Jack Kerouac
překlad: Josef Rauvolf

DHARMOVÍ TULÁCI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Nastala chvíle našeho velkýho horskýho výstupu. Pozdě odpoledne se pro mě stavil na kole Japhy. Vytáhli jsme Alvahův batoh a dali ho do košíku na kole. Vyndal jsem ponožky a svetry. Neměl jsem ale horolezecký boty a jediný, co se dalo použít, byly Japhyho tenisky, sice starý, ale pevný. Moje boty byly moc měkký a rozervaný. "Tohle bude asi lepší, Rayi, v teniskách máš lehký nohy a můžeš bez potíží skákat z jednoho balvanu na druhej. Boty si samozřejmě občas prohodíme, takže to zvládnem."

"A co jídlo? Co bereš s sebou?"

"Ještě než se budem bavit o jídle, Raaayi" (někdy mě oslovoval křestním jménem, a pokaždý to bylo hodně protáhlý a smutný, "Raaayi," jako kdyby si dělal starosti, jestli mi něco nechybí), "vzal jsem ti spacák, není to sice žádný prachový kachní peří jako ten můj a taky je trochu těžší, ale když si necháš šaty a rozděláme velkej oheň, tak ti tam v něm bude fajn."

"V šatech, to jo, ale na co ten velkej oheň, vždyť je teprv říjen."

"Jo, ale v řijnu je tam pod nulou, Raaayi," vysvětloval smutně.

"V noci?"

"Jo, v noci a ve dne je tam fakt teplo a příjemně. Víš o tom, že starej John Muir chodíval do těch hor, co taky polezeme, jenom ve starým vojenským kabátu, ve kterým i spal, a k jídlu měl jenom papírovej pytel plnej uschlýho chleba, a když se chtěl najíst, tak jenom ten starej chleba namočil do vody, a takhle se tam toulal celý měsíce, než si zase vyšlápnul zpátky do města."

"Sakra, to teda musel bejt pěknej drsňák."

"Takže pokud jde o jídlo, šel jsem do Market Street na trh v Crystal Palace a koupil jsem tam moje oblíbený sušený vločky, jmenuje se to bulgur, a je to druh bulharský drcený neloupaný pšenice, a do toho ještě přidám kusy špeku, malý špalíky, a Morley a my dva, všichni tři, z toho budeme mít parádní večeři. Vezmu taky čaj, protože pod těma studenejma hvězdárna ti hrnek horkýho čaje přijde vždycky k duhu. Taky beru právej čokoládovej puding, žádnej ten instatní švindl, ale dobrej čokoládovej puding, ukvrdlám ho nad ohněm a pak ho necháme vychladnout ve sněhu, až bude studenej jako led."

"To teda zírám!"

"A místo rýže, kterou si normálně beru, mě napadlo, že ti připravím pravou delikatesu, Raaayi, takže do toho bulguru přihodím na kostky nakrájenou sušenou zeleninovou směs, co jsem koupil ve Ski–shopu. Z toho budem mít večeři a snídani, a kvůli kaloriím máme tenhle pořádnej pytel buráků a rozinek, a pak ještě pytel sušenejch meruněk a švestek, a to by nás mělo udržet zbytek cesty v kondičce." A ukázal mi ten strašně prťavej chlebník, kde byly uložený některý důležitý zásoby pro tři dospělý muže, chystající se ke čtyřiadvacetihodinovýmu a možná ještě delšímu horskýmu výstupu v pořádných výškách. "Když jdeš do hor, tak je nejdůležitější mít co možná nejlehčí bágly, protože tyhle pěkně ztěžknou."

"Proboha, vždyť to jídlo v tom batohu nám nemůže stačit!"

"Ale jo, až se namočí, tak nabyde."

"Vezmem s sebou víno?"

