<<< Literární doupě
Literární doupě

Josef Jungmann

O RŮZNĚNÍ ČESKÉHO PÍSEMNÍHO JAZYKA

kompletní kniha (e-book)

 

O základech teorie jazyka - Hjelmslev Louis
 
 
cena původní: 295 Kč
cena: 250 Kč
O základech teorie jazyka - Hjelmslev Louis
Miroslav Tyrš - Sak Robert
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 119 Kč
Miroslav Tyrš - Sak Robert
Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty - Kotyk Petr
 
 
cena původní: 280 Kč
cena: 249 Kč
Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty - Kotyk Petr

 

    1    

 

 

Jestliže literatura česká od některého desítiletí uprostřed mnohých překážek vznikající životem poněkud objeveným vlastence upřímně smýšlejícího obdarovala: nemůže jinak býti, než že způsobou a tvárností, kterou této doby na se bráti počíná, téhož vlastence mysl zarmucuje a naději v něm o svém dalším zniku a zkvětání na velikém díle udušuje. Ta smutná tvárnost její jest bezpotřebné od jazyka v písmě posavad užívaného odstupování a jeho na jiné a jiné podnářečí rozdrobování. Pohleďněme na nejnovější stav literatury české a obojí vadu poznáme.

Počítá ona sice mnohé upřímné a příčinlivé milovníky, pokusila se za našich časů dosti šťastně o vyšší umění a rozličné druhy básnictví a na sebe pozor nejedněch dřímajících vlastencův obrátila: ale dvě sobě odporné strany mezi spisovateli dalšímu zniku jejímu nemálo škoditi se vidí. Jedna sobě jistou dobu minulosti, kterou zlatým věkem[1] nazvati ráčila, za nejvrchnější a nejdokonalejší obraz všeho psání vystavila a nesnášenlivě i urputně má se k těm, kteří jen o vlas od vedoucí tam cesty se uchylují, byť to i s napravením a uhlazením té veliké silnice díti se mělo.[2] Těm každý nedostatek a omyl zlatého jejich věku rovně tak svatým jest, jako správnost a dokonalost jeho jazyka. Oni všecku literaturu i ve zpěvích i v nevázané řeči v ouzké meze slohu skoro jediného historického těsnají, pro strach, aby se od výborných Veleslavínů a Komenských neušinuli, raději ničeho nepíšíce, k čemu by těchto klasický jazyk nestačoval. Od nich nelze čekati, aby nám českou logiku, fysiku, metafysiku podali[3], neb chrám jiných vyšších vědomostí kdy otevřeli, nemohouce klíčů k tomu ve svém Veleslavínovi nalezti. Jakkoli ale tito starověrci literaturu v pokroku jejím nemálo zdržují a ji jako Niobu v nepohnutedlný kámen obrátiti usilují; přece však, kdyby se jim toliko, čehož ovšem daleci jsou, podařilo Veleslavínů a Komenských vpravdě dostihnouti, zapříti nelze, že by vždy tak ještě veliký národu a literatuře jeho užitek přinášeli. Neměl by český národ spisů v třídě soustavných věd a vyššího básnictví, ale historickými a z prosta poučujícími knihami by oplývati mohl. Dobře tedy oni o zachování přesnosti a čistoty jazyka se snažují, toliko v tom chybujíce, že o vyšší vzdělání jeho málo se starají.

Daleko škodnější literatuře naší jest druhá strana těch, kteří od došlého nás způsobu psání nepotřebně odstupují, anebo dokonce nová nářečí v písemní jazyk uvozují. K prvním počítáme ty, kteří českému jazyku mezi cizozemci odvykli, nebo jemu se ze staré literatury nenaučili (ano mnozí více knih českých napsali než přečtli), neb konečně zcestným hloubáním vlastním, neb nedorozuměnými od zkoumatelů dobrých jazyka pronešenými slovy se zavedli. Těm ani zvuk českého jazyka líbiti se, ani jeho sklad k chuti déle býti nechce. Najdou-li kde v německém neb jiném jazyku nějaké dvojsmyslné a k básnické hříčce schopné slovo, nebo má-li jiný který jim známý jazyk dvě soujmenné neb šťastně podobnosti rozlišující, nebo konečně jim zdající se býti zvučné neb lahodné slovo, tu již nad chudobou a neohebností, nad tvrdostí domácího svého jazyka bědujíce, jej na cizí brdo přetkávají, nová slova zamyšlují, stará stahují neb natahují, samohláskami protykují, cizí smysl a zvuk jim vnucují, a tak bohdá jiný, bohatší, libozvučnější dialekt z nuzného, hrubého mateřského utvořují. K tomu z většího dílu přistupuje neznámost jeho pravidel, která to působí, že v užívání, změňování, odvozování a skloňování slov zcestně a právě opak pokračují, a tak pohoršení jazyka i čtenářů všemožně dovršují.[4]

