Franz Kafka

PROCES
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola desátá

Konec

V předvečer jeho jedenatřicátých narozenin - bylo to k deváté hodině večerní, čas ticha na ulicích - přišli dva páni do K-ova bytu. V šosatých kabátech, bledí a otylí, s cylindry, jež byly srostlé s hlavou, jak se zdálo. Po drobné obřadnosti u bytových dveří, kdo má vejít první, opakovala se táž obřadnost ve větším rozsahu před K-ovými dveřmi. Aniž mu návštěva byla předem ohlášena, seděl K., rovněž černě oděn, na židli poblíž dveří a natahoval si pomalu nové, ostře přes prsty napjaté rukavice, v držení, v jakém očekáváme hosty. Ihned vstal a zadíval se zvědavě na pány. "Vy jste tedy určeni pro mne?" ptal se. Pánové pokývli, jeden ukázal cylindrem v ruce na druhého. K. si přiznal, že očekával jinou návštěvu. Došel k oknu a zadíval se ještě jednou na temnou ulici. Také skoro všechna okna na protější straně ulice byla již temná, v mnohých byly spuštěny záclony. V jednom osvětleném okně patra hrály si spolu malé děti za mříží a hmataly po sobě ručkami, dosud neschopny, aby se hýbaly se svých míst. "Posílají pro mne staré podřadné herce," řekl si K. a ohlédl se, aby se poznovu o tem přesvědčil. "Hledí mě vyřídit lacino." K. se k nim náhle obrátil a ptal se: "Na kterém divadle hrajete?" "Divadle?" ptal se jeden z pánů potrhávajícími ústními koutky druhého o radu. Druhý si počínal jako němý, který zápasí se vzpurným organismem. "Nejsou na to připraveni, aby se jich někdo ptal," řekl si K. a došel si pro klobouk.

Už na schodech se pánové chtěli do K-a zavěsit, ale K. řekl: "Teprv na ulici, nejsem nemocen." Hned před vraty však se do něho zavěsili tak, jak K. ještě nikdy s nikým nešel. Drželi ramena těsně za jeho rameny, neohýbali paže, nýbrž používali jich, aby ovíjeli K-ovy paže po celé délce, dole se chopili K-ových rukou odborným, nacvičeným, neodolatelným hmatem. K. šel mezi nimi napjat jako struna, tvořili teď všichni tři jednolité těleso, takže kdyby někdo byl rozbil jednoho z nich, byli by na padrť všichni. Byla to jednota, jak ji skoro může tvořit jen neživá hmota.

Pod svítilnami pokusil se K. několikrát, jakkoli těžko se to dalo provést při té těsné slitosti těl, aby se na své průvodce podíval zřetelněji, než bylo možné v přítmí jeho pokoje. "Snad jsou to tenoři," myslil si při pohledu na jejich těžký lalok pod bradou. Jímal ho hnus z čistotnosti jejich tváří. Bylo téměř ještě vidět čistící ruku, jež vjela do jejich očních koutků, jež třela horní ret, jež vyškrabala záhyby na bradě.20)

Když to K. zpozoroval, zastavil se, i zastavili se proto též oni; byli na kraji volného liduprázdného prostranství zdobeného sady. "Proč poslali právě vás!" spíše zvolal, než se tázal. Pánové patrně nevěděl: nijakou odpověď, čekali s povislou volnou paží jako ošetřovatel, chce-li si nemocný odpočinout. "Nepůjdu dál," řekl K. zkusmo. Na to nepotřebovali pánové odpovědět, postačilo, že neuvolnili hmat a pokusili se pozvednout K-a s místa, ale K. odolával. "Nebudu už potřebovat mnoho síly, vynaložím ji teď (...)

(......)