"Ne, to je tam nahoře na nic a pak, jakmile se dostaneš do takový výšky a budeš unavenej, tak ani nemáš na alkohol chuť." Nevěřil jsem tomu, ale mlčel jsem. Dali jsme moje věci na kolo a šli pěšky přes kampus k němu, a kolo jsme vedli vedle chodníku. Byl chladný, jasný soumrak jako v Tisíci a jedny noci, věž Kalifornský univerzity s hodinama házela ostrý temný stín proti horizontu cypřišů a eukalyptů a všech možných druhů stromů, někde zněly zvony a vzduch byl pěkně svěží. "Bude tam nahoře pěkná zima," řekl Japhy, ale dneska večer se cítil fajn, a když jsem se ho vyptával na příští čtvrtek s Princeznou, tak se zasmál. "Hele, od posledně jsme si to jab–jum zahráli už dvakrát, prostě za mnou přijde do ty my boudy, ve dne nebo v noci, prostě úplně jedno kdy, a teda nikdy nechce slyšet nějaký ne. Takže uspokojuju Bódhisattvu." Japhy chtěl mluvit o všem možným a o svým dětství v Oregonu. "Rozumíš, matka, otec a sestra žili skutečně prostým životem, ve srubu na farmě, a v zimě jsme se všichni museli oblíkat a svlíkat u ohně, proto mi to svlíkání nevadí tak jako tobě, prostě nejsem stydlivej nebo něco takovýho."

"Cos dělal na univerzitě?"

"V létě jsem vždycky makal jako státní hlídač požárů – příští léto bys to měl jít taky dělat – a v zimě jsem hodně lyžoval a vždycky jsem si pak pyšně vykračoval po kampusu o berlích. Slezl jsme tam několik pěkně vysokejch hor včetně dlouhýho výstupu na Rainier a vydrápal jsem se málem až na vrchol, kde se pak můžeš podepsat. Nakonec jsem to ale jeden rok dokázal. Rozumíš, je tam nahoře jenom pár jmen. Lezl jsem po celejch Kaskádách, v sezóně i mimo ni, a makal jsem jako dřevorubec. Musím ti něco říct o dřevorubecký romantice Severozápadu, stejně jako ty v jednom kuse vykládáš o dráze, měl bys vidět ty úzkokolejky tam nahoře a ty mrazivý zimní jitra, všude sníh, a břicho máš pěkně nacpaný palačinkama se sirupem a černým kafem, a když pak zvedneš dvoubřitou sekeru k prvnímu rannímu kmeni, teda tomu se nic nevyrovná."

"Tohle je přesně můj sen o velkým Severozápadě. Kwakiutlové, Severozápadní jízdní policie..."

"Jo, v Kanadě ji mají, v Britský Kolumbii, tam jsem je někdy potkával na lesní cestě." Tlačili jsme kolo kolem různejch studentskejch lokálů a kavárniček a já nakoukl k Robbiemu, jestli tam nebude někdo známej. Byl tam Alvah, který tam pracoval pár hodin denně jako sběrač nádobí. V našich starých hadrech jsme se v kampusu vyjímali jako nějací exoti, ostatně Japhyho tam považovali za excentrika, což není u lidí z kampusu a z univerzity nic neobvyklýho, že jakmile se na scéně objeví nějakej opravdovej frajer, tak si to hned myslí – univerzity nejsou nic jinýho než přípravky ke ztrátě identity středních tříd, což se perfektně projevuje všude kolem kampusu, kde jsou řady baráků zámožných rodinek, s trávníkem a televizí v každým obýváku a všichni se ve stejnou chvíli dívají na to samý a ve stejnou chvíli si myslí to samý a Japhyové se zatím po celým světě potulují divočinou, aby naslouchali hlasu, který tam naříká, aby nalezli extázi hvězd, aby našli temné záhadné tajemství původu civilizace, která nemá žádnou tvář, nedějí se v ní žádný zázraky a trpí kocovinou. "Všichni tyhle lidi," řekl Japhy, "máj bíle vykachlíkovaný hajzly, a dělaj stejně velký a smradlavý hovna jako medvědi na horách, ale všechno se to spláchne do vyhovujících stok, který jsou pod dohledem, a nikdo už na ty hovna nemyslí, a přitom ho ani nenapadne, že pochází z moře, ze sraček, pižma a šlemu. Celej den stráví tím, že si drhnou ruce jemnejma mejdlama, který by v ty koupelně chtěli tajně sníst." Měl milióny nápadů, to teda jo.

