Jack Kerouac
překlad: Josef Rauvolf

DHARMOVÍ TULÁCI
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

Teď nastalo další neuvěřitelný zpoždění, vyvolaný tím, že se pan Morley rozhodnul podívat, jestli by se v Bridgeportu nenašel nějaký otevřený obchod, kde by si mohl koupit spacák anebo aspoň plátěný potah nebo nějaký kus plachtoviny na dnešní nocování ve dvou tisících osmi stech metrech, a podle dnešní noci, kdy jsme spali ve dvanácti stech metrech, tam bude pořádná zima. My s Japhym jsme zatím čekali, seděli jsme na trávníku před školou, bylo deset hodin dopoledne a slunce už pěkně hřálo, pozorovali jsme řídký provoz na málo frekventovaný silnici a jestli bude mít mladý Indián, stopující směrem na sever, štěstí. Vzrušeně jsme se o něm bavili. "To je moje, jezdit stopem, bejt volnej, představ si to, že bys byl třeba Indián a tohle všechno bys dělal. Sakra, Smithi, pojď si s ním popovídat a popřát mu štěstí." Indián sice nebyl moc hovorný, ale nechoval se nepřátelsky, a řekl nám, že mu to na třistapětadevadesátce moc neodsejpá. Popřáli jsme mu štěstí. Morley zatím nebyl v tomhle strašně malinkým městečku k nalezení.

"Co to zase vyvádí, snad tam netahá nějakýho majitele z postele?"

Konečně se vrátil a hlásil nám, že nic nesehnal a že jediná záchrana je půjčit si pár dek v chatě u jezera. Sedli jsme do auta, vrátili se pár set metrů po hlavní silnici a zahnuli na jih, směrem k nedotčený sněhový pokrývce, třpytící se vysoko pod modrým nebem. Jeli jsme kolem překrásných jezer Twin Lakes, až jsme se dostali k velkýmu bílýmu domu z hrázděnýho zdiva, kde byla recepce a zároveň i hostinec, Morley šel dovnitř a půjčil si dvě deky, za který tam nechal zálohu pět dolarů. Ve dveřích stála žena s rukama v bok, a štěkali psi. Silnice byla obyčejná, prašná, neštěrkovaná, ale jezero bylo blankytně čirý. Odrazy srázů a předhoří v něm vypadaly naprosto skvěle. Cestu zrovna opravovali a před námi se v dálce zdvíhaly mračna žlutýho prachu, tam, co budeme muset jít nějaký kus podél jezera, než to na jeho konci střihneme přes potok a vydáme se vzhůru podrostem, a pak budeme stoupat dál, až tam, kde začínala stezka.

Zaparkovali jsme, vytahali všechno ven a rozložili to na teplým slunci. Japhy mi naložil batoh a oznámil mi, že ho buďto musím nýst anebo můžu skočit do jezera. Vypadal hrozně vážně, choval se jako vůdce a mně se to líbilo víc než cokoliv jinýho. Potom s tou samou klukovskou něžností zašel na cestu, narýsoval špičákem v prachu velký kruh a do něj začal něco kreslit.

"Co je to?"

"Dělám magickou mandalu, která nám pomůže nejenom při výstupu, ale až přidělám ještě pár symbolů a odříkám nějaký vyvolávání, tak z toho budu schopnej předpovědět budoucnost."

"A co je to mandala?"

"Jsou to buddhistický kresby, tvořený vždycky kruhy, který jsou zaplněný různejma věcma, kruh vyjadřuje prázdnotu a ty ostatní věci jsou symbolem iluze, rozumíš. Někdy můžeš vidět mandaly namalovaný nad Bódhisattvovou hlavou, a když si je pořádně prohlídneš, tak z toho přečteš jeho příběh. Pochází to z Tibetu."

Na nohou jsem měl tenisky a teď jsem si vyndal horolezeckou čapku na tenhle den, kterou mi Japhy svěřil, byl to malý černý francouzský baret, a furiantsky jsem si ho nasadil na stranu.

