Eva Kantůrková

PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

MAJKA

Přivítala mě na cele se samozřejmostí domácího člověka, veselá a pěkná černovlasá dívka, trochu tlustá, ale hbitá, a ani nijak zvlášť zesměšněná tepláky dvakrát tak širokými, než byla sama. Ukázala mi, jak se stele, a ob dva dny za mě uklízela, i když jsem jí to vymlouvala. Byla spontánně mazlivá a trochu úlisná, adoptované cikánské dítě, její adoptivní otec byl v důchodu a předtím pracoval celý život jako řadový policista, matka byla úřednicí lidosprávy. Na předměstí Prahy, kam přišli odněkud z venkova, měli rodinný domek s králíky a se zahrádkou. Majka byla chytrá dívka, taktak že nevystudovala střední zemědělskou školu, měla krásný rukopis a dovedla se spolehlivě písemně vyjadřovat. Ráda četla nahlas svoje výtvory, většinou motáky mužům, a z dopisů i knih si vypisovala citáty, hlavně verše, měla ve skříňce svou malou soukromou knihovničku, na niž byla nemálo pyšná. Celé dny kreslila nebo něco psala, opisovala své poklady i několikrát a ráda je rozdávala, a měla tedy k hlavní starosti, k té totiž, jak si opatřit cigarety, ještě starosti další, jak si opatřit papír. Popsala veškerý toaletní papír, který se dostal na celu a loudila na chodbařkách sáčky od vložek. Kdykoli jsem jí dala obal od dopisních papírů – v tom jsme se podobaly, já taky na cele pořád psala a dopisních papírů jsem spotřebovala nespočet –, popsala ho do posledního místečka. Majka psala natolik ráda, že jsem si asi po třech dnech všimla, jak odevzdává při ranním raportu referentovi „úřední dopis“, obálka ale byla bez adresáta. Času na napsání úředního sdělení měla dost, byla jsem celé dny na výsleších; a Majka se pak na mě mile usmívala a ujišťovala mě, že teď už půjdu brzy domů. To by mě bývalo skutečně zajímalo, co zrovna ona o mně napsala. Ve vězení se brzy naučíte, že nic a nikdo se tu nemá posuzovat překotně; pravda musí být zakrývána, ať jsou pro to důvody dobré nebo špatné. Majka vyhověla „úřednímu“ přání, a současně v sobě měla vyvinutou přirozenou solidárnost, vlastnost, která všem kriminálním vězňům není dostupná. Nebyla stíhána poprvé, předtím byla jako neplnoletá potrestána pobytem v nápravném zařízení pro mladistvé, vězení už pro ni bylo přirozený svět: necítila se tu prodaná, dovedla se bránit vězňům i věznitelům, vedla tu svůj drobný a vyšinutý existenční zápas se znalostí místních zvyklostí a pravidel. A já, když mi selhalo zdraví, mohla děkovat osudu za to, že jsem byla na cele právě s ní. Bušila a kopala do kovových dveří a přiměla i okolní cely, aby bušily a volaly s ní, dokud ke mně strážní služba nepřivedla lékaře. Stalo se to v sobotu odpoledne a dostat v tuto dobu doktora na celu, to už byl výkon.

Adoptivní rodiče si Majku vzali z dětského domova ve velmi raném věku, dlouho nevěděla, že to nejsou rodiče vlastní, byla to učenlivá holčička, hezká a se sklonem vyhovět, zalíbit se; v době dospívání ji však přepadla touha najít rodiče pokrevní. A tehdy začal, aspoň tak to ohodnotila Majčina adoptivní matka v káravém dopise, Majčin pád. Snad že se to událo v nejméně vhodném, přecitlivělém věku na rozhraní dětství a dospívání, kdy se mládí bouří proti autoritám, snad že skutečně existuje něco jako volání krve, když našla svou původní rodinu v cikánské kolonii na Kladně, dala se Majka oslnit volností života a hned se taky na místě zamilovala. Nechala školy a odešla z domova, žila, jak se dalo. Její milý, u něhož bydlela, vykrádal obchodní domy. Majka s obdivem vypravovala, jak se vracel domů s taškami plnými svetříků; jednou jí přinesl domů „celý kožich“. S milým patřili do party, která přepadala a okrádala muže na ulicích nebo ve vinárnách, Majka dělala volavku. Zatkli je na nádraží Praha-střed, její milý už nestačil odhodit ukradené věci, a usvědčili je.