Dorazili jsme do jeho malý chajdy, začalo se stmívat a ve vzduchu byl cítit kouř spálenýho dřeva a vůně listí, všechno jsme pěkně zabalili a vydali se za Henrym Morleyem, který měl auto. Henry Morley byl hrozně vzdělaný, brejlatý chlapík, ale taky to byl pěkný podivín, mnohem prdlejší a ještě víc mimo než byl Japhy v kampusu, dělal knihovníka, měl jenom pár přátel, ale taky lezl po horách. Svůj malý jednopokojový domek na trávníku za Berkeley měl celý zaplněný knihami a fotkami s horolezeckou tematikou a všude se povalovaly ruksaky, horolezecký boty a lyže. Úplně jsem žasnul, když jsem ho slyšel mluvit, protože mluvil přesně jako kritik Rheinhold Cacoethes, a ukázalo se, že jsou to staří přátelé, lezli společně po horách, a vůbec se nedalo poznat, jestli měl Morley vliv na Cacoethese nebo naopak. Měl jsem ale pocit, že to byl spíš Morley – jeho řeč byla stejně jízlivá a sarkastická, neobyčejně vtipná, dobře formulovaná a plná tisíce obrazů. Jako třeba když jsme k němu teď s Japhym přišli a on tam měl svý přátele (podivná skupina cizinců, včetně jednoho Číňana, Němce z Německa a pár dalších různých studentů) a Morley prohlásil: "Tak já si beru nafukovací matraci, a kluci, vy si pro mě za mě klidně spěte na tvrdý a studený zemi, já ale použiju pneumatickou pomůcku, a kromě toho jsem se pustil do ty spouště oaklandskejch skladů vojenskýho námořnictva a vypláznul jsem za ní šestnáct dolarů a celej den jsem jezdil sem a tam a přemýšlel, jestli se člověk s kolečkovejma bruslema nebo přísavkama může z technickýho hlediska nazývat vozidlem," a další mně (a všem ostatním) nesrozumitelný vtipy se skrytým smyslem, který chápal jen on, nikdo to stejně moc neposlouchal a on mluvil a mluvil jakoby pro sebe, ale mně se hned líbil. Když jsme uviděli to obrovský množství krámů, který chtěl vzít sebou na výstup, tak jsme si jenom povzdechli: měl tam i konzervy a kromě ty gumový nafukovací matrace tam byla strašná hromada věcí, špičák a bůhvíjaká výstroj, kterou bychom ve skutečnosti nikdy nepotřebovali.

"Klidně si ten krumpáč vem, Morley, ale nezdá se mi, že ho budem potřebovat, a konzervy jsou stejně jenom samá voda, kterou potom musíš vláčet na zádech, to ti ještě nedošlo, že veškerá voda, kterou potřebujeme, už tam na nás nahoře čeká?"

"Jasně, ale já měl jenom pocit, že taková konzerva čínský bašty nám docela přijde k chuti."

"Já mám dost jídla pro nás pro všechny. Jdeme."

Morley ještě dost dlouho mluvil, sháněl se po všem možným a snášel dohromady tu svou neskladnou a nepraktickou výbavu, ale nakonec jsme se s jeho přáteli rozloučili, nasedli do Morleyho malýho anglickýho auta a asi v deset vyrazili směrem na Tracy a pak nahoru na Bridgeport, odkud ještě budeme muset jet dalších osm mil k jezeru, kde začíná stezka.