K druhým, kteří konečně od českého jazyka docela odcházejíce, nový naprosto sobě jazyk písemní tvoří, počísti musíme některé z pánů Moravanů a Slovanův uherských. Byla to naděje utěšená, že u šesti milionů sbratřených Slovanů našeho písemního jazyka užívajících literatura svým časem veliké a vzácné plody ponese, v kteréž naději nás našeho Palkoviče[5], Tablice[6], Kollára, Šafaříka, Gallaše[7] a jiných přičinlivá horlivost posilovala; avšak ze sladkého sna té veliké naděje nás nemile probudilo novější na Moravě i v Uhřích usilování, tuto nitrančinu, tamto jakousi valasko-hanácko-českou míchaninu v písemní jazyk povýšiti. Zžel se duchu slovanskému toho samovraždného úsilí! - Jiní národové, mající daleko rozdílnější dialekty nežli my, honosí se jediným písemním jazykem, v něm paladium národní bytnosti pokládajíce, jemu každou oběť rádi přinášejíce. Ať nedíme nic o Anglii, Francii, Italii, Hispanii, kdež nejedni jazykové domácí všeobecné písemní řeči své celé právo postoupili, obraťme pohled svůj toliko na nejbližší nám Němce. Komu neznámá jest mnohonásobná rozličnost dialektů jejich nízké a vysoké, saské, švabské, braniborské, rakouské, bavorské, v každém kraji, v každém okolí jiné a jiné němčiny, a přece jeden písemní jazyk všecky jakkoli od sebe se lišící šťastně spojuje. Bavor ne bavorsky, Švab ne švábsky, Rakušan ne rakousky, ale každý z nich německy, to jest, ve vyšší spisovné němčině píše, čte a vzdělává se. Jaký tu prospěch všem vůbec a každému zvláště, jaký samému jazyku jejich užitek, z tolika pramenů v jednu velikou a vše potopující řeku se stíkajícímu! - My pak, nářečími mnohem sobě než oni bližší, k nenabyté literatury a vzdělání obecného škodě a zkáze, k žalosti všech o naše povšechné dobré upřímně smýšlejících vlastenců, k nevýslovné radosti našich nepřátel a jazyka slovanského hubitelů, sami se roztrhujeme, slabíme a zničení konečné sobě připravujeme. Půjde-li to dále, budeme míti brzo knížky v pražském, domažlickém, krkonoském, olomuckém, turčanském a kdo ví v jakém pod-podnářečí, v každém něco, ve všech nic! -

Český jazyk od 14.století až do 17., doma i vně váženým, v okolních zemích dobře známým, na Moravě vůbec a namnoze i mezi Slezany a Slováky v psání užívaným byl. Drahé zůstatky jeho dávní vzdělanosti jsou nejpevnější a nejlepší základ nově vznikající v těchto nyní dotčených vlastech literatury. Žijící jazyk dle běhu přirozeného ustavičným proměnám podroben jest, kteréž proměny podlé místa a okolností všude jinou tvárnost mají. Psáti, jak se kde mluví, bylo by jazyk národní na nesčíslné dialekty rozdrobovati. Má-li národní literatura nějakou jednotu a vnitřní ukončenost míti, potřebí jest, aby jazyk co nástroj její na obecných a určitých pravidlech založen byl. Taková pravidla poskytuje obyčejně sídelní, neb jiné hlavní město, z kterého, jako ze srdce slušný mravu a mluvy způsob do těla ostatní vlasti vychází. Přestal-li ale domácí jazyk v témž samém městě býti nástrojem občanského života a jinému své právo postoupil, tu již nemá míry a pravidla, leda v samém sobě a v literatuře své, kterých spustí-li se, v nesčíslné a záhubné novoty a změny a konečně v mrzké barbarstvo ubíhá. Dosvědčuje toho prostředních věků latina, kteréž z kalu hlubokého nebylo jinak pomoci, než ouplným ku klasičnosti starořímské navrácením.

Nebude snad mezi Čechy nikoho, kdo by starou literaturu naši za hlavní školu jazyka písemního nepovažoval; rozumím pak zde netoliko celý její běh od prvních počátků nám povědomých až do 18.století, ale obzvláště spisy 16.věku, a mezi těmi na prvním místě bibli Kralickou,[16] ten poklad neoceněný národu našeho, kterýž jako pramen a zákon písemního jazyka v Čechách, na Moravě i v Uhřích považován býti může, a za to od moudrého jesuity Matěje Šteyra[8] právem považován byl. Užili téhož psání způsobu všickni lepší spisovatelé, zvláště zasloužilý Faustin Procházka, vydavatel Písem svatých, takže jeho bibli, co se jazyka týče, tomu, kdo Kralické nemá, její místo na větším díle zastoupiti může. Pilné čtení bibli této ano kterékoli jiné, všecky jsou dobře česky psány, všecky sláva českého národu, jest spisovatelům českým vyvěšený praporec, ku kterému kdo nepřisáhl, snadno cizím sběračům a podvodníkům, to jest, pokaženosti neb místné zvláštnosti jazyka mateřského, neb dokonce zvuku a pravidlům jazyků cizokrajných sebe svésti a zběhem od písemního jazyka našeho učiniti dopustí.

Dva muži, jimiž se literatura naše právem vychloubá, co hlubší zkoumatelé nářečí slovanských vynesli o českém jazyku z strany jeho libozvučnosti nepříznivější, než jsme potud slýchali, usudek,[9] jehož přísnost dílem na pravdě založena jest, dílem jejich sluchu slovačině jim přirozené obvyklému připsán býti musí. Jsou to myšlénky filosofů bádajících, které tím již důležitými se stávají, že dobrou i zlou stranu jazyka odkrývajíce, k bližšímu poznání jeho uvozují, pošetilé pak ono domnění, že by jazyk náš na chlumu vší dokonalosti a klasičné nedotklivosti již stál, léčí, v posuzování cizích jazyků nás nestrannými činí a konečně tu velikou pravdu opět na paměť uvádějí, že jako nic ve světě, tak ani lidský jazyk nám jakkoli milý a pěkný, naprosto dokonalým nalezen býti nemůže. Podobně Wieland, Goethe, Schiller a jiní nejlepší spisovatelé němečtí do tvrdosti, neohebnosti, nelibozvučnosti německého jazyka toužili, ale vždy jak oni sami, tak jiní, totéž uznávající, německy psáti nepřestali. Nikomu zajisté ani Němci, aby zaplavený literou e svůj jazyk od ní vycídil, ani Francouzovi, aby se svého eu štítil, na mysl nevstoupilo. Sám milý náš Šafařík v Stuartce, Oblacích a jiných spisech pouze českého dialektu užíval [10] a výborný Kollár v nejpěknějším díle svém čistou formu českou chvalitebně zachoval. Oba zajisté skutkem dokázali, že ačkoli nedostatek jistý českého písemního jazyka poznávají, nicméně sobě jeho váží a jeho drtem opak obrátiti nikoli nechtí. Ale


Dovtipnost poněvadž blaženější nad umu bídnou
Myslil, a odháněl moudré z Helikonu poéty
Demokritus: velký díl nedbá stříhati nehty,
Ni bradu, míst se drží soukromných, a střeže lázní.

(Macháček v přel. Hor. o umění básn. v. 295.) jsou, pravíme, kdož sobě attičnost našeho jazyka zhnusili, jimž se již naše spisovné

meli, piji, táži, píši za prosté melu, piju, tážu, píšu hned zhola nelíbí, jimž běhánie, leženie, holubica, pleco, diouča příjemněji zní nežli naše běhání, ležení, holubice, plece, děvče, oni českému písemnímu jazyku co nějaké urážce vyhýbati se a nový, každý dle své obmezené známosti, jiný a jiný tvořiti a raději rusisovati, polonisovati, bernolakovati[12] než bohemisovati za prospěšné uznali; ač tím dokazují, že ani českého ani ostatních dialektů slovanských důkladně neumějí. Majíť všecka nářečí slovanská, jako všickni nám povědomí ve světě jazykové ten běh sobě přirozený, aby se více méně v užívání vokálů[15] časem zjemňovali a od nižších k vyšším postupovali. Ta chválená od nich boeotičnost nenalézá se nikde naprosto; sám Slovák již dávno nemluví srco, ale srce, Rus praví vada místo voda, Korytan miniti, riniti místo minúti, rynúti; rovně jako latiníci illi za staré olli, maximus za maxumus atd. užívali. Počali někteří staří u nás též milyji, sledyji a.p. psáti, ale jazyk náš i v tom zvyšování ustanovil sobě jisté meze a tak vysoko vstoupiti se zpěčoval.

Tímto zvyšováním hlásek a zkracováním některých dvojhlásek český písemní jazyk mezi slovanskými má poněkud podobnost attickému mezi hellenskými. Attický proto za nejčistější, nejtenší, nejhladší, nejdokonalejší mezi svými bratry považován byl: proč by tedy českému to k potupě bylo, co onomu ke chvále sloužilo? Zajisté, až jednou slovanští jazykové vůbec známější jak světu, tak samým Slovanům učineni budou, vyhlazenost, a abych tak řekl attickost jazyka českého písemního spravedlivěji než nyní u samých Čechů se ocení. Komu se nelíbí vyšší samohláska po měkké souhlásce, osvědčuje toliko, že se ještě nespříznil s literaturou a řečí spisovnou českou a navyklý jest obecnému vyslovení, v němž tu i onde ještě mnoho starodávního, hrubšího rázu a takořka boeotismu panuje. Čtenáře biblického zajisté ona obecná milujou, ukážou, chcou více urážejí, než kdy koho naše milují, ukáží, chtí neb chtějí uraziti mohou. Ale jasnost, prý, toho někdy žádá! Jasnost? - Což bible bratrská[16] nebo Procházkova není dost jasná? Není miluji a milují dosti rozdílné? A byť nebylo, kde který jazyk ve světě bez dvojsmyslností? ať nedíme, že i dvojsmyslnosti básník mnohokrát výborně užíti umí, prosaista ale zběhlý jí se snadno vyhne.

