Alois Jirásek

U NÁS IV
ZEMĚŽLUČ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXXVIII.

Předtím se pustil do Radechové se svatebním kabátem krátkého života a dlouhých šosů, když jej právě došil. Šel, ač jej Čejchan granatýr i máma jeho zdržovali, že je pozdě a šeredně, sychravo, šel, ne, Fidél Hanuš nechodil, nýbrž klusal, ač měl už šest křížků. Klusal vzhůru „vyniklicí“, červenou cestou k lesu a lesem dolů k Radechové. Takovým skoro poklusem se vrátil za větru a deště; ale doma šel si hned lehnout a ráno přišel s půdy dolů do světnice všechen přepadlý a třesa se.

Musil ihned ulehnout a to ve světnici; na „chalpu“ ho již granatýr nepustil. Taky i felčara druhého dne zavolali, a Marek Teller oznámil na síni Čejchanovi a jeho mámě, že bude asi potřeba vzkázat na faru, tady ten zápal plic že je prudký, a v tom věku – Tak ulehl padolský Feidippides, někdy pěšák u rohanského regimentu, kde se prý naučil tak metešit, jak jej Čejchan granatýr často zlobíval, tak utíkat, zvláště u Marenga, kde tenkrát Fidélův regiment prý nejvíc utíkal a nejprudčeji jeho druhého patalionu první, Fidélova, kumpanie.

Teď se starý granátník přes tu chvíli zastavil u jeho postele; na obyčejné pěšáky hleděl s kruchty a vypravoval o nich ne bez pohrdání, že je šlapali jako králíky. Ale u pěšáka od rohanského regimentu se teď často zastavil, nachýlil se nad postel a zeptal se, no, jak je, a konejšil jej a těšil, když Fidél Hanuš byl netrpělivý, protože musí ležet.

Pak už k němu Čejchan sedal a vážně mlčel, hledě zasmušile na nemocného, jenž všechen přepadlý rychle oddechoval a bolestně kašlal, jmenovitě druhou noc byla po posledním dnu aprile, kdy farář Havlovický Fidéla Hanuše zaopatřil. Tu noc seděl Čejchan dlouho u nemocného; pak vystřídala syna stará Čejchanka, která se upřímně modlila, a které se při tom připletlo, pán bůh odpusť, jaká „lumera“ by měla sadit, a chudák, Fidél, co se taky pro lotynku namutyroval.

Časně ráno prvního dne měsíce máje, kdy právě kolem táhla muzika hrajíc marš, zatlačil Čejchan granatýr oči starému kamarádu, jenž tak rád si zazpíval „Přeškoda nastokrát ty krve červený“ – jak si na to v ten okamžik Čejchan lítostně vzpomněl. Roku 1821, t. j. před dvaadvaceti lety přišel Fidél Hanuš k Čejchanom „na toulku“; na té toulce ostal a na té toulce zemřel. Bylo ráno třetího dne jeho nemoci, a proto Čejchan nechybil, když oznamuje jeho smrt šilhavému Šulitkovi a Šimkovi pernikáři, členům svého „sněmu“ u pece, dodal:

„Vzal to zkrátka. I tadyk pospíchal a na věčnost zrouna vodběh’.“

„Odeušad se hnedky vrátil, dřiu nežli se kdo nadál, ale teďky –“ Šulitka se usmál, ale šilhavé jeho oko ještě víc a nějak pohnutě zašilhalo.

„Bude nám chybět, a tobě nejvíc,“ řekl pernikář obraceje se k Čejchanovi granatýru. Ten nadzvedl čepici a pohladiv hlavu od temene k čelu, přisvědčil:

„Ba bude.“

Ten rok tiše ubíhal. V Padolí se neudálo nic zvláštního. Andreas Tuschl od té doby, co padl „virtšaftsrát“ Essentr, krotčeji krotil padolské půlpány. Zlodějstvo té doby tak nestrašilo, a tak si mohl dost vyhovět i „sejkora“, (...)

(......)