Jerome Klapka Jerome
překlad: Petr Fantys

DĚLAT VĚCI S ROZMYSLEM JE ZTRÁTA ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

O tom, že není radno poslouchat rady

Jednoho pozdního zimního večera jsem se procházel sem a tam po eustonském nástupišti a čekal na poslední vlak do Watfordu. Najednou jsem si všiml, jak jakýsi muž spílá automatickému přístroji. Dvakrát mu pohrozil pěstí a vypadalo to, že každou chvíli do něj udeří. Jsem přirozeně zvědavý, a tak jsem se k němu potichu přiblížil. Chtěl jsem slyšet, co říká. Zaslechl však mé kroky a okamžitě se na mě vrhl. „To vy jste ten chlap, co tu před chvílí stál?“ zeptal se mě.

„Kde myslíte?“ otázal jsem se. Už pět minut jsem se procházel po nástupišti.

„No přece tady, tady, kde právě stojíme,“ obořil se na mě. „Kde myslíte, že je ‚tady‘ – támhle snad?“ Vypadal velmi podrážděně.

„Možná jsem kolem tohoto místa prošel, když jsem tady zevloval, když myslíte tohle,“ odvětil jsem. Mluvil jsem se strojenou zdvořilostí, neboť jsem měl v úmyslu pokárat jeho hrubost.

„Ptal jsem se, jestli náhodou nejste ten chlap, se kterým jsem tady před pár minutami hovořil.“

„To tedy nejsem. Dobrou noc.“

„Jste si jistej?“ trval na svém.

„Člověk by pravděpodobně na rozhovor s vámi nezapomněl,“ odsekl jsem.

Tón jeho hlasu byl totiž velmi útočný. „Prosím za prominutí,“ řekl zdráhavě. „Myslel jsem, že vypadáte jako ten chlap, co tady se mnou asi před minutou mluvil.“

Trochu mě to uklidnilo. Kromě nás dvou na nástupišti nikdo nebyl a já jsem měl před sebou ještě čtvrt hodiny čekání. „To sem nebyl já,“ řekl jsem žoviálně, ale nespisovně. „Proč? Chcete si s ním popovídat?“

„To teda chci,“ odpověděl. „Hodil jsem do tohohle otvoru penny,“ pokračoval ve své řeči a zjevně měl potřebu se mi svěřit. „Chtěl jsem krabičku sirek, ale nic z toho přístroje nevypadlo. Začal jsem tím krámem třást a nadávat mu, jak to tak člověk dělá, když šel kolem jeden chlapík přibližně velkej jako vy a… vážně jste to nebyl vy?“

„No jasně že ne,“ odvětil jsem opět nespisovně. „To bych vám přece řek, kdybych to byl já. Co vám udělal?“

„Věděl, co se mi stalo, nebo to spíš uhád. Říká: ‚Ty přístroje dělají samé potíže. Člověk se v nich musí trochu vyznat.‘ Já na to, že by je člověk spíš měl sebrat a hodit do moře. Zuřil jsem, protože jsem u sebe neměl ani sirku a já mám dost velkou spotřebu. A on povídá: ‚Někdy se zablokují. Musíte dovnitř hodit další penny, protože váha té první mince někdy nestačí. Druhá penny uvolní zdířku a sama vypadne. Pak dostanete, co jste chtěl, a navíc získáte zpátky i vaši první penny. Vždycky se mi to takhle podařilo.‘ To, co říkal, znělo trochu hloupě, ale mluvil jako by byl tím automatem přímo odkojenej, a já byl takovej pitomec, že jsem ho poslechl. Hodil jsem dovnitř penny, nebo jsem si aspoň myslel, že to byla penny. Právě jsem ale zjistil, že to byl dvoušilink. Ten trouba měl tak trochu pravdu – něco mi skutečně z toho přístroje vypadlo. Tohle.“

Strčil mi to před obličej. Byl to balíček evertonských karamel.

„Dva šilinky a jedna penny,“ poznamenal hořce. „Můžu to prodat tak za třetinu toho, co mě to (...)

(......)