Alois Jirásek

PSOHLAVCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

Advent přešel i čas vánoční. Mrazy, zvláště v prosinci tuhé, nepovolily ani počátkem nového roku. Sněhu bylo všude vrchovatě a všechen chodský kraj jako by do něho zapadl. Zámek trhanovský na úpatí hor Českého lesa mezi lesnatými vrchy a chlumy o samotě stojící, maje toliko v sousedství svém neveliký mlýn a několik chatrčí, byl jako osiřelý. Ticho, pusto kolem a tišeji ještě v jeho prostorách. Svit jasného dne k západu se klonícího ozařoval jednu z komnat jeho, nevelikou, než úpravnou a útulnou. Kazetovaný dřevěný strop sice již potemněl, na dubovém však táflování zdi proti oknu chvělo se zlato posledních paprsků, ozařujíc clavicembalo na nohách pěkně vyřezávaných, stojící poblíže stěny. U clavicembala seděla Marie, Lammingerova mladší dcera. Ve světle ze strany proudícím zazářily na temeni jejím plavé, husté vlasy i několik lehounkých zlatých kadeří nad týlem, k nástroji pochýleným. Ve světle tom jasněji odrážel se ležatý límec s krajkami i bělostné tacle od tmavozelené barvy dlouhých šatů.

Chvíli již hleděla na notovou knížku nad klávesami rozevřenou; pak jako by se probrala z myšlenek, jež nestíhaly spoustu notových hlaviček, vložila své bílé dlouhé prsty na klávesy a začala zručně lehounkou »ciaconu«. Drnkavé, ne příliš plné a silné zvuky clavicembala nesly se komnatou a příjemně rušily její hluboké ticho. Sotvaže však začaly, již také přestaly. Slečna, jíž se »ciacona« nelíbila, rychle obrátila několik listů a začala hlučněji a s větší chutí živější »sarabandu«. Hrála déle, ale nedohrála. Ochabnuvši, z omrzelosti sklapla prudko knížku, kterou »všem milovníkům hudby k obzvláštnímu potěšení« nedávno složil a na světlo vydal mistr Johannes Kuhnau, a spustivši ruce do klína, zahleděla se oknem ven, kde za korunami bílých stromů planul zlatorudý žár hasnoucího dne. Hluboké ticho zavládlo zase komnatou, ticho zimního, mrtvého odpoledne, jež i mysl spokojenou naplňuje divnou tesknotou a tísní. Její stín i výraz vzdorné omrzelosti dětské uložil se také na příjemné tváři mladé slečny. Hleděla na stromy, jejichž každou větvičku již znala, hleděla na prožluklou nehybnou lesní stráň, sněhem zasypanou, věčně stejnou, zamezující všechen výhled, hleděla, ale nepozorovala. Její myšlenky bůhvíkam zabíhaly. Nevšimla si ani, že z táflování smekly se zlaté pruhy na parkety a že také z těch už zmizely. Od ztemnělého stropu spouštěl se závoj zimního soumraku, jenž ponenáhlu zahalil kouty, stěny, clavicembalo, pozastřel i zamyšlenou dívku u něho. Jen její hlava, plavovlasá, v bělostném límci, a ušlechtilé bílé ruce jasněji pronikaly jako z temného pozadí starého, zašlého obrazu.

Pojednou ucítila, že se někdo dotkl její hlavy; kvapně se obrátila. Zahlédla nad sebou přibledlou, mírnou tvář své matky, její pohled plný mateřské něžnosti a starostlivosti.

»Tys už přestala hrát, mé dítě?«

»Ach ano – nic mne to netěší. Jaká zábava! Sama sobě ustavičně hráti, sama sebe poslouchati, jako ve vězení.«

»Co mluvíš!«

»Ach, matinko, vy nevěříte, (...)

(......)