Alois Jirásek

F.L.VĚK: 1. DÍL
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV
F. VĚK S DOMOVEM SE ROZLOUČÍ

Bylo jednou v neděli odpoledne, zrovna po nešporách, když k Věkům přišel na návštěvu regens chori Havránek. Na jeho tváři bylo znáti, že nepřichází jako jindy, ale že nese něco zvláštního. Také opravdu, sotvaže usedl a trochu pohovořil, sáhl pojednou do hluboké kapsy svého řebíčkového kabátu a vyňal odtud list. Byl už rozpečetěn. Položil ho před sebe na stůl, usmívaje se na Věka i jeho ženu, kteří na něj zvědavě hleděli. Kromě nich tu nebylo nikoho. Děti všechny byly venku, nebo bylo v měsíci srpnu a den překrásný.

„Nesu vám novinu,“ začal regenschori. ,,Tu to psaní jsem dostal z Prahy, ale vlastně je pro vás. Chce vám vzíti Frantíka.“

Věková se lekla.

„To je tak,“ pokračoval Havránek, „píše mně bratranec Strádecký, víte-li, znamenitý pozaunista, vím-li o nějakém hochu, dobrém sopranistovi, že by mohl za choralistu k benediktinům. A jak to přečtu, pravím, dobrého sopranistu? O tom nevím, ale o výborném sopranistovi, to bych věděl, a to je Frantík kmotříčkův. Lepšího nedostanou v celých Čechách, no a pro hocha by to také bylo. Štěstí ho samo hledá. Tak jsem šel rovnou cestou sem.“

Věková neměla valné radosti. Věk poklidně čekal, až učitel domluví, a pak se ozval po kupecku: „Nu a stálo by to štěstí za to?“

„Bodejť by nestálo! Strava všecka zadarmo a byt i šatstvo, zkrátka všecko zaopatření zdarma, a František by chodil přitom do latinských škol. Vystuduje, ani groše za něj nevydáte, a nežli se nadějete, bude z něho pan páter.“

„Ale ještě je mladý –,“ ozvala se matka lekajíc se, že by se měla se svým nejmladším tak náhle rozloučiti, že by její mazánek musil v tak útlém věku sám do světa, do velkého města. Ale muž jinak uvažoval. Ovšem na to také pomyslil, že je hochovi sotva deset let, že to je na něj mnoho tak záhy do světa; než v hlavě si hned vypočetl, že by ho takto mohl nejlépe a lacino opatřiti, a to rozhodlo. Marné pak byly veškery námitky ženiny. Havránek odcházeje měl již určitou odpověď, jakou má Strádeckému, svému bratranci, znamenitému pozaunistovi, napsati. Když kmotr odešel, Věková všecka zaražena ani nemluvila. Trhla však sebou, když se po chvíli na síni ozval Františkův hlas.

„Řekni si mu sám, já mu to říkat nebudu –,“ děla rozhodně a vyšla ven, majíc oči slzami zality.

Frantík se přihnal všechen rozjařen a vesel, ale hned zarazil, jak spatřil otce, a hned také na jeho tváři poznal, že se něco stalo. Zvěděl to bez prodlení. Otec mu zkrátka novinu tu oznámil a pak se ho optal:

„Tak chceš-li do Prahy? Do toho kláštera za zpěváka?“

Ohromený hoch upřel na něj oči, okamžik mlčel, ale pak ze strachu, nesměje nikdy odmlouvati, pokývl hlavou a zalezl do koutka.

Věkovou zrovna píchlo, když poté vstoupivši do světnice, zahlédla Františka v koutku jako zařezaného. Byl jako kuřátko, ani nehlesl, dobře však porozuměla jeho pohledu, který na ni upřel, když vstoupila.

Ale to pořád ještě nebylo jako pravda: teprva to na chlapce dolehlo, když docházely poslední dny, kdy se (...)

(......)