Stephen King

RUNNING MAN
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

…Zbývá 078 a ČAS BĚŽÍ…

Přes dvorek, zubatou dírou v proticyklonové bariéře rozdělující jednu nehostinnou asfaltovou pustinu od druhé; přes přízračné, opuštěné staveniště; na okamžik se zastavit, než kolem přerachotí smečka na motorkách, jejichž světlomety září do tmy jako psychopatické oči s nocí ožívajících vlkodlaků. Pak přes poslední ohradu (říznutí do ruky) a zaklepat na zadní dveře domu Molieho Jernigana.

Molie vlastnil frc, kde si každej s dostatkem babek na vyhazování mohl zakoupit speciální policejní obušek, plynovou pušku pro zásah při nepokojích, samopal, heroin, Frisco fet, kokain, ženské i mužské převleky, pseudo ženu ze styroflexu, opravdovou štětku, pokud jste byli natolik vyždímaný, že jste si nemohli dovolit styroflex, současnou adresu jedné ze tří heren s hazardem všeho druhu, současnou adresu na životem pulsující Perverzo Klub a stovku dalších ilegálních položek. Pokud Molie neměl, co jste chtěli, objednal to pro vás.

Včetně falešných papírů.

Když otevřel špehýrku a uviděl, kdo tam je, předvedl laskavý úsměv a řekl: „Proč nejdeš pryč, kamaráde, vůbec jsem tě tu neviděl.“

„Nový dolary,“ poznamenal Richards, jako by oslovoval okolní vzduch. Následovala pauza. Richards si pozorně prohlížel manžetu své košile, jako kdyby ji viděl poprvé.

A pak, hbitě, jako kdyby měl Molie strach, že si to Richards rozmyslí, zarachotily zámky a západky. Richards vstoupil. Nacházeli se za skladištěm, což bylo krysami zamořené smetiště starých novin a časopisů, ukradených hudebních nástrojů, ukradených fotoaparátů a kamer a krabic se zbožím pro černý trh. Molie se stal nedobrovolně něčím jako byl Robin Hood; zastavárník na jih od Kanálu by nezůstal v kšeftě dlouho, kdyby byl příliš nenasytný. Bohatý parchanty z horního města Molie natahoval, co to dalo, a do sousedství prodával za ceny blízké nákupním – někdy i nižší, když na tom byl některý z chlápků hodně špatně. V Družstevním městě měl tedy vynikající pověst a bezvadnou záštitu. Pokud se policajt zeptal špicla z Jižního města (a byly jich stovky) na Molieho Jernigana, informátor mu oznámil, že Molie je lehce senilní starouš, který lehce krade a lehce obchoduje na černém trhu. Kterýkoli z padburů z lepších čtvrtí s podivnými sexuálními sklony by policii řekl něco jiného. Avšak k žádným výbuchům neřesti už nedocházelo. Všichni věděli, že každá neřest je špatná pro revoluční klima. Skutečnost, že Molie také vede mírně výnosný obchod s padělanými dokumenty, přísně omezený na místní zákazníky, byