<<< Literární doupě
Literární doupě

Josef Jungmann

DVOJÍ ROZMLOUVÁNÍ O JAZYCE ČESKÉM

kompletní kniha (e-book)

 

Josef Jungmann - Sak Robert
 
 
cena původní: 41 Kč
cena: 32 Kč
Josef Jungmann - Sak Robert
Miroslav Tyrš - Sokol, myslitel, výtvarný kritik - Sak Robert
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 132 Kč
Miroslav Tyrš - Sokol, myslitel, výtvarný kritik - Sak Robert
Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty - Kotyk Petr
 
 
cena původní: 280 Kč
cena: 246 Kč
Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty - Kotyk Petr

 

    1   >

 

 

Rozmlouvání první

(Hlasatel český, 1806)

 

Z Veleslavína,[1] Čech a Němec

 

Z Veleslavína:

Dovol, Minose, ať promluvím několik slov s příchozím tímto. Tuším, pane, že rozprávíte česky?

Čech:

Tobše, pan, ja měla, tyš pyl chlapes, chovaška,[2] a ten pyl šesky.

Z Veleslavína:

Chvalné a potěšitedlné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk můj milý se šíří. Vy, jakož patrno jest, Němec jste; odkud, prosím, rodič?[3]

Čech:

Na, na, pan, ja Šech je, a v Šechy narotil.

Z Veleslavína:

I toť jste celé své živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo, abyste se doučil jazyku českému?

Čech:

Ja pyl můj šivot ne pšes granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva pyl a v Prase umšel.

Z Veleslavína:

Pro Bůh! jak jest to možné: Čech - Pražan - a tak chatrně mluviti jazyk svůj? -

Čech:

Můj jasyk ja mlufit tobše.

Z Veleslavína:

Pohříchu! nehrubě; leda byste (čehož bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku.

Čech:

Můj jasyk je němesky.

Z Veleslavína:

I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Pořič[4] za obydlí vykázali, aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu do sebe, že rádi do Čech se loudíce, nerádi jazyku českému zvykali; snad jste i málo s Čechy obcoval?

Čech:

Prafil fám, že s Prase sem. Je ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny saal, kte ja ne fortansovat,[5] theatr a khostel, kte ja neuntrhaltovat.[6] Ja mám tobše tabak koušil, tobše biliard hral, cechofal i fechtofal,[7] a mám všecko tělal, so se šikofal na šlofěk od kultůr, lebši neš mancher[8] kafalír.

Z Veleslavína:

Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost?

Čech:

Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten, kto šest v těle a topry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba.

Z Veleslavína:

Nastojte! Česky mluviti se hanbí! jazykem, v kterém veškeré království se řídí, jímž od končin do končin po celé vlasti slovo Boží se káže a hlásá, jímž umění se přenášejí a srdce česká k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! - Vhrdlo lžeš, člověče, že Čech jsi! Němec tobě z očí i kroje hledí; oč, že Šváb jsi? -

Čech:

Švab nebo Šech! tnes to jetno. Ale ja Šech je a Minos k Šechy mi anweisovat.[9]

Z Veleslavína:

Odrodilý předků svých potomku! Jestližes sobě v kafírnách, v těch cizozemců, jak vidím, hnízdech, Němce vyválel, však ve škole lépe česky jsi se naučiti mohl i měl; čili jsi do žádné nechodil?

Čech:

Še ja mlšel k ten šeči, fitěl pan, še philosoph sem; snám i jura všecko, a ja moch moje půl funt attest, jako kto jiny s nofej ušensy, producirofat.[10]

Z Veleslavína:

Avšak z Koldína,[11] kancléř výborný, neposlední zajisté jest spisovatel; což jste jeho městských práv nečetl? Tuť byste byl měl příležitost dobré češtině se naučiti.

Čech:

Ja uměl ne šesky šíst, a ja to nepočebofal.

Z Veleslavína:

Co slyším? V pravdě-li, že nyní v Čechách někdo se může naučiti veškeré filosofii i všem právům, an česky ani čísti neuměl? Nečítají se tedy, jakož jsem doufal, spisové těch ušlechtilých mužů, ježto statky i životy své na zvelebení jazyka svého vynakládali? Nečítá se Konáč, Velenský, Hájkové a můj milý Kocín,[12] aneb onen, jehož sláva i nás se donesla, dobromyslný Komenský? A což z Veleslavína, ha! pověz, čítají-li toho?

Čech:

Můj pán! To je šesky fesnic![13] o tem lit mám ja, so šiv, nic neslyšel. Ale to prafili mi, še ten šesky knišky je pletky a pláto; ten němesky proti něj slato; a ten šesky pyl ne tost na couvert[14] těm němesky.

Z Veleslavína:

Utrháš! co za mého času psáno bylo, to nebyly pletky; byly to plní bohabojnosti a umění spisové, byly drahé ctnosti kameny, jimž opravdová pobožnost zjednala utěšenou a věku mému milou stkvělost; byla zrna pravdy bez plev lichoty, zlato počestných mravů bez trusek lehkomyslnosti. Němci sice se vším usilím za našeho času pracovali, však nepravda i lež jest to, aby v tom svém štěkavém a chrochtavém jazyku díla vyvedli, která by ona našeho libého a zvučného jazyka jako zlato nad bláto předčila! Ha! pověz opravdu, mají-li Němci tak drahně nad nás spisů převýborných?

