Franz Kafka
překlad: Vladimír Kafka

POPIS JEDNOHO ZÁPASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

"On"

Zápisky z roku 1920

NENÍ V ŽÁDNÉ SITUACI dostatečně připraven, ale nemůže si proto ani dělat výčitky, neboť kde by se v tomto životě, který v každém okamžiku tak mučivě vyžaduje připravenost, vzal čas na přípravy, a i kdyby byl čas, bylo by se snad možno připravovat, dokud neznáme úkol, to znamená, lze vůbec obstát tváří v tvář nějakému přirozenému, nikoli jen uměle sestavenému úkolu? Proto také je již dávno rozdrcen, je zvláštní, ale i utěšlivé, že na to byl ze všeho nejméně připraven.

Všechno, co učiní, zdá se mu sice mimořádně nové, ale také - přiměřeně k té nemožné spoustě novosti mimořádně diletantské, stěží vůbec snesitelné, neschopné dějinnosti, zpřetrhávající řetězec pokolení, přerývající poprvé až do nejhlubších hlubin onu hudbu světa, již doposud vždy bylo možno alespoň tušit. Někdy se v své pýše strachuje více o svět než o sebe.

S vězením by se byl smířil. Skončit jako vězeň - to by mohlo být cílem života. Jenže ona to byla zamřížovaná klec. Lhostejně, panovačně, jako doma proudila mřížovím sem a tam vřava světa, vězeň byl vlastně volný, na všem se mohl podílet, nic mu venku neuniklo, ba mohl dokonce klec i opustit, vždyť tyče mříží stály na metr od sebe, nebyl ani uvězněn.

Má pocit, že tím, že žije, zahrazuje si cestu. Tato překážka je mu pak zase důkazem toho, že žije.

Jeho vlastní čelní kost mu stojí v cestě, o vlastní čelo si do krve otlouká čelo.

Cítí se uvězněn na této zemi, je mu těsno, propuká v něm smutek, ochablost, nemoci, šílené představy vězňů, žádná útěcha ho nemůže utěšit, právě proto, že je to jen útěcha, křehká, hlavu rozbolavující útěcha proti drsnému faktu uvěznění. Ale zeptá-li se ho někdo, co by vlastně chtěl, nedovede odpovědět, neboť a to je jeden z jeho nejpádnějších důkazů - nemá ponětí o svobodě.

Někteří popírají trápení poukazujíce na slunce, on popírá slunce poukazuje na trápení.

Sebetrýznivý, těžkopádný, často dlouho zadrhávající, v podstatě však neutuchající vlnivý pohyb veškerého života, cizího i vlastního, jej trýzní, protože s sebou nese neutuchající nutkání přemýšlet. Někdy se mu zdá, že tato trýzeň předchází události. Když se doví, že jeho příteli se má narodit dítě, uvědomuje si, že už dříve pro to v myšlenkách trpěl.

Vidí dvojí: to první je pokojné, životem naplněné, bez jisté pohody nemožné rozjímání, uvažování, zkoumání; prýštění. Jejich počet a možnosti jsou nekonečné, dokonce i kopřiva, aby se uchytila, potřebuje poměrně velkou trhlinu ve zdi, ale tyto činnosti nepotřebují vůbec žádné místo, i tam, kde není ani sebemenší trhlina, mohou žít ve vzájemném prolínání po tisících a tisících. To je to první. 'To druhé však je okamžik, kdy je člověk předvolán, aby skládal účty, nevypraví ze sebe ani hlásku, je vržen zpátky do rozjímání atd., jenže teď, nemaje už nejmenší vyhlídky, nemůže se v tom už jen tak plácat, ztěžkne a s klením se potopí.

Jde o toto: Jednou před mnoha lety jsem, jistě celý smutný, seděl na petřínské stráni. Přemítal jsem, co si (...)

(......)