Adoptivní rodina, zejména matka, Majku vytrvale a pilně vedla k respektování snad bych ani neřekla morálky, spíš společenských úzů a pravidel. Majčina matka, podle dlouhého dopisu, který dceři po jejím zatčení napsala, ale i podle Majčiných obdivných líčení, musela být žena s pevným smyslem pro povinnost, neopustila nevděčnou dívku ani ve vězení a i na dálku uplatňovala svou trochu suchou a bez fantazie, ale rozhodně upřímně míněnou úlohu vychovatelky. To na ní Majka nejvíc obdivovala. „Rozumíte tomu? Ona se na mě nevykašlala! A já bych se jí vůbec nedivila.“ Avšak kdyby se ta odpovědná žena sebevíc namáhala vštípit Majčině duši, aby rozlišovala mezi dobrem a zlem, ba dokonce i kdyby Majku milovala jako dítě vlastní a silou té lásky by si dívku pevně připoutala, nemohlo se jí to podařit. Duše není jen zanícení, opojení světem, duše je taky svědomí, na to je možná duše člověku nejvíc zapotřebí, na ono odzrcadlování světa a našich skutků v něm, odzrcadlování, jehož smyslu ani nemusíme kloudně rozumět, může nám zůstat tajemstvím, ale bez něhož duše nezáří plným světlem, a mně se několikrát zazdálo, že Majka svědomí nemá. Žila povrchem, kůží, vůči představě dobra a zla zhola neutrální. Lehce plula na skutcích bez volby a vážení a teprve z následků se buď radovala, nebo nad nimi plakala či se pro ně zlobila; to rozlišovala dobře, příjemné následky svých skutků od následků nepříjemných. „A Majko, až vyjdeš ven, dokážeš do tý party nejít? Nevrátíš se radši domů?“ Ani mi nemusela odpovídat. Usmála se mlčky a bezmocně pokrčila rameny. „Já vím, že to není správný, ale když tamto je lepší.“

Těžko označovat hodnotami naší kultury někoho, ke komu se tato kulturnost dostala a do koho pronikala jen jako slovní výbava. Majka „ví“, ale Majka tak necítí. Uměla velice pohotově – a ráda!, řekla bych s rozkoší! – zacházet se slovy jako je věrnost, čest, láska, poctivost, lež, pravda, slovník její matky byl asi těchto slov plný a Majka při jejich užití dokonce trochu měnila artikulaci na důkaz, že je si vědoma jejich hodnoty a významu. Ve skutečnosti by ji ani nenapadlo se některým z těch pojmů řídit, měla je dokonale odtrženy od reality. Možnost, že by se někdo skutečně mohl snažit nelhat, nelhat jen tak, bez účelu, jen pro samu věc být pravdivý, by ji upřímně rozesmála. Ona nelhala vždycky; ona mluvila pravdu, když jí to bylo nějak užitečné. Těch vznešených slov ale užívala pilně, její chytrá, vnímavá hlavička postřehla, že i těmito vnějšími znameními, „láskou“, „věrností“, „ctí“ atd., stejně tak jako pěkným rukopisem nebo zdvořilým vystupováním se z cikánství pozvedá do výhodných rovin. Nikoli mezi „bílé“, o to vůbec nestála, ale právě na ono asimilační rozhraní mezi bílými a barevnými, tam, kde by mohla užívat výhod obou prostředí. Tak taky o adoptivní matce, která ji „vychovala“, mluvila Majka jenom hezky. Matčin káravý dopis měla uložen ve skřínce s ostatními svými poklady, vedle citátů a básniček vypsaných z knih a novin. Byla to její malá bible, uchylovala se k němu ve svátečních chvílích, a taky znamenal její zvýjimečnění: kdo se mohl pochlubit tak mravoličným psaním! Mně četla Majka dvakrát o tom, jak hluboko klesla a jak je zlotřilá, dojímala se matčinými výtkami, radami a zapřísaháními, byla to její ozdoba mravností a zdobila se jí stejně tak, jako prstýnkem z nití. Sotva by ale začalo jít o reálnou stránku vztahů, měla Majka k matce daleko prostší prosby: aby jí poslala balíček s cigaretami a poukázala peníze na nákupy. „Vy se asi taky zlobíte, že jsem nenapravitelná.“ Slovo nenapravitelná řekla přitom s vnitřním zalíbením, sebeobdivem, že je zná a dobře používá. Dovedla jsem si představit, že, uchována pouze pro matčino prostředí, zvládla by Majka lehce školu i zaměstnání a posléze i nějaké nudné manželství, a velké pojmy by jí beztak zůstaly jen vnější okrasou.

