Franz Kafka

AFORISMY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Aforismy

Pravá cesta vede přes lano, které není nataženo ve výši, nýbrž těsně nad zemí. Je zřejmě spíš určeno k tomu, aby se o ně klopýtlo, než aby se překročilo.

Všechny lidské chyby jsou netrpělivostí, předčasným přerušením metodičnosti, zdánlivým vytyčením zdánlivé věci.

Jsou dva hlavní lidské hříchy, od nichž se odvozují ostatní: netrpělivost a lhostejnost. Pro netrpělivost byli vyhnáni z ráje, pro lhostejnost se do něho nevrátí. Ale snad je jen jeden hlavní hřích: netrpělivost. Pro netrpělivost byli vyhnáni, pro netrpělivost se nevrátí.

Mnoho stínů zesnulých se zabývá jen tím, že olizuje vlny řeky mrtvých, protože přitéká od nás a má ještě slabou příchuť našich moří. Plna ošklivosti se řeka vzpírá, začne téci opačným směrem a unáší mrtvé zpět do života. Ale ti jsou šťastni, pějí děkovné písně a hladí rozbouřenou řeku.

Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout.

Rozhodující okamžik lidského vývoje je neustále přítomný. Proto jsou v právu revoluční duchovní hnutí, která vše předcházející označují za nicotné, neboť se ještě nic nestalo.

Jedním z nejúčinnějších svodů zla je vyzvání k boji. Je to jako boj s ženami, který končí v posteli.

A. je velmi nafoukaný, domnívá se, že v dobrém velmi pokročil, neboť - zřejmě jako stále svůdnější objekt - cítí se vystaven stále většímu množství dosud zcela neznámých pokušení. Správný výklad je však ten, že se v něm uhnízdil veliký ďábel a nespočet menších přichází, aby tomu velikému sloužilo.

Rozdílné názory, jež lze mít třeba o jablku: názor malého hocha, který musí natahovat krk, aby je ještě taktak zahlédl na stole, a názor domácího pána, který je uchopí a volně podá stolovníkovi.

První známkou začínajícího poznání je touha zemřít. Tento život se zdá nesnesitelný, jiný nedosažitelný. Člověk se ji nestydí za to, že chce zemřít; prosí, aby ho ze staré cely, kterou nenávidí, dovedli do nové, kterou se teprve naučí nenávidět. Přitom působí ještě zbytek víry, že při transportu půjde náhodou chodbou pán, pohlédne na vězně a řekne: “Toho již nezavírejte. Přijde ke mně.”

Kdybys kráčel po rovině, usilovně se snažil jít kupředu, a přesto bys nepostupoval, byla by to zoufalá věc; ale protože šplháš po strmém svahu, asi tak strmém, jako se ty sám jevíš při pohledu zdola, může být ta nemohoucnost způsobena také jen sklonem terénu, a nemusíš zoufat.

Jako cesta na podzim: jen ji čistě vymetou, už se znovu pokryje uschlým listím.

Klec vyšla hledat ptáka.

Na tomhle místě jsem ještě nikdy nebyl; jinak se dýchá, vedle slunce ještě oslnivěji září hvězda.

Kdyby se dala vystavět babylonská věž, aniž bychom po ní šplhali, bylo by to dovoleno.

Nedej se přesvědčit zlem, že před ním můžeš mít tajnosti.

Levharti vtrhnou do chrámu a vychlemtají obětní nádoby; to se stále opakuje; nakonec to lze předem odhadnout a stane se to součástí obřadu.

Pevně jako ruka držící kámen. Drží ho však tak pevně jen proto, aby jej tím dál dohodila. Ale i do té dálky vede cesta.

Tys úkol. Široko daleko žádný žák.

Z opravdového protivníka vejde do tebe bezmezná odvaha.

Jaké štěstí pochopit, že země, na níž stojíš, nemůže být větší, než co zakrývají obě chodidla.

Jak je možno se radovat ze světa, leda že se k němu utečeme?

Úkrytů je bezpočet, záchrana jen jedna, ale možností záchrany zase tolik co úkrytů.

Je cíl, ale nikoliv cesta; to, co nazýváme cestou, je váhání.

Konat záporné věci je ještě naším údělem; kladné je nám už dáno.

Jakmile jednou přijmeme zlo, nežádá už, abychom mu věřili.

Postranní myšlenky, s nimiž přijímáš zlo, nejsou tvé, nýbrž náležejí zlu.

Zvíře vytrhne pánovi bič a bičuje se samo, aby se stalo pánem, a neví, že to je jen představa vyvolaná novým uzlíkem na řemínku pánova biče.