Batoh jsem si hodil na ramena a byl připravený vyrazit. V teniskách a baretu jsem si ale připadal spíš jako nějaký bohémský malíř než horolezec. Japhy si obul ty svý parádní vysoký boty a v zeleným tyroláčku s pérem vypadal sice jako skřítek, ale přitom pěkná vazba. Vidím ho jako namalovanýho, jak stojí takhle vystrojený sám uprostřed hor: vize: nahoře ve vyprahlých Sierrách je jasný ráno, jsou vidět vzdálený ladný jedle, vrhající stíny na úbočí skalnatých srázů, ještě dál jsou zasněžený ostrý špičky a blíž pak velký keřovitý tvary borovic a tam je Japhy ve svým klouboučku, na zádech velký batoh, ale v levý ruce, kterou má na prsou zavěšenou do popruhu ruksaku, drží květinu; mezi kameny raší světlezelená tráva; je možný vidět, jak vzdálený sesuvy sutě vyrývají rozervaný šrámy po svazích, oči mu září radostí, jde si vlastní cestou, jeho hrdiny jsou John Muir, Chan Šan, Š'Te a Li Po, John Burroughs, Paul Bunyan a Kropotkin; je malý a jak si vykračuje, legračně se mu vydouvá břicho, ale nemá ho velký, je to proto, že má trochu prohnutou páteř, vyrovnává to obyčejnými dlouhými kroky, který dělá, jsou to vlastně dlouhý kroky vysokýho chlapa (jak jsem zjistil, když jsem za ním stoupal po stezce), má mohutný hrudník a široký ramena.

"Teda, Japhy, dneska ráno se cejtím přímo fantasticky," povídám, když jsme zamkli auto a všichni tři jsme s bágly vyrazili po cestě k jezeru, trochu jsme se natáhli a jako rozptýlení pěšáci tak zabrali prostředek i obě strany cesty. "Hele, není to tady stokrát lepší než třeba v Place? Ožírat se tam, v takovým svěžím sobotním ránu, naprosto otupělej, bylo by ti blbě, a my si tady teď vykračujem na parádním vzdoušku kolem svěžího čirýho jezera, panebože, to už je samo o sobě jako v haiku."

"Každý srovnání kulhá, Smithi!" hodil po mně Japhy zpátky, ocitoval Cervantese a navíc to byl buddhistický postřeh. "V tom není žádnej posranej rozdíl, jestli dřepíš v Place nebo šplháš na Matterhorn. Všechno je to naprosto stejná prázdnota, rozumíš." Uvažoval jsem nad tím a došlo mi, že má pravdu, každý srovnání skutečně kulhá, všechno je to úplně to samý, ale tutově mi tam bylo parádně (a najednou jsem si uvědomil), že mi to navzdory mým naběhlým žilám na noze může dělat dost dobře, vyléčí mě to z chlastání a možná mě to i přinutí, abych si uvědomil, že se dá nejspíš žít i úplně jinak.

"Japhy, jsem rád, že jsem tě potkal. Chci se to všechno naučit, jak se balí ruksaky a co mám udělat, až budu mít plný zuby civilizace a budu se chtít zašít do hor. Vlastně jsem vděčnej, že jsem tě poznal."

"Jasné Smithi, já jsem taky rád, že jsem tě potkal, protože se od tebe učím psát spontánně a to všecko ostatní."

"Ale, to nic není."

"Pro mě je to hodně. A teď půjdem, kluci, trochu rychlejc, nemáme moc času nazbyt."

Zanedlouho jsme dorazili ke zvířenýmu žlutýmu prachu, ve kterým sem a tam prudce pojížděly pásáky, a vypasený a zpocený, pěkně udělaný chlapi se na nás ani nepodívali a jenom kleli a nadávali na práci. Kdyby po nich někdo chtěl, aby se škrábali na nějakou horu, tak by jim musel zaplatit dvojnásobek denního platu a dneska čtyřnásobek, protože byla sobota.

Chechtali jsme se s Japhym tomu nápadu. V tom hloupým baretu jsem si připadal trochu trapně, ale ty frájové se po nás ani nepodívali a brzo jsme je nechali za sebou a blížili se k poslednímu krámku před horskou stezkou. Byl to dřevěný srub těsně na konci jezera a z obou stran byl obklopený pěkně vysokými úbočími, který kolem něj dělaly véčko. Tady jsme se zastavili a chvíli si odpočinuli na schodech, ušli jsme asi tak čtyři míle, ale po dobrý rovný cestě, a pak jsme zašli dovnitř a nakoupili bonbóny, sušenky, colu a další věci. A pak najednou Morley, který celý ty čtyři míle v jednom kuse něco mlel a s celou tou svou výbavou, s obrovským ruksakem, ve kterým měl všechno možný a tu matraci (teď byla prázdná), vypadal směšně, a protože byl bez klobouku, tak vypadal naprosto stejně jako v knihovně, akorát že měl nějaký obrovský plandavý gatě, tak tenhle Morley si najednou vzpomněl, že zapomněl vypustit klikovku.

"Takže on zapomněl vyhustit prdlavku," ale když jsem viděl, jak jsou z toho překvapený, a protože jsem toho o auťácích moc nevěděl, tak jsem dodal: "Takže on zapomněl vymastit chlastivku."

"Ne, to znamená, že jestli tady bude dneska v noci pod nulou, tak se ten podělanej chladič roztrhne a my nebudem moct jet zpátky domů a nezbyde nám, než jít pěšourem dvanáct mil do Bridgeportu a tak dál, a zůstanem tady trčet."

"Možná v noci nebude taková zima."

"To nemůžu riskovat," ozval se Morley a v tuhle chvíli už jsem na něj byl pěkně naštvanej, protože si dokázal vymyslet nepředstavitelný množství způsobů, jak něco zapomenout, zmrvit, dělat zmatky, zdržovat a celý tenhle relativně jednoduchý horolezecký výlet naprosto pomotat.

"Co chceš dělat? Co teď, to se zase ty čtyři míle vrátíme?"

"Můžeme udělat akorát to, že se vrátím sám, vypustím klikovku a půjdu po stezce za váma a večer se sejdeme v táboře."

"A já zapálím pořádnej fajrák," slíbil Japhy, "a až uvidíš světlo, jednoduše zajódluješ a my už tě nasměrujem."

"Jasně."

"Ale musíš sebou hodit, abys byl před soumrakem v táboře."

"To stihnu, hned padám."

V tu chvíli mi ale přišlo toho starýho chudáka a směšnýho smolaře Henryho líto a namítnul jsem: "Doprdele, to jako s náma dneska nepolezeš nahoru, vykašli se na tu klikovku a pojď s náma."

"Kdyby to dneska v noci zamrzlo, tak bych se nedoplatil, takže ne, Smithi, raděj se vrátím. Mám hromadu skvělejch myšlenek, který mě udržej v kontaktu se vším, o čem si vy dva možná budete celej den povídat, hergot, hned mažu zpátky. A dejte si bacha, abyste neřvali na včely, neubližujte voříškům, a kdyby došlo na tenisovej mejdan, kde by byli všichni bez košil, tak neházejte očima po reflektoru, nebo do vás slunce rovnou kopne holčičím zadkem, kočkama a vším možným, včetně beden s ovocem a pomerančema jako přídavek," prostě nějakou takovouhle hlášku, a pak bez dalších okolků nebo běžných keců vyrazil s krátkým zamáváním na cestu, něco si brumlal a povídal pro sebe, a tak jsme na něj museli zakřičet: "Takže sbohem, Henry, a pospěš si," ale on neodpověděl, jenom pokrčil rameny a šel.

"Hele," poznamenal jsem, "mně se zdá, že jemu je to úplně jedno. Jemu naprosto stačí, když se tady může jen tak potulovat a zapomínat věci."

"Jo a plácat se po břichu a brát všechno takový, jaký to je, trochu jako v mistru Čuangovi," a oba jsme se s Japhym dobře zasmáli, když jsme viděli chudáka osamělýho Morleyho, jak si vykračuje po cestě, kterou jsme zrovna ušli, je sám a naprostý cvok.

"Fajn, takže jdem," rozhodl Japhy. "Až budu mít tohohle velkýho báglu dost, tak si to prohodíme."

"Já může hned. Dělej, vole, dej to sem, mám chuť táhnout něco těžkýho. Nedokážeš si představit, jak je mi teď dobře, no tak, hoď to sem." Takže jsme si vyměnili ruksaky a vyrazili.