Sednul jsem si dozadu a oni dva si vepředu povídali. Morley byl skutečně blázen, jednou za mnou přišel (to se stalo později), dostal mě litrovkou vaječnýho koňaku, který přinesl s sebou a čekal, že ho vypiju, ale já ho přemluvil, aby mě odvezl do krámu s chlastem, a v celý tyhle akci šlo o to, abychom šli ven a navštívili nějakou holku a on chtěl, abych já šel s ním a fungoval tam jako nějaký usmiřovač: přišli jsme teda k jejím dveřím, ona otevřela, a když nás uviděla, tak s nima zase třískla a my jeli zpátky k domku. "Co to mělo znamenat?" "Ale, to je dlouhá historie," řekl neurčitě, a já jsem nikdy zcela nepochopil, o co mu vlastně šlo. Když si všimnul, že Alvah nemá v domku žádnou péřovou matraci, tak se jednou objevil ve dveřích jako duch, zrovna jsme nic netušíce vstávali a vařili si kávu, a obdaroval nás obrovskou péřovou matrací do manželský postele a hned jak odešel tak jsme s ní měli dost práce, než se nám ji podařilo schovat do kůlny. Nosil různý nepotřebný prkna a kdovíco ještě, neskutečný poličky, prostě všechny možný věci, a o hodně let později jsem s ním zažil další z dobrodružství, jako vyšitý z grotesek Three Stooges, když jsem s ním jezdil do jeho domu v Contra Costa (patřil mu a pronajímal ho), a prožil naprosto neuvěřitelný odpoledne, kdy mi platil dva dolary za hodinu za to, že jsem vytahoval kýbl za kýblem bahno a kdovíjaký ještě sračky, který sám ručně doloval ze zatopenýho sklepa, celý černý a pokrytý blátem jako Tartarilouak, král Bahňáků z paratioalaouakakský pídě a s tajemným širokým úsměvem uličnický skřítkovský radosti ve tváři; když jsme se pak vraceli přes nějaký městečko a chtěli si dát zmrzlinu, tak jsme si to vykračovali po hlavní třídě (na dálnici jsme stopovali i s hráběma a kýblema) a s kornoutem zmrzliny v ruce jsme na úzkým chodníku vráželi do lidí jako nějaká dvojka komiků ze starodávnýho hollywoodskýho němýho filmu, se všemi těmi omluvami a tak podobně. Rozhodně to byl mimořádně zvláštní člověk, v každým případě, ať už jste se na to dívali jak chtěli, a teď řídil auťák po rušný čtyřproudový dálnici do Tracy, obstarával většinu konverzace a na všechno, co Japhy řekl, měl dvanáct odpovědí a vypadalo to asi takhle: Japhy řekl třeba něco jako "Panečku, poslední dobou mám nějaký chutě něco studovat, asi si příští týden přečtu něco o ornitologii." A Morley na to odpoví: "Kdo by se necejtil na studie, když nemá holku opálenou jako z Riviery?"

Vždycky, když něco řekl, tak se otočil, kouknul se na Japhyho a s naprosto kamenným obličejem mu naservíroval tyhle brilantní nesmysly; nedokázal jsem pochopit, co to tady pod kalifornským nebem vlastně bylo za podivnýho skrytýho vzdělanýho lingvistickýho šaška, protože tohle všechno on skutečně byl. Nebo se Japhy zmínil o spacích pytlích a Morley mu do toho začal blábolit: "Já budu vlastníkem bledě modrýho francouzskýho spacáku z husího prachovýho peří, pěkně lehounkýho, a myslím, že je to dobrej kauf, máj ho ve Vancouveru – dobrý pro Daisy Mae. Naprosto nevhodnej typ do Kanady. Všechny zajímá, jestli její děda nebyl badatel, co potkal Eskymáka. Já osobně jsem ze Severního pólu."

"O čem to mele?" zeptal jsem se ze zadního sedadla a Japhy na to: "Je to prostě docela zajímávej magneťák."

Zmínil jsem se klukům, že mám náběh na tromboflebitidu, sražený chuchvalce krve v žilách na nohou, a že mám obavu, co to při zítřejším výstupu udělá, ne že by mi to nějak bránilo v pohybu, ale až sejdeme dolů, tak by se to mohlo zhoršit. Morley na to řekl: "Je to nějaký zvláštní rým, tromboflebitida a chcanda?" Anebo jsem prohodil něco o lidech ze Západu a Morley dodal: "Já jsem zabedněnej zápaďák... Podívej se, co udělaly předsudky s Anglií..."

"Morleyi, ty jseš blázen."

"Nevím, možná že jo, ale jestli ano, tak tady po mně v každým případě zůstane báječná závěť." Pak najednou zničehonic prohlásí: "Jsem strašně potěšen, že polezu se dvěma básníkama, taky hodlám napsat knihu, bude to o Raguse, přímořský městský republice z pozdního středověku, která vyřešila třídní problém, nabídla Machiavellimu ministerskej úřad a její řeč se po jednu generaci používala v Levantě jako diplomatickej jazyk. To ale bylo samozřejmě kvůli vlivu na Turky."

"Samozřejmě," kývli jsme.

Takže se nahlas zeptal sám sebe: "Můžeš zajistit vánoce s přibližností pouhejch osmnácti miliónů vteřin, který zbyly z původního starýho červenýho komína?"

"Jistě," souhlasil se smíchem Japhy.

"Jistě," opakuje Morley a kočíruje přitom auťák zatáčkami, kterých je stále víc, "nasedají na mimořádný sobí Greyhoundy a vyráží na předsezónní srdečnou Konferenci o štěstí, hluboko v divočině Sierry, deset tisíc pět set šedesát metrů od primitivního motelu. Je to novější než analýza a ošidně prostý. Pokud jsi ztratil zpáteční lístek, tak můžeš dělat trpajzlíka, kostýmy jsou kouzelný a říká se, Že konference Hereckejch odborů zvládnou tu záplavu vyhozených z legie veteránů první světový. Tak nebo tak, samozřejmě, a Smithi" (ohlídne se na mě dozadu), "při hledání cesty zpátky k citový divočině musíš od někoho dostat.... dárek. Zlepšil by ti náladu javorovej sirup?"

"Jasné, Henry."

Tak tohle byl Morley. Mezitím auto začalo stoupat nějakým předhůřím a my vjížděli do různých nepřívětivých městeček, kde jsme brali benzín a kolem silnice postávali jenom samí Elvisové v džínách a čekali, komu by mohli rozbít hubu, ale dole pod nimi burácely divoký potoky, a bylo cítit, že vysoký hory už jsou nablízku. Byla příjemná krásná noc a my se konečně dostali na skutečně úzkou venkovskou asfaltku a už definitivně zamířili do hor. Podél cesty se začaly objevovat vysoký borovice a občas i nějaký skalní útes. Vzduch mrazivě řezal a byl naprosto skvělý. Náhodou zrovna začínala lovecká sezóna a v baru, kde jsme se zastavili na skleničku, byla spousta lovců v červených čepicích a flanelových košilích, vypadali dost hloupě, jak se tam nalejvali, s těma puškama a patronama v autech, a dychtivě se nás vyptávali, jestli jsme neviděli nějakýho jelena. Jasné, viděli, zrovna, než jsme přijeli k baru. Morley řídil a vykládal: "Jo, Rydere, možná, že v tý naší tenisový partičce na pobřeží budeš Alfredem Lordem Tennysonem, budou tě zvát novým bohémem a přirovnávat k rytířům kulatýho stolu, bez Amadise Velikýho a k pozoruhodnejm nádherám toho malýho maurskýho království, který bylo prodaný Etiopii za rovnejch sedmnáct tisíc velbloudů a šestnáct set pěšáků v době, kdy Caesar ještě visel mámě u cecíku," a najednou se na silnici objevil jelen, díval se přímo do reflektorů, úplně zkameněl a pak skočil do houští u cesty a zmizel v náhlým a nesmírným diamantovým tichu hlubokýho lesa (který jsme slyšeli, protože Morley vypnul motor), a pak už jen klapot kopýtek, jak prchal k útočišti Indiána, co jí syrový ryby tam nahoře v mlhách. Už jsme byli opravdu v přírodě, podle Morleye tak tisíc metrů vysoko. Bylo slyšet, jak se někde pod námi ženou nespoutané potoky přes chladný balvany, ozářený hvězdami, ale neviděli jsme je. "Hej, jelínku," zavolal jsem za zvířetem, "neboj, my tě nezastřelíme." Tak tedy v baru, kde jsme na moje naléhání zastavili ("V tomhletom tak nějak vymrzlým severským horským kraji teda neexistuje nic lepšího, co by dokázalo o půlnoci tak potěšit chlapa na duši, než je pořádná sklenice hřejivýho červenýho portskýho, opojnýho jako sirupy sira Artuše.")...

"Jasně, Smithi," souhlasil Japhy, "ale mně se zdá, že na horský túře bysme neměli pít."

"Ale, kdo by se na to nevykašlal."

"Jasně, ale koukni se, kolik jsme ušetřili peněz, když jsme na tenhle víkend nakoupili sušený jídlo a ty bys to hned všechno prochlastal."

