<<< Literární doupě
Literární doupě

Jack Kerouac
překlad: Jan Lamper

PODZEMNÍCI

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Podzemníci a Tristessa - Kerouac Jack
 
 
cena původní: 198 Kč
cena: 176 Kč
Podzemníci a Tristessa - Kerouac Jack
Na ceste - Kerouac Jack
 
 
cena původní: 299 Kč
cena: 266 Kč
Na ceste - Kerouac Jack
Big Sur - Kerouac Jack
 
 
cena původní: 238 Kč
cena: 211 Kč
Big Sur - Kerouac Jack

 

   1   

 

 

KDYSI JSEM BYL mladý a měl jsem o moc větší přehled a dokázal jsem debatovat s nervní inteligencí o čemkoliv a jasně bez těchhle literárních úvodů: zkrátka půjde o příběh muže, který si nedůvěřuje a zároveň má superego, přirozeně že na tohle vtipkování stačit nebude – udělám to jednoduše tak, že se do toho pustím od začátku a pravda vyjde na povrch sama –. Začalo to jedné teplé letní noci – ach, seděla na blatníku s Julienem Alexandrem, což je... víte co, já začnu historií Podzemniků ze San Franciska...

Julien Alexander je andělem Podzemniků, název Podzemníci vymyslel Adam Moorad, básník a můj přítel, který o nich prohlásil: "Jsou to odváži, ale žádní křiváci, jsou inteligentní a nepůsobí banálně, ve své ďábelské intelektuálnosti vědí vše o Poundovi, ale při své skromnosti o tom přehnaně nemluví, jsou velmi mlčenliví, velmi se podobají Kristu." Julien se mu určitě podobá. Právě jsem korzoval tou ulicí s Larrym O'Harou, nerozlučným pijáckým bráškou všech svých dlouhých, neklidných a ztřeštěných akcí v San Francisku, při nichž jsem se zpíjel z chlastu doslova vysomrovaného od přátel s tak "geniální" pravidelností, že nikomu nestálo za to si všimnout či podotknout, že chytám nebo že jsem chytil, v mládí, tak nepěkné vyžírkovské návyky, i když si toho samozřejmě všimli, ale byl jsem jim sympatický, jak to za všechny vyjádřil Sam: "Víš, všechny to k tobě přitahuje kvůli tvý energii, člověče, ty snad máš v sobě elektrárnu," tak nějak se vyjádřil – starouš Larry O'Hara, ten výstřední mladý irský obchodník ze San Franciska, ke mně se vždycky choval hezky, v zadní části svého knihkupectví měl balzakovský pokojík, kde kouřívali marihuanu a vzpomínali na staré časy báječné Basieho kapely nebo na časy senzačního Chu Berryho – na toho víc později, protože se s ním dala dohromady také, jako se musela stýkat s každým, protože poznala mě a já jsem nervák, mám mnoho rovin a určitě víc jak jednu duši – ještě nevytryskl ani krapítek mé bolesti – ani mého trápení – Andělé, mějte se mnou strpení – a to se ani nedívám na stránku, ale přímo před sebe, kde se smutně zrcadlí můj pokojík, jeho stěny a rozhlasová show KROW se Sarah Vaughanovou a Gerry Mulliganem na stole, která se mi zpřítomňuje jako rádio. No prostě, seděli na tom automobilovém blatníku před barem Černá maska na Montgomery Street, Julien Alexander, kristovský neoholený vyzáblý mladý tichý zvláštní, vy nebo Adam byste asi řekli apokalyptický anděl či podzemníkovský světec, v každém případě hvězda (teď), a ona, Mardou Foxová, jejíž tvář mě uchvátila, když jsem ji poprvé uviděl v Danteho baru za rohem: "Bože, s tou dívenkou to musím rozjet," a snad možná i proto, že byla černoška. Měla taky stejnou tvář jako Rita Savageová, kamarádka mé sestry z dívčích let, o které jsem kromě jiných věcí sníval na sedátku na záchodě, jak mi klečí na zemi mezi nohama se svými naprosto senzačními rty a vysedlými, dlouhými a vláčnými lícními kostmi, jaké mají Indiáni – Mardou měla stejný obličej, ale snědý, sladký a tajemný, a v něm malé upřímné oči, zářící a pronikavé, jak se nakláněla nad stolem k Rossu Wallensteinovi (Julienův přítel) a s neobyčejnou naléhavostí mu něco říkala – "musím to s ní rozjet" – snažil jsem se po ní střílet očima, jednou vesele, podruhé sexy, ale nic netušila, nevzhlédla ani nemrkla – aby vám to bylo jasné, právě jsem dal vale jedné lodi v New Yorku a vyplatili mi mzdu před plavbou do japonského Kóbe, protože jsem měl neshody se stevardem, neuměl jsem se při své práci číšníka v lodní jídelně (a teď musíš uznat, že se držím skutečnosti) chovat taktně a fakt lidsky jako docela obyčejný chlap, jednal jsem s prvním důstojníkem i s ostatními oficíry svým typickým způsobem – se zvrácenou zdvořilostí – a to je nakonec namíchlo, při servírování ranní kávy by byli raději, kdybych k nim něco prohodil, třeba i hrubšího, a ne po špičkách uháněl plnit jejich příkazy a nikdy se ani nepousmál, nebo když tak jen nakysle, namyšleně, ale to všechno souviselo s tím andělem opuštěnosti, kterého jsem nesl na ramenou, jak jsem procházel ten večer vyhřátou Montgomery Street a uviděl Mardou na blatníku s Julienem a vzpomněl jsem si: "Júúú, to je ta holka, kterou musím dostat do postele, doufám, že nepůjde s žádným z těchhle frájů" – byla snědá, v potemnělé ulici se skoro ztrácela – nohy omotané řemínky sandálů vypadaly tak úžasně sexy, že jsem chtěl políbit ty nožky i ji samotnou – i když jsem ještě nic netušil.

Podzemníci se flinkali před Maskou v hřejivé noci, Julien na blatníku, vedle postával Ross Wallenstein, skvělý bopový saxofonista Roger Beloit, Walt Fitzpatrick, který byl synem slavného režiséra a vyrostl v Hollywoodu v atmosféře mejdanů Grety Garbo a rán s opilým Chaplinem ve dveřích, s nimi tam bylo pár dívek, Harriet, bývalá žena Rosse Wallensteina, blondýnka s jemnými bezvýraznými rysy, která na sobě měla jednoduché bavlněné šaty, vypadala skoro jako hospodyňka v kuchyni, ale s měkkou, sladkou křivkou břišních partií na pohled – přičemž musím učinit další přiznání, jak jich tady ještě učiním hodně, než se završí čas – mám samčí podstatu hřebce a nemohu si pomoct, jsem chlípný a ve výčtu svých slabostí bych mohl dál pokračovat, ale určitě téměř všichni moji čtenáři z řad mužů jsou na tom stejně – přiznání jedno za druhým. Jsem francouzský Kanaďan, do pěti nebo šesti let jsem anglicky vůbec neuměl, v šestnácti jsem mluvil s váhavým přízvukem a ve škole jsem byl hromotluk s cyanózou, ačkoli později jsem hrál za základní mužstvo na střední škole basketbal, a nebýt toho, každému by došlo, že svět naprosto nezvládnu (nedostatek sebedůvěry), a strčili by mě do cvokárny jako duševně zaostalého –

Ale teď mě nechtě povídat o Mardou samotné (těžko se pravdivě vypovídá o tom, co se skutečně seběhlo, když máte takové superego a umíte se vytasit jen s dlouhými odstavci o menších detailech, které se týkají vás, a o velkých duševních detailech o druhých, jak kolem vás vysedávají a vyčkávají) – takže abych pokračoval, byl tam také Fritz Nicholas, uznávaný vůdce podzemníků, kterému jsem řekl (natrefil jsem na něj o Silvestru v přepychovém bytě na Nob Hill, seděl se zkříženýma nohama na tlusté rohožce jako Indián žvýkající peyote, na sobě měl zářivě bílou rubášku a na rameni trhlou holku s modrými vlasy ve stylu Isadory Duncanové, kouřil trávu a bavil se o Poundovi a o peyote) (sušinka, taky kristovský s faunovskými rysy, mladý a vážný, prostě jakýsi otec celé party; představ si třeba: sedí v Masce se zakloněnou hlavou, úzké tmavé oči každého sledují, jako by se pomalu vzpamatovávaly z náhlého překvapení: "Tak tady jsme, děti moje, a co teď, andílci," ale přitom je to taky pekelný narkoman, neodmítne si stříknout nic v kteroukoli dobu a jakémkoli množství), řekl jsem mu: "Znáš tu holku, tamtu černou?" – "Mardou?" – "Tak se jmenuje? S kým to mele?" – "Teď zrovna konkrétně s nikým, v tyhle partě totiž, když na to přijde, to bývá na způsob každý s každým," velmi neobvyklou věc mi to sdělil cestou ke svému stařičkému chevroletu z roku 1936 bez zadních sedadel, zaparkovanému přes ulici naproti od baru, k němuž jsme šli, abychom zajeli někam sehnat marihuanu a pak ji družně vykouřili, jak jsem to vysvětloval Larrymu: "Hele, sežeňme trávu" – "A k čemu potřebuješ všechny ty lidi?" – "Chci si je užít, celou tu jejich partu," tohle jsem říkal i před Nicholasem, aby tak třeba ocenil mou vnímavost, když jsem nikoho z nich neznal a přitom okamžitě atd. mně začaly docházet jejich přednosti – kecy, kecy, sladká výřečnost mě opustila s energií prchlých let – každý s každým – další výraznou osobností party byl Jack Steen, který však letošní léto netrávil tady, ale v Paříži, velmi zajímavý drobný chlapík, něco jako Leslie Howard, chůzí připomínal nějakého vídeňského filozofa (když mi ho Mardou později předváděla): lehce povlávající jemné paže, pomalé dlouhé kroky, na rohu se zastaví v majestátní afektované póze – taky on to s Mardou musel dělat, a jak jsem se dozvěděl později, nanejvýš bizarně – ale nyní ve mně pramínek informací o této dívce, kterou jsem ZAMÝŠLEL dostat do postele, nanovo volal po bolesti, jako bych už tak neměl dost trablů a jako by mi ani dřívější zamilování nedala tu bolestnou lekci, neboť jako –

Z baru proudili zajímaví lidé a noc ve mně vyvolávala fantastickou náladu, tmavý "Marlon Brando" s účesem jako Truman Capote s krásnou štíhlou holkou (možná to byl homosexuální kluk) v chlapeckých kalhotách s jiskřičkami v očích a s boky tak vláčnými, že když si dala ruce do kalhot, poznal jsem tu změnu – a ty tmavé tenké nohy zakončené drobnými prstíky a ta tvář. A s nimi je kluk s další krásnou panenkou, jmenuje se Rob a vypadá jak izraelský voják –dobrodruh s britským přízvukem, kterého bys podle mě našel nejspíš v nějakém baru na Riviéře v pět ráno prolévat hrdlem v abecedním pořádku vše, co tam mají, v pijácké družnosti s bandou zajímavých praštěných výlupků z různých koutů světa – Larry O'Hara mě představuje Rogeru Beloitovi (koho by napadlo, že tento mladík s tuctovým obličejem je velký básník, kterého jsem zbožňoval ve svém mládí, v mládí, v tom mládí, to znamená v osmačtyřicátém, neustále tomu říkám mládí) – "Tohle že je Roger Beloit?" – "Ja jsem pak Bennett Fitzpatrick" – (Waltův otec), což vyloudilo úsměv na tváři Rogera Beloita – Adam už se také vynořil z noci a večer mohl začít –

