<<< Literární doupě
Literární doupě

Franz Kafka

ZÁMEK

kompletní kniha (e-book)

 

Zámek - Kafka Franz
 
 
cena původní: 249 Kč
cena: 211 Kč
Zámek - Kafka Franz
Franz Kafka and Prague - Kállay Karol
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Franz Kafka and Prague - Kállay Karol
Franz Kafka and Prague - Kállay Karol
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 239 Kč
Franz Kafka and Prague - Kállay Karol

 

    1   >

 

 

První kapitola

BYLO UŽ POZDĚ VEČER, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek. Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty.

Pak se vydal hledat nocleh; v hospodě byli ještě vzhůru, hospodský neměl sice nic k pronajmutí, ale pozdní host ho velice překvapil a zmátl, a tak ho chtěl nechat přespat na slamníku v lokále, K. souhlasil. Pár sedláků sedělo ještě u piva, on se však s nikým nechtěl bavit, sám si snesl z půdy slamník a ulehl kousek od kamen. Bylo teplo, sedláci byli potichu, ještě si je unavenýma očima trochu prohlížel, pak usnul.

Ale už zakrátko nato ho probudili. Nad ním stál vedle hospodského nějaký po městsku oblečený mladík, obličejem připomínal herce, s úzkýma očima a hustým obočím. Sedláci tu také pořád ještě byli, někteří si pootočili židle, aby líp viděli a slyšeli. Mladík se velmi zdvořile omluvil, že K. budí, představil se jako syn zámeckého kastelána a řekl: "Tato vesnice patři zámku, kdo tu bydli nebo přenocuje, ten v jistém smyslu bydlí nebo přenocuje na zámku. A to nikdo bez hraběcího povoleni nesmí. Vy však takové povoleni nemáte, anebo jste je aspoň nepředložil."

K. se napůl posadil, uhladil si vlasy, zespodu se na oba podíval a řekl: "Do jaké vesnice jsem to zabloudil? Copak tady je nějaký zámek?"

"Ovšemže, zámek pana hraběte Westwesta," pravil mladík pomalu, zatímco někteří z přítomných kroutili hlavou nad K-ovými slovy.

"A k přespání tu musí mít člověk povolení?" ptal se K., jako by se chtěl přesvědčit, jestli předchozí slova neslyšel jen ve snu.

"Jistěže musí mít povolení," odpověděl mladík a v tónu, jímž se pak s rozmáchlým gestem otázal hospodského a hostů, zněl velký posměch: "Nebo snad nemusí mít povolení?"

"To si tedy budu muset povolení opatřit," řekl K., zívl a odhrnul přikrývku, jako by chtěl vstát.

"A od kohopak?" zeptal se mladík.

"Od pana hraběte," řekl K., "nic jiného mi nezbývá."

"Teď o půlnoci od pana hraběte povolení?" zvolal mladík a ustoupil o krok.

"Nejde to snad?" zeptal se K. s klidem. "Tak proč jste mě budil?"

Teď už byl mladík zlostí bez sebe. "To jsou tulácké manýry!" vykřikl. "Vyprošuji si, abyste respektoval hraběcí úřady! Vzbudil jsem vás proto, abych vám oznámil, že musíte okamžitě opustit hraběcí území."

