Franz Kafka

VENKOVSKÝ LÉKAŘ
(Drobné povídky otci)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Venkovský lékař

Byl jsem ve velikých nesnázích: měl jsem před sebou naléhavou cestu; těžce nemocný člověk na mne čekal ve vsi vzdálené deset mil; prudká sněhová vánice vyplňovala daleký prostor mezi mnou a jím; vůz jsem měl, lehký, s velkými koly, zrovna takový, jaký se hodí pro naše venkovské cesty; zabalen do kožichu, s brašnou na nástroje v ruce stál jsem už na dvoře přichystán na cestu; avšak kůň chyběl, kůň. Můj vlastní kůň zdechl na dnešek v noci zmožen touto ledovou zimou; má služebná běhala teď po vsi, aby nějakého koně vypůjčila; bylo to však beznadějné, věděl jsem to, a zbytečně jsem tu postával čím dál více zasypán sněhem, čím dál nehybnější. Děvče se objevilo u vrat, samotné, mávalo svítilnou; ovšem, kdo by teď půjčil koně k takové jízdě? Ještě jednou jsem přešel dvůr; nepřipadal jsem na žádnou možnost; z roztržitosti, celý ztrápený jsem kopl do ztrouchnivělých dveří prasečího chlívku, který se už léta nepoužíval. Otevřely se a kývaly se ve stěžejích sem tam. Zevnitř zavanulo teplo a pach jako od koní. Na provaze se tam houpala matná stájová svítilna. Jakýsi muž přikrčený v nízké boudě ukázal upřímnou modrookou tvář. "Mám zapřáhnout?" zeptal se vylézaje po čtyřech ven. Nevěděl jsem, co říci, a jen jsem se sehnul, abych se podíval, co v tom chlévě ještě je. Služebná stála vedle mne. "Člověk neví, co ve vlastním domě chová," řekla a oba jsme se rozesmáli. "Hej, bratře, hej, sestro!" zvolal čeledín a otvorem dveří se pouze mocnými obraty trupu sunuli jeden za druhým dva koně, mohutná zvířata silných boků, s nohama přitisknutýma k tělu, klopíce pěkně utvářené hlavy jak velbloudi, a docela zaplnili otvor. Ihned však stáli zpříma na vysokých nohou, z těl jim stoupala hustá pára. "Pomoz mu," řekl jsem a ochotné děvče spěchalo k čeledínovi s postrojem od vozu. Ale jen k němu došla, obejme ji čeledín a přitiskne svůj obličej na její. Dívka vykřikne a uteče se ke mně; červeně se jí zaťaly dvě řady zubů do tváře. "Ty hovado," křičím zuřivě, "chceš bičem?", ale hned si vzpomenu, že je zde cizí; že nevím, odkud se vzal, a že mi dobrovolně pomáhá, když ostatní odpírají. Jako by znal mé myšlenky, nehněvá se, že mu vyhrožuji, nýbrž dál se zabývá koňmi a jen se po mně jednou obrátí. "Nasedněte," řekne pak a opravdu: vše je připraveno. S tak krásným spřežením jsem dosud nejel, to vidím, nasedám tedy s radostí. "Ale kočírovat budu já, ty neznáš cestu," říkám. "Jistěže," říká on, "já vůbec nepojedu, zůstanu s Růženou." "Ne," křičí Růžena a utíká do domu, správně tušíc, že její osud je zpečetěn. Slyším, jak s řinčením připíná řetěz u dveří; slyším zapadnout zámek; vidím, jak mimo to zháší světlo v chodbě a letíc dál i ve všech světnicích, aby nebyla k nalezení. "Pojedeš se mnou," říkám čeledínovi, "nebo z jízdy nebude nic, i když je velmi naléhavá. Ani mě nenapadne, abych ti za jízdu platil tím děvčetem." "Hybaj!?" řekne on; tleskne, vůz vyrazí, jako když proud uchvátí kus dřeva; ještě zaslechnu, jak dveře mého domu praskají a tříští se (...)

(......)