Takže jsme šli všichni přece jen k Larrymu a Julien si sedl na zem, před sebou rozložené noviny a na nich marihuanu (chabá losangeleská odrůda, ale celkem ušla), a balil či "kroutil", jak mi řekl vloni na Nový rok Jack Steen, co tu teď nebyl, a to byl můj první kontakt s podzemníky, zeptal se mě, jestli mi nemá ubalit žvárko, a já odpověděl fakt chladně: "Proč? ubalím si sám" a jeho citlivý obličej se okamžitě zachmuřil, zanevřel na mě a celý ten večer mě stíral, kdykoli se mu naskytla příležitost – teď byl ale na podlaze se zkříženýma nohama Julien a sám kroutil pro celou partu a všichni tokali řeči, které teda určitě nebudu opakovat kromě toho, že to bylo něco na způsob: "Koukám na tuhle knížku od Percepieda – kdo je Percepied, už ho někdy sebrali policajti?" a podobné průpovídky, nebo posloucháme Stana Kentona, jak mluví v rádiu o hudbě zítřka, načež pustí mladého saxofonistu Ricciho Comuccu a Roger Beloit vtáhne své výrazné nafialovělé rty a prohodí: "Tohle že je hudba zítřka?" a Larry O'Hara má obvyklou zásobu zaběhlých fórů. Během jízdy chevroletem ročník 36 mi Julien, který seděl vedle mě vzadu na podlaze, podal ruku a řekl: "Jmenuju se Julien Alexander, něco mám, dobyl jsem Egypt," a pak Mardou natáhla ruku k Adamovi a představila se mu: "Mardou Foxová," ale nenapadlo ji, aby se představila i mně, což pro mě mělo být zábleskem proroctví toho, co má přijít, takže já musel natáhnout ruku k ní a říct: "Ja jsem Leo Percepied" a třepat se – ach, ty vždycky letíš na takové, co tě vlastně nechtějí – ona fakticky chtěla Adama Moorada, právě ji chladně a podzemníkovsky odmítl Julien – zajímali ji štíhlí asketičtí podivínští intelektuálové ze San Franciska a z Berkeley a ne paranoičtí flákači z lodí, železnic a z knížek a všechna ta nevraživost ve mně, která je pro mě tak zjevná a tudíž i pro ostatní – ačkoli – a protože byla o deset let mladší než já", neviděla žádnou z mých dobrých vlastností, které stejně zatopily roky drogování a touhy zemřít, vzdát se všeho, vzdát se a na vše zapomenout, zemřít pod černou hvězdou – to já natáhl ruku, ne ona – ach, ten čas.

Ale když jsem okukoval její mladinký půvab, mou korunní myšlenkou bylo, že musím vnořit svůj osamělý život ("Velký smutný osamělý muž," tohle mi řekla hned nazítří večer, když mě neočekávaně spatřila v křesle) do horké lázně a spásy jejích stehen – intimnosti mladých milenců v posteli rozdychtěných pohledy z očí do očí, doteky hrudi ke hrudi, kolena ke kolenu rozechvělému husí kůží, těla k tělu, jak tak navzájem milovně laškují a hrají svou bytostnou hru, když to dělají – "milují se", jak skvělé to s ní musí být, za rudými rtíky se derou ven drobné zoubky, vidím to "milování" – klíč k bolesti – seděla v koutě u okna, zrovna byla "na rozchodu", stála "stranou" či "chystala se seknout s touhle partou", měla pro to své důvody. – Do kouta jsem šel, nesklonil jsem však hlavu k ní, ale ke stěně a zkusil šeptem rozmlouvat, tedy tichými slovy (jako patřičný společník), co se hodí k North Beach: "Co máš rozečtené?" a ona poprvé otevřela pusinku, aby mi sdělila celou myšlenku, a mně vůbec nespadlo srdce do kalhot, jen se podivilo, že mluví až legračně kultivovaně zčásti jako já, zčásti jako by byla z North Beach. Jako by byla modelka z obchodního domu Magnin, cítíš z ní Berkeley i černošskou smetánku, prostě třída, v jejím stylu řeči a výběru slov se míchají různé odstíny jazyka, což jsem ještě neslyšel, když tak jen vzácně u vyhraněného okruhu dívek, samozřejmě bílých, a je to tak neobvyklé, že i Adam si toho všiml a ještě ten večer jsme to spolu probírali – ale rozhodně způsob mluvy nové bopové generace, koncovky se vyslovují nosově a dlouze, což se dřív a ještě často i teď považuje za "zženštilé", takže když to slyšíš u mužů, působí to zprvu protivně, a u žen je to půvabné, ale až příliš exotické, a přesně tenhle témbr jsem už s okouzlením poslouchal u nových bopových zpěváků, třeba u Jerryho Winterse, zejména s Kentonovou kapelou na desce Yes Daddy Yes, a možná i u Jeriho Southerna – ale moje srdce uvízlé na Beach mě vždycky nenávidělo, přehlíželo, vyvrhovalo, plivalo na mě od začátku v roce 1943 dodnes – protože podívejte: jdu po ulici jako nějaký chuligán, a když se pak ukáže, že nejsem chuligán, ale spíš trhlý světec, stejně se to lidem nepozdává a nadto se bojí, že se ze mě chuligán nakonec může vyklubat a zmlátím je a roz–třískám jim věci a vlastně jsem k tomu ani neměl daleko a v pubertě jsem to fakt provozoval, třeba takhle jednou, když jsem se potloukal po North Beach s basketbalovým mužstvem Stanfordské univerzity, konkrétně s Redem Kellym, jehož žena (je to tak?) zemřela v Red–wood City v roce 1946, celé mužstvo za námi plus bráši Garettaovi, Red natlačil teplouše houslistu do dveří a já to udělal s jiným, on toho svého natáhl, já na svého jen nasupeně zíral, bylo mi osmnáct, byl jsem tlučhuba a navíc cucák – teď když se mi tahle minulost promítá do chmur, falešného lesku, hrůzy a vítězství mé intelektuální namyšlenosti, nechtěli se mnou nic mít, a tak jsem taky samozřejmě věděl, že Mardou ke mně měla nefalšovanou ryzí nechuť a nedůvěru, jak jsem tam seděl a "snažil se (ne vychutnat TO), ale vychutnat ji" – bez spontánnosti, vlezlý, na tváři úsměv falešný, hysterický, "nucený" úsměv tomu říkají – já buran – oni štramáci – a taky jsem měl na sobě příšernou košili, která se nehodila na Beach, koupil jsem ji na Broadwayi v New Yorku, když jsem si myslel, že to budu střihat v Kóbe přes lodní můstek, bláznivou crosbyovskou havajskou vzorovanou košili, ve které jsem se navíc po dvou šlucích marihuany začal cítit křečovitě a po úvodní skromné a pokorné předehře svého normálního já (opravdu) jsem si mužně a marnivě rozepnul další knoflík od krku a obnažila se mi tak osmahlá zarostlá hruď – to ji určitě znechutilo – prostě se na mě nedívala a mluvila málo a tiše – a zaměřovala se na Juliena, který dřepěl zády k ní – poslouchala a potlačovala smích v tom kolotoči konverzace, jehož dirigenty byli O'Hara, hlasitý Roger Beloit a ten inteligentní dobrodruh Rob, a já ani nedutal a s našpicovanýma ušima jsem to hltal, ale v marihuanové domýšlivosti jsem občas prohodil "perfektní" postřehy (to jsem si myslel), které byly "příliš perfektní", jenže pro Adama Moorada, který mě moc dobře zná, byly jasným důkazem, jak té partě naslouchám, jakou úctu a respekt k nim mám, a pro ně ty poznámky napovídaly o tom, že ten nový chlap chce ukázat, jak k nim patří – všechno hrozné, neodčinitelné. – Ačkoli zprvu před tou marihuanovou cigaretou, která kolovala jako mezi Indiány, jsem cítil jistotu, že navážu kontakt s Mardou, sblížím se s ní a dostanu ji do postele ještě tu první noc, teda že s ní odejdu odtamtud sám třeba jen na kávu, po ní jsem se horoucně a naprosto vážně modlil za návrat předmarihuanové "vyrovnanosti", a začal jsem si pekelně nedůvěřovat, přehnaně jsem o ni usiloval a došlo mi, že se jí nezamlouvám, ty skutečnosti nenávidím – vzpomínám si teď, že ten první večer, kdy jsem se seznámil se svou láskou Nicki Petersovou v roce 1948 v bejváku Adama Moorada ve Fillmore (tehdy), jsem stál jako vždycky v kuchyni bez zájmu a popíjel jsem pivo (a doma jsem zběsile pracoval na rozsáhlém románu, šílený, výstřední, sebejistý, mladý, talentovaný jako už pak nikdy), když prstem ukázala na můj stínový profil na vybledlé zelené stěně a řekla: "Ty máš ale krásný profil," což mě úplně zkratovalo a znejistěl jsem (jako po marihuaně), zpozorněl a "začal jsem na ni najíždět", a ovlivněný její téměř hypnotickou poznámkou jsem zabrousil do předběžné sondáže pýchy proti pýše a krásy či blaženosti nebo citlivosti proti stupidní neurotické falické nervozitě muže navěky si vědomého svého falu, své věže, a žen jako studní – je v tom pravda hmoty, ale člověka to vyšine, zneklidní a teď už ani není rok 1948, ale rok 1953 se svou štramáckou generací a já o pět let starší či mladší to musím vychutnat (nebo vychutnat ženy) v novém stylu a musím zabít nervozitu – takže jsem se vědomě vzdal snahy získat Mardou a pohodlně jsem se uvelebil, abych se mohl ten večer pohroužit do nové úžasné matoucí party podzemníků, kterou na Beach objevil Adam a dal jí i pojmenování.

Ale Mardou byla od začátku skutečně samostatná a nezávislá, prohlašovala, že nikoho nechce a s nikým nechce nic mít, nakonec říkala to samé (když to se mnou skončilo) – což ve studené nepožehnané noci cítím ve vzduchu, tato její slova, a také že její drobné zoubky už mi nepatří, ale asi se s nimi mazlí můj sok, který ji sadisticky léčí, a to se jí asi líbí, protože jsem jí nic takového nedal – vraždy ve vzduchu – a ten bezútěšný kout ulice, kde svítí lampa a točí se vítr, papír, mlha, vidím svou velkou bázlivou tvář a svou takzvanou lásku skomírat v uličce, nic dobrého – jako předtím to byla po masturbaci melancholická povadnutí na horkých židlích v měsíčním světle (i když dnes je krásná noc podzimního úplňku) – jako tam, kde jsem tehdy, dřív, poznal, že je potřeba se vrátit k všeobjímající lásce, která by měla patřit k velkému umělci, vezmi takového Luthera, Wagnera, teď tato hřejivá myšlenka velikosti mrazí ve větru – neboť velikost umírá také – ach, a kdo řekl, že jsem velikán – i za předpokladu, že by člověk byl velký spisovatel, tajný Shakespeare poduškové noci? nebo vlastně takhle – báseň nestojí Baudelairovi za ten žal – jeho žal – (To Mardou mi musela říct: "Dala bych přednost šťastnému chlapovi před nešťastnými básněmi, které nám zanechal," s čímž souhlasím a jsem Baudelaire a miluju svou hnědou milenku a taky jsem se sklonil k jejímu pupíku a poslouchal kručící podzemí) – ale mělo mě to trknout, ta její počáteční zmínka o nezávislosti, a měl jsem uvěřit její upřímné nechuti se na někoho vázat, a ne na ni prudce útočit, jako bych nebo protože jsem fakt chtěl být zraněn a "rozsápán" sám – ještě jednu laceraci a výhrabou smutný drn a tvoje rakev udělá, hochu, žuch – neboť smrt už skládá svá obří křídla na mé okno, vidím, slyším, cítím to, vidím to na svých košilích, které zplihle visí, předurčené k nenošení, nové, staré, módní, staro–módní, kravaty zkroucené na věšáku už ani nepoužívám, nové přikrývky na postele podzimního klidu teď souží a ženou lůžka někam na moře sebevraždy – porážky – nenávisti – paranoie – to do jejího drobného obličeje jsem chtěl vejít a vešel jsem –

Pak nad ránem, když byl mejdan v nejlepším, jsem znovu v Larryho ložnici obdivoval červené osvětlení a vzpomínal jsem na večer, kdy jsme tam my tři, Adam, Larry a já, měli Micky, nadopovali jsme se benzedrinem a parádně jsme si s ní v posteli pohráli, to se nedá popsat – vtom Larry vběhl dovnitř a řekl: "Chceš ji, vole, dneska píchat?" – "To víš, že bych rád – nevím – ." – "Hele, člověče, tak to zjisti, není moc času, co je s tebou, přivedem si do kvartýru tolik lidí, naládujem je marihuanou, v ledničce mi nezůstane jediný pivo, tak z toho aspoň něco musíme trhnout, obuj se do toho –." – "Hele, líbí se ti?" – "Jo, copak o to, líbí se mi každej – ale musí se jednat." – Tak jsem se chvíli bez šťávy a bez odezvy vtíral, nějaký ten pohled, záblesk, poznámka, jak jsem seděl vedle ní v koutě, vzdal jsem to a nad ránem vypadla s ostatními na kávu a já pak šel s Adamem za nimi, abych ji ještě spatřil (vyšli jsme pět minut po nich), a byli tam, ale ona ne, ve svých nezávislých skrytých úvahách odešla do svého zatuchlého hnízdečka v Heavenly Lane na Telegraph Hill.

Tak jsem šel domů a několik dní v mých erotických fantaziích byla ona, její snědé nohy, řemínky sandálů, tmavé oči, drobný jemný hnědý obličej, líce a rty Rity Savageové, malá tajemná intimnost, a teď do toho jemně vklouzl šarm patřící drobné štíhlé hnědé ženě, která ráda nosí tmavé šaty, zbědované podzemníkovské šaty...

Několik dní nato mi Adam večer s potměšilým úsměvem oznámil, že na ni natrefil v autobuse jezdícím na Třetí ulici a šli k němu si popovídat a popíjeli a vedli dlouhý vážný rozhovor, který vyvrcholil v Leroyově stylu, kdy Adam seděl nahý a četl čínskou poezii, kouřili společně marihuanovou cigaretu a skončili v posteli. "A je kouzelně něžná, bože, najednou tě obejme a úplně bez příčiny, prostě jen z okamžité sympatie." – "Rozjedeš to? budeš s ní chodit?" – "Teda musím ti – hele víš – je dost, opravdu dost na hlavičku – chodí na psychoterapii a zřejmě úplně nedávno pěkně cvokala, souviselo to nějak s Julienem, má chodit na psychoterapii, ale neukazuje se tam, sedí nebo leží, čte nebo nedělá nic, jen zírá celý den do stropu v tom svým kutlochu v Heavenly Lane za osmnáct dolarů měsíčně, dostává asi nějakou podporu díky doktorům či bůhvíkomu, protože nemůže pracovat či co – pořád o tom mluví, až moc na můj vkus – vypadá to, že má opravdový halucinace o ošetřovatelkách ze sirotčince, kde ji vychovávali, viděla a zažívala nelíčenou hrůzu – a taky jiný věci, třeba pocit, že fetuje, i když k tomu v životě nečichla, jen se zná s fetaři." – "Myslíš Juliena?" – "Jo, Julien fetuje, kdy to jen jde, což není často, protože nemá prachy, jinak by se už stal opravdovým narkomanem, jak o to usiluje – ale nicméně měla halucinace, že není jako normálně nadopovaná z toho, jak se nadýchala marihuanového dýmu v místnosti, ale že jí někdo nebo něco nějak napíchalo drogu, třeba lidi, co šli za ní po ulici, je fakt na hlavu – to je na mě příliš moc – a i to, že je černoška, ne, nechci se na ni vázat naplno." – "Je hezká?" – "Krásná – ale nic pro mě." – "Ale, bráško, já jsem úplně paf z toho, jak vypadá a vůbec." – "Jasně, tak to s ní roztoč – zajdi tam, dám ti adresu, nebo víš co, pozvu ji sem a dáme řeč, můžeš to zkusit, pokud budeš chtít, protože i když jsem na ni strašně nadržený a tak dál, už z těchhle důvodů v tom s ní opravdu nemůžu pokračovat, ale hlavně, to nejdůležitější, že až to fakt rozjedu s nějakou holkou, chci v tom být nastálo, víš, jako stálý, vážný a dlouhý vztah, a s ní to nesvedu." – "Ja to chci taky dlouhý a trvalý a tak dál." – "No, to uvidíme."

Řekl mi, kdy k němu přijde na menší večerní občerstvení, co jí sám připraví, tak jsem tam byl, pokuřoval jsem marihuanu v červeném obýváku při rozsvícené odstíněné žárovce, a ona vešla dovnitř stejná jako prve, ale já si tentokrát vzal jednoduchou modrou hedvábnou košili a módní kalhoty, seděl jsem zády bez zájmu, předstíral jsem, že bez zájmu, a doufal, že to na ni bude platit, a když dáma vstoupila do pokoje, nevstal jsem.

Zatímco si dávali do nosu v kuchyni, dělal jsem, jako že čtu. A jako že jim nevěnuju vůbec pozornost. Pak jsme se šli všichni tři projít a to už jsme si povídali ostošest jako tři dobří přátelé, kteří to chtějí rozpumpovat a říct si všechno, co jim probíhá hlavou v přátelské rivalitě – šli jsme do Červeného bubnu poslechnout si jazz a ten večer to byl Charlie Parker, na bicí Honduras Jones a další výtečníci, pravděpodobně taky Roger Beloit, kterého jsem teď chtěl vidět, a ve vzduchu bylo vzrušení ze sanfranciského bopu vlahé noci, všichni v chladné, sladké, bezstarostné Beach cítili dovádivou radost – tak jsme vlastně utíkali od Adamova bytu na Telegraph Hill dolů bílou ulicí pod lampami, utíkali jsme, skákali, předváděli se, užívali jsme si legrace – a něco se rozechvívalo a těšilo mě, že nám Mardou stačí v rychlé chůzi – s drobnou štíhlou udělanou kráskou švihat ulicí, to tak bilo do očí, že se každý otáčel, podivínský vousatý Adam, tmavá Mardou v nezvyklých kalhotách a já, vytáhlý výskající chuligán.