Navrženo, aby český (písemní) jazyk něco svého pravidla upustil a slovačině i moravčině přiblížiti se hleděl. Tu opět tázati bychom se mohli, oběma-li? a jestli jen slovačině, kterému podnářečí? Než dejme, že jen jednomu, nitranskému, jakožto nejvíce vznikajícímu. Má-li to býti rozumíno z strany materie, t. j. užívání slov tam obyčejných, jak to činil Táblic[6], Palkovič[5] a jiní spisovatelé oněch vlastí, rádi se v tom snášíme a jistíme, že již vpravdě mnohá jejich slovce u nás práva měšťanského nabývají, jako značný, značiti, jarmo a.j. (bodejž bychom toliko i spolu maďarských jako lopov a.j. nepřijímali!). Rozumí-li se ale zevnitřní způsoba čili forma jazyka, tu nelze pochopiti, jak by dvě odporné sobě způsoby sjednoceny býti mohly; kterak na příklad spolu chcou i chtí, chodiá i chodí říkati? čili jen chcou a chodiá? a proč ne raději chtí i chodí, ježto zajisté vyhlazenější a jako zdvořilejší jest. Přijímání slov jinoslovanských, budiž jen střídmé, nářečí naše písemní obohacuje, zdokonaluje; přijímání ale forem jinokrajných jej ruší a zničuje, i připravuje nás o mnohem větší prospěch, kterýž nám stará literatura česká přináší. Škoda nám odstoupením od ní způsobená nemůže nižádným jiným užitkem nahrazena býti. Nezdej se vám bratří moravští a pannonští tuto strannost, jest-li jaká, nespravedlivá: kdybyste vy měli literaturu od věků ustanovenou, naší podobnou, my pak žádné, neb neznamenité, zajisté rádi bychom se, svou pustíce, vaší spravovali, abychom měli něco jistého, stálého, příručného, věděli nač spoléhati, z čeho se učiti, čím se říditi. Vy chtějíce česky psáti, máte dlé čeho, my, chtíce psáti slovensky neb moravsky, nemáme neb nic, neb aspoň příliš málo, a nerádi bychom své již ustanovené, stoletími utvrzené a jako posvěcené literatury a písemního jazyka pro nejistý zisk nově povstávající literatury jiné pouštěli, aniž bychom toho pro rozšířenost a vkořeněnost té naší snadno učiniti mohli, ano vy, uvozujíce teprv literaturu, snadněji tu neb onu uvésti můžete. Aniž vstoupej vám na mysl, jako bychom my svým pouhým domácím jazykem psali, vy pak cizím vám neznámým psáti měli; jest zajisté písemní jazyk český, jakovýž v biblických a jiných starých českých spisech se nalezá a kterýž my sobě za obraz dobrého způsobu psaní vystavujeme, ovšem sprostému českému bližší než hanáckému, nitranskému neb jinému ve vlastech vašich, avšak i od našeho sprostého, zvláště vezmeme-li ohled na rozličné kraje českého království, znamenitě rozdílný, tak, že kdo se jemu z písem a knih nenaučil, jím psáti nikoli vstavu není; ano každý i prostonárodní spisovatel, který se čtením starých knih českých pilně nezanáší, břídilem hnusným ostává a slávy nezapomenutedlného Krameriusa[17] nikdy nedosáhne. Vidíte tedy, že se my rovně jako vy spisovnímu jazyku českému ne pouze od matek, ale na větším díle z knih a z literatury starší učiti musíme, a v té věci před vámi ač něco, avšak nemnoho napřed máme. Bible Kralická[16] v Moravě povstala, Komenský, Žerotín[18], Ctibor a mnozí jiní v staré české literatuře co hvězdy první velikosti se skvějící, Moravané byli: Tranovský[19], Slezák; Čerňanský[20], Doležal[21], Hruškovic[22], Semian[23] a mnozí jiní správně česky píšící, Slováci byli. Moravě a Slovensku pannonskému náleží i nyní žijící mnozí z nejlepších spisovatelů československých, jichž jména v historii literatury české po věky skvíti se budou. Odkud, ptáme se, tito všickni ušlechtilí Moravané a Slovené naučili se tak dobře česky, že lépěji než tisícové rozených Čechů píší? Ne odjinud, než odkud ostatní částka česky píšících našich vlastenců, ze staré literatury české a z nových některých spisů, podlé příkladu onéno zhotovených.

Odstup to od nás, abychom nejnovější snahu o jazyk a literaturu slovenskou dobré paměti Bernoláka[12] a v šlepěje jeho nastupujících výborných mužův haněti měli; my raději upřímně z toho se těšíme, že u jednověrných bratrů našich v Slovácích, v tom slovútném prvního křesťanstva sídle, odkudž ono své paprsky i na Českou zemi prostíralo, konečně jednou láska k národnímu jazyku a literatuře domácí se probudila; divíme se rekovné mysli, stálosti a vytrvání jednoho muže, kterýž u svých krajanů v nepříznivých okolnostech sám takořka literaturu zbudil a ji obšírným a na ten čas velmi dokonalým slovníkem obdaroval; s podivením hledíme na toho muže, který snad první ve své vlasti o vyšší básnictví se pokusiti směl a hned Horacovu lyru v původních odách uchopil, hned za Virgilem, Ovidem i Homerem chvalně pokračoval, a pustiv se sám o svém vesle na epické moře nového zlatého rouna, Svatoplukiady šťastně doploval; ctíme vpravdě ony muže, kteří velkomyslnou podporou nové té literatury stali se dobrodinci nesmrtedlnými svého národu, jichž péči i Písmo svaté slovensky mluvící krajané jejich dlužni jsou. Všecka ta jejich přičiněním vydaná i budoucně vydávaná díla jsou obohacování literatury a nový zdroj čili pramen pro zkoumatele slovenského jazyka, z něhož obzvláštně my Čechové, co nejbližšího nám hojně čerpati můžeme. Avšak kdyby pracovitý Bernolák byl českou literaturu důkladně poznal, o její rozšiřování se zasadil a podobné pomocníky a ochranitele nalezl, jistě by ranějšímu a množšímu ovoci on i krajané jeho se radovali; a kdyby všecka ta díla, jejich snaženstvím způsobená, české roucho měla, třeba látka slovní ta sama zůstala, jaký tu byl by přírostek literatuře nám někdy s nimi obecné; za sto nalezlo by se tisíc čtenářů, a tak by desetkráte víc užitku ten pracně štípený strom vynášel. Jejich knihy potěšovaly by celé čtenářstvo české i moravské, a tak odměnně jedněch druhé; byl by všechněm třem jeden jazyk písemní, zásobou všech tří kmenů obohacovaný, byla by jedna literatura ve všech třídách umění snázeji vzrůstati a zkvetati mohoucí; kdežto každá literatura o sobě nedostatek spisovatelů i čtenářů nevyhnutedlně trpěti, a tak každá neduživěti a na vzdoru jednotlivým obětem a snažnostem vždy s chudobou jestli ne zkázou zápasiti musí. Ó kéž tento hlas z upřímného slovanského srdce pochodící nebude hlas volajícího na poušti! kéž ti dobří muži věc tu pomyšlení svého za hodnou uznají a k napravení té škody všeobecné tu největší oběť přinesou, zapření sebe!

Na ten čas ovšem nezůstává než pokračovati v začatém způsobu; ale kdyby ve školách české čtení aspoň vedlé slovenského uvedli, kdyby aspoň jednu s námi orthografii[24] zvolili, kdyby spisovatelé jejich české knihy pilně čítali a přednášením na kázáních a spisováním v knihách pomaličku nářečí našemu i sebe i své posluchače a čtenáře navykali, není pochybnosti, že by v krátce tak dialektu českého užívati mohli, jako Bavoři, Rakušané a jiní germánští národové vysoké své němčiny užívají.[25]

Ještě několiko slov k vám, rozmilí vlastenci čeští, pronésti staršímu příteli svému dovolte. Řekne některý z vás: Kterak ty, nedávno jsi hajitelům klasičnosti starého věku odporoval,[26] pravopis Dobrovského přijal i zastával, mnohá, zlatému věku neznámá slova v češtinu uvedl, a tak dosti daleko od starého písemního jazyka odstoupiv, již nyní obracíš, a nám to zrazuješ, cos sám v plné míře činil, vratas otevřel, a již by je rád zavřel po lehku. Směl-li ty co v jazyku opravovati, smíme i my. - Dosti, milý brachu! Právě to, že nejsem jeden ze zarputilých klasičnosti starověké zastavatelů a dokonalosti i svrchovanosti její v té míře nepřipouštím, aby ničeho více k ní přičiněno býti nemohlo a ona ke všemu vědění a umění lidskému na věky věkův stačovala, - právě to, doufám, mně větší u tebe víru zjedná a slovům mým nějakou váhu přidati může. Jiná jest klasičnost svrchovaná a cele dokonalá, kteréž nikde ve světě není nalezti, leda v mysli člověka; jiná pak nedokonalá, své stupně mající, kterou vždy ještě lepšiti, výšiti, dokonalejšiti možná. Všecky ony novoty, kterých jsme obhajovali, vztahují se nejprvé na zlepšení pravopisu Dobrovským navržené, kteréž v samém soustavu pravopisném tak nazvaného zlatého věku svůj základ má, jeho nezavrhuje, alebrž potvrzuje a dokonaliti se snaží, čehož protivníci té malé a nepatrné změny pochopiti nechtí neb nemohou.[27]