Dobro je v jistém smyslu bezútěšné.

Nesnažím se ovládnout. Sebeovládání znamená: chtít zapůsobit na náhodném místě nekonečného záření duchovní existence. Musím-li se už takto vymezovat, je lépe, dělám-li to pasívně, v pouhém údivu nad tím obrovitým komplexem, a vytěžím-li pro sebe jen posilu, již mi tento pohled e contrario skýtá.

Vrány prohlašují, že jediná vrána by mohla rozbít nebesa. To je nesporné, není to však důkazem proti nebesům, neboť´nebesa znamenají právě: nemožnost vran.

Mučedníci nepodceňují tělo, vyvyšují je na kříž. V tom jsou zajedno se svými protivníky.

Je vysílen jako gladiátor po boji a vybílil kout úřední místnosti.

Neexistuje vlastnění, existuje jenom bytí, jen po posledním dechu, po zadušení toužící bytí.

Dřív jsem nechápal, proč jsem na svou otázku nedostal odpověď, dnes nechápu, jak jsem mohl věřit, že se mohu ptát. Ale já jsem přece nevěřil, já se jen ptal.

Na tvrzení, že snad něco vlastní, ale ničím není, odpovídal jen třesením a bušícím srdcem.

Kdosi se divil, jak lehce kráčí po cestě věčnosti: řítil se po ní totiž dolů.

Zlu nelze platit na splátky - a stále se o to pokoušíme.

Lze si představit, že Alexandr Veliký přes válečné úspěchy v mládí, přes znamenité vojsko, které vycvičil, přes světoborné síly, jež v sobě cítil, by se zastavil na Hellespontu a nikdy by jej nepřekročil, a to nikoliv ze strachu, nikoliv z nerozhodnosti, nikoliv ze slabosti vůle, nýbrž z pozemské tíhy.

Cesta je nekonečná, nelze zde nic zkrátit, nic přidat, a přesto k ní každý přikládá svůj dětský loket. “Zajisté, i tento loket cesty musíš ještě ujít, o nic nebudeš ukrácen.”

Jen pro naše pojetí času to nazývá posledním soudem, vlastně je to stanné právo.

Nepoměr světa se zdá být pro naši útěchu jen číselný.

Hlavu plnou hnusu a nenávisti sklonit na prsa.

Ohaři si ještě hrají na dvoře, zvěř jim však neujde, jakkoliv se už teď žene lesy.

Směšně ses vystrojit pro tento svět.

Čím více koní zapřáhneš, tím rychleji to jde - totiž nikoliv vyrvat kámen ze základů, což je nemožné, ale přervat řemeny a volně, vesele ujíždět.

Slovo “sein” znamená v němčině obojí: býti i náležeti Jemu.

Měli na vybranou stát se králi nebo královskými posly. Jako děti chtěli být všichni posly. Proto máme samé posly, pádí světem, a protože neexistují žádní králové, předávají si hlášení, jež ztratilo smysl. Rádi by toho ubohého života nechali, ale neodvažují se kvůli služební přísaze.

Věřit v pokrok znamená nevěřit, že již nějaký pokrok nastal. To by jinak nebyla víra.

A. je virtuos a nebe je mu svědkem.

Člověk nemůže žít bez trvalé důvěry v cosi nezničitelného v sobě, přičemž ono nezničitelné i ona důvěra mohou být před ním trvale skryty. Toto utajení se může projevovat i vírou v osobního Boha.

Bylo třeba zprostředkování hada: zlo může člověka svést, ale nemůže se stát člověkem.

V boji mezi tebou a světem dělej sekundanta světu.

Nikoho nesmíme podvést, ani svět o jeho vítězství.

Existuje pouze duchovní svět. Před slabýma očima se zatvrdí, před ještě slabšíma zahrozí pěstmi, před ještě slabšíma se začne stydět a rozdrtí toho, kdo se opovážil naň pohlédnout.

Vše je podvod: hledat nejmenší míru klamů, držet se průměru, usilovat o krajnosti. V prvém případě dobro odvádíme tím, že je chceme získat příliš snadno, zlo, že mu klademe příliš nepříznivé bojové podmínky. V druhém případě dobro podvádíme tím, že o ně neusilujeme ani ve věcech pozemských. V třetím případě dobro podvádíme tím, že se od něho co nejvíc vzdalujeme, zlo, že bychom je rádi vystupňovali do krajnosti a tím snad zbavili moci. Měli bychom tedy dát přednost druhému případu, neboť´dobro podvádíme vždy, ale zlo v tomto případě, jak se aspoň zdá, nikoliv.