Tak a byli jsme v Červeném bubnu, stoly plné piva, těch několik, co jich tam je, a všechny ty party, které se hrnuly dovnitř a ven, u vchodu se platil dolar pětadvacet, za lístky vybírala malá afektovaná lasice, Paddy Cordavan vplul dovnitř jako nějaký prorok (vysoký blonďatý vazoun, brzdařský týpek, podzemník z východního Washingtonu, v džínách vypadal jako kovboj, mířil k partii divokých vrstevníků, všichni zkouření a odvázaní, a já zaječel: "Paddy Cordavane?" a on: "Co je?" a zašel k nám) – všichni seděli pohromadě, zajímavá sešlost u každého stolu, Julien, Roxanne (pětadvacetiletá žena, co prorocky předběhla budoucí styl Ameriky, krátký účes skoro na ježka, ale s kudrlinkami, černé zvlněné vlasy, vlnivá chůze, bledý bílý fetařský obličej – my říkáme fetařský a Dostojevskij by kdysi řekl co? nejspíš asketický či svatý? a ne přinejmenším? ale chladný bledý ukázkový obličej chladné smutné holky, která na sobě měla bílou pánskou košili až na rozepnuté povolené manžety u knoflíků, takhle si ji pamatuju, jak se k někomu nakláněla v rozhovoru, poté co přešla houpavě přes parket a lopatky jí přitom pluly jako vrtule, při řeči se nakláněla, držela v ruce krátký nedopalek a hezkým krátkým švihem odklepávala popel, jen kdyby to těmi dlouhými dlouhatánskými nehty nedělala pořád dokola, měly dobře přes dva centimetry, také se jí vlnily a vypadaly orientálně) – seskupení lidí nejrůznějšího druhu, i Ross Wallenstein se svým okruhem, a nahoře na pódiu s velebnýma očima Bird Parker, kterého si úplně nedávno vzala do parády policie a teď se vrátil do trochu bopově mrtvého Friska, ale právě objevil Červený buben nebo mu o něm řekli a tady se shromažďovala a odvazovala nová báječná parta kluků a holek, tak tady byl na pódiu a oťukával je očima, jak foukal ty své "divoké" tóny sesumírované jen tak z hlavy a rovnou použité v běžné skladbě – rachotící bubny, vysoký strop – Adam schválně kvůli mně vypadl asi v jedenáct hodin, jako že musí jít spát, protože jde ráno do práce, ještě předtím šel na chvilku s Paddym a se mnou na bleskové deseticentové pivo v hlučícím baru u Pantery, kde jsem si s Paddym prvně promluvil a zasmál se při přetlačování zápěstí – teď se mnou v přestávce vypadla na bleskové pivo s rozjásanýma očima Mardou," naléhala, abychom šli do Masky, kde ovšem stojí patnáct centů, ale že sama měla pár drobných, tak jsme tam šli, začali jsme se upřímně bavit a trochu jsme se namázli z piva a teď se to rozjíždělo – vrátili jsme se do Bubnu poslechnout si Birda, který zřetelně několikrát pohledem vychutnal Mardou a mně se podíval taky přímo do očí, aby vykoumal, jestli jsem fakt tak velký spisovatel, jak si to o sobě myslím, jako by znal mé chyby a ambice nebo jako by si mě pamatoval z jiných nočních klubů a jiných pobřeží, jiných štací – ne vyzývavým pohledem, ale jako král a otec bopové generace, alespoň náznak je v tom, jak se těší z posluchačů, jak se jim vpíjí do očí, skryté oči ho pozorují, jak natiskne rty a nechá pracovat mamutí plíce a nesmrtelné prsty, jeho oči jsou výlučné, sympatizující a lidské, nejvřelejší jazzový hudebník, který žije hrou, a proto je taky přirozeně největší – sleduje Mardou i mě v dětství naší lásky a pravděpodobně se diví proč nebo už ví, že nevydrží, nebo vidí, koho to bude bolet, protože zřejmě teď, ale ještě moment, byla to Mardou, její oči zářily mým směrem, i když jsem to nevěděl najisto a teď už nevím vůbec – kromě jedné věci: cestou domů, když jazzový večer skončil a dopili jsme pivo v Masce, jeli jsme smutně nocí domů autobusem po Třetí ulici a světla neonů kmitala, vrážela do nás, a když jsem se pojednou k ní sklonil, abych něco dalšího zakřičel, srdce jí vyletělo (v jejím tajném já, jak se později vyznala), pocítilo "sladkost mého dechu" (cituju) a skoro se do mě zamilovala – tohle jsem ještě nevěděl, když jsme našli ruské tmavé dveře v Heavenly Lane, velká železná vrata, která skřípala o chodník při otvírání, smutně na sebe namačkané páchnoucí popelnice, rybí hlavy, kočky, a pak Lane samotnou, kterou jsem poprvé spatřil (je to dlouhá historie, která se mi silně vepsala do duše, když jsem to tudy střihal v roce 1951 s poznámkovým blokem jednoho divokého říjnového podvečera a objevoval svou vlastní spisovatelskou duši, konečně jsem natrefil na podzemníka Victora, který jednou dojel do Big Sur s malou podzemníkovskou žabkou Dorie Kiehlovou na motorce, na té samé, se kterou,se proslavil cestou na Aljašku, tak ten tu byl, ve vlajícím kristovském kabátě mířil severním směrem na Heavenly Lane do své kuči a já ho chvilku sledoval a přemítal o Heavenly Lane a o všech těch dlouhých rozmluvách, které jsem roky vedl s lidmi, jako byl MacJones, o tajemství, o té mlčenlivosti podzemníků, Mac je nazýval "městskými Thoreauy" jakoby podle přednášek Alfreda Kazina na Nové škole v New Yorku, který kritizoval studenty, že se zajímají o Whitmana jen z hlediska sexuální revoluce a o Thoreaua z hlediska kontemplativní mystiky, antimaterialismu, existencialismu a kdovíčeho ještě, civěli jsme na to v údivu, přihlouple jako Melvillův Pierre, tmavé sedrané pytlové oblečení, zkazky o úžasných saxofonistech, jak si píchají heroin u rozbitých oken a pumpují do svých saxíků, nebo o velkých mladých vousatých básnících, jak leží nadrogovaní ve svatých obskuritách jako z obrazů Rouaultových, Heavenly Lane, slavná Heavenly Lane, kde někdy žil každý z těch podzemníkovských zpiťarů, třeba Alfred se svou drobnou nemocnou ženou, řekl bys, že to patří do petrohradských slumů z Dostojevského, ale prostě je to fakt všechno americké ztracené vousaté a idealistické), teď jsem ji ale viděl poprvé s Mardou, prádlo pověšené na dvoře, vlastně je to zadní dvůr velkého činžáku, kde bydlí dvacet rodin a který má arkýřová okna, vyvěšené prádlo a odpoledne úžasnou symfonii italských matek, dětí, otců; ze všech se stanou Finnegani a ječí z požárního schodiště, do toho pachy, mňoukající kočky, Mexi–kánci, hudba ze všech stanic, ať už mexické bolero nebo italský tenor pro jedlíky špaget nebo někdo najednou zapne naplno na KPFA něco pro intelektuály, Vivaldiho koncert pro spinet, mišmaš, ohromné souzvučí, které jsem tam přicházel poslouchat celé léto zavěšený do své lásky – a teď jsme vešli dovnitř, nahoru po úzkém ušmudlaném schodišti jako v nějaké chajdě a k jejím dveřím.

Záměrně jsem chtěl, abychom si zatančili – předtím měla hlad, tak jsem navrhl, abychom skočili pro čínskou specialitu na roh Jackson Street a Kearny Street, a fakt jsme si to šli koupit a teď to ohřívala (později přiznala, že to bylo hrozné, ačkoli je to jedno z mých nejoblíbenějších jídel, a projevilo se tak mé pozdější chování, jak jsem jí násilně cpal do krku něco, co si ve svém podzemníkovském smutku chtěla strávit sama, jestli vůbec), ach. – Při tanci jsem zhasl světlo, takže pak ve tmě, při tanci, jsem ji políbil, byl to odvaz zvířený tancem, začátek, obvyklý začátek milenců, kteří se líbají vestoje v setmělém pokoji, pokoj patří ženě, muž všechno zosnuje – divoce jsme se roztancovali, ona na mých slabinách či na stehně, jak jsem ji roztáčel, nahýbaje se dozadu, abych udržel rovnováhu, objímala mě kolem krku a to začalo moje já tak rozehřívat, že nakonec zůstala jen horkost –

A brzy jsem zjistil, že nemá žádnou víru ani místo, kde by ji získala – matka černoška zemřela při porodu – nepoznaný otec, napůl Čerokéz, tulák v černém sombreru a růžovém šátku vrhající rozedrané boty napříč zešedlými pláněmi podzimu, sedával u ohňů nad opékanou klobásou a odhazoval láhve od tokaje do noci: "Jéé, Calexico!"

Rychle zkouším štěstí, cvak, zhasínám světlo, skrývám svůj ostýchavý obličej, miluju ji hltavě, neboť jsem skoro rok neměl ženu a potřeba mě stahuje – naše drobné něžnosti ve tmě, co by se vlastně neměly říkat – protože to byla ona, kdo později řekl: "Muži jsou takoví blázni, chtějí podstatu, žena je podstata, takže ji mají v rukách, ale oni utíkají pryč a budují nabubřelý abstraktní konstrukce." – "Myslíš, že by měli zůstat doma s tou podstatou, teda ležet celý den pod stromem se ženou, ale Mardou, to je moje stará myšlenka, báječný nápad, nikdy jsem neslyšel nikoho to líp vyjádřit, natož pak snít." – "Místo toho utikají pryč, vedou velký války a ženy jsou pro ně trofeje, a ne lidský bytosti, vážně, hošku, můžu být v celým tomhle bordelu až po uši, ale ani kousínek z něj nechci" (řečené tím sladkým odvazovým kultivovaným tónem nové generace). – A tak když teď mám podstatu její lásky, buduju svoje konstrukce nabubřelých slov, a tím ji opravdově zrazuju – vynáším postelové drby, co se rozvěšují na všech prádelních šňůrách světa – a to její, vlastně naše prádlo, které dala za celé ty dva měsíce naší lásky jen jednou vyprat, jelikož je osamělá podzemníkovská holka, tráví dny nicneděláním a měla by s ním zajít do prádelny, ale je zatuchlé pozdní odpoledne a je moc pozdě a povlečení je zešedlé, líbí se mi – protože má hebkost. – Ale nedokážu v této zpovědi prozradit to nejvnitrnější, stehna, to, co stehna obsahují – a pak proč psát? – obsahují podstatu – takže ač bych měl zůstat, odkud jsem přišel a kam se nakonec vrátím, pádím pryč a buduju, tvořím – pro nic – pro Baudelairovy básně –

Slovo láska nikdy nepoužila, ani v tom prvním momentě po našem divokém tanci, kdy jsem ji nesl na slabinách a mířil s ní k posteli a pomalu ji pouštěl, abych ji v mukách poznával, což milovala, a jelikož dosud nezatoužila po sexu, ani s nikým nespala (až na sex v 15, který jí z nějakého důvodu přinesl naplnění, ale pak už nikdy) (Ach, ta bolest z vyzrazení těchto tajemství, která je ale nezbytné říct, protože jinak proč psát či žít), teď "casus in eventu est", ale je šťastná, že kvůli ní trojčím křehce, jak egomaniak, jak to dokážu po pár pivech. – Pak ležím ve tmě, vláčně jak chobotnice, čekám na spánek – a tak se ráno probudím z výkřiku pivních můr a spatřím vedle sebe černošku, spí s pootevřenými ústy a bílý polštář jí prosvítá zpod černých vlasů, cítím téměř odpor, uvědomím si, jaká jsem bestie, že to tak pociťuju, rozkošný slaďoušek, nahý na neklidném loži vzrušení předešlé noci, hluk z Heavenly Lane se vkrádá dovnitř šedým oknem, kalný srpnový soudný den, mám nutkání hned vypálit "zpět ke své práci", šálení, není to šálení, ale pravidelně nabíhající smysl pro práci a povinnost, jak jsem se k němu propracoval a vyvinul ho doma (v South City*), kde je to tak skromné, je tam pohodlí i samota, kterou jsem potřeboval a kterou teď nemohu vydržet. Vstal jsem a začal se oblékat, omlouvám se, v těch peřinách vypadala jako malá mumie a její vážné hnědé oči na mě hleděly jako oči indiánské hlídky v lese, když hnědé řasy náhle vyjedou s černými řasami a nečekaně odkryjí fantastické bělmo očí s hnědými zářícími zorničkami uprostřed, vážnost jejího obličeje zvýrazněná mírně mongoloidním, až boxerským nosem a lícemi maličko opuchlými spánkem, celá ta tvář připomínala krásnou aztéckou porfyrickou masku z dávných dob. – "Ale proč musíš tak rychle odejít, skoro jako bys hysterčil, nebo tě něco trápí?" – "Jo, musím, mám doma práci a potřebuju na vzduch – víš, kocovina –"a probudila se jen napůl, a tak jsem se po několika slovech vykradl ven, vlastně když už zase skoro spinkala a pár dní jsem ji neviděl –