Oba jsme se cítili skvěle a jeden přes druhýho jsme děsně rychle mluvili o všem možným, o literatuře, o horách, o holkách, o Princezně, o básníkách, Japonsku, o tom, co jsme všechno dobrodružnýho prožili, a já si najednou uvědomil, že je to vlastně štěstí v neštěstí, že ten cvok Morley zapomněl vypustit klikovku, jinak by se Japhy celý ten požehnaný den nedostal vůbec ke slovu, a já bych teď neměl možnost slyšet jeho názory. Způsob, jakým všechno dělal, tahle cesta do hor, mi připomínal Mika, kámoše z dětství, který si taky rád vykračoval vepředu, strašně vážně jako Buck Jones, oči upřený na vzdálený horizont jako Natty Bumppo, a napomínal mě, abych nešlapal na větvičky, nebo: "Tady je moc veliká hloubka, půjdem ještě kus podle potoka a tam se přebrodíme," anebo: "Na tyhle mělčině bude blátivý dno, radši to obejdem," smrtelně vážný a naprosto šťastný. Z toho, jak se pohyboval, bylo poznat všechny ty Japhyho klukovský léta v oregonských lesích. Chodil stejně jako mluvil a zezadu jsem viděl, jak klade chodidla špičkama trochu dovnitř, ne ven, stejně jako já; když ale přišlo stoupání, vytočil špičky ven, jako Chaplin, aby se mu při namáhavý chůzi tak nějak líp supalo nahoru. Přešli jsme něco jako blátivý říční koryto, prodrali se hustým podrostem a pod několika vrbama, na druhý straně jsme vylezli trochu mokrý, a pak jsme vyrazili na stezku, která byla jasně označená a nedávno vyspravená udržovací četou, ale když jsme narazili na úseky, kde se na cestu skulil balvan, Japhy ho vždycky pro jistotu odhodil a dodal: "Taky jsem makal v partě, co opravovala cesty, a na takovejhle bordel se prostě nemůžu dívat." Jak jsme stoupali nahoru, začalo se pod námi objevovat jezero a najednou jsme v jeho jasně modrý vodě viděli hluboký prolákliny, ze kterých pramenilo, jako černý studny, a taky jsme viděli hejna ryb těsné pod hladinou.

"Tohle je jako časně zrána v Číně a mně je pět let v čase, co nemá žádnej začátek!" zvolal jsem a dostal jsem chuť posadit se u cesty, rychle vytáhnout zápisník a udělat si o tom pár poznámek.

"Koukni, tamhle," zajásal Japhy, "žlutý osiky. To mi připomíná haiku... ,Mluvení o literárním světě – žlutý osiky!'" Kdybyste se toulali tímhle krajem, tak můžete pochopit ty dokonalý skvosty haiku, který napsali orientální básníci, nikdy se v horách neopíjeli, ale jen tak se procházeli, čistí jako děti, a zapisovali si to, co viděli, bez nějakých literárních fíglů nebo pěstěnosti výrazu. Stoupali jsme vzhůru a přitom jsme vymýšleli haiku, a stále znova jsme se vzrušovali, tentokrát na svazích porostlých houštím.

"Balvany na úbočí útesu," pronesl jsem, "proč se nezřítí?"

"Možná je to haiku a možná ne, je to asi trochu moc složitý," poučoval mě Japhy. "Skutečný haiku musí být strašně jednoduchý a přesto z něj musili pochopit přesně to pravý, jako je to u snad nejslavnějšího haiku, který zní: ,Vrabec poskakuje po verandě, má mokré nožky.' Napsal to Šiki. V duchu vidíš obraz vlhkých ťápot, a v těch pár slovech ještě taky vidíš všechen ten déšť, který ten den padal a téměř cítíš navlhlý borový jehličí."

"Řekni mi ještě jedno."

"Pokusím se teď o vlastní, uvidíme: ,Jezero pod námi... černé prolákliny, které jsou studnami.' Ne, to není haiku, sakra, s haiku se nikdy nemůžeš moc párat."

"A co kdybysme je vymýšleli děsně rychle, tak jak jdeme, prostě spontánně?"

"Podívej," šťastně zvolal, "horský vlčí bob, koukni se na tu jemnou modř těch květinek. A tamhle je zase pár kalifornskejch vlčích máků. Ta louka je celá posetá barvama! Tam nahoře je mimochodem pravá kalifornská bílá borovice, ta už není nikde moc vidět."

"Ty toho určitě hrozně moc víš o ptácích, stromech, a vůbec o všem."

"Zajímalo mě to celej život." A jak jsme pokračovali ve výstupu, začali jsme se víc uvolňovat a vedli jsme žertovnější a bláznivější řeči a za chvilku jsme dorazili k ohybu, kde byla najednou mokřina, ve stínu bylo šero a do balvanů pokrytých pěnou narážel zpěněný potok, který se v děsivých peřejích řítil dál, a přes něj se klenul perfektní můstek tvořený padlým pahýlem, vlezli jsme na něj, lehli si na břicho a ponořili obličej do proudu, měli jsme mokrý vlasy a zhluboka jsme pili a voda nám stříkala do obličeje, jako když strčíte hlavu do výpuste u hráze. Ležel jsem takhle pěknou chvíli a vychutnával ten náhlý chlad.

"Je to jako reklama na pivo Rainier Ale!" hulákal Japhy.

"Chvilku si tu sednem a užijem si to."

"Člověče, ty vůbec nemáš ponětí, kolik cesty nás ještě čeká!"

"Ale já nejsem unavenej."

"Jo, ale budeš, tygře."