Jsou otázky, přes něž bychom se nedostali, kdyby nás od nich příroda neosvobodila.

Pro vše, co je mimo smyslový svět, lze užít jazyka jen náznakově, ale nikdy ani k nejmenšímu srovnání, protože jazyk, podobně jako smyslový svět, hovoří jenom o vlastnictví a jeho vztazích.

Lžeme co nejméně, jen když co nejméně lžeme, nikoliv když k tomu máme co nejméně příležitosti.

Schodiště, které není od kroků notně vyšlapané, je samo o sobě jen kusem nesmyslně sroubeného dříví.

Kdo se odříká světa, musí milovat všechny lidi, neboť se odříká i jejich světa. Začíná proto tušit pravou lidskou podstatu, již nelze než milovat, ovšem jen pokud jsme jí rovni.

Kdo ve světě miluje bližního, nedopouští se více ani méně bezpráví než ten, kdo ve světe miluje sebe. Zbývá už jen otázka, je-li to první možné.

To, že je jenom duchovní svět, nám bere naději a dává jistotu.

Naše umění je oslnění pravdou: světlo na uhýbající, pitvorné tváři je pravdivé, jinak nic.

V zásadě jsme navěky vypuzeni z ráje: vypuzení z ráje je tedy sice nezvratné, život ve světě nevyhnutelný, ale věčnost tohoto procesu (nebo vyjádřeno v čase: věčné opakování procesu) nám přesto dává možnost, abychom nejen stále mohli prodlévat v ráji, ale skutečně tam stále dleli, lhostejno, zda si to zde uvědomujeme nebo ne.

Je svobodným a zajištěným občanem země, neboť je uvázán k řetězu, který je dost dlouhý, aby mu zpřístupnil všechny okrsky země, ale přece pouze tak dlouhý, že ho nic nemůže vytrhnout z hranic země. Zároveň je však také svobodným a zajištěným občanem nebes, neboť je uvázán na podobně vypočtený nebeský řetěz. Chce-li nyní na zem, škrtí ho nebeský obojek, chce-li do nebe, pozemský. A přesto může cokoliv a cítí to: ba dokonce odmítá svést to všecko na chybu při prvním připoutání.

Žene se za skutečnostmi jako začátečník na bruslích, který se nadto ještě učí na zakázaném místě.

Co je radostnějšího než víra v domácího boha!

Teoreticky existuje možnost dokonalého štěstí: věřit v cosi nezničitelného v sobě a neusilovat o ně.

Nezničitelné je jen jedno: každý jednotlivý člověk je nezničitelný a zároveň všichni lidé, odtud naprosto nerozborné spojení lidí.

Jeden a týž člověk mívá poznatky, které, ač naprosto rozdílné, vycházejí z téhož objektu, takže zpětně u jednoho a téhož člověka musíme zase předpokládat rozdílné subjekty.

Žere odpadky z vlastního stolu; tím je sice trochu déle najedený než ostatní, odnaučí se však jíst nahoře na stole: ale to znamená také konec odpadků.

Jestliže to, co se v ráji zničilo, se zničit dalo, pak na tom nezáleželo; jestliže se to však zničit nedalo, pak žijeme v bludné víře.

Zkoušej se na lidstvu. Pochybovače naplňuje pochybnostmi, věřícího vírou.

Ten pocit “zde zakotvím” - a hned kolem sebe cítit vlnivý, nadnášející příval.

Naruby. Číhavě, bázlivě, s nadějí chodí odpověď kolem otázky, zoufale pátrá v její nepřístupné tváři, sleduje ji na nejnesmyslnějších, tj. odpovědi se pokud možno vyhýbajících cestách.

Styk s lidmi svádí k sebepozorování.

Duch se osvobodí, až když přestane být oporou.

Smyslná láska odvádí od nebeské lásky; sama by to nemohla, ale protože má v sobě nevědomky prvek nebeské lásky, daří se jí to.

Pravda je nedělitelná, proto se sama nemůže poznávat; kdo ji chce pozorovat, musí být lží.

Nikdo nemůže chtít něco, co mu nakonec škodí. Jestliže některý člověk přece jen jako by to chtěl - a jeví se to tak skoro vždy - lze to vysvětlit tím, že jakýsi Někdo v člověku něco žádá, co tomu Někomu sice prospívá, ale jinému Někomu, jenž je přizván dílem proto, aby tu věc posoudil, velice škodí. Kdyby se člověk hned zpočátku, nikoliv až při posuzování, postavil na stranu druhého Někoho, první Někdo by zanikl a s ním i to chtění.