Její případ vedl starší vyšetřovatel, podle řeči postrach mladých pražských zlodějíčků; znal se ze služby s Majčiným adoptivním otcem a prošel mu rukama i první Majčin případ. A možná tento přísný muž Majce tehdy pomohl k nižšímu trestu, když tak pěkně plakala a slibovala, že se polepší. Když ji k němu přivedli teď podruhé, čekala na ni v jeho kanceláři i její matka; a oba přiměli dívku, ale ne násilím, nátlakem, naopak, právě onou Majčinou výjimečností spočívající v bílých adoptivních rodičích, majících známosti dokonce i na policii, že pověděla, co ani policie nevěděla. Majčin milý, ve stylu svého „lepšího“ vychování ho nazývala můj snoubenec, byl umístěn v cele na druhé straně dvora a skrze mříže a sítě mohli navzájem zahlédnout své siluety; a rukama prostrčenýma škvírou v síti si prstovou abecedou celé hodiny vysvětlovali, jak velice se na něm Majka provinila. V matčině přítomnosti Majka doznala před vyšetřovatelem i jejich husarský kousek, neobvyklý případ, jímž se trochu chvástala. „Paní Evičko, to vám musím vypravovat.“

Vidím ji ve vzpomínce zřetelně, velké tmavé oči, jež ale vypadají víc jihoevropsky než cikánsky, krátce zastřižené vlasy, pěkně vlnité, silné nohy po turecku zkřížené pod tělem, oblečena v oranžové plátno, kalhoty s pánským střihem vepředu; stalo se nestalo, k recidivistům patří historky jejich zločinů stejně jako k myslivci jeho latina, tak ale Majka zas zkušená nebyla, tato historka mohla být pravdivá. Někde mezi Prašnou bránou a Hybernskou ulicí, dost pozdě v noci, nalákala Majka kořena, aby se s ní šel pobavit, ona ví a ukáže mu, kam v Praze nejlíp jít. (Já to teď taky vím, je celý seznam vináren a kaváren, kam bych doporučila nejít.) Byl to starší muž asi z venkova, prkenici nabitou, ideální typ. O Majčině slušnosti nezapochyboval, na bílou dívku byla sice dost tmavá, ale na cikánku zas příliš dobře vládla češtinou, optal se, jestli náhodou není Řekyně, Majka přikývla a on s ní důvěřivě šel. Za Obecním domem, ve stínu obchodního domu Kotva, se na muže vrhli Majčini kamarádi, zbili ho a svlékli do naha, obrali ho o všechno, i o šaty, a utekli. Muž tam zůstal ležet v šoku, Majku to poplašilo, chtěla se přesvědčit, není-li mrtvý a vrátila se; muž už na místě nebyl. To byla ona záhada případu: kdo se tak rychle postaral o muže nahého, vyděšeného a z vyděšení podělaného? A to zas byla pikantnost případu: přepadenému hrůzou povolil svěrač. „Strašně smrděl,“ řekla Majka, „šaty jsme museli hodit do popelnice.“ Záhada se vystupňovala, když se Majka u vyšetřovatele dozvěděla, že postižený člověk přepadení nehlásil.

V dosahu snoubencových očí pilným psaním smazávala vinu a zamazávala matčin vliv (doznání před soudem odvolala jako výmysl), posílala milému i dopisy přes vězeňskou cenzuru, jistě plné slov jako láska, věrnost, spolehlivost, ale nebyla to Majka, aby svého vřele a až do smrti milovaného snoubence, svou zkázu, jak mládence nazývala adoptivní matka, současně nepodváděla. Ve vězení se milostné styky mezi muži a ženami omezují na dopisování, mluvu či pokřikování, nejodvážnější ženy se na dvoře o vycházkách mohly pro své miláčky vyhlížející z oken cel svléknout do naha; pro jedno takové milostné extempore jsme všechny za trest musely ve žhavém létě chodit na vycházky nejen v košili, ale i v teplákových bundách, přisprostlý puritanismus vězeňských strážců šel do takových detailů, že mladý předvaděč, vodící mě na výslechy napříč celou věznicí, mě napomenul, když jsem vyšla z cely s vyhrnutými rukávy. I Majčin miláček o nahotu žadonil, Majka se vymluvila na počestnost. „Jak bych se ti pak mohla podívat do očí,“ napsala mu pateticky, a smála se přitom. Pak byla ještě na oddělení dívka, o níž pověst šířila, že se stačila s vězněm-kuchařem pomilovat ve výtahu vezoucím obědy z přízemí do prvního poschodí, nikdo tomu ale valně nevěřil; zato byla pravda, že o nočních službách si strážní vybírali na celách zvlášť hezké dívky, vodili si je do volných cel a platili jim cigaretami, to ale nebyly styky milostné, to bylo holé řemeslo a obchod. A právě proto, takto omezená, láska mezi vězni divoce bujela. V sousední cele byla dívka Veronika, měli oba s milým, s nímž ji současně zavřeli, okna do dvora, a denně ráno hned po probuzení, jak to vyžadoval milostný rituál, Veronika vylezla nahoru na okno a zakřičela: „Zdeněčku, miláčku, lásko moje jediná, dobrý ráno, miluju tě, jak si se vyspal.“

Nikdy jsme neslyšely, že by Zdeněček odpověděl, spíš se povídalo, že si dopisuje s Veroničinou sokyní, zato Veroniku denně znectil zuřivý neruda. Veronika měla nepříjemně pisklavý hlas, pištěla jím ranní pozdrav tak hlasitě, že téměř nebylo rozumět slovům, a ječivý křik takhle poránu, kdy by se člověk nejradši otočil a spal dál, nutně provokoval. Neruda Veronice vylál výrazy, jež tu nelze reprodukovat, Veronika pak pisklákem zneuctila nerudu, a když se špatně vyspalo víc mužů, přidali se k hádce a dvůr jen duněl potlačenou vášní. To už byla na cele Helga, ta si pokaždé, když Veronika odkřičela své, stoupla pod okno a napjatě a vesele čekávala na křik nerudův. Malá vězeňská divadýlka, ráno by nebylo celé, kdyby se neruda neozval.

Majka taky prováděla milostný ranní rituál, po postelích vyšplhala na okno a křičela svůj pozdrav; usazená však na dvou koních, ustavičně klopýtala o nějakou překážku. Ti její dva koně byli láska a zisk. Snoubenec na protilehlé straně dvora byla láska, vekslák Piérre v cele o dvě patra nad námi byl zisk. Ziskem by byl Majce každý muž, jenž by byl dostupný, přístupný a s přísunem cigaret. Být snoubenec dostupný, přístupný a s přísunem cigaret, měla by Majka po potížích. Takto si s láskou potichu vysvětlovala rukama svou zradu, v hlasitém ranním rituálu zdravila Piérra, doufajíc přitom stejně tiše, jako si s ním psala, že snoubenec na druhé straně dvora její hlas mezi ostatními nepozná. S vekslákem si Majka též povídala do záchodu, což taky byl pouze výraz vekslákovy dostupnosti, nikoli šíře Majčina zájmu. Do záchodu jen žertovala a hádala se, vlastní milostnost svěřovala intimnějším dopisům. Těm předlouhým psaním, psaným na sáčcích od vložek a na obalech od dopisních papírů. A láska v nich byla popisovaná jako nehynoucí, věčná, věrná, obětavá, oddaná, smyslná, čistá jak tůň, jakákoli, jen aby byla přesně taková, za jakou pošle Piérre tabák. Ach Piérre. Byl tak mužsky sebevědomý, a bystrá Majka si odpočítala kotce na dvoře podle pořadí cel, v jakém jsou voděny na vycházku, a zhrozená nám z okna dolů líčila; vekslák má snad elefantiasis, protože takřka nemůže chodit na sloupovitých nohách. Piérra, po matce prý Francouze a po otci Maďara, opustila žena a nechala mu holčičku, Piérre o tom cituplně psal a Majka na slibech, jak se, protože vyjde z vězení dřív, o dítě postará, rozvinula celé strategické tabákové tažení. Abychom ale nebyli nespravedliví: Majka musela i pro užitkového miláčka riskovat, přinejmenším trest samovazby v odporné špinavé díře v suterénu vězení s poloviční dávkou jídla, když ji při telefonování nebo při dopisování chytnou; a mužům ve slovních hrách ubíhal den a neumrtvovala je nuda.

„Telefon“ mi prvně popsal přítel, který se pro neoficiální postoje dostal do Ruzyně počátkem sedmdesátých let, a já byla konsternovaná: „Cože? Mluvit do záchodového odpadu?“ Oh! Nejen mluvit! K záchodu se musí pěkně přikleknout, když se předtím vyšplíchala voda ze sifonu, aby bylo odpadovou rourou slyšet. Majka měla od vyšplichování vody nehty odřené až na kůži (z okna se co chvíli ozvalo: „Majko, vypláchni! Libuško, vypláchni!“, což znamenalo: vyšplíchej vodu ze sifonu, abychom mohli mluvit) a od plynů stoupajících z kanálu měla oči zanícené a na čele vyrážku. Lákala i mě, abych se taky s někým seznámila, dokonce se mi zazdálo, že bylo jednou z jejích úloh přimět mě k tomuhle způsobu komunikace, a vyšetřovatelské terno, kdyby mě chytili na všech čtyřech s hlavou v odpadu tureckého zařízení, ke mně doléhalo jen vzdáleně; mluvení do záchodu mi přímo zosobňovalo vězeňské inferno. Přitom měl telefon i pro mě velkou výhodu, dívky se aspoň donutily záchod pořádně umývat. Při vší ošklivosti jsem však musela uznat, že pro ty milé dívky musí být telefonování denním chlebem, a to doslova, protože jak si má žena vydělat na muži, když jsou ve vězení? Řečí! Řeč je bezprostřední, přímo komunikativní, řeč provokuje řeč. Majka sice raději psala, ale jiné dívky psaní tak dobře neovládaly jako ona. Na vedlejší cele, jejíž telefonáty k nám odkrytým odpadem doléhaly, dívka ve svém řemesle velice talentovaná postačila líčením průběhu milostných rozkoší uspokojit šest mužských cel nad námi a vyvolat žárlivost na dvou ženských celách v sousedství. Všichni zmlkali, když ona začala mluvit. Vězeňská podoba hromadného sexu, podoba dost smutná. Některá holka ale byla do záchodu tak sprostá, že muži honem splachovali a plnili sifony, aby jí vzali hlas.

