Alois Jirásek

PSOHLAVCI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV.

Za jasného, teplého odpoledne března měsíce vyvedl strážník Kryštofa Hrubého ze šatlavy ven do vězeňského nádvoří. Starý Kozinův strýc byl velmi sláb a nedal se ani do procházky jemu povolené, nýbrž ihned usedl na hrubou lavičku, stojící na výsluní. Draženovský rychtář se valně přepadl. Od té doby, jak počal za výslechu při soudu apelačním postonávat, nic se mu neulevilo. Vězení mu neposloužilo, a ty noviny z Chodska došlé a pak starost, co se děje v domově, o němž od té doby nic se nedověděl, mu dodaly. Teď nohy vytáhl hodně na slunce, na kolena ruce položil a hleděl k jasným, ozářeným nebesům, na něž patřiti nebylo mu tak dlouho přáno. Za chvilku však sklopil unavený, zesláblý zrak a také bělovlasá hlava se sklonila. Seděl nehnutě, v zamyšlení a chvilkou se jen pohnul, když kašel ho vyrušil. Pak pozvedl ustaranou hlavu. Spatřilť před sebou na zemi stín, jenž se u něho zastavil.

»Nu, jak je starý?« otázal se Hrubého vážný pán v hřebíčkovém tmavém kabátě, v černých nohavicích a v černých punčochách, drže v pravici rovnou hůl se stříbrným kováním.

»Zrovna dost zle, jemnostpane,« odpověděl starý Chod, obraceje hlavu k doktorovi nad ním stojícímu. »Sotva nohama pletu. Mám síly kerak vody. Prvá jsem haspoň mílo spaní, hale níčko –

Ha tuto trolení v húdech; od toho teky chúdnu.«

»Mlč, starý, dám ti prášek.«

»Ujj jemnostpane, pro mne huž hapatyka není. Tuto jaro mne sdrhne, ha lepší bude –«

»Nu, starý, že se ti toho mření tak chce. Svět neomrzí.« »To je rozum, jemnostpane, hdyž je čouku dobře, hale našinci –« »Neboj se, vždyť to přestojíš.«

»Nemyslím, ha hdyby, jemnostpane – Hať by to huž bulo se mnú kerak by chtíli, jen haby nám náše práva dali. Ha to nedají, ha tuto je, jemnostpane – » Stařec mávl mdle rukou. Vtom se počal kašlem dusit. Doktor hleděl na něj ne bez útrpnosti. Když pak Hrubý přestal kašlat, upřel na doktora zrak a pravil:

»Ha jemnostpane, hdyž ráčíte být tý lásky, kerak prosím tuten náš chlapec, jako ten Kozina?«

»Ten? Stojí na svém. Je vidět, že máte příbuznou krev. Bláhoví, co myslíte? Proč se nepoddáte?«

Hrubý zakroutil bělovlasou hlavou.

»Ne, ne, pane dochtor, škoda mluvit. Ha je–li mu dobře, není–li chorlavý?«

»Kozina? Není,« odvětil lékař ostřeji, popuzen pevností Chodovou, a měl se k odchodu.

»Ešče něco prosím, jemnostpane!« zadržel jej Hrubý. »Kerú stranu je náše město, Domažlice?«

Doktor udiveně pohlédl na starce.

»Nač to chceš?«

»Nu tak, habych vidíl nebe, co je v naši stranu, nad naším krajem ––« Doktor se rozhlédl po slunci, mávl pak rukou a řekl: »Tady v tu stranu jsou Domažlice a ten váš nešťastný kraj, hlaváči.«

Hlas jeho však nezněl už tak drsně, a odcházeje ohlédl se ještě jednou po starém Chodovi. Ten upřel oči v tu stranu nebes, pod nimiž vypínaly se šumavské hory, pod nimiž rozkládal se jeho nešťastný domov, pro nějž trpěl a jejž měl neustále na mysli.

Doktor, sotvaže vyšel pod Novoměstskou radnici, potkal apelačního radu Paroubka a ten jej zastavil, tázaje (...)

(......)