Proč naříkáme nad pádem člověka? Kvůli tomu jsme nebyli vyhnáni z ráje, nýbrž kvůli stromu života, abychom z něho nejedli.

Jsme hříšní nejen proto, že jsme jedli ze stromu poznání, ale i proto, že jsme dosud nejedli ze stromu života. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný nezávisle na vině.

Byli jsme stvořeni, abychom žili v ráji, ráj byl určen k tomu, aby nám sloužil. Naše určení se změnilo; nepraví se, že by se změnilo i určení ráje.

Zlo vyjadřuje z lidského vědomí v jistých přechodných situacích. Vlastně nikoliv smyslový svět je pouhým zdáním, ale to zlé v něm, jež se ovšem našim očím jeví jako smyslový svět.

Po pádu člověka jsme si ve schopnosti poznávat dobré a zlé podstatně rovni; přesto právě v tom chceme být jiní než ostatní. Ale teprve za tímto poznáním začínají pravé odlišnosti. Opačné zdání vyplývá z toho: Nikdo se nemůže spokojit pouhým poznáním, nýbrž se musí snažit podle něho jednat. K tomu se mu však nedostalo sil, musí se proto zničit, i když hrozí nebezpečí, že se mu ani pak nedostane potřebných sil, nezbývá mu však nic jiného než tento krajní pokus. (V tom tkví též smysl toho, že jíst ze stromu poznání bylo zakázáno pod hrozbou smrti; snad je to i původní smysl přirozené smrti.) Toho pokusu se ovšem bojí; raději by poznání dobra a zla zrušil (označení “pád člověka” vyplývá z toho strachu); nelze však zrušit, co se stalo, lze to pouze znejasnit. Proto vznikají motivace. Svět je jich plný, ba celý viditelný svět je snad jen motivací člověka, který si chce na chvíli odpočinout. Pokusem zfalšovat fakt poznání, poznání učinit teprve cílem.

Víra jako stínadlo, tak těžká, tak lehká.

Smrt je před námi asi jako ve třídě na stěně obraz Alexandrovy bitvy. Jde o to, abychom ještě v tomto životě svými činy obraz zastínili, či dokonce vymazali.

Člověk má svobodnou vůli, a to trojího druhu: Za prvé byl svobodný, když tento život chtěl; nyní to ovšem nemůže odvolat, neboť není již tím člověkem, který jej tenkráte chtěl, je jím, jen pokud prosazuje svou někdejší vůli tím, že žije. Za druhé je svobodný, protože si může volit způsob a cestu tohoto života. Za třetí je svobodný, protože jako ten, jímž se opět jednou stane, chce projít všemi podmínkami života, a tak dojít k sobě, a to cestou, kterou si může sice zvolit, která je však v každém případě tak labyrintická, že nevynechá ani jediné místečko tohoto života. To je trojí svobodná vůle, zároveň však, protože probíhá současně, je jednolitá a v podstatě natolik jednolitá, že v ní není místa pro vůli, pro svobodnou ani pro nesvobodnou.

Dvě možnosti: stát se nekonečně malým, nebo jím být. To druhé znamená dovršení, tedy nečinnost, to první počátek, tedy čin.

Abychom si špatně nerozuměli: chceme-li něco účinně zničit, musíme to nejdřív velmi pevně uchopit; co se drolí, drolí se, nelze to však zničit.

První modloslužbou byl jistě strach před věcmi, ale s tím souvisel i strach před nutností věcí, a s tím souvisel i strach před odpovědností za věci. Ta odpovědnost se zdála tak obrovská, že se ji nikdo neodvážil přenést na někoho mimo člověka, neboť ani takový prostředník by lidskou odpovědnost ještě dost nezmenšil, výlučný vztah k jediné bytosti by byl ještě příliš poskvrněn odpovědností, proto na každou věc uvalili odpovědnost za sebe samu, ba více, uvalili na věci také ještě poměrnou odpovědnost za člověka.

Už nikdy psychologii!

Dva úkoly na prahu života: svůj okruh stále více omezovat a stále znovu si ověřovat, neschováváš-li se kdesi mimo svůj okruh.

Zlo leží v rukou někdy jako nástroj, chceme-li, můžeme je poznané nebo nepoznané odložit, aniž by se vzpíralo.

Nesdílí s námi radosti vezdejšího života, nýbrž náš strach před vzestupem do vyššího života; nesdílí s námi trýzeň tohoto života, nýbrž to, že pro tento strach trýzníme sami sebe.

Jen zde je utrpení utrpením. Nikoli v tom smyslu, že ti, co zde trpí, by měli být jinde za své utrpení vyvýšeni, nýbrž v tom smyslu, že to, co na tomto světě nazýváme utrpením, v jiném světě, beze změny, oproštěno pouze o svůj protiklad, je blaženstvím.

Představa nekonečné šíře a mnohosti kosmu je výsledkem do krajnosti vystupňované kombinace namáhavého tvoření a svobodného sebeuvědomování.

Oč drtivější než nejneúprosnější přesvědčení o naší nynější hříšnosti je i nejslabší přesvědčení o budoucím věčném ospravedlnění naší časnosti. Jen to, s jakou silou snášíme to druhé přesvědčení, jež ve své ryzosti beze zbytku obsahuje první, je měřítkem víry.

Mnozí se domnívají, že vedle velikého prvotního klamu se pokaždé jen pro ně pořádá zvláštní malý klam, a že tedy když se předvádí na divadle milostný výstup, má herečka kromě prolhaného úsměvu pro milence ještě zvláštní záludný úsměv pro zcela určitého diváka na poslední galerii. To znamená zajít příliš daleko.

Lze vědět o ďábelství, ale nikdy v ně nelze věřit, neboť neexistuje více ďábelství, než je zde.

Hřích přichází vždy zcela otevřeně a lze jej ihned uchopit smysly. Kráčí na svých kořenech a není třeba jej vytrhávat.

Všechno utrpení kolem nás je i naším utrpením. Kristus trpěl pro lidstvo, ale lidstvo musí trpět pro Krista.^[1] Nemáme všichni jedno tělo, zato máme jeden růst, a ten nás provází všemi bolestmi v té či oné podobě. Jako se dítě vyvíjí životními stadii ve starce a k smrti (a každé stadium se zdá předcházejícímu, z žádostivosti nebo ze strachu, nedostižné), zrovna tak se vyvíjíme (neméně hluboko spjati s lidstvem jako sami se sebou) všemi mukami tohoto světa. Pro spravedlnost není v této souvislosti místa, ale také ne pro strach před utrpením nebo pro výklad, který utrpení chápe jako zásluhu.

Můžeš se vyhnout utrpení světa, to je ti ponecháno na vůli a odpovídá to tvé přirozenosti, ale snad právě to vyhýbání je jediným utrpením, které by sis mohl ušetřit.

Svůdnost světa i znamení záruky, že svět je pouhým přechodem, tvoří jednotu. Právem, neboť jen tak nás může svět svádět a odpovídá to pravdě. Potíž je však v tom, že jakmile se světu podaří nás svést, zapomeneme na záruku a tak nás vlastně dobro vláká do zla, pohled ženy do postele.

Pokora umožňuje každému, i osamělému zoufalci, nejsilnější vztah k bližnímu, a to ihned, ovšem jen při naprosté a trvalé pokoře. To proto, že je pravým jazykem modlitby a zároveň adorací a nejpevnějším spojením. Vztah k bližnímu je vztahem modlitby, vztah k sobě vztahem usilování; z modlitby čerpáme sílu k usilování.

Což můžeš znát něco jiného než klam? Až bude jednou klam zničen, nesmíš se ohlédnout, nebo se proměníš v solný sloup.

Všichni jsou k A. velmi přívětivý, asi tak jako se i před dobrými hráči pečlivě střeží výteční biliár, až přijde veliký hráč, důkladně prohlédne stůl, nestrpí předčasnou chybu, ale pak, když sám začne hrát, vyřádí se zcela bezohledně.

“Načež se vrátil ke své práci, jako by se nic nebylo stalo.” To je poznámka, jak ji známe z nepřeberného množství starých příběhů, ačkoliv se snad v žádném nevyskytuje.

“Ne že by se nám nedostávalo víry. Ale již v prosté skutečnosti života se nelze dobrat celé hodnoty víry.” “V tom že je nějaká hodnota víry? Nelze přece nežíti.” “Právě v onom ‚nelze přece‘ tkví šílená síla víry; tímto záporem nabývá podoby.”

Není třeba, abys vycházel z domu. Zůstaň u stolu a naslouchej. Vlastně ani nenaslouchej, jenom čekej. Vlastně ani nečekej, buď zcela tichý a sám. Svět se ti nabídne, abys ho odhalil, nemůže jinak, uchvácen se bude před tebou vinout.