Piérre si taky raději dopisoval, „on je vedlejším povoláním spisovatel,“ řekla Majka; vekslák-spisovatel povětšinou popisoval svoje erotické sny, byla to taková neuměle sepsaná nedospělá pornografie; Majka se Piérrovým spisovatelstvím pyšnila. Dopis se musel hned zničit, aby ho strážní při filcunku nenašli, Majka si Piérrova psaní alespoň na noc kladla pod polštář. Nejzdařilejší věty si opisovala. Dopisy se doručovaly „koňováním“, druhou hlavní formou dostupnosti člověka k člověku. „Kůň“ byla zásilka přivázaná na niti. Dopis (nebo taky jídlo, cigarety) se stočil do válečku a převázal gumičkou, prostrčil mříží a dírou v síti, k tomu účelu zhotovenou; naše síť nezaplňovala celý okenní otvor, mezi dolní stěnou a sítí Majka volně prostrčila ruku. Shora zatím spustili nit s jejich koněm, šlo o to, houpající se zásilku před oknem chytit a přitáhnout si ji, odvázat ji, přivázat zásilku vlastní a křiknout: „Hotovo! Táhni, jedeme!“ Vtipnější dívky vykřikovaly vesele: „Á na koňééééé!“ Při chytání koně a uvazování koně vlastního vždy jeden z cely musel hlídat u dveří a při sebemenším zvuku z chodby varoval: „Ara! Ara! Bengo!“ Pozor, dozorce. Celá operace proběhla velice rychle a za úžasného vzrušení; „dělej, dělej“, klepala se Majka strachy u dveří a Libuška se vztekala, že nemůže rozvázat zašmodrchaný provázek. Někdy to vypadalo, že vzrušující okamžiky vydají za víc než za získaný tabák.

Zásilky se koňováním doručovaly přes mnoho pater, dokonce i do oken vedlejších a do cel daleko do stran. Kůň poslaný do strany byl houpací neboli na houpačku: házel se horem a ve vedlejším okně jej museli chytnout; když bylo okno dál a níž, kůň se silně rozhoupal, až byl zahlédnutelný a zachytitelný v příslušném okně. Koňování je umění; nit se musí dostatečně zatížit, obvykle ponožkou naplněnou pískem, který dávali do cel na umývání záchodu; mnoho nás chodilo bez ponožek, protože leckterý kůň uvízl za drát hromosvodu, za mříž, utrhl se a spadl dolů; cestou na vycházku jsme podle stěny vídaly na betonové zemi i ve výši stěn mnoho těchto nezdarů, ponožek byla veliká spotřeba; při výměně prádla bylo nutno předstírat, že špinavý pár už byl vrácen a vyfasovat čistý. Uměním taky bylo skrýt na cele prostředek, jímž se kůň chytá a přitahuje, „Jezdce“. Při denních prohlídkách byly kontrolovány nohy židlí, dřevěná obložení oken, podložky pod matracemi na postelích, z těch se udělá jezdec nejsnáz, jsou z papundeklu a správně ulomený kus se dobře hodí. Majka si dělala jezdce z novin, muselo to být Rudé právo, protože má velký formát; po použití se novinový jezdec narovnal a byl tak nejlépe skryt. Boj o koně a o koňování je jedním z předních zápasů mezi vězni a strážnými, za dveřmi stále číhalo ostražité oko a věta: „Dejte sem toho koně,“ věta mařící všechnu námahu i budoucí potěšení ze zasloužené cigarety. Koňování patří do způsobů života vězňů, je to projev jejich vynalézavosti a sklonu ke svobodě; lidi jím dosahují doteku s lidmi a ještě při tom zažijí hodně legrace a vzrušení. Někdy koně zahlédl strážný z protější budovy anebo zdola z obchůzkového chodníku, ale než doběhl do provinivší se cely, kůň byl uklizený. Stalo se, že strážný zahlédl koně pozdě večer, celu měl přesně vytipovanou, řval: „Nedělejte ze mě vola!“, dal zpřevracet celu, ale nenašel nic; zatímco utíkal nahoru po schodech a klusal chodbou, dívky přehodily koně do vedlejší cely. Část vězeňských oken je pozorovatelná z paneláků, kde bydlí rodiny žalářníků, a jejich děti často křičí: „Tati! Tati! Támhle koňujou!“ A pilný chlapec, synek po tatínkovi, si zapisuje číslo cely, které je napsané na vnější stěně budovy. Můj vyšetřovatel taky občas přerušil výslech a se zájmem pozoroval, jak na protější budově vypadl z okna kůň, snesl se jako pták o tři patra níž a bez hlesu a rychle zmizel za mříží. I Majku takhle chytili. Strážný uviděl koně vznášet se nad naším oknem až z protější budovy a byl to kůň tak veliký, že mu stálo za to oběhnout dvě třetiny půdorysného obdélníku věznice; kůň nesl knihu, Piérrův dar, strážný knihu našel, ale neuvěřil kultivujícímu poslání motáku a ve zlosti, že se Majka tak nejapné vymlouvá, ji poslal do díry.