Němec:

Pravdu mluví příchozí tento, an, jak vidím, jest pravý obraz nynějších Čechů, kteří ničehož méně neumějí jako česky, a to prošlé skrze tvé péro přísloví prorocké, že někdy na mostě pražském bude Čech nevídanější jako jelen se zlatýma rohama, vyplněno jest téměř tuto dobu. Ne tak Němci; ti by měli vašim za příklad býti. Jest tomu asi 60 let, co našinci jazyk svůj upřímně vzdělávati počali, brousíce, pilujíce, hladíce tak dlouho, až se každému ve světě jazyku v bohatství a dokonalosti vyrovnati mohl. Vbrzce věk zlatý Němcům vykvetl, jehož vůní milou zakochali se i vašinci, zvláště proto, že štěp svůj, an mohl nápodobný květ nésti, svévolně ze všech odrali poupat. Nebo již dvě století vyzuvají se ze všeho, co českého jest; spálivše staré knihy předků svých, nových nepsali; mrav, kroj, až i hnedle jazyk otcovský proměnili, aneb aspoň změniti usilují; slovem, přijda mezi ně, řekl by, že ne český to, ale z Franků a Němců jest složený národ; velcí z Franků, sprostí z Němců, a to všickni, když ne skutkem, aspoň vůlí. Všemu je naučíš raději než jazyku předkův jich!

Z Veleslavína:

Přestaň, pro Bůh! přestaň! nahý meč jsou slova tvá.

Němec:

Vidím v tobě Staročecha, jednoho z těch, kteří pro jazyk svůj a vlast nasazovali jmění i životy své, jimžto slouti Čechy byla chvála nejžádanější, kteří byli strašní práv hajitelé, podiv závistných národů, lampy uprostřed vichru hořící. Jednák zhasly lampy ty, přišel podiv ten v přísloví a lehkost, [15] a usnuli hajitelé práv strašní. Čas. Danieli, čas, ten všeho dárce a zhoubce, za nímžto města, zemstva, národové i světy vycházejí a zacházejí napořád - i to jméno české, leč že Čechovi bude možné odolati osudům, brzy, brzy snad věčnými přikryje zavalinami.

Z Veleslavína:

Ach, přísný soude Boží! nastojte, že mi nelze podruhé umříti, že taková hanba potomků mě zahořčila sladké elyzejské radosti![16] Zajdu, kde bych neviděl přicházeti nezdárníků těch, i snažiti se budu, abych s vlastenci věrnými o tom, což bylo, rozmlouvaje, nad tím, což nyní jest, uskrovnil zármutek svůj.

Němec:

Nermuť se, Danieli, není ještě posavad po všem veta. Živ jest národ ten, jehožto jazyk zcela nepošel. Stojí až po tu dobu onen štěp vašinců, ač odraný, ač ostím vůkol dušený,[17] nicméně zdá se, že pouští nové pupeny, silné dosti, aby ještě jednou jeho předešlá mladost se obnovila; jen ať dobrý zahradník jest ho šetrný, ježto v sadu svém každý strůmek rovnou péčí pěstuje.[18] Povstává, dím, ušlechtilejší česká rodina, zdární synové vlasti, povinnou k té matce lásku v prstech čijící. Ti, kde jste vy snažíce se ustali, uchopují se českého umění a vytrhnou (buďte jednosvorní!) slavnou druhdy vlast svou z přísloví a posměchu okolních národů, jen jestli (a lze-li pochybovati?) ten dobrý otec národů František k žádosti milionů věrných nakloní ucha svého a bude, jímž byl Karel i Rudolf odpoly, docela otcem Slovanům svým!

 

Poznámky

[1] humanistický spisovatel a vydavatel Daniel Adam z Veleslavína; Josef Dobrovský humanistickou češtinu postavil na nejvyšší stupeň, jakého kdy tento jazyk dosáhl - nicméně jeho návrat v normě o dvě stě let (jeho mluvnice vyšla poprvé v roce 1809, ve druhém vydání 1819) do značné míry způsobil dnešní propast mezi češtinou spisovnou a obecnou. Jungmann sice uznává kvality humanistické češtiny, ale zároveň považuje za nutné tvořit nová slova.

[2] chůva

[3] rodák

[4] čtvrť na Novém Městě kolem dnešní ulice Na Poříčí, od středověku centrum německých obchodníků a řemeslníků v Praze

[5] předtančovat

[6] nebavit se

[7] popíjel ve společnosti i cvičil se v šermu

[8] nejeden

[9] odkazovat, posílat

[10] ukazovat půl libry školních vysvědčení

[11] humanistický autor díla o českých městských právech

[12] významní humanističtí spisovatelé 16.století

[13] španělská vesnice

[14] nevyrovnají se

[15] klesl v očích veřejného mínění

[16] posmrtné radosti v nebi

[17] dušený trnitým křovím

[18] O představě českého jazyka a literatury jako zahrady, kterou je třeba pěstovat srv. MACURA, Vladimír - Znamení zrodu, kapitola Synkretismus, zvl. s. 27-30

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist