Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Řada kočárů vypravivších se z Náchoda dojela na Vysokově náchodské cechy. Ty tu zůstaly pod svými korouhvemi černým flórem zastřenými. S nimi též povozy, ve kterých seděli členové náchodského magistrátu i padolské „právo“ se svým komisarem. Kočáry a okroče zámeckých úředníkův a duchovenstva jely kus dál, i vesničtí rychtářové a konšelé na koních. Mezi Vysokovem a Kleným vsí všecko zarazilo.

V tu chvíli protrhla se šedá oblaka, slunce zazářilo do mrazivého vzduchu, a všechen kraj, do té chvíle zasmušilý pod zaklopenými nebesy, prohlédl. Starobylý kostelík sv. Václava na Dobenínské výšině v zádech průvodu vysvítil svou bělostí do daleka nad širou rovinu rozlehlou ke Skalici a dále. V ní zjasněly zorané lány, strniště i ouhory v lehkém poprašku sněhu, holý Mnichovec háj mezi nimi i doubrava u Dubna, zahořevší v své ryšavé, měděné barvě.

Byl jasný mráz; hlubokým tichem nad krajem v ztrnulém klidu pojednou zavanuly k čekajícím vážné, dojímavé zvuky truchlozpěvu i lesních rohů, ještě daleké, tlumené. Zpěvákův a hudebníků neviděti, ale blížili se; pohřební žalm, jejž pěli, zvučel plněji, jasněji i měkké hlasy lesních rohů.

U povozů na silnici nastalo hnutí. Kněží, kteří u nich stáli nebo přecházeli, přistupovali kvapně k nim, kostelníci brali z nich a rozvazovali uzly s kostelními rouchy. Nastalo strojení na silnici u kočárů a okročů. Vrchní a zámecké úřednictvo náchodské v kožichách nebo pláštích seskupovalo se.

Zraky všech obrátily se na silnici ke Klenému, z kterého vyjela tlupa jezdců, rychtáři a konšelé ze Skalických končin, z Chvalkovicka, z Hořiček, ze vsí od Ratibořic. Za jezdci školáci skaličtí, zpěváci s hudebníky, kněžstvo z těch jmenovaných míst, za ním černý vůz se střechou, všechen černě zakrytý, v něm tři páry černých koní s černými pokrovy, s černými chocholy mezi ušima, na podsedních koních v sedle kočí v černých, límcových pláštích, v kloboucích s rohy k uším.

Kolem vozu, na němž odpočívala mrtvá vévodkyně, několik selských jezdců, za vozem panský kočár, kus za ním řada jiných, patrně úřednických a ze Skalice. Průvod dlouhý a slavný, v němž zpěv právě umlkl, blížil se volně a bez hlesu jako zjevení. Bylo cos nevídaného, vábil více svou pompou a neobyčejností, nežli dojímal.

Farář Havlovický, stoje s přítelem Ludvíkem, studnickým farářem, poblíže náchodského vikáře Lukavského, oděného v smuteční pluviál, zlatem se třpytící, hleděl upřeně k vozu, jenž vezl mrtvou paní. Mihlo se mu, jak s ní na podzim mluvil v Ratibořicích. Také o štěstí. To že je klid duše, řekla. Měla-li jej, měla-li to štěstí. A zůstalo-li jí nějaké věrné srdce i teď oddané. Kdo ji až sem asi doprovází – Vyhlížel za pohřební vůz, kdo za ním, než nemohl dobře postřehnouti.

„Říkali, že vejvodkyně pořád cestuje,“ přišeptal mu suchopárný farář Ludvík, jenž pod kvadrátkem, v rochetě, chladem v tváři pobledl, „a teď po smrti také.“

Havlovický přikývl a tiše přisvědčil:

„A ještě snad není konec.“

Zpěváci v průvodu znovu zapěli, lesní (...)

(......)