Pubertální donchuán po skončeném výboji doma už jen přemítá o ztrátě lásky dobyté lasičky, krásky s černými řasami – tohle nemá být zpověď. – Bylo to jednou ráno po přespání u Adama, kdy jsem se s ní opět shledal, chystal jsem se vstát, celý den psát na stroji a popíjet kávu v kuchyni, neboť tehdy práce, jen práce byla mou dominantní myšlenkou, ne láska – ne bolest, která mě žene, abych tohle psal, i když nechci, bolest, kterou psaní neztiší, jen prohloubí, ale která přinese spásu, a jen kdyby to byla důstojná bolest a dala se přemístit z této černé stoky hanby, ztráty, bláznivé hlučnosti noci a žalostného potu na mém obočí – Adam vstává do práce, já taky, myjeme se, přitom kecáme, vtom zvoní telefon a je to Mardou, chystá se ke svému psychoterapeutovi, ale potřebuje deset centů na autobus, bydlí za rohem, a tak: "Fajn, stav se ale rychle, jdu makat, nebo ti nechám těch deset centů u Lea." – "Jéé, on je u tebe?" – "Jo." – Hlavou mi jedou myšlenky hřebce zopakovat to s ní v posteli a vlastně se najednou těším, že ji znovu spatřím, jako bych cítil, že ji naše první noc moc nenadchla (bezdůvodné pocity, před milováním mi ležela na prsou, jedla čínskou specialitu a zamilovaně se na mě dívala zářícíma šťastnýma očima) (které dnes v noci hltá můj nepřítel?), když na to pomyslím, klesne mi horké špinavé obočí do unavených dlaní – ach, láska mi prchla – či telepatie soucitně prostupují nocí? Takové mánie ho stíhají – že mrazivý milenec chtíče vysaje teplou krev duše – takže přišla v osm ráno, Adam odešel do práce, zůstali jsme sami a na mé vybídnutí se mi hned stočila do klína v hlubokém polstrovaném křesle a začali jsme si povídat, začala svým příběhem a já rozsvítil světlo s matnou červenou žárovkou (byl pošmourný den) a tak začala naše opravdová láska –

Musela mi vypovědět všechno – bezpochyby onehdy již celý svůj příběh řekla Adamovi a ten poslouchal, kroutil si vousy, v očích měl zasněný vzdálený výraz, aby v bezútěšné věčnosti vypadal pozorně a milenecky, přikyvoval – teď se mnou rozjížděla všechno zase znovu, jen jako bych byl Adamův starší bratr (jak mi to přišlo), horlivější milenec, větší, pozornější a taky utrápenější posluchač. – Byli jsme v zešedlém San Francisku šedého Západu, vzduch voněl brzkým deštěm a v dalekém prostoru v horách za Oaklandem a dál za Donne–rem a za Truckee byla velká Nevadská poušť, pustina táhnoucí se k Utahu, ke Coloradu, do zimy, na studené pláně přicházejícího podzimu, kam jsem si zasazoval vize jejího otce, tuláckého čerokézského míšence, jak leží na břichu na plošiňáku, vítr mu profukuje odrané svršky a strhává klobouk, jeho hnědá smutná tvář zabírá celou tu dálavu a pustotu. – Jindy jsem si ho zase představoval jako česáče ovoce někde u India, jak za horké noci sedí na židli na chodníku uprostřed žertujících chlapů s krátkými rukávy, odplivne si a oni mu řeknou: "Hej, Hawku Tawe, zvopákni tu historku, jaks ukrad taxík a dovezls ho až do Manitoby v Kanadě – říkal ti to už, Cy?" – Měl jsem vizi jejího otce, hezký muž stojí vzpřímeně v pustém matném červeném světle Ameriky na rohu, nikdo nezná jeho jméno, nikdo se nestará –

Její vlastní drobné zážitky, kdy zcvokla a ztratila obvyklé vnímání a vypotácela se za město překouřená z marihuany, což pro ni znamenalo takovou hrůzu (mně to ale překrývá aura jejího otce, strůjce jejího těla a hrůzotvůrce jejích hrůz, který zakusil mnohem větší úlety a šílenství, které si ve své psychoanalyticky vyvolané úzkosti ani neuměla představit), to vše tvořilo jen pozadí myšlenek o černoších, Indiánech a o Americe vůbec, ale se všemi podtóny "nové generace" a s dalšími historickými souvislostmi, ve kterých ona teď byla zapletena, tak jako my všichni jsme namočeni do našeho všeobecného smutku za Evropou a za parukami, ta její – upřímná vážnost, s jakou povídala o svém životě a co já tak často poslouchal i sám vyprávěl – s očima široce rozevřenýma se spolu objímáme v nebi – američtí hipsteři padesátých let sedí v příšeří pokoje – a za prázdnou okenní římsou hlučí ulice. – Mám obavu o jejího otce, protože jsem v těch končinách byl, sedával jsem na zemi a pozoroval koleje a ocel Ameriky pokrývající půdu nacpanou kostmi starých Indiánů a prvních Američanů. – V chladném šedém podzimu jsem pracoval v Coloradu a Wyomingu a díval se na indiánské tuláky, náhle se vynoří z křovisek u trati, jestřábí rty, brázdy ve tvářích, samá vráska, až se vytratí do neviditelných stínů, přes rameno rmutný pytel a harampádí, tiše hovoří jeden s druhým a mají úplně jinou zahloubanost než zemědělští dělníci, dokonce než černoši z ulic Cheyenne a Denveru, Japonci či hlavní menšiny celého Západu, Arménci a Mexičané, takže pohled na trojici či čtveřici Indiánů křižující pole a trať působí na smysly jako něco neuvěřitelného, jako sen – pomyslíš: "To jsou určitě Indiáni – ani človíček na ně nepohlédne – takhle chodí – nikdo si jich nevšímá – jako by ani moc nezáleželo na tom, kam míří – do rezervace? Co nesou v těch papírových báglech?" a jen s vynaložením značného úsilí si uvědomíš: "Ale vždyť to byli původní obyvatelé této země a pod těmito nesmírnými prostorami nebes válčili, naříkali i ochraňovali své ženy v celých národech shromážděných kolem stanů – teď jim trať běžící nad kostmi jejich předků udává směr, ukazuje do nekonečna, lidské přízraky našlapující měkce po povrchu země tak hluboce zhnisaňé nánosem jejich utrpení, stačí kopnout do drnu a najdeš dětskou ručku. – Rychlík s nablýskanou dieselovou lokomotivou přefrčí kolem, zum zum, Indiáni jen vzhlédnou – dívám se, ztrácejí se mi jak skvrny –" a jak tak teď sedím v San Francisku v pokoji při červeném světle se sladkou Mardou, pomyslím si: "A tohle je tvůj otec, jak jsem ho zahlédl v šedé pustotě pohlceného nocí – z jeho energie vzešly tvé rty, tvé oči plné utrpení a bolesti, a cožpak nemáme ani poznat jeho jméno či vyslovit jeho osud?" – Hnědou ručku má stočenou v mé, nehty na rukou i na nohou má světlejší než kůži, bosou nohu si mně pro zahřátí zavrtává mezi stehna a povídáme si, začínáme náš milostný vztah na hlubší rovině lásky a životních příběhů respektu a hanby. – Neboť hlavním klíčem k odvaze je hanba a matné obličeje v projíždějícím vlaku vidí venku na pláni jen postavy tuláků vytrácející se z dohledu –

"Vzpomínám si na jednu neděli, byli při tom i Mike s Ritou, měli jsme strašně silnou marihuanu – říkali, že obsahuje sopečný popel a že je nejsilnější, jakou kdy měli." – "Z L.A.?" – "Z Mexika – nějací kluci se na to složili a jeli tam se stejšnem, do Tijuany nebo tam někam, nevím – Rita hned vzápětí začala ulítávat – když jsme byli skoro úplně zdrogovaní, dramaticky se zvedla a postavila se doprostřed pokoje, no a povídá, že cítí, jak jí nervy propalují kosti – Když jsem viděla na vlastní oči ten její úlet – znervózněla jsem a chytly mě černý myšlenky ohledně Mikea, úporně na mě koukal, jako by mě chtěl zamordovat – vždyť i normálně se tváří jako poděs – vypadla jsem z domu a šla jsem bezcílně, nevěděla jsem, kudy mám jít, mysl mi zahýbala do několika směrů, ve kterých jsem myslela, že se pohy–buju, ale mé tělo pokračovalo dál po Columbus Street, i když jsem pociťovala každý z těch směrů, do kterých jsem hlavou i citem zabočila, a všechny ty možné směry, kterými se můžeš dát, s různými motivy, co se k tomu přidají, mě přiváděly do úžasu, třeba že to z tebe může udělat někoho jinýho – na tohle jsem často myslela už od dětství: kdybych místo obvyklé Columbus Street zahnula do Filbert Street a kdyby se stalo něco, co by v té chvíli bylo celkem bezvýznamné, není možné, že by to nakonec dokázalo ovlivnit celý můj život? – co pro mě skrývá směr, kterým se nevydám! – a tak dál, takže kdyby v tom nebyla taková stálá zaujatost provázející mé osamění, kterou jsem si přehrávala všemi možnými způsoby, nestarala bych se teď o to, až na to, že vidět ty děsivé cesty, kam mě čistě jen ty předpoklady vedou, mně nahání hrůzu, kdybych jen nebyla tak proklatě neústupná – " a do hlubin dne pokračuje dlouhý zmatený příběh, z něhož si pamatuju jen střípky a mlhavě, prostě spousta trablů řečená na jeden zátah –

Zachmuřené odpoledne a úlety v Julienově pokoji, Julien sedí, nevěnuje jí pozornost, zírá do ponurého děsivého prázdna, které poruší, jen aby čas od času zavřel okno či jinak zkřížil nohy, oči upřeně visí v meditaci tak dlouho, tak tajemně, a jak říkám, tak kristovsky, skutečně to vypadá zvnějšku pokorně, že by každému na zcvoknutí stačilo podle mě, kdyby jeden den strávil s Julienem, Wallensteinem (stejný typ) či s Mikem Murphym (stejný typ), s těmi podzemníky a jejich deprimující dlouhomyšlenkovou odevzdaností. – A krotká holka čeká v tmavém koutě, což mi tak silně připomíná můj pobyt v Big Sur, když tam Victor přifrčel na mašině doslova vyrobené na koleně s tou žabkou Dorie Kiehlovou, v chajdě u Patsy byl mejdan s pivem, svíčkami, při rádiu a s povídáním, a přesto první hodinu seděli nově příchozí ve svých legračních sedraných svršcích, on vousatý, ona smutná vážná kukadla, prakticky z dohledu ve stínu blikotavých svíček, takže si jich nikdo nevšímal, a protože vůbec nic nepovídali, ale (pokud neposlouchali) jen meditovali, smutnili, byli odevzdaní, zapomněl jsem nakonec úplně na to, že tam jsou – a později tu noc spali v malém stanu na poli v rosné mlze hvězdné noci tichomořského pobřeží a za kuropění se stejně pokorným mlčením se o ničem nezmínili – Victor pro mě navždy zosobňuje sklon podzemníkovské odvazové generace k tichosti, bohémské tajemnosti, drogám, vousům, polosvatosti, a jak jsem na to přišel později, k nepřekonatelné odpudivosti (jako George Sanders ve filmu Měsíc a šestipencé) – a tak Mardou, zdravé děvče s vlastními nároky a z větrné ulice připravené k lásce, se teď choulí v zatuchlém koutě, čeká na Juliena, až promluví. – Občas ve všeobecném "smilstvu" si ji lstivě, potichu prohodí, jako by to měli dohodnuté nebo jako by tomu někdo tajně šéfoval, nebo pravděpodobně jen: "Hej, Rossi, dnes večer půjde Mardou k tobě, chci to vyzkoušet pro změnu s Ritou" a zůstává u Rosse týden, kouří sopečný popel, ulítává – (navíc tíživá úzkost z pokřiveného sexu, předčasné ejakulace těchto bezkrevných maquereaux ji nechávají rozjetou v napětí a údivu). – "Byla jsem naivní dívenka, když jsem se s nimi seznámila, teda ne zrovna šťastná, ale nezávislá, připadala jsem si činorodě, chtěla jsem se zapsat na večerní školu, měla jsem několik zakázek ve své práci, vázala jsem knížky pro firmu Olstad a pro drobné zákazníky dole kolem Harrison Hill, stará kantorka ve výtvarce ve škole říkala, že se můžu stát skvělou sochařkou, měla jsem různý spolubydlící, kupovala jsem si šaty a zvládala jsem to" – (vsaje dovnitř drobný ret s hladkým mlasknutím v krku, rychle vtáhne dech ve smutku a jako by byl studený, jako v krku věčných pijáků, ale ona nepije, jen smutní v sobě) (prvotřídní, tmavá) – (dál kolem mě ovíjí svou teplou paži) "a on tam leží, ptá se co–se–děje a já nedokážu pochopit –." Pojednou nechápe, co se stalo, protože jí ujelo vědomí, vnímá sama sebe jinak než jindy a cítí děsivý bzukot tajemství, vážně si neuvědomuje, kdo, proč a kde je, dívá se z okna a tohle velkoměsto San Francisco je obrovským smutným opuštěným jevištěm nějakého gigantického žertu, který se s ní provádí. – "Byla jsem otočená zády k Rossovi, nevěděla jsem, co si myslí – ani co dělá." – Neměla na sobě žádné šaty, zvedla se z postele jeho ukojení, aby se vystavila záplavě šedého pochmurného přemítání, co dělat, kam jít. – A čím déle tam stála jakoby s prstem v puse a čím víc se jí muž ptal: "Co je s tebou, hol–čin–ko" (nakonec se přestal ptát a nechal ji tam jen tak stát), tím víc cítila tlak zevnitř, který směřoval k puknutí a k explozi, konečně udělala obří krok dopředu, až se zalkla strachem – vše bylo jasné: nebezpečí ve vzduchu – bylo to vepsané do stínů, do pochmurného prachu za kreslicím stolem v koutě, do sáčků na odpadky, sedává stružka dne prosakující dolů stěnou a oknem – do vyprahlých očí lidí – vyběhla z pokoje. – "Co na to řekl?"

