Alois Jirásek

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Léta letoucí minula po smrti Karla IV., blahé paměti. Na sklonku panování jeho syna Václava IV, a to roku 1415, přijel do opatovického kláštera nenadálý host: pan Jan Městečky z Opočna s dvěma jízdnými pacholky. Bylo to v listopadu, zrovna na Všechny svaté, pozdě odpoledne, když se již smrákalo, když pustá kol luka i holé již stromy u Labe černaly v časném soumraku. A mrazivý vítr vál.

Nebylo divu, že rytíř zajel do kláštera a požádal o nocleh, vyloživ, že chtěl dojet do Hradce, ale že je taková slota venku, vítr že řeže i šubu proniká, a že bude hrubě tmavá noc.

Opat Petr Lazur, starý a ctihodný kněz, vlídně přijal rytíře a poručil, aby také oběma jízdným dána řádná večeře, jim i třem jejich druhům, kteří, jak pan Městečky oznámil, se cestou omeškali a kteří ještě sem dojedou. A dojeli, samý již večer, zardělí od větru a chladu. Tou dobou seděl jejich pán s opatem a mnichy v refektáři ozářeném voskovicemi na stolech, poblíže ohromných zelených kamen, jež příjemné teplo vydávala.

Rytíř vypravoval, měl mnohé noviny, o koncilu v Kostnici, o mistru Janovi z Husince, nejvíce však o Praze, že je stížená klatbou pro mistra Jana z Jesenice, stoupence Husova, že jsou všeliké služby boží v Praze staveny. I dorážel slovy zle na novotná učení a na Pražany, že se bouří proti kněžím, i na krále, že to všecko trpí.

Vtom nový host vstoupil: pan Oto z Bergova. Pověděl, že ho necesta a hrozné povětří dohnaly, aby se utekl pod pohostinnou střechu starého kláštera, a žádal o nocleh pro sebe a pro svých pět pacholků jízdných. Divil se také, že tu shledává pana Městeckého, ale těšil se z toho, že bude mít na zítřek společníka na cestu do Hradce.

Opat i pana z Bergova vlídně přijal a seděl s rytíři, i když bratři řádoví se po večeři rozešli do svých cel. Páni seděli při víně poblíže kamen, kdež bylo tím příjemněji, jak venku černou nocí burácel vichr, až se okenice třásly a rachotily. Pan Městečky vypravoval, pan z Bergova nebyl také bez novin. Oba také statečně pili a často dolévali poháry zlatým, červeným vínem, až se jim rděly tváře a svítily oči.

Naráz však oba umlkli a vstali, když venku tmou se náhle ozval hlas válečné trouby. Vzezvučel ostře, pronikaje i větrný hluk. A vtom chytli oba rytíři opata za ruce a pan Městečky zostra a chmurně poroučel:

"Kněze opate, slyšels to troubení. To jest nám znamení, že naši zbrojní pacholci mají bránu již ve své moci a že pustili ostatní, třicet jich, slyš; ti číhali venku ve tmách. Teď jsou již všichni v klášteře. Ty a všichni tu jste v naší moci.

Opat, omráčen leknutím, stěží vyrazil:

"Co chcete?"

"Poklad, váš klášterní poklad. Nic se ti nestane, povíš-li, kde je. Víme, že ho máte pod zemí. Pověz, kde je!" dorážel pan z Bergova.

"Nevím!"

Na chodbě strhl se hluk, křičeli tam, řinčela zbraň.

"Nečekej pomoci!" hrozil pan Městečky. "Slyšíš, to je náš lid. Mluv, kde je poklad!"

"Nepovím!" chvěje se, ale pevně odpovídal starý opat.

"Zmučíme tě!"

"Děj se po vůli (...)

(......)