"Přestaňte s tou komedií," řekl K. nápadně tiše, lehl si a přetáhl přes sebe přikrývku. "Zacházíte příliš daleko, mladíku, a zítra si o vašem chování ještě promluvíme. Hostinský a ostatní pánové jsou svědky, jestliže vůbec nějaké svědky potřebuji. Zatím vám řeknu jen tolik, že jsem zeměměřič a že mě sem povolal hrabě. Moji pomocníci s přístroji přijedou za mnou zítra. Nechtěl jsem se připravit o procházku ve sněhu, ale bohužel jsem několikrát zabloudil, a proto jsem přišel tak pozdě. A že je už příliš pozdě, abych se hlásil na zámku, jsem věděl sám, bez vašeho poučování. Proto taky jsem vzal zavděk tady tím spaním, z něhož jste mě tak - mírně řečeno - nezdvořile vyrušil. To je vše, co jsem vám chtěl říci. Dobrou noc, pánové." A K. se obrátil ke kamnům. "Zeměměřič?" slyšel za sebou ještě rozpačitou otázku, pak bylo úplné ticho. Ale mladík se brzy vzpamatoval a pravil hostinskému natolik tlumeně, aby to vypadalo jako ohled na K-ův spánek, a přitom tak hlasitě, aby K. rozuměl: "Zeptám se telefonicky." Vida, i telefon mají v téhle venkovské hospodě? Jsou tu tedy dokonale zařízeni. Samo o sobě ho to překvapilo, ale vcelku to očekával. Ukázalo se, že telefon má skoro přímo nad hlavou, v ospalosti si toho nevšiml. Musí-li teď mladík telefonovat, pak ho při nejlepší vůli nemůže nerušit, jde tedy jen o to, jestli ho K. nechá telefonovat; rozhodl se, že nechá. Pak ovšem nemělo smysl dělat, jako že spí, a proto se znovu obrátil na záda. Viděl, jak se sedláci vyplašeně sesedají a dohadují se, příchod zeměměřiče není žádná maličkost. Otevřely se dveře do kuchyně, celé je zaplnila mohutná postava hostinské, hostinský jí šel po špičkách říci, co se děje. A už začalo telefonování. Kastelán spal, ale byl přítomen podkastelán, jeden z podkastelánů, nějaký pan Fric. Mladík, jenž se hlásil jako Černý, vyprávěl, že našel třicetiletého muže jménem K., celého ošuntělého, jak si klidně spí na slamníku, pod hlavou místo polštáře maličký tlumok, po ruce sukovici. Hned mu byl pochopitelně podezřelý, a protože hostinský zřejmě zanedbal svou povinnost, cítil se prý on, Černý, povinen přijít té věci na kloub. Probuzení, výslech a oprávněnou pohrůžku, že bude vypovězen z hrabství, přijal prý K. velice nelibě, snad právem, jak se pak ukázalo, neboť podle toho, co tvrdí, je zeměměřičem a vzkázal pro něho pan hrabě. Rozumí se, že je přinejmenším formální povinností ověřit si jeho tvrzení, a Černý tedy prosí pana Frice, aby se informoval v ústřední kanceláři, zda je nějaký takový zeměměřič skutečně očekáván, a odpověď aby mu ihned zatelefonoval.

Pak bylo ticho, Fric se na druhém konci informoval a zde čekali na odpověď. K. zůstal na svém místě, ani se neotočil, vůbec nevypadal zvědavý, díval se před sebe. Černého výklad, v němž se mísila zlovůle s obezřelostí, prozrazoval jisté diplomatické vychování, které je na zámku zcela běžné i méně významným osobám, jako je Černý. A nechybí tam ani snaživost; v ústřední kanceláři je služba i v noci. A zřejmě odpovídá nadmíru rychle, Fric už zvonil. Jeho zpráva byla patrně velice stručná, neboť Černý ihned zuřivě praštil sluchátkem. "Vždyť jsem to povídal!" vykřikl. "Ani potuchy o nějakém zeměměřiči, sprostý prolhaný pobuda a nejspíš ještě něco horšího." Chvíli si K. myslel, že se na něj všichni vrhnou, Černý, sedláci, hostinský i hostinská. Aby ušel aspoň prvnímu náporu, zalezl celý pod přikrývku. Vtom telefon znovu zazvonil, a jak mu připadalo, tentokrát obzvlášť silně. Pomalu zase povystrčil hlavu. Ačkoli nebylo pravděpodobné, že by se to týkalo zase K., zarazili se všichni a Černý se vrátil k aparátu. Vyslechl delší výklad a pak tiše řekl: "Tak tedy omyl? To je mi velmi nepříjemné. Sám šéf kanceláře že volal? To je podivné, podivné. Jak to mám teti panu zeměměřiči vysvětlit?"