"To je celej můj život, jsem buďto bohatej nebo chudej, většinou ale chudej, a to pořádně." Šli jsme do baru, byla to zájezdní hospoda, celá předělaná ve venkovským horským stylu, jako švýcarská horská bouda s losími hlavami, boxy byly zdobený jeleními motivy a samotný lidi v baru vypadali jako reklama na loveckou sezónu, všichni ale byli zlitý, masa stínů potácejících se v přítmí baru, vešli jsme, obsadili tři stoličky a objednali si portský. Dávat si portský v kraji lovců a whisky bylo trochu zvláštní, ale barman někde vyštrachal láhev Christian Brothers, nalil nám dva panáky do širokých vinných sklenic (Morley byl vlastně abstinent), s Japhym jsme si lokli a bylo to fajn.

"Ach," začal Japhy rozehřátý vínem a půlnocí, "brzo se vrátím na sever, podívat se do mokřatejch lesů a oblačnejch hor mýho dětství, a taky navštívit starý zahořklý přátele intelektuály a starý vejpitkovský kámoše dřevorubce, teda Rayi, dokud tam nepojedeš se mnou nebo sám, tak nevíš nic o životě. A pak pojedu do Japonska projít si celou tu kopcovitou zem, a budu hledat malý skrytý a zapomenutý chrámy a starý mudrce, starý stodevět let, co se modlej v bambusovejch chatrčích ke Kvannonovi a tolik meditujou, že když skončí, tak se smějou všemu, co se hejbe. Ale to neznamená, že nemám rád Ameriku, panebože, i když tyhle zatracený lovce nenávidím, protože všechno, co je zajímaje namířit pušku na nějakou bezmocnou vnímavou bytost a zabít ji, ale za každýho živýho tvora, kterýho tyhle skutečný hajzlové zabijou, se potom narodí tisíckrát znova, aby podstoupili peklo samsary, a to jim teda dost patří." "Morleyi, slyšíš to, co si o tom myslíš?" "Můj buddhismus není víc než mírně nešťastnej zájem o některý obrázky, co nakreslili, i když musím říct, že Cacoethesovi se v těch jeho horolezeckých básních občas podaří vzbudit dojem praštěnýho buddhismu, přestože náboženská stránka jeho básní mě moc nezajímá." Ve skutečnosti Morleyho tyhle problémy nechávaly úplně chladným. "Jsem neutrální," šťastně se zasmál a díval se přitom tak trochu s potměšilým uspokojením a Japhy zařval:

"Neutrální, to je přece právě buddhismus!"

"Jasně, ale po tomhle portským se budeš muset zříct jogurtu. Jsem a fortiori zklamán, neboť zde nemají Benediktýnku nebo Trappistýnku, pouze svěcenou vodu Křesťanských bratří a špiritusy. Ne, že by se mi zrovna moc chtělo mluvit o tom, že jsme v tomhle zvláštním baru, vypadá to jako domácí meta spisovatelskýho mančaftu Ciardi a Bochník chleba, stejně to jsou všechno jenom arménský hokynáři, nerudný protestanti, co to ale myslí dobře, a vyrazili na skupinovej zájezd za orgiema a jsou do toho celý žhavý, ale nechápou, jak zavádět antikoncepční prostředek. To ale musí být hovada," dodal jako kdyby se mu náhle rozjasnilo. "Musí tu být dobrý mlíko, ale krav je tady víc než lidí. Musí tu být nahoře nějaká jiná rasa Angláků, jejich vzezření mi není nějak zvlášť sympatické. Tihle rychlí hošani musí udělat tak čtyřiatřicet mil za hodinu. Jo, Japhy," uzavřel, jestli vůbec někdy dostaneš nějaký oficiální místo, doufám, že si pořídíš kvádro od Brooks Brothers... doufám, že neskončíš na rádoby uměleckejch zaprdlejch večírcích, kde by to – Hele, podívej," – do baru vešly nějaké dívky, "mladý lovci... to musí být ten důvod, proč jsou dětský oddělení otevřený celej rok."

Lovcům se ale moc nelíbilo, že jsme si tam seděli tak pohromadě a tiše si přátelsky povídali o různých osobních věcech, přidali se k nám a poměrně brzo se kolem celýho oválnýho barovýho pultu všichni dlouze a komicky dohadovali o jelenech v ty oblasti, o tom, kde lézt, co dělat, a když zjistili, že jsme do přírody nevyrazili zabíjet zvířata, ale jenom lézt po horách, považovali nás za beznadějný blázny a nechali nás být. Dali jsme si s Japhym dvě sklenice vína a bylo nám báječně, vrátili jsme se s Morleyem do auťáku a jeli dál, výš a výš, stromy byly vyšší, vzduch chladnější, stále jsme stoupali, až už byly skoro dvě v noci a kluci tvrdili, že do Bridgeportu a k začátku stezky je to ještě daleko, takže se klidně můžeme vyspat ve spacáku tady v lese a pro dnešek si už dát pohov.

"Vstanem za svítání a vyrazíme. Zatím si ale dáme tenhle výbornej tmavěj chleba a sýr," navrhnul Japhy a vytáhnul tmavý chleba a sýr, který přihodil ještě na poslední chvíli, když jsme byli v jeho domečku, "bude to skvělá snídaně a bulgur a ty ostatní dobroty si schováme na zítřejší ráno, až budeme tři tisíce metrů vysoko." Fajn. Morley stále ještě mluvil a zajel kousek na tvrdý borovicový jehličí pod ohromný příkrov stromů, jedlí, bylo to jako v neudržovaným parku, některý byly až třicet metrů vysoký, velikánský tichý háj ozářený hvězdami, zem byla pokryta jinovatkou a až na občasný slabý zapraskání v houští, kde možná strnul králík, když nás zaslechl, bylo všude kolem hrobový ticho. Vyndal jsem si spacák, rozložil ho, zul si boty a zrovna když jsem si spokojeně oddechl, strkal jsem nohy v ponožkách do spacáku a blaženě se rozhlížel po nádherných vysokých stromech a říkal si: "Ach, jaká to noc, naplněná opravdovým sladkým spánkem, do jakých asi meditací se mohu v tomto obrovském tichu Neznáma dostat," Japhy na mě od auta zahalekal: "Hele, pan Morley si nejspíš zapomněl spacák!"

"Cože... co teď?"

Chvilku se dohadovali, nervózně tam blbnuli v jinovatce s baterkama, pak ke mně přišel Japhy a oznámil mi: "Budeš z toho muset vylízt, máme jenom dva spacáky, a tak je sepnem dohromady a roztáhnem je, abysme se s nima mohli přikrejt všichni tři. Sakra, to ale bude pěkná kosa."

"Co? Ale od země potáhne!"

"Jo, ale Henry spát v autě nemůže, umrznul by, nemá tam topení."

"Sakra, už jsem byl celej natřesenej jak si to užiju," skučel jsem a přitom se štrachal ven a bral si boty, Japhy poměrně rychle spojil oba spacáky, na mě vyšlo, že budu spát veprostřed, bylo už dost pod nulou a hvězdy jiskřily jako naaranžovaný rampouchy. Zalezl jsem pod spacáky a ležím, a Morley, ten maniak, nafukoval tu svou směšnou matraci, aby si mohl lehnout vedle mě, ale v tu samou chvíli se začal okamžitě vrtět, zvedat a hekat, obrátil se na druhou stranu, a zase zpátky ke mně, a zpět na druhý bok, a to všechno pod ledovýma hvězdárna a celou tou krásou, zatímco Japhy, který byl ušetřen toho bláznivýho vrtění, si klidně chrápal. Morley nakonec vůbec neusnul, vstal a šel do auta, nejspíš aby si tam bláznivě povídal sám se sebou, na chvíli jsem si zdřímnul, ale za pár minut byl zase zpátky, celý zmrzlý, vsoukal se pod přikrývku ze spacáků, ale pak se začal znova převalovat, pořád se vrtěl a občas dokonce i nadával, a já měl pocit, že to trvá snad věčnost, a první, co jsem poznal, byla Jitřenka blednoucí na východním okraji Amidy a zakrátko už bysme měli stejně vstávat. Ten cvok Morley! A to byl teprve začátek nešťastných příhod tohohle nejpozoruhodnějšího člověka (jak hned uvidíte), toho nevšedního muže, a pravděpodobně taky jedinýho horolezce v dějinách světa, který si zapomněl vzít spacák. "Panebože," pomyslel jsem si, "proč si místo toho nezapomněl tu svou děsnou matraci!"