Vězeňské dopisování je fenomén stojící za zkoumání; kdyby tak správcové věznic všechno to, co dají zabavit a zničit, raději dali prostudovat psychologům! V dopisech je minimálně obsaženo domlouvání kompliců, kvůli němuž je ta korespondence pronásledovaná, dopisy donekonečna obměňují to jediné téma: „Miluji tě!“ Kdo nemá vlastní invenci, opisuje dopisy cizí, v dopisech jsou i verše a některé byly tak bohatě a výmluvně ilustrované, že už ten fakt sám, vynaložit čas a um na něco, co nejspíš propadne zničení, dosvědčuje zrůdnost celodenního uzavření lidí za dveře bez klik. Vynalézavost vězňů čelila i ničení těch výtvorů, dopisy simulovaly formu předepsaného tvaru a s domácí adresou odesilatele a vězeňskou adresou příjemce podvrhovaly i značku cenzora. Motáky, neboli ferbly, byly přísně trestány, a přece zůstávaly nejkrásnější příjemcovou i odesilatelovou potěchou. Spala vedle mě asi týden žena už čtyřicetiletá, dopisovala si s mužem, jehož nikdy neviděla, jen několikrát uslyšela jeho hlas v záchodovém odpadu. V době, kdy já se s ní setkala, byl už odsouzen a převezen z Ruzyně do „výkonu trestu“, a ona žena denně po večerce konala následující obřad: vyndala dopisy z úkrytu ve skřínce, sundala z nich gumičku, lehla si na rozestlanou postel na břicho, abychom jí do papírů neviděly, a rozkládala na polštář jeden dopis po druhém, musela je už znát zpaměti, ale přeříkávala si je polohlasem, vždy znova dojatá a nacházející v nich povznesení. A byla to ženská sprostá, okradla nás na cele, což je mezi vězni nejhorší provinění, doma dělala domovnici a vyprávěla, jak vyháněla děti ze dvora, protože si tam chtěly hrát, lhala, jen pusu otevřela, do zlodějny, taky tak sprosté a primitivní, jako byla sama, zatáhla i svého nedospělého syna, kterého se ale pak u výslechu jako nezvedeného zřekla, a vrcholem jejího sprostého pojetí světa byl vztah k matce: maminka byla už senilní, ona ji zavírala v jejím bytě v jediné místnosti, z níž odstranila koberec, záclony i vše čalouněné, maminka bydlela jen na dřevě a na linoleu, aby nic nepokálela; když mou sousedku zavřeli a dcera jí napsala, že babičku až po čtyřech dnech, kdy s ní v holé místnosti byl zavřen i její pes, osvobodil strýc, ta žena vzteky napsala dceři rozčilený dopis, aby hned strýci, tedy jejímu bratrovi, odebrala klíč od babiččina bytu, protože strejčkovi nejde o nic jiného, než se bytu zmocnit; a před námi si pochvalovala prozíravost, že matčin byt oholila. „Umíte si představit, jak by ty pěkné věci vypadaly za čtyři dny?“ A tohoto tvora, sprostého na všechny strany, dopisy upřímně rozněžňovaly, jejich autora nazývala „můj Zdeněček“, těžko mohla věřit, že se někdy sejdou, útěchu hledala ne v tom vztahu, ale v tom slovu a ve Zdeněčkových kresbách. Síla psaného může být obrovská.