"Nic – nepohnul se, jen měl hlavu nad polštářem, když jsem mrkla zpět při zavírání dveří – v uličce jsem na sobě nic neměla, ale nevadilo mi to, tak intenzívně jsem prožívala poznání všeho, bylo mi jasné, že jsem nevinné dítě." "Nahatý miláček, júúú." – (A pro sebe: "Můj bože, Adam má pravdu, je trhlá jako já, když jsem ulít z benzedrinu v roce 1945 s Honey a myslel jsem, že chce nafingovat bouračku a spálit my tělo v auťáku party, ale nikdy bych určitě nevyběh nahej do ulic San Franciska, i když možná že jo, kdybych opravdu cítil, že je potřeba to rozpumpovat, jasně") a podíval jsem se na ni s pochybností, jestli mi říká pravdu. –

Byla v uličce, podivovala se, kdo je, kolem noc s tenounkým mžením mlhy v tichu spícího Friska, oaklandské čluny v zátoce, nad ní příkrov mamutích chřtánů mlhy s aureolou zvláštního přízračného světla, které uprostřed vysílaly reflektory Alcatrazu vypadající jako sklopené kapuce v chrámovém podloubí – srdce jí tlouklo v tišině, chladivém tmavém klidu. – Nahoře na dřevěném plotě čeká – jestli nezahlédne nějakou myšlenku poslanou zvenčí, která by jí řekla, co dělat dál, a plnou symbolů a osudových znamení, protože musí být pravdivá a jednou provždy – "Jedno uklouznutí špatným směrem…", její posedlost směry, měla by seskočit na tu či onu stranu plotu v nekonečném prostoru rozpínajícím se do čtyř směrů, muži v omšelých kloboucích cestou do práce po třpytících se ulicích se nestarají o nahou dívku, která se schovává v lehounké mlze, a i kdyby tam byli a uviděli ji, jen by postávali v kruhu kolem, nedotýkali by se jí, čekali by na policejní ouřady, až přijedou a sbalí ji, a všechny ty jejich unavené netečné oči potažené čirým studem by sledovaly každou část jejího těla – nahého drahouška. – Čím déle se drží na plotě, tím méně má energie rychle slézt a rozhodnout se a nahoře v bytě se Ross Wallenstein ani nepohne ze svého fetařského lůžka, myslí si, že je schoulená na chodbě, či už beztak usnul vystřízlivělý. – Deštivá noc se rozlévá po všem, všude líbá muže, ženy i města jediným přívalem smutné poezie s líbeznými chóry andělů na vysokých kůrech foukajících na trouby tam nahoře nad posledním závojem – Orientem rajské písně tichomořské rozlehlosti, konec obavám dole. – Krčí se na plotě, tenké mžení jí perličkuje hnědá ramena a hvězdičkuje vlasy, její divoké zindiánštělé oči teď zírají do černě s drobnou mlhou vystupující z jejích hnědých úst, mizérie jako ledové krystalky na pokrývkách poníků jejích indiánských předků, mrholení na vesnici před dávnými časy a chudý kouř vinoucí se z podzemí, usouzená matka roztlouká žaludy a chystá kaši v beznadějných tisíciletích – píseň asijské lovecké tlupy s řinčením otvírá poslední aljašský pruh země pro Kvílení Nového světa (v jejich očích a teď v očích Mardou září zlatý had a chrámy posledního nesmírného království Inků, Mayů a Aztéků, stejně vznešeného jako Řecko či Egypt, protáhlé, lesknoucí se, hranaté čelisti a zploštěné nosy šikmookých géniů vytvářejících umění v chrámových místnostech, ty čelisti jim poskakovaly při řeči, dokud nepřišli cortézovští Španělé a pizarrovští znudění, starosvětští, zženštilí, holandští pobudové a neprosekali se houštinami rákosí a nenalezli ve výškách zářící města indiánských očí plná zeleně a stromů na bulvárech, heraldická, ovlajkovaná, ve stejném slunci Nového světa, k němuž v oběti zdvihali tlukoucí srdce) – její srdce tluče v sanfranciském dešti na plotě, vystavuje se posledním skutečnostem, je připravená teď jít, utíkat krajinou a vrátit se, vplynout tam, kde již byla a kde bylo vše – utěšuje sama sebe vidinou pravdy – seskočí z plotu, po špičkách odchází, najde chobu, klepe se, plíží se –

"Rozhodla jsem se, vytvořila jsem nějakou konstrukci, bylo to jako, ale nemůžu –." Vystartovala znovu, začala u těla v dešti: "Proč by chtěl někdo ublížit mému malému srdci, nohám, ručkám, mé kůži, ve které jsem zavinutá, protože Bůh chce, abych byla v teple a Uvnitř, mým prstům – proč stvořil Bůh vše tak, že to tlí, umírá a je zranitelné, a proč chce, abych si to uvědomila a křičela – proč se divoká země a těla obnažují a zanikají – chvěla jsem se, když dárce hnětl a když můj otec křičel a matka snila – začala jsem malinká, nafukovala jsem se a teď jsem velká a zase je ze mě nahé dítě, zbývá mi jen pláč a strach. – Ach – Ochraňuj se, neškodný andílku, tys nikdy neublížil jinému neviňátku, ani bys nikdy nemohl rozbít jeho skořápku či odkrýt bolest pod jeho tenkým závojem – zahalím tě do roucha, má ovečko – chraň se před deštěm a čekej, až se zase vrátí taťka a až tě mamka zahřeje vevnitř ve svém měsíčním údolí, soustřeď se nad tkalcovským stavem trpělivého času, buď ráno šťastná." – Vystartovala znovu, roztřesená, zpátky z noci v uličce, nahá, jen tak a na zdřevěnělých nohách k pocákaným dveřím nějakého souseda – zaklepe – na její vystrašené, naléhavé klepání přichází otevřít žena, sama vystrašená pohledem na nahou hnědošku – ("Tady je žena, živá duše v mém dešti, dívá se na mě, je vystrašená.") – "Zaklepat na úplně cizí dveře, to se nediv." – "Říkala jsem si, že si jen skočím kousek dál v ulici k Betty a vrátím se, a slíbila jsem jí, brala jsem to naprosto vážně, že jí šaty vrátím, tak mě pustila dovnitř a zabalila do deky, pak ty šaty, naštěstí byla sama – Italka. – A do uličky jsem úplně vylítla a jen dál, hlavně že mám ty šaty, teď můžu jít k Betty půjčit si dva dolary – pak si koupit tuhle brož, kterou jsem uviděla odpoledne předtím v jednom krámku se suvenýry na North Beach, takovou železnou cetku, ruční práci, první symbol, který jsem se rozhodla si koupit." – "Jistě." – Z nahého deště do roucha, do závoje nevinnosti, potom dekorace Boha a náboženská sladkost. – "Jako když jsem se porvala s Jackem Steenem, taky mi to leželo strašně v makovici." – "Ty ses porvala s Jackem Steenem?" – "To bylo dřív, všichni ti feťáci se odvazovali a drogovali v Rossově pokoji s Pusherem, toho znáš, ne, teda víš, svlíkla jsem si tam taky šaty – bylo to... všechno... část téhož... úletu... " – "Ale ty šaty, ty šaty!" (říkal jsem si pro sebe) – "Stála jsem uprostřed pokoje v úletu a Pusher mlátil do kytary jen na jednu strunu, šla jsem k němu a povídám: ,Vole, nemlať do MĚ ty falešný tóny,' a on se zvedl a beze slova odešel." – A Jack Steen vyváděl a říkal si, že jí jednu trhne pěstí, aby se vzpamatovala, a tak ji udeřil, ale ona byla zrovna tak silná jako on (bezkrevně bledí, narkomanští asketici Ameriky vážící 110 liber), plesk, mlátili se před ostatními padlinami. – Přetlačovala si zápěstí s Jackem, s Julienem, prakticky je porazila – "Teda Julien mě nakonec v přetlačování dostal, ale pořádně se vztekl, musel se zapřít, bolelo mě to, ale jeho to psychicky vyřídilo" (radostné krátké syknutí přes drobné vyčnívající zoubky) – tak se tam mlátila s Jackem Steenem a fakt ho skoro převálcovala, ale on běsnil a sousedi zdola zavolali policajty, kteří přišli a muselo se jim vysvětlovat – "jen jsme tancovali." – "Ale ten den jsem spatřila tu železnou ozdobu, malou brož na krk, krásně tmavě se třpytila, víš, jak hezky by mi šikla na hrudi." – "Na tvé hnědé prsní kosti by matné zlato bylo báječné, pokračuj v tom svém rozkošném povídání." – "Proto jsem hned potřebovala tu brož, neohlížela jsem se na čas, byly čtyři ráno, a měla jsem na sobě ten starý kabát, boty a starý šaty, co mi dala, cítila jsem se jako šlapka, ale připadalo mi, že to nikdo nepozná – utíkala jsem k Betty pro ty dva dolary, vzbudila jsem ji –." Žádala peníze, vracela se ze smrti a peníze měly posloužit jen k získání blýskavé brože (pošetilé prostředky vymyšlené vynálezci výměnného obchodu, smlouvání a fíglů, kdo vlastní koho, kdo vlastní co –). Pak utíkala ulicí se svými dvěma dolary, přišla ke krámku dlouho před otevřením, šla na kávu do automatu, a jak tam sama seděla u stolu, konečně s okouzlením pohlédla na svět, na pochmurné klobouky, třpytící se chodníky, cedule s reklamou na pečeného platýsa, odraz deště v okenních tabulích a ve sloupovém zrcadle, na krásu jídelních pultů s vystavenými studenými mísami s horami pirohů a párou z kávovaru. – "Jak příjemný je svět, stačí jen získat drobné symbolické mince – ty jsou klíčem ke vší té vřelosti i k jídlu, které chceš – nemusíš obnažovat svou kůži a klepat se zimou v uličkách – podobný štace navrhli pro vykolejený lidi, aby tam mohli zajít a vyplakali se pro útěchu." – Sedí tam, jen tak na každého civí, zaběhlí kurevníci se bojí podívat, bojí se po ní ohlédnout, její oči divoce vibrují, z jejího napnutého, lačného krku a roztřesených drátěných rukou vychází apokalypsa živoucího nebezpečí. – "Tohle snad není ani ženská." – "Šílená Indiánka, ta někoho zamorduje." – Přichází ráno, Mardou spěchá v povznesené náladě a ve vnitřním zadumání do obchůdku, aby si koupila brož – pak dobré dvě hodiny stojí v dragstóru u otočného stojanu s pohlednicemi, každou si prohlíží podrobně a velmi dlouho, protože jí zbývá jen deset centů a může si koupit pouze dvě, ale ty dvě musí být dokonalé osobní talismany nového důležitého významu, soukromé emblémy – její lačné rty chtivě pátrají po skrytém významu tramvajových stínů, Čínské čtvrti, stánků s květinami, modře, prodavači se podivují: "Dvě hodiny tady trčí bez punčoch, se špinavými koleny, prohlíží si pohledy, nějakýmu norkovi ze Třetí utekla ženská, přijde si do bílýho dragstóru, nikdy neviděla pitoměj lesklej pohled –." Večer předtím by ji spatřili nahoře na Market Street u Fostera s posledním deseticentem (opět), jak brečí do sklenice mléka, a chlapi, kteří na ni vždycky čučeli a vždycky se snažili ji vypíchat, teď nedělali nic, protože byli vyděšení, protože byla jako dítě – a protože: "Proč ti Julien nebo Jack Steen nebo Walt Fitzpatrick neposkytli místo, kde by tě nechali v koutě o samotě, nebo proč ti aspoň nepůjčili nějaký prachy?" – "Ale vždyť jim to bylo jedno, byli ze mě vyděšení, vlastně mě ani nechtěli mít nablízku, líbila se jim objektivita, s odstupem pozorovat, dávat mi přisprostlé otázky – Julien párkrát opřel svou hlavu o mou a zahrál takové to: ,Co je s tebou, Mardou,' anebo nějakou svou podobnou rutinu s hluchou sympatií, ale ve skutečnosti byl vlastně jen zvědavý, aby se dopátral, proč ulítávám – hele, nikdo z nich mi nikdy nedal žádný peníze" – "Ti frajeři se k tobě chovali fakt blbě, víš to?" – "Jo, hezky se ale oni nechovali k nikomu – stejně jako nikdy nic nedělali – ty se starej o sebe, já se postarám o sebe." – "Existencialismus." – "Ale americký, pěkně chladný a feťácký, poflakovala jsem se s nimi, trvalo to skoro rok, a pokaždý, když byli nafetovaní, jsem jen z toho vysedávání s nimi zažívala něco jako úlet." –

