Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXV
DIVNÁ PŘÍHODA

Venku se chumelilo a mrzlo. V hospodské jizbě dřevěného, učouzeného stropu bylo teplo a příjemně. U dvou stolů sedělo několik kralických sousedů při korbelích, u stolu blíže ,,šenktiše“ u dveří tři vozkové, kteří hráli v karty. Sousedé dnes všichni upírali zraky do zákoutí, kdež seděl ten mladý český kupec – s komediantem u jednoho stolu! Oni by mu ani ruky nepodali, a on, pořádný člověk, sedí s tím sešlým tulákem hereckým. A jak důvěrně, přátelsky s ním rozmlouvá!

Počestní sousedé se šťouchli, když mladý kupec dal dvakráte večeři přinésti, když herec se dal chutě do jídla a ještě s větší chutí pil.

„Ten si dnes dá,“ řekl neomaleně tlustý pekař. „Všecko zadarmo. Kde by on mohl! Ani na chléb nemají. Chtěli u mne uvěřit. Však jsem jej hnal.“

„A tenhleten,“ dodal městský písař, „dělá ještě takového pána; je hrdý, jako by nechtěl ani s každým promluvit, a ohlásil se jako filosofie doktor!“

Sousedé se jen řehtali a Věk cítil soustrast. Teď teprve pozoroval, jaká změna se stala s Thámem. Všiml si jeho obnošeného kabátu, někdy tmavomodrého, až po krk upjatého, jeho hustých vlasů, nepudrovaných, ale také hrubě nehleděných, přepadlé tváře i zkaleného oka. A kdeže byla ta jasná mysl mladého spisovatele, kde jeho svěžest a veselí? Byl roztrpčen, nekliden, nespokojen, rozhárán, jak Věk dobře z toho vycítil, co Thám jen napověděl.

Hmotný nedostatek, nouze tísnily jej jako všecku společnost, s níž zajedno trpěl. Ale oni všichni měli jen to, on pak trápení ještě jiné. Hnětlo jej a soužilo, že se na tu dráhu vydal, ne pro to, co trpěl, ale pro to, co opustil. Sám to Věkovi řekl.

„Jsem špatný učitel,“ pravil s trpkým posměškem. „Špatný. Jich jsem učil, vědí-li, a k vlastenectví nabádal. A co já teď? Podívají se na mne. S německými herci se světem potloukám a utrácím svou sílu, svého ducha – zabíjím se.“

Prudce se napil z korbele.

„A proč všichni, proč pan Butteau,“ ptal se Věk poněkud ostýchavě, ač by se byl raději přímo zeptal, kde je Paula, je-li ženat, ač to ovšem najisto tušil.

„Pan Butteau!“ zvolal Thám trpce. „Pan Butteau není nic. Ženské jsou všechno. Lotka, ta ještěřice, vědí-li, ta je vlastně všeho příčinou. Myslila, že v ní dříme bůhvíjaký génius, jaká je znamenitá herečka, a proto nebyla v Praze spokojena. Pořád jí dávali úlohy, jaké se jí nelíbily, pořád byla odstrkována, ustavičněji křivdili. Doma měla oporu, to vědí. Myslili zrovna tak; a tak panna Loty, nemohouc se ničeho dočekati, jak by si byla přála, počala se sama domlouvat, a jak měla ostrý jazyk, vyjela si ostře; ale ředitel se nelekl a pustil ji. Tatínek byl všechen bez sebe; pro domnělé příkoří své dcery nabyl neobyčejné odvahy, a jak byl ženskými doma naštván, zašel do ředitelské kanceláře. Ale marně se oháněl a svých francouzských předků se dovolával.“

„Propustili i jej –,“ doplnil Věk, když Thám, chopiv se opět korbele, pil.

„Ano, byl bez chleba on i dcera, všichni. Nejprve myslili, že Lotka se hned někde jinde uchytí. Jako by (...)

(......)