Než ať pravdu vyznám, ačkoli tu malou opravu pravopisu za dobrou a k dokonalení mluvníku českého velmi užitečnou býti soudím, nicméně příliš mnoho na ní sobě nezakládám, i myslím, že literatura naše bez ní po sta let trvavši, vždy déle tak ještě by trvati a množiti se mohla; ale nyní, ano větší díl spisovatelů vlastenských ji přijal, jí se déle zpěčovati za svéhlavé a nechvalné držím. Důležitější jest druhé, totiž přijímání slov zlatému našemu věku neznámých, o čemž jinde[28] dosti obšírně povědíno. Proti tomu, jest-li jen mírné a ne bez potřeby, vlastně nižádný novočeský spisovatel mluviti nemůže, ano nikoho není, kdo by té viny, jest-li jaká, na sobě nenesl. Následuji rád Horáce pravícího:


"Když potřeba káže
Neznáme věci čerstvými v jevo dávati názvy,
Smysliti, podkasaným coť neslýcháno Cethejům,
Se dovolí, a to právo se dá, uživeš-li ho mírně,"

(Macháček v přel. str. 136.)

ale k mysli sobě beru též slova, kterými u Aula Gellia (kn. 1. kap. X.) Favorin filosof káral jinocha starožitně mluvícího: "Curius, prý, a Fabricius a Corruncanus, naši staří vlastenci, a starší jich oni trojčátní Horaciové srozumitedlně a jasně k svým (sousedům) mluvili, aniž pak Aurunkův, Sikanův a Pelasgův, kteříž, praví se, první Italie obyvatelé byli, alebrž svého věku slovy hovořili; ty pak, jako by s matkou Evandrovou rozprávěl, řeči od mnoha let zašlé užíváš, chtěje, aby, co pravíš, nikdo nevěděl a nerozuměl." V paměti mám i tam uvedená slova Caesarova: "Jako úskalí, tak chraň se neslýchaného a neobyčejného slova." -

Pravopisnou opravou tak nepatrnou, jako jest Dobrovského, a přijetím některých, předkům našim neužívaných, ale dobrých a potřebných slov, vnitřní povaha a zevnitřní tvárnost a jako známka jazyka nikoli se neruší; ale ruší se, jak brzo proti analogii řeči slovce skloňujeme, přetvořujeme, skládáme, odvozujeme, vážeme. Zde jest ouraz, tomu pravý Čechu vyhni se; aby ale vyhnouti uměl, osvojuj sobě potřebnou znalost písemního jazyka, kteréž ti ani domácí ani tržištné sprosté mluvení v ouplnosti a klasičnosti podati nemůže, ale jediné čtení pilné starých dobrých knih českých zjednati v stavu jest. Zde naše škola, zde jednota literaturní, k té stůjme pevně, a tak v jakýchkoli okolnostech vždy nějakému zrůstu a zniku literatury a nejdražšího nám jazyka národního zajisté radovati se budeme. Svorností malé věci rostou, nesvorností veliké se rozpadují.

 

Poznámky

[1] doba Daniela Adama z Veleslavína (vrcholný humanismus, druhá polovina 16.století) (L.B.)

[pozn. 1] u Rozmlouvání prvního (o jazyku českém) (L.B.)

[3] Obrozenci vytvořili terminologii filozofie, estetiky (F. Palacký, J.Jungmann), literární vědy (J. Jungmann), lingvistiky a fyziky (J.V. Sedláček, F.J. Smetana), logiky a sémiotiky (A. Marek) aj. Markova Logika neboli Umnice je zajímavá ještě tím, že jde o téměř doslovný překlad z němčiny. (L.B.)

[4] Není nesnadno u nových spisovatelů chyby nalezti, jako: an, anž (jenž), zástoj (předmět, věc); když přišel, tak řekl; odporučiti (empfehlen); mně nic tobě nic (mir nichts dir nichts); od něj (od něho); smutnili (místo smutněli, sie trauerten); schází (desunt); tvorma, dro, pozůstává (bestellt), šinu (místo vztyčím) a mnoho jiných, na jichž vyslovení by jediný lovec nestačil.

[5] Juraj Palkovič, slovenský filolog a básník, píšící však česky.

[6] Bohuslav Tablic, evangelický farář, slovenský spisovatel česky píšící.

[7] Josef Heřman Agapit Gallaš, ranhojič v Hranicích, horlivý sběratel národopisného kulturně-historického materiálu moravského.