Prstová abeceda, vytleskávaná morseovka, morseovka vyťukávaná do rour ústředního topení, telefon, koňování, bušení do podlahy, mnoho forem náhradní mluvy; nemít Majka v okolních celách nepřítelkyně, žila by si v lásce i v blahobytu. Ve vězení však se vede o muže boj o to záludnější, že je tak riskantní a obtížné stýkat se s nimi. Která uslyšela Majku vyznávat city do záchodu, ta o tom prsty dopsala snoubenci; a která uměla číst snoubencovo dopisování, ta o něm napsala koněm Piérrovi. Ženské cely se vyžívaly v takových intrikách, kratší i delší romány lásky byly provázeny komplikacemi žárlivosti a ztrát; řev, pláč, hádky, osočování vybuchovaly co chvíli z oken a zaplňovaly prostor nad betonovým dvorem, ten prostor vyhraničený pásmy zamřížovaných oken, podivnou citovou vibrací. Věznice jako by se nadouvala potlačovanou vášní! Lhaní, přemlouvání, namlouvání, vysvětlování, ujišťování a slibování živilo lásku i žárlivost, ty přemožitele smrtelné vězeňské nudy. Oh, Majku nepřítelkyně mockrát znectily. Majka se kroutila mezi dvěma ohni jak štír, hned svým mužům nadávala, hned se jim vemlouvala, hned je ujišťovala láskou, hned jim vyhrožovala rozchodem, a často plakala. Snoubenec si začal dopisovat prstovou abecedou s dívkou odvedle, toho žalu, když četla písmena, jež nepatřila jí. Na protest proti zradě tak viditelné si Majka dala ostříhat dlouhé vlasy, které se mu tolik líbily. A vlasy nebyla jediná fyzická oběť lásce; Majka byla sice pohyblivá, míhala se nahoru dolů po třech na sebe postavených postelích jak veverka, ale byla těžká, ve vězení ztloustla, a tak když se ozvalo výstražné „Ara! Ara! Bengo!“, padla dolů jako hruška. Jednou si natloukla stehno, modřina nezmizela, vypadala jako od poraněné žíly; pak si roztrhla chodidlo o kovový výstupek postele; potřetí si narazila ledvinu a močila krev. A protože ji občas na okně chytili, měla za trest zastaven příjem balíčků i nákupy. A to byl jen další důvod k horečné korespondenci. Tabák! Ve vězení se to, co nemáte, lehce stává posedlostí. Když dostaly hrst tabáku, a když Piérre měl, tak neškudlil, otrhaly okraje novin, ubalily si tlusté cigarety a – nohy na stůl! – vykuřovaly, dokud bylo co. Nabízela jsem jim, já nekuřák, mající jen pochopení pro tu vášeň, ale neprožívající její slasti a strasti, že část tabáku schovám na horší časy, ale ne: síla prožitku je v jeho úplnosti. A pak zas nebylo co kouřit, pohádaly se, která vykouřila větší díl, i se popraly; a zas žadonily nahoru. Tak se láska mísila s tabákem; jednou Piérre, zrovna zchudlý, protože službu neměl strážný, který mu nosil cigarety, poslal aspoň tabákové klacky. Proklely ho do horoucích pekel: mít něco, co voní jako tabák, ale co nehoří! Já, která vůbec dávala jen technické rady, jim poradila tabák žvýkat; tak silná zas ta vůně nebyla. Tak jsme se pokusily klacky drtit a nedovedete si představit, jak těžké je roztlouct je kovovou nohou stoličky, aby aspoň doutnaly.