Franz Kafka

ZÁMEK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Osmá kapitola

ZPOČÁTKU BYL K. rád, že unikl z chumlu služek a pomocníků v teplém pokoji. Také trochu mrzlo, sníh ztuhl, šlo se snadněji. Začalo se už ovšem stmívat, i přidal do kroku.

Zámek, jehož obrysy se již rozplývaly, byl tichý jako vždy, ještě nikdy tam K. nezpozoroval sebemenší známku života, snad ani nebylo možné z té dálky něco rozeznat, a přece po tom oči toužily a nechtělo se jim snášet to ticho. Když se K. na zámek zadíval, připadalo mu někdy, jako by pozoroval někoho, kdo klidně sedí a hledí před sebe, ne snad ponořen v myšlenkách a tak uzavřen všemu kolem, nýbrž volný a bez starosti, jako by byl sám a nikdo ho nepozoroval, a přece si musel všimnout, že je pozorován, avšak ani v nejmenším to nenarušilo jeho klid, a opravdu - nebylo zřejmé, je-li to příčina či následek -, pozorovatelův pohled nedokázal spočinout a klouzat. Tento dojem dnes ještě zesiloval časný soumrak; čím déle se K. díval, tím méně rozeznával, tím hlouběji se nořilo vše do tmy.

Zrovna když přicházel k Panskému hostinci, kde se dosud nesvítilo, otevřelo se v prvním patře okno, nějaký mladý, tlustý, vyholený pán v kožichu se vyklonil a zůstal v okně. Zdálo se, že na K-ův pozdrav neodpověděl sebemenším kývnutím. Ani v chodbě, ani ve výčepu nezastihl K. nikoho, zápach zvětralého piva byl ještě horší než minule, něco takového v hospodě U mostu nebylo. K. ihned zamířil ke dveřím, kterými posledně pozoroval Klamma, opatrně zmáčkl kliku, ale dveře byly zavřené. Pak se pokoušel nahmatat místo, kde byla špehýrka, avšak uzávěr byl nejspíš tak dobře zasazen, že tímto způsobem se místo najít nedalo, proto škrtl sirkou. Vtom ho polekal výkřik. V koutě mezi dveřmi a kredencí, blízko kamen, se krčilo mladé děvče a ve světle sirky na něj civělo rozespalýma, s námahou otevřenýma očima. Podle všeho to byla Frídina nástupkyně. Brzy přišla k sobě, rozsvítila elektrické světlo, ještě se tvářila nazlobeně, tu poznala K. "Ach pan zeměměřič," řekla s úsměvem, podala mu ruku a představila se: "Jmenuji se Pepina." Byla malá, červená, zdravá, bujné nazrzlé vlasy měla spletené do silného copu, mimoto se jí kudrnatily kolem obličeje, na sobě měla hladké splývající šaty z lesklé šedivé látky, které jí velmi špatně padly, dole byly dětsky nešikovně zdrhnuty hedvábnou stuhou s mašlí, takže ji tísnily. Vyptávala se na Frídu, a jestli se prý brzy nevrátí. Ta otázka hraničila se zlomyslností. "Hned po Frídině odchodu mě sem narychlo povolali," řekla pak, "protože tady přece nemohou potřebovat hned tak každou, doposud jsem byla pokojskou, ale nevyměnila jsem dobře. Je tu večer a v noci hodně práce, to je velmi únavné, stěží to vydržím, nedivím se, že toho Frída nechala." - "Frída tu byla velmi spokojená," řekl K., aby konečně Pepině připomněl rozdíl mezi ní a Frídou, na nějž Pepina zapomínala. "Nevěřte jí," řekla Pepina. "Frída se dovede ovládat jako málokdo. Co nechce přiznat, nepřizná, a potom se ani nepozná, že by měla co přiznávat. Sloužím tu s ní přece už několik let, vždycky (...)

(......)