[8] V(iz) Žáček jeho. Jgm. Liter. VI. 12.

[9] V.J.Kollára Myšlénky o libozvučnosti řečí vůbec, obzvláště českoslovanské. Krok. I. c. 32. Geschichte der Slawischen Sprache und Literat, von Paul Jos. Schaffarik. Ofen 1826. S. 298.

[10] Nemohu zde opominauti[11], co tíž slavní zkoumatelé věcí slovanských s Janem Blahoslavem o též samé věci, o které mluvíme, v předmluvě na Písně světské lidu slovenského v Uhřích, v Pešti 1823 pověděli. Podavše obšírnou zprávu o nářečích slovenských v Uhřích praví takto: "Při takovýchto okoličnostech snadná již bude odpověď na ony za našich časů znovu tříbené otázky: mají-li Slováci ve svém vlastním nářečí knihy psáti? aneb mají-li se k jiným slovanským nářečím připojiti? a jmenovitě ku kterému ze sousedních, k českému, srbskému či polskému, an se všemi třemi rovně hraničí?

- Daremný a nesnesitedlný jest každý křik těch, kteří říkají: pišme po slovensky, my nejsme Čechové! Povězte že, milí bratří, jak po slovensky? tak jako Handrburci, či tak jako Křekáči, či tak jako Trpáci, či tak jako Bernolák[12], či tak jako nejnověji p.Čaplovič? Která stolice a které nářečíčko sobě tu přednost osobovati může? Toť by nepochybně každé z nich i chtělo i smělo, než odtud by pro vzdělanost našeho národa přece nic jiného nenásledovalo, než to, co tam při stavění věže babylonské. Každý by se rozprchl na svou stranu, napomáhaje toliko rozmnožení jazyků, ne rozumu. Ale dopusťme i to, že by se v Uhřích jedno slovenské nářečí mezi spisovateli stanoviti mohlo, tedy, jako by v ouzkém svém prostranství vyrostlo, tak by zase o krátký čas uvadnouti muselo; toť by byla jen mizerná zakrnělá bylinka pod velikými stromy sousedních Slovanů, které by jí svými kořeny vláhu a svými ratolestmi světlo odbíraly, tak, jako pod dubem literatury německé, literní chrastiny Holandů, Danů a Švédů zniku a zdařilosti nemají. Národní literatura tím i spěšnější bývá, čím širší její okršlek a čím volněji široko daleko na svých křídlách od břehů k břehům, od hor k horám létati může, tu zajisté i více podpor a podnětů nalezá, i charakter dostane nejednostranný, veliký, vznešený, čistolidský, z kterého se neodrážejí paprsky vesnic, městeček, škol, cechů a besed, anobrž krajin, národů, člověčenstva ... Srbské a polské nářečí, aby Slováci přijali, jen ten žádati může, kdo o žádném dostatečné známosti nemá. Slováci k Srbům a Polákům tak stojí jako větve k společnému kořenu a pni, k Čechům ale a k Moravanům tak se mají, jako ratolesti k ratolestem ....[13] Tu pravdu přece jeden každý Slovák vyzná, že se s Čechem a Moravanem mezi všemi Slovany pod sluncem nejsnadněji smlouvati a srozuměti může. Aby tedy naši milí Slováci žádným ani podšeptavačům ani křiklounům v této věci ucha nepodávali, od Čechů se neodtrhovali, nébrž na společné literatuře i dále pracovali, to mnohé poroučejí příčiny:

Slováci přijali a užívají již od starodávna české přeložení Písem svatých, kterážto biblická řeč tak se již mezi nimi usadila a rozšířila, že obzvláště na některých místech pod Tatrou i do obecného a domácího života přešla a nejen ve chrámích, ale i ku psaní listů, kalendářů, testamentů, při svadbách, křtěních atd. vůbec potřebována bývá. Slovenští sedláci a sedlačky znají biblickou řeč lépe nežli svou vlastní dědinskou.

Česká literatura stojí na nyní již na značném stupni dokonalosti. Slovák tedy přijde tu již takořka do hotového a nebude přinucen sobě teprv ještě jen první nejtěžší cestu klestiti. Připojí-li se k Čechům, může za pět roků tam přijíti, kam by sobě samému zanechaný padesát i více roků potřeboval a naposledny přece nic nezískal, než několik, jináče nežli u Čechů znějících slov a zvuků. Sám Slovák ještě naskrze nic v literatuře nemá, nebo co má, to jest více československé než vlastně slovácké.[14] Patří-li dolů, nikoho nevidí, pozdvihne-li vzhůru oko, tu je od Králodvorského rukopisu, Veleslavína, Komenského až do nejnovějšího plodu literatury české všecko jeho.

Mimo to jaká památka 15. a 16.století víže je s Čechy! jak mnozí Čechové připutovavše do Uher mezi Slováky se usadili, živou češtinu s sebou donesouce, která bez oučinků nezmizela, nébrž sestřivši se ke slovenské řeči, tuto ve mnohých krajích a stolicech již svou pouhou přítomností obohatila, přečistila, vzdělala, a stala se jakoby předchůdcem budoucí sjednocenosti obou stránek.

Starobylé literní zůstatky, které nyní v Čechách na světlo vycházejí, takovou podobnost mají s naší řečí, že by ucho do pokušení přišlo, je raději slovenskými nežli českými jmenovati, a jsou toho nejpatrnějším důkazem, že obě tyto řeči někdy jen jedna byly.

Jiní národové nás tu již dávno dobrým příkladem předešli .... V Švejcařích (praví p. Zschokke) jsou vůbec 72 dialekty, mezi nimiž 41 německých, 21 francouzských a 8 vlaských, a přece mají všickni tito dialektové jen jednu literaturní řeč svého národa. Na Řeky a jejich mnohá nářečí v literatuře nechťže nikdo přenáhleně prstem neukazuje, nebo právě to jediné jest, co nám zanechali k následování - staret urbs alta Priami!

[11] význam: opominouti (ou se v obrození píše au) (L.B.)

[12] Antonín Bernolák, slovenský kněz, usiloval o spisovný slovenský jazyk, opírající se o západoslovenské nářečí.

[13] zde Jungmann jednoznačně mění rétoriku pro dosažení daného cíle - t. j. přesvědčit slovenské aktivisty, aby se drželi českého spisovného jazyka (jinak mluví o nářečích slovanských, které se od sebe téměř neliší, t.j. neužívá žádné odstupňování na slovanská nářečí, která si jsou podobná více, a slovanská nářečí, která si jsou podobná méně) (L.B.)

[14] srv. podobné tvrzení, ale o vztahu česká - německá literatura v textu Rozmlouvání druhého (o jazyku českém) (L.B.)

[15] samohlásek (L.B.)

[16] Kralická bible, vydaná českými bratry v šesti dílech (1579-93).

[17] Václav Matěj Kramerius, buditelský spisovatel a nakladatel.

[18] Karel Starší ze Žerotína, moravský zemský hejtman, člen Jednoty bratrské, významný spisovatel; známá je událost, kdy obdržel dopis psaný německy, ale neodpověděl na něj a vyžádal si česky psanou verzi (L.B.)

[19] Jiří Třanovský, vydavatel oblíbeného a rozšířeného evangelického kancionálu Cithara sanctorum

[20] Jan Čerňanský, slovenský kněz, česky píšící.

[21] Pavel Doležal, slovenský učitel a kazatel, píšící česky, autor české mluvnice Grammatica slavico-bohemica (1746).

[22] Daniel Hruškovic, slovenský evangelický kazatel a česky píšící básník, nově vydal a svými písněmi rozmnožil Třanovského Citharu sanctorum.

[23] Michal Semian, česky píšící Slovák, kněz v Pezinku.

[24] pravopis (L.B.)

[25] Kdo rozumí slovácké bibli, porozumí snadno i české; vizme toho příklad z přísloví k. X., kterýž tuto z bible 1829 v Ostřihomě vyšlé klademe pravopisem českým, že liter slováckých nemáme.

Slovácky. Česky (dlé Procházky).
Syn múdrý obveseluje otca;
syn ale bláznivý zármutek jest
matky svéj.
1. Syn moudrý obveseluje otce;
ale syn bláznivý zármutkem
jest matce své.
Nic nepomahajú poklady
nespravedlivé; spravedlnost ale
vysloboďuje od smrti.
2. Nic neprospívají pokladové
bezbožnosti; ale spravedlnost
vysvobozuje od smrti.
Nedopustí Pán, aby hladom
súžena bola duša spravedlivého:
a žadost bezbožných podvrátí.
3. Nebude sužovati Hospodin
hladem duše spravedlivého,
a úklady bezbožných podvrátí.
Núdzu prináša lenivá ruka,
ruka ale pracovitých obohacuje
jich.
4. Nouzi působila ruka ulevující;
ruka pak pracovitých zbohacuje
jej.
Múdrý, kdo zhromažďuje
v žatve: kdo ale drichme v letě,
je syn zahanbeňa atd.
5. Kdo shromažďuje ve žni,
jest syn moudrý; ale kdož v létě chrůpe,
jest syn zahanbení atd.

[26] Beleuchtung der orthog. Streitfrage. Prag 1829.

[27] Tak J. Palkowič (v. Bestreitung der Neuerungen in der böhmischen Orthographie. Pressburg 1830.) za to má, že litera c u Čechů vždycky tvrdá jest. Jemu tedy sklonění, jako: velicí, ptáci, meci a p. tvrdé jest!! Kdo tak rozumuje, odpovědi nezasluhuje.

[28] V. Beleuchtung u. s. w.

 

    1    

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist