případ nutné odložit.“

Jsou chvíle, kdy by člověk měl ovládat svou vášeň pro upřímnost. Už jsem se svěřil, že vánoční koledy ve mně jiné pocity než podrážděnost nevyvolávají. Byl jsem však svědkem toho, jak hrdla plná hlenů dýchavičně supěla „Tichou noc“ za doprovodu beznadějně falešného kornetu a flétny a jedna udřená tvář, která to všechno poslouchala, se celá rozzářila radostí. Pro ni to bylo poselství naděje a lásky, které jí trochu osladilo těžký život. Už pouhá představa vánočních rodinných sešlostí nás lepší lidi nesnesitelně nudí. Vzpomínám si však na historku, kterou mi vyprávěl jeden můj známý. Kdysi o Vánocích jel navštívit nějaké známé na venkov a spatřil tam ženu, kterou ve městě vídával ve zcela jiném prostředí. Dveře malého statku byly otevřené a ona spolu s nějakou starší ženou žehlila u stolu prádlo. Její jemné bílé ruce braly jeden kus šatstva po druhém a skládaly a uhlazovaly zmačkanou hromadu. Smála se a mluvila o těch nejprostších věcech. Můj přítel stál u dveří a jeho stín padl na stůl. Zvedla oči od práce a jejich pohledy se střetly. Ta dívčí tvář mu bez obalu řekla: „Tady nevím, kdo jste, a vy nevíte, kdo jsem já. Tady mě milují a váží si mě.“ Vstoupil a promluvil ke starší ženě, jež byla manželkou nájemníka jeho hostitele. Ta se otočila k té mladší a představila ji: „To je moje dcera, pane. Nevídáme se často. Má nějakou práci v Londýně a nemůže si vzít volno. Vždycky ale u nás stráví pár dní o Vánocích.“

„O Vánocích se přece rodiny setkávají,“ prohlásil můj přítel s jistou jízlivostí, za kterou se okamžitě nenáviděl.

„To je pravda,“ řekla starší žena, aniž si čehokoliv povšimla. „Že jsi o Vánocích vždycky s námi, Bess?“

„Vždycky, maminko,“ odpověděla dívka prostě a znovu se sklonila ke své práci.

Ta žena tedy každý rok odložila na těch několik dní své kožešiny, šperky, krásné šaty a pamlsky a žila pro ten malý, čistý a zdravý kousek světa. Byla to jediná kotva jejího života, díky níž zůstávala ženou, a já jen doufám, že ta kotva nakonec byla natolik pevná, že jí zachránila před nebezpečnými vodními proudy. Připouštím, že všechny tyto argumenty ve prospěch Vánoc jsou čistě sentimentální. Už však něco pamatuji, a proto si myslím, že sentiment své místo v životě rozhodně má.


Stáhnout kompletní knihu v PDF, ePub a MOBI

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky

TOPlist