Vysedávala s nimi v jejich pokračujícím klímání, čekala v tom mrtvolném tichu, cítila, jak se pokojem jako hadi prodírají vlny vibrací, oční víčka klesají, hlavy padají a opět sebou škubají nahoru, někdo mumlá s nesouhlasným úšklebkem: "Ty vole, jsem úplně v prdeli z toho kreténa MacDouda, jak pořád dokola opakuje, že nemůže schrastit prachy na jednu kapsli heroinu, jestli by nemohl dostat půlku nebo zaplatit půlku, kurva, nikdy jsem neviděl takový nicovatý posraný hovno, proč se nesbalí a nezmizí, hm." (To feťácké "hm" následuje za vším strašně důležitým a všechno, co se řekne, je strašně důležité sdělení, mm, hm, vzlyky do sebe zahleděného děcka, kterému nic nebrání, aby jeho pomačkaný obličej nevybuchl do silného, ječivého VÁÁÁ, jak to cítí z drogy vracející jeho ústrojí nazpět k dudlíku.) – Mardou tam vysedávala, až nakonec zkouřená z marihuany nebo benzedrinu začala cítit jakoby drogovou injekci, v tom vyšinutí sešla na ulici a skutečně pocítila elektrický kontakt s jinými lidmi (ve své senzitivitě to poznala), ale občas měla podezření, protože jí někdo píchl drogu tajně a pak ji sledoval na ulici a ten mohl za ten elektrický vjem a proto se i vymykal všem přirozeným zákonům vesmíru. – "Ale vlastně jsi tomu nevěřila – věřilas, že – když jsem zcvokl z benzedrinu v pětačtyřicátém, vážně jsem věřil, že ta holka chce spálit my tělo a dát mi do kapsy papíry svýho kluka, aby si poldové mysleli, že on je mrtvěj – taky jsem jí to řekl." – "Jéé, a co udělala?" – "Řekla – ,Ach, ty blázínku' – objala mě a starala se o mě, Honey byla děsně potřeštěná – naplácala mi kosmetický koláč na bledou – ztratil jsem třicet, deset, patnáct liber na váze – ale co bylo dál?" – "Toulala jsem se s novou broží." – Vešla do obchodu, do jakéhosi krámku se suvenýry, a na invalidním vozíku tam byl muž. (Prošla vstupním průchodem mezi klecemi a zelenými kanáry za sklem, chtěla se dotýkat korálů, pozorovat zlaté rybky, pohladit starou tlustou kočku slunící se na podlaze, postávat v chladné zelené džungli malých papoušků, být v úletu z jejich zelených, pronikavých očí z jiného světa, zatímco otáčejí hloupé krky k zobu a čechrají se v šíleném peří, a pocítit zřetelnou komunikaci jejich ptačí hrůzy, elektrizující křeče jejich žvatlání, skvok, lok, lík, a ten chlap byl neobyčejně divný.) – "Proč?" – "Nevím, byl prostě strašně divnej, chtěl, mluvil se mnou úplně jasně a naléhal – třeba pronikavým pohledem do očí a dlouze, taky že se smál těm největším banálnostem, když jsme oba dva stejně věděli, že máme na mysli něco docela jinýho, než co řeknem – vůbec jako život – teda bavili jsme se o tunelech, o tunelu na Stockton Street a o tom, který zrovna postavili na Broadwayi, ten jsme probírali nejvíc, ale jak jsme mluvili, proběhl mezi námi silný elektrický proud opravdového porozumění a já pocítila v jeho i ve svý řeči jiný úrovně kontaktu a nekonečný množství všech jejich intonací i to bohatství významu v každým slově – nikdy předtím jsem si neuvědomila, kolik se toho neustále děje a že lidi to vědí – ukazují to v očích, odmítají to ukázat nějak jinak – zdržela jsem se tam strašně dlouho." – "Určitě byl sám o sobě pěkně výstřední." – "Představ si ho: plešatící, vypadal jako homosexuál ve středních letech, jednou jako by tě chtěl podřezat, podruhy s hlavou v nebesích," (nudný čtyřicátník) "jak si to celé vybavuju, byla to asi jeho matka, ta starší dáma s pestrobarevným šálem – ale, můj bože, to by mi zabralo celý den." – "Prima." – "Venku na ulici ke mně přistoupila krásná stará bělovlasá žena a prohlížela si mě, zeptala se jen na cestu, ale chtěla si povídat –." (Sluncem zlyričtělé nedělní ráno s chodníky po dešti ve velikonočním Frisku, všechny ty purpurové klobouky a levandulované kabáty se promenují venku s chladným gustem a dívenky jsou tak drobounké ve svých vybělených střevíčcích a v dychtivých kabátcích, zatímco pomalu hopsají bílými ulicemi na návrších, k tomu zní neustále kostely se starými zvony a naše ošuntělá svatá černošská Johanka z Arku, v radostné náladě hosan a s vypůjčenou hnědou kůží a srdcem z noci se potuluje tam v centru kolem Market Street, šustot sázenkových bločků u rohových stánků, chlapi nad magazíny s nahotinkami, květiny v koších na rohu, starý Ital v zástěře s novinami u nich klečí, aby je pokropil, a čínský otec v upnutém extatickém saku veze děcko v proutěném kočárku po Powell Street se svou ženou, která má ruměnce na tvářích, jiskřivé hnědé oči a nový čepeček třepotající se pleskavě ve slunci, tady stojí nebývalé rozesmátá Mardou s postarší dámou, která si už přestala uvědomovat její černošství, stejně jako ten laskavý mrzák z obchodu, a příčinou je teď Mardouina doširoka otevřená tvář jasně vypovídající o rozbolavělé čisté, nevinné duši, která právě vystoupila z jámy v poďobané zemi a sama se vlastníma rukama vytáhla do bezpečí a spásy, obě ženy, Mardou se starou paní, na neuvěřitelně smutných ulicích po vzrušení sobotní noci, celá Market Street se úžasně třpytí, jako by ji poprášili zlatem, neony na barech O'Farrell Street a Mason Street pulzují reklamami s koktejlovou sklenicí a slámkou na cherry a lákají hladovějící srdce soboty, která ale stejně nakonec vyústí do smutné prázdnoty nedělního rána, jen pár pohozených papírů v kanále a daleký bílý výhled na Oaklandský sabat, přízračný, tichý – velikonoční chodník Friska, jak bílé lodi prořezávají ostré modré čáry ze Saseba pod obloukem Zlaté brány, vítr vdechující jiskru všem listům, které vypadají jako z Marinova akvarelu, tady profukuje opršelým třpytem bílého laskavého města, v mracích ztracené čistoty vysoko nad cihlovým chodníkem a embarcaderským molem přízračná přerušená ozvěna písně starých Pomů, kteří byli kdysi jedinými poutníky po těchto jedenácti posledních amerických návrších posetých dnes bílými domy, tvář samotného Mardouina otce, když napřímí tvář, aby se nadechla a povídala na ulicích života hrozitánsky se materializujícího nad Amerikou, teď bledne –.) "A tohle jsem jí řekla, ale moc jsem mluvila, a když odcházela, dala mi kytičku, připnula mi ji a řekla mi zlatíčko." – "Byla to běloška?" – "Nejspíš jo, prostě strašně něžná, ohromné příjemná, jako by si mě zamilovala – víš, jako by mě chtěla spasit, odvést pryč – šla jsem do kopce nahoru po California Street přes Čínskou čtvrť, někde cestou jsem se dostala k bílé autodílně, teda k velké bílé zdi autodílny, a vevnitř byl chlápek na otočné židli, který chtěl vědět, co chci, dívám se na všechny své kroky jako na jeden závazek za druhým s kýmkoli komunikovat, a ne náhodně, ale podle předloženého uspořádání, komunikovat a předávat tuto zprávu o vibracích a o novém smyslu, který pro mě mělo všechno, co se všem všude přihodí, a aby se tím nikdo netrápil, nikdo není tak ničemný, jak si myslíš ty nebo – ten barevnej chlápek na otočný židli, vedli jsme dlouhý zmatený rozhovor, pamatuju se, že se mi nedokázal dívat do očí a ani opravdově neposlouchal, co říkám." – "Ale cos povídala?" – "Ale to už jsem docela zapomněla – něco obyčejnýho, co bys nikdy nečekal, jako o těch tunelech nebo o té staré dámě, anebo jak trčím nerozhodně na ulici – ale ten chlap mě chtěl vobjet, viděla jsem, jak si rozepnul zip, ale najednou se zastyděl, byla jsem otočená zády a spatřila jsem to ve skle." (V bílé pláni dílenské zdi toho rána muž – přízrak a dívka otočená zády, která zhrouceně sedí a dívá se oknem, ve kterém se nejen odráží černý divný nesmělý chlap, který úkradkem civí, ale i celá kancelář, židle, sejf, vlhký beton vzadu uvnitř garáži, matně se lesknoucí auta se skvrnami bláta, které neumyl ani noční liják, a na protější straně ulice je vidět nesmrtelný balkón na činžáku před dřevěným podkrovním oknem, jsou na něm tři černé děti v podivných svršcích a mávají, ale bez ječeni, na nějakého černocha o čtyři patra níž, který je v montérkách, a pracuje tedy asi i o velikonocích, opětuje jim mávání za chůze vlastním podivným směrem, který najednou křižují