K. zbystřil pozornost. Tak tedy zámek ho jmenoval zeměměřičem. Z jedné strany je to pro něho nepříznivé znamení, neboť to nasvědčuje, že o něm na zámku vědí všechno, co potřebují, že zvážili poměr sil a s úsměvem přijímají boj. Z druhé strany však je to příznivé, neboť to podle jeho názoru dokazuje, že ho podceňují a že se mu dostane větší svobody, než se zpočátku mohl nadít. A jestli ho snad hodlají natrvalo udržovat ve strachu tím, že s tak nepochybnou duchovní převahou uznají jeho zeměměřičství, pak se mýlí, jenom ho lehce zamrazilo, to bylo vše.

K. mávl odmítavě na Černého, jenž se v rozpacích blížil; rovněž odmítl naléhání hostinského, aby se přestěhoval k němu do pokoje, jen se od něho napil něčeho pro spaní, od hostinské si vzal umývadlo a mýdlo s ručníkem a ani nemusel žádat ostatní, aby opustili lokál, všichni se tlačili ven s odvrácenými tvářemi, aby je třeba zítra nepoznal. Lampa zhasla a konečně měl klid. Spal hluboce až do rána, sotva ho jednou nebo dvakrát lehce vyrušily pobíhající krysy.

Po snídani, která podle sdělení hostinského bude stejně jako veškeré zaopatření placena ze zámku, se chystal ihned vyrazit do vsi. Ale protože se hostinský, s nímž dosud vzhledem k jeho včerejšímu chování promluvil jen pár nejnezbytnějších slov, kolem něho pořád jen mlčky prosebně motal, slitoval se nad ním a nechal ho na chviličku přisednout.

"Neznám ještě hraběte," řekl K., "slyšel jsem, že prý za dobrou práci dobře platí, je to pravda? Když se člověk vydá tak daleko od ženy a dítěte jako já, chce za to taky něco domů přinést."

"Pokud jde o tohle, nemusí si pán dělat starosti, na špatné placení se nestěžuje nikdo." - "Nu já mám totiž pro strach uděláno," řekl K., "a dokážu i takovému hraběti říci, co si myslím, ale daleko lepší je ovšem vycházet s pány po dobrém."

Hostinský seděl proti němu u okna na krajíčku lavice, netroufal si usadit se pohodlněji, a po celou dobu se na něj díval velikýma hnědýma ustrašenýma očima. Nejdříve dolézal a teď to vypadalo, že by nejraději utekl. Měl snad strach, že se ho bude K. vyptávat na hraběte? Měl strach, že na "pána", jímž pro něj host byl, není spolehnutí? K. viděl, že ho musí přivést na jiné myšlenky. Podíval se na hodinky a řekl: "Každou chvíli mi už přijdou pomocníci, budeš je tu moci ubytovat?"

"Jistěže, pane," odpověděl hostinský, "ale nebudou bydlet s tebou na zámku?"

Copak se tak snadno a rád zříká hostů, a zejména K., jehož stůj co stůj odkazuje na zámek?

"To ještě není jisté," řekl K., "nejdřív se musím dovědět, jakou práci tam pro mne mají. Kdybych například pracoval tady dole, bylo by rozumnější, abych tu i bydlel. Také se obávám, že by život nahoře na zámku nebyl nic pro mne. Chci mít vždycky svou volnost."

"Neznáš zámek," řekl hostinský potichu. "Ovšem," řekl K., "není dobře soudit předčasně. Zatím nevím o zámku nic víc, než že si tam dovedou vybrat toho pravého zeměměřiče. Třeba to není jejich jediná dobrá stránka." A vstal, aby vysvobodil hostinského, který se neklidně kousal do rtů. Nebylo lehké získat důvěru toho člověka.

Na odchodu si K. všiml, že na zdi visí nějaký tmavý portrét v tmavém rámu. Už ze svého lůžka ho zpozoroval, ale nerozeznal z té dálky jednotlivosti a měl za to, že obraz z rámu vyndali, takže je vidět jen černá podložka. Byl to však přece jen obraz, jak se ukázalo, poprsí nějakého asi padesátiletého muže. Hlavu měl tak hluboko skloněnou na prsa, že mu oči skoro nebylo vidět, a ten sklon byl nejspíš dán vysokým tíživým čelem a silným zahnutým nosem. Při takovém držení hlavy tiskla brada plnovous, který dole odstával. Levá ruka s roztaženými prsty spočívala v hustých vlasech, nedokázala už však hlavu pozvednout. "Kdo je to?" zeptal se K. "Hrabě?" Stál před obrazem, ani se po hostinském neohlédl. "Ne," řekl hostinský, "kastelán." - "Krásného kastelána mají na zámku, jen co je pravda," řekl K., "škoda, že má takového nevydařeného syna." - "Kdepak," řekl hostinský, přitáhl si K. trochu k sobě dolů a pošeptal mu do ucha: "Černý včera přeháněl, jeho otec je jenom podkastelán, a dokonce jeden z nejposlednějších." V té chvíli připadal hostinský K. jako dítě. "Ten ničema!" zasmál se K., avšak hostinský se nesmál, jen řekl: "I jeho otec je mocný člověk." - "Ale jdi!" řekl K. "Ty si myslíš o každém, že je mocný. Možná že i o mně?" - "O tobě," řekl plaše a přitom vážně hostinský, "si nemyslím, že jsi mocný." - "Máš tedy přece jenom dobrý odhad," řekl K., "mocný totiž, mezi námi řečeno, opravdu nejsem. V důsledku toho chovám k mocným pravděpodobně stejnou úctu jako ty, jenže nejsem tak upřímný jako ty, a většinou to nerad přiznávám." A lehce poklepal hostinského po tváři, aby ho uklidnil a trochu si ho naklonil. Hostinský se přece jen slabě usmál. Byl to ve skutečnosti chlapec, jeho obličej byl jemný, skoro bez vousů. Jak asi přišel k své rozložité, obstarožní ženě, kterou bylo vidět okénkem, jak s lokty daleko od těla hospodaří v kuchyni? Ale K. už neměl chuť dál se ho vyptávat a zaplašit úsměv, který konečně vyvolal. Pokynul tedy jen ještě, aby mu otevřel, a vyšel do krásného zimního rána.

Teď uviděl zámek, jak se nahoře zřetelně rýsuje v jasném vzduchu, a sníh ležící všude kolem v tenké vrstvě a podtrhující každý tvar činil ho ještě zřetelnějším. Ostatně se zdálo, že nahoře na návrší je mnohem méně sněhu než tady ve vsi, kde se jím K. brodil s nemenší námahou než včera na silnici. Tady sahal sníh až po okna chalup a shora zas doléhal na nízké střechy, kdežto na návrší strmělo všechno volně a lehce do výšky, aspoň odtud to tak vypadalo.

Celkem vzato, odpovídal zámek, tak jak se z dálky jevil, K-ovým představám. Nebyl to ani starobylý rytířský hrad, ani nová honosná budova, nýbrž protáhlá stavba, skládající se z několika málo dvoupatrových a spousty nízkých, na sebe natlačených stavení; kdyby člověk nevěděl, že je to zámek, mohlo by mu to připadat jako městečko. Jen jedinou věž viděl K., nebylo k rozeznání, jestli patří k obytné budově nebo ke kostelu. Kroužila kolem ní hejna vran.

S očima upřenýma k zámku kráčel K. dál, o nic jiného se nestaral. Ale když se přiblížil, byl zklamán, bylo před ním vlastně přece jen hodně ubohé městečko, pár nahloučených venkovských domků, pozoruhodných leda tím, že snad všecko tu bylo vystavěno z kamene; ale nátěr už dávno odprýskal a kámen jako by se drolil. K. si letmo připomněl své rodné městečko; v ničem si nezadalo s tímhle takzvaným zámkem. Kdyby mu bylo šlo jen o prohlídku, ani by se mu dlouhé putování nevyplatilo a bývalo by rozumnější podívat se zas jednou domů, kam se už takovou dobu nedostal. A v duchu si srovnával kostelní věž u nich doma s věží nahoře na kopci. Tamta se s jistotou a bez váhání zužovala přímo vzhůru, širokou střechu nahoře uzavíraly červené tašky, pozemská budova - jako bychom také dokázali stavět jiné - ale s vyšším cílem, než jaký má shluk nízkých domů, a s ostřejší výrazností, než jakou má kalný všední den. Ta na kopci - jediná, kterou bylo vidět - patří k nějakému obytnému domu, jak se teď ukázalo, snad k hlavnímu zámeckému traktu, fádní okrouhlá stavba, zčásti milosrdně zarostlá břečťanem, s malými okénky, která se teď leskla v slunci - mělo to v sobě něco šíleného - a s arkýřovitým zakončením, jehož cimbuří se nejistě, nepravidelně, zubatě zarývalo do modrého nebe, jako by je tam načrtla bojácná či nedbalá dětská ruka. Vypadalo to, jako kdyby trudnomyslný obyvatel domu, jehož by vlastně měli zamknout někde v nejodlehlejším pokoji, prorazil střechu a vztyčil se, aby ho všichni viděli.

K. se znovu zastavil, jako kdyby mu klid měl zbystřit soudnost. Byl však vyrušen. Za kostelem, u něhož stanul - vlastně to byla jen kaple rozšířená do tvaru stodoly, aby stačila pojmout obec věřících - stála škola. Nízké, podlouhlé stavení, v němž se podivuhodně spojovalo provizórium se starobylostí, bylo obklopeno zamřížovanou zahradou, která se teď podobala zasněženému poli. Zrovna vyšly ven děti s učitelem. Hustě se kolem něho hemžily, nespouštějíce z něho oči, bez ustání brebentily ze všech stran. K. nerozuměl z jejich drmolení ani slovo. Učitel, mladý, drobný, úzký v ramenou, ale vůbec ne směšný, velice vzpřímený, už z dálky zpozoroval K., který byl zajisté kromě jeho skupinky daleko široko jediný člověk. K. pozdravil první, byl cizinec, a nadto mužíček působil tak panovačně. "Dobrý den, pane učiteli," řekl. Jako na povel děti zmlkly, náhlé ticho připravující jeho slova se učiteli patrně zamlouvalo. "Pán si prohlíží zámek?" zeptal se přívětivěji, než K. čekal, ale takovým tónem, jako by nebyl srozuměn s K-ovým počínáním. "Ano," řekl K., "jsem tu cizí, teprve od včerejšího večera." - "Nelíbí se vám zámek?" zeptal se učitel rychle. "Cože?" otázal se K. trochu zaraženě a opakoval mírněji otázku: ", Jestli se mi zámek líbí? Proč myslíte, že by se mi neměl líbit?" - "Nikomu cizímu se nelíbí," řekl učitel. Aby neřekl něco nevhodného, zavedl K. řeč jinam: "Vy nejspíš znáte hraběte?" - "Neznám," řekl učitel a chtěl se odvrátit. Ale K. nepovolil a ptal se dál: "Jak to? Vy neznáte hraběte?" - "Jak bych ho měl znát," řekl učitel potichu a nahlas dodal francouzsky "Mějte ohled na ty nevinné děti." K. usoudil, že teď má právo zeptat se: "Mohl bych vás, pane učiteli, někdy navštívit? Zůstanu tu delší dobu a už teď se cítím trochu opuštěný; k sedlákům nepatří

To všechno trvalo jenom okamžik, v tu chvíli stáli po jeho pravici i levici oba muži a ti jej mlčky, ale vší silou, jako by jiného dorozumívacího prostředku nebylo, vlekli ke dveřím. Staříka přitom cosi bavilo a tleskal rukama. I pradlena se dala do smíchu a děti kolem ní spustily křik jako pominuté.

Ale K. se ve chvíli octl na ulici, oba muži ho ze zápraží pozorně hlídali. Opět padal sníh; přesto se zdálo být trochu jasněji. Vousáč vykřikl netrpělivě: "Kampak chcete jít? Tudy se jde na zámek, tudy do vsi." K. mu neodpověděl, zato se obrátil na druhého, který se mu přes svou převahu zdál přístupnější: "Kdo jste? Komu mám děkovat za přístřeší?" - "Jsem Lasemann, mistr koželužský," zněla odpověď, "avšak děkovat nemáte zač." - "Dobrá," řekl K., "možná že se ještě setkáme." - "Myslím, že ne," řekl muž. Vtom zvolal vousáč se zdviženou rukou: "Dobrý den,, Arture, dobrý den, Jeremiáši!" K. se otočil, tak přece jen se ještě v téhle vsi najdou na ulici lidé! Od zámku přicházeli dva mladíci středního vzrůstu, oba velmi štíhlí, v přiléhavých šatech, i v tváři jeden druhému velmi podobní. Od temně hnědého obličeje se ještě odrážela obzvlášť černá bradka. Šli kupodivu rychle vzhledem ke stavu silnice, štíhlé nohy švihaly do taktu. "Copak je?" volal vousáč. Muselo se na ně volat, aby rozuměli, tak rychle šli, ani se nezastavili., ;Práce!" zavolali se smíchem. "Kdepak?" - "V hospodě." - "Tam jdu taky!" vykřikl K. z ničeho nic silněji než ostatní, velice zatoužil, aby ho ti dva vzali s sebou; nemyslel, že by z téhle známosti něco zvláštního vytěžil, ale vypadali aspoň na dobré, zábavné společníky na cestu. Slyšeli jeho slova, ale jenom pokývli a už byli ti tam.

K. pořád ještě stál ve sněhu, nechtělo se mu tahat ze sněhu nohu a kousíček dále ji opět nořit do hloubky; koželuh a jeho druh, spokojeni, že dostali konečně K. ven, pomalu couvali nepatrně pootevřenými dveřmi do domu, neustále se po něm ohlížejíce, a K. zůstal sám se sněhem, který ho obklopoval. "Příležitost tak trochu si zoufat," napadlo mu, "kdybych tu tak stál jen náhodou a nikoli úmyslně."

Tu se v chalupě po levici otevřelo maličké okénko; dokud bylo zavřené, vypadalo modré, snad odleskem sněhu, a bylo tak maličké, že když se otevřelo, nebylo vidět ani celý obličej vyhlížejícího, nýbrž jen oči, staré, hnědé oči. "Tamhle stojí," zaslechl K. třaslavý ženský hlas. "Je to zeměměřič," řekl mužský hlas. Pak přistoupil muž k oknu a zeptal se nikterak nevlídně, ale přece tak, jako by mu záleželo na tom, aby na ulici před domem bylo všechno v pořádku: "Na koho čekáte?" - "Na saně, které by mne svezly," řekl K. "Tady nepojedou žádné saně," řekl muž, "tady nic nejezdí." - "Je to přece silnice k zámku," namítl K. "To je jedno," řekl muž s jakousi neúprosností, "tady nic nejezdí." Pak oba mlčeli. Ale muž zřejmé o něčem přemýšlel, protože nechával okno, z něhož se valil kouř, pořád ještě otevřené. "Špatná cesta;" řekl K., aby mu pomohl.

On však řekl jen: "To bych řekl."

Po chviličce ale přece řekl: "Jestli chcete, odvezu vás na svých saních." - "Udělejte to, prosím," řekl K. radostně, "kolik za to chcete?" - "Nic," řekl muž. To K. velice udivilo. "Jste přece zeměměřič," řekl muž na vysvětlenou, "a patříte k zámku. Kam chcete zavézt?" - "Do zámku," řekl K. rychle. "Pak tedy nejedu," řekl muž okamžitě. "Vždyť přece patřím k zámku," řekl K., opakuje mužova slova. "To je možné," řekl muž odmítavě. "Tak mě tedy dovezte do hospody," řekl K. "Dobrá," řekl muž, "hned jsem tu se saněmi." To vše nedělalo dojem zvláštní laskavosti, spíše jakési sobecké, ustrašené, téměř pedantické snahy dostat K. z místa před domem.

Vrata se otevřela a z nich vyjely malé saně pro lehký náklad, docela ploché, bez sedadla, tažené slabým koníkem, za nimi vyšel muž, sehnutý, slabý, pokulhávající, s hubeným, červeným, rozmrzelým obličejem, který vypadal obzvlášť drobný pod vlněnou šálou ovinutou těsně kolem hlavy. Ten muž byl zjevně nemocen a vyšel nakonec jen proto, aby se K. zbavil. K. se o tom zmínil, avšak muž mávl odmítavě rukou. Řekl jen, že je povozník Gerstäcker a tyhle nepohodlné saně prý vzal proto, že byly zrovna po ruce a vytahovat druhé by zabralo moc času. "Sedněte si," řekl a ukázal bičem dozadu na saně. "Sednu si vedle vás," řekl K. "Já půjdu pěšky," řekl Gerstäcker. "Pročpak?" ptal se K. "Já půjdu pěšky," opakoval Gerstäcker a dostal záchvat kašle, že se musel opřít nohama do sněhu a rukama zachytit okraje saní. K. už neříkal nic, usadil se dozadu na saně, kašel se pomalu utišil a vyjeli.

Zámek tam nahoře, teď už podivně temný, k němuž K. doufal dorazit ještě dnes, se opět vzdaloval. Jako by se mu však ještě mělo na prozatímní rozloučenou dostat nějakého znamení, zazněl odtamtud zvuk zvonu, radostně velebný, zvon, který alespoň na okamžik rozechvěl své srdce, jako kdyby mu hrozil - neboť i bolest byla v tom zvuku - vyplněním toho, po čem nejistě touží. Brzy však zmlkl tento velký zvon a byl vystřídán slabým, monotónním zvonečkem, možná ještě seshora, možná však už ze vsi. Toto klinkání se ovšem hodilo lépe k pomalé jízdě a k žalostnému, avšak neúprosnému povozníkovi.

"Poslyš," zvolal K. najednou - byli už poblíž kostela, k hospodě nebylo daleko, K. si už mohl něco dovolit -, "já se velice divím, že se odvažuješ vozit mě tady na vlastní odpovědnost, cožpak to smíš?"

Gerstäcker si toho nevšímal a klidně kráčel dál podle koníka. "Hej!" zavolal K., shrábl trochu sněhu se saní a trefil koulí Gerstäckera rovnou do ucha. Teď se Gerstäcker zastavil a otočil; když ho teď však K. uviděl tak zblízka - saně sklouzly ještě kousek dopředu -, tu shrbenou, jaksi utýranou postavu, ten začervenalý, znavený, vyhublý obličej, jehož tváře byly jakoby každá jiná, jedna plochá, druhá propadlá, ta otevřená, naslouchající ústa, v nichž bylo jen pár zubů, musel to, co předtím řekl ze zlomyslnosti, opakovat teď se soucitem, jestli totiž Gerstäcker nemůže být potrestán za to, že ho veze. "Co chceš?" zeptal se Gerstäcker nic nechápaje, nečekal ale na další vysvětlení, křikl na koníka a jeli dál.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist