Alois Jirásek

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

I. O staré Praze

Karel IV. pozval sobě kdysi na pražském hradě arcibiskupa Arnošta z Pardubic, nejvyššího kancléře, purkrabí českého království a jiné znamenité pány české a dvořany, též některé mistry učeností slovutné, mezi nimi také svého hvězdáře. Seděl s nimi v nádherné síni, jejíž dřevěný strop byl vyzdoben řezbami, malbou i zlacením, jejíž stěny byly pokryty vzácnými čalouny francouzské práce, za stolem, na němž v záři hojných voskovic lesklo se a blyštělo zlaté a stříbrné náčiní, talíře, číše a konvice překrásných tvarů a ozdob.

Když povečeřeli a v síni počínalo být dusno, vstal císař a vyzval své hosti, aby s ním vyšli ochladit se na čerstvé povětří. I šel napřed s arcibiskupem na balkon, na nějž se vystupovalo přímo z toho večeřadla; šli za nimi páni a mistři v živém hovoru.

Ale jak vystoupili na prostorný balkon, umlkl císař i jeho rádce a ztichli také všichni ostatní. Umlkli překvapeni krásou královského města pod nimi.

Praha dřímala za letní noci v rozlitém svitu plného měsíce i v hlubokých stínech. V čarovném osvětlení zvedaly se štíty a střechy vysokých domů, kostelů, věží, blyštěla se okna stavení, arkýřů a košaté koruny stromů po hojných zahradách i na ostrovech splývaly v tom zásvitu měkkými obrysy.

A vše v hlubokém klidu. Jen jezy zdola hučivě šuměly. Král i dvořané, veškerou krásou uvábeni, hleděli světlem i šerem, zrak jejich těkal po svazích Petřína v modravém šeru, po Menším Městě zrovna pod nimi, hleděli na jeho ozářené prostranství, na arcibiskupův palác u řeky, kdež leskla se zlacená střecha branné jeho věže, přes chatrný most, po řece, jež svítila jako rozlité stříbro, dál po ostatní Praze, po Židovském, Starém Městě, zavřeném hradbami a baštami, nad nimiž trčely k nočnímu nebi věže a chrámy. Tam tměly se ulice, podsíně domů, tam tonulo všecko ve svitu i v stínech a hlubokém šeru.

Ale dále za Starým Městem, dále táhlou výšinou širým prostranstvím, kde se bělal kostel sv. Lazara, kde volně stál, a ne ve spoustě domů kostel sv. Petra na Zderazském vršku, kde dřímaly Opatovice ves a kde výše v bledém zásvitu strměl kostel sv. Štěpána ve vsi Rybníku a dále kostel sv. Jana na Bojišti, proudilo volně světlo měsíce po zahradách, sadech a lánech zralého obilí, tu i dál až po obzor, až po výšiny plné vinohradů, zamžené bělavou mlhou.

Všichni mlčky hleděli na čarovný obraz před nimi rozložený, až král, dojat tou krásou, promluvil:

"Krásná je tato má země, v ní je mé největší zalíbení a mám ji jako vyvolený, vzácnější sad mezi ostatními poli - Ale v tom sadě nejutěšenější místečko - hle - Praha! Je-li co krásnějšího?"

Oči královy zazářily.

"Překrásné město," promluvil Arnošt z Pardubic, "a přešťastné, jak je kronikář nazývá, že bylo svatým vojvodou povzneseno. A teď tvou láskou je a bude ozdobeno. Již se naplňuje proroctví pramateře Tvé Velebnosti. Rosteť Praha u velikosti a slávě. Knížata se jí kloní, má čest a chválu po světě a bude ještě slavnější."

"Rád bych ji s pomocí boží (...)

(......)