Josef Jungmann

DVOJÍ ROZMLOUVÁNÍ O JAZYCE ČESKÉM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Rozmlouvání druhé

(Hlasatel český, 1806)

 

Slavomil a Protiva.

 

Protiva:

Nenadál jsem se v sboru včerejším, že by z ust dávno prohlášeného světaobčana (kosmopolity) tak horlivá obrana jazyka českého se pronesla.

Slavomil:

Světaobčana? - horlivá obrana? To první od vlídnosti vaší za poklonu tím raději přijímám, že takť se radovati mohu, an jsem vám poněkud podoben; než to druhé? - inu, každý má svého koníka z rákosí, na kterého zasedna rád v zámezní končiny paluje. Já zajisté toho nepřím, že na svém zaháleti nemohu; myslíte však, že mezi těmi dvěma slovci jest nějaký odpor?

Protiva:

As takový, jako jest mezi těmito: býti a nebýti, nebo dokonce mezi milovati a nenáviděti.

Slavomil:

A kterak to? prosím.

Protiva:

Buďto že vpravdě kdo světaobčanem jest, a ten ovšem celý svět zároveň miluje, nebo ale některou jeho částku za obzvláštní lásky své předmět vyvolil, a ten světaobčanem býti patrně přestává; nýbrž bojím se, aby taková stranná láska jedné snadno v nenávist druhé částce lidí nepřišla.

Slavomil:

Co se mne tkne, já o světaobčanství (kosmopolitství) docela jiného jsem mínění. I mním, že se tak láska k vlasti s láskou k ostatnímu světu, ač v rozdílném, nicméně v dobrém stupni, jako láska k příbuzným s láskou k sousedům má. Než o tom jindy. Včera tedy jsem se vám zdál horlivěji rozmlouvati s tím poněmčilcem? - Než medle, vidoucímu mně uprostřed vlasti nevlastenctví tak náramné, Čecha rodem, an všemu, což dědům jeho svaté bylo, se rouhá a posmívá, domácí tupí, cizí chválí, těch nenávidí, od nichž žije a tyje, - možno-li prosím, aby kdo horlivostí pojat nebyl a té nejpřísnější nevole proti synu vlasti nehodnému necítil?

Protiva:

Možno-li vám vlastně, opravdu nevím; to jediné vím, že tudíž za horlivost svou viděti jste musil na pokání, jak odpůrce váš, jakož při půtkách obyčejně se děje, tím pevněji na svém zůstal. Já, co chladný vás obou posluchač, snadno jsem se varoval svědčiti jedné neb druhé straně, oleje do ohně líti; nýbrž toho prospěchu přitom jsem užil, že v obapolně zahřitém a tudy jako plynulejším vtipu vašem, velice jsem se kochal.

Slavomil:

Praváť jest to moudrého povaha, z pošetilosti jiných rozumného požitku nabývati. Než tenkráte neodnesl jste jeho zadarmo. Pokud zde sedíme pod tímto věkovitým dubem, který snad mnohému poctivému Staročechu chládku a přístupu poskytl, povězte mi, prosím, komu z nás sám u sebe jste dal za pravdu, neb co smejšlel jste o tom celém našem rozmlouvání?

Protiva:

S jednou výminkou.^[1]

Slavomil:

Přijímám ji, buď jakákoli.

Protiva:

Byste poslyše mne zůstal studený.

Slavomil:

Zůstanu jako led.

Protiva:

Nemálo jsem se divil, kterak jste zvláště vy celé to rozmlouvání od hlavní věci na jinou a docela rozdílnou přivedl; aneb ať zřejměji dím, od lásky k vlasti k lásce jazyka českého se uchýlil; což mi tak směšné přicházelo, jako když tam Lucianův Jupiter rozběhna se s svým mnohohrotným hromem na zapirače Bohů Anaxagora, sám nevěda jak, udeřil do chrámu Kastora a Poluxa, (...)

(......)