dva chlapi, oba mají na sobě kabát a klobouk, obyčejní chlapi, jeden s flaškou a druhý s klukem, kterému jsou tak tři roky, občas se zastaví, aby si přihnuli z láhve čtyřhvězdičkové kalifornské sherry, a v tom dopoledním Frisku všech rán jim vítr v plném slunci pleská z boku do tragických svrchníků, chlapec vyřvává do jejich stínů, které jsou jako stíny racků a mají barvu ručně motaných italských doutníků z nejtmavších obchůdků na Columbus Street a Pacific Street, teď jede kolem cadillac se zádí ve tvaru rybího ocasu, vyjíždí dvojkou do kopce k vilám s výhledem na Zátoku, nějaká návštěva navoněných příbuzných přináší humoristické časopisy, novinky o starých tetách, něco na zub nešťastnému malému klukovi, který se už nemůže dočkat, až skončí neděle a slunce přestane pražit do rolet a vysilovat kytky v květináčích, ale raději ať prší, ať už je pondělí a veselí v uličce s dřevěným plotem, kde se minulou noc chudinka Mardou málem pomátla.) – "Co podnik ten barevnej chlápek?" – "Zapnul si zas zip, nepodíval se na mě, otočil se, bylo zvláštní, že se zastyděl, a sedl si – to mi teď připomnělo, když jsem byla malá holka v Oaklandu a jeden takový kmotr si nás posílal do obchodu, dával nám deseticenty, pak si rozpínal župan a ukazoval se nám." – "Černoch?" – "Jo, náš soused – pamatuju se, že jsem tam nikdy nezůstala, ale moje kamarádka jo a myslím, že s ním dokonce jednou něco měla." – "A cos podnikla s tím hejlem v otočné židli?" – "Prostě jsem vypadla ven, a člověče, byl ti tak krásnej den, no, velikonoce." – "Bože, velikonoce, kde byl já?" – "Mírné sluníčko, kytky, a já si jdu ulicí, uvažuju: ,Proč jsem si kdy v minulosti připouštěla nudu' a kompenzovala ji drogami, pitím, vztekem či všemi těmi triky, co lidi dělají, protože chtějí všechno jiný, jen ne jasný pochopení toho, co prostě je, což je koneckonců až dost, a pomyslím na to, že rozčilovat se nad sociálníma otázkama – teda zlostně – kopat – prostě přehrabovat se v sociálních problémech a ve svých rasových problémech je nicotný, a cítila jsem, že se velká důvěra a jas toho rána vytratí, a už taky začínaly – mohla jsem učinit celý svůj život jako to ráno čistě jen na základě porozumění a ochoty tak žít a pokračovat, bože, byla to ta nejbáječnější věc, která se mi kdy přihodila tímhle jedinečným způsobem – ale byla nějak zakletá." – Skončilo to příchodem domů k sestře v Oaklandu, byli na ni naježení, ale ona jim odsekla a dělala divné věci, všimla si například komplikovaného propojení, které udělala její nejstarší sestra, aby zapojila televizi a rádio do kuchyňské zásuvky v prvním patře jejich dřevěné rozviklané barabizny kousek od Sedmé a Pine Street, začouzené pražce a ohyzdné verandy jak troud v neobyvatelných zaneřáděných slumech, dvorem je jediná velká hromada nalámaných šutrů a černého dřeva se stopami po tokajovém veselí tuláků z minulé noci, předtím než odtáhli přes konzervárenský dvůr k hlavní trati do Tracy, přes nesmírný, nekonečný, nemožný Brooklyn – Oakland plný telefonních sloupů a sajrajtu, a v sobotu večer jsou divoké černošské bary plné kurev, Mexičané ječí ve vlastních výčepech a policejní patrola křižuje dlouhou smutnou třídu posetou pijáky a třpytem rozbitých lahví (teď v dřevnici, kde ji vychovávali zastrašováním, prohlíží Mardou na bobku v polotmě proti stěně dráty, slyší se mluvit a nechápe, proč to říká kromě toho, že to musí říct, dát ven, protože den předtím při toulání se nakonec dostala na divokou Třetí ulici mezi štrůdly uslintaných vinařských norků a zakrvácených, obandážovaných, opilých Indiánů motajících se z uliček a deseticentových kin se třemi programy, mezi malé děti z penziónů v pochybných čtvrtích honící se na chodnících, mezi zastavárny a černošské kurníky s hracími automaty, stojí v ospalém slunci, a najednou jako by ji poprvé oslovil bop, tryskající záměry hudebníků, saxofonů a kláves v náhlé mystické jednotě se spolčují do vln jako ohrožení a zase ta elektřina, která teď ale řve ve vibraci nezakrytě a živě přímé slovo, to vzájemné sdělování, roviny vlnících se náznaků, ten úsměv ve zvuku, naznačuje to totéž, jako když její sestra propojila dráty, skroutila, smotala a naplnila je záměrem s nevinností v očích, ale ve skutečnosti za maskou běžného života pokrytecká ústa naprosto podle úmluvy téměř vyšklebují záměrně nastražené hady elektřiny, jak je viděla celý den a poslouchala v hudbě a teď je spatřila v drátech): "Co se tady snažíte dělat, voddělat mě elektrikou?", takže sestry viděly, že je na tom zle, hůř než nejmladší ze sester Foxových, alkoholická, která divočí v ulicích a pravidelně ji zatýká mravnostní policie, taková bezejmenná, hrůzná zívající špatenka: "Kouří opium, táhne to se všema vousatejma divousama v City*)." – Sestry zavolaly policii a Mardou se ocitla v nemocnici – teď pochopila: "Bože, viděla jsem tu hrůzu, co se se mnou děje a ještě dít bude, a hošo, rychle jsem brala zpátečku, rozumně jsem mluvila s kdekým možným a dělala jsem všechno správně, pustili mě za 48 hodin – byly tam se mnou jiný ženský, dívaly jsme se z okna a věci, který povídaly, mi pomohly nahlídnout do toho, jaká je to nádhera dostat se pryč z toho prokletého županu, dostat se opravdu odtamtud pryč, na ulici, na slunce, viděly jsme lodě, být venku a VOLNÝ, člověče, a moct se poflakovat, jak je to opravdu skvělý a jak jsme si toho nikdy nevážili, jen samý smutek uvnitř, obavy a švindly, fakt, jako nějací blázni či zaslepení zkažení spratci, kteří ohrnují nos, protože... nedostali... všecky... ty... sladkosti..., co chtěli, a tak jsem promluvila s doktory a řekla jsem jim to –." "A nemělas žádnej bejvák, kam bys šla. Kdes měla oblečení?" – "Všemožně rozstrkané – po celé Beach – musela jsem něco podniknout – jedni známí mi půjčili na léto tenhle byt, v říjnu musím vypadnout." – "Z Lane?" – "Jo." – "Miláčku, pojeďme spolu – jela bys se mnou do Mexika?" – "Ano!" – "Když pojedu do Mexika? teda když seženu prachy? ačkoli vlastně teď mám stovosumdesát dolarů a my klidně mužem vypálit zítra a podniknout to – jako Indiáni – teda jako levně a spát pod širákem nebo v předměstské chatrči." – "Jéé, to by bylo světový, teď odtud vystřelit." – "Ale mohli bychom, teda měli bychom počkat, dokud nedostanu – měl bych dostat pět set dolarů, podívej se – a –" (a tehdy jsem ji mohl vtáhnout do kořenů svého života) – ona na to: "Ja fakt už nechci mít nic společnýho s touhle čtvrtí, ani s nikým z tyhle sebranky, hele, tak proto – hádám, že jsem souhlasila nebo že jsem o tom začala mluvit moc brzo, nevypadáš teď už tak jistě (směje se mému zamyšlení). – "Ale já se jen zamýšlím nad praktickými problémy." – "Nicméně kdybych řekla ,možná', vsadila bych se, že – óóóó to neva," a políbila mě – šedavý den, světlo z červené žárovky, nikdy jsem neslyšel něco podobného od takovéhle dušinky, jen od skvostných mužů, které jsem znal v mládí, od velkých hrdinů Ameriky, s kterými jsem kamarádil, dostával se do dobrodružství i do vězení, které jsem poznal na horečných úsvitech, od zbitých*) hochů na obrubnících, pro které byl naplněný kanál symbolem, od Rimbaudů a Verlainů Ameriky na Times Square, od kluků – žádná dívka mě nikdy nedojala příběhem duchovního soužení a tak krásným vykreslením své duše, která září jak anděl procházející peklem a tím peklem jsou tytéž ulice, které jsem i já probloudil, abych našel někoho právě takového, jako je ona, a nikdy jsem nesnil o temnotě, tajemství a uskutečnění našeho setkání ve věčnosti, její tvář je teď náhle obrovitá jak nesmírná tygří hlava na plakátovací ploše vzadu na dřevěném plotě, bezprostřední, krásná, pomatená, v sobotních ránech bez školy na zakouřených smetištích v dešti. – Mazlili jsme se, tiskli jsme se k sobě – teď už to vypadalo jako láska, okouzlilo mě to – milovali jsme se v obýváku, radostně, v křesle, na posteli, spali jsme propletení do sebe, ukojení – předvedl jsem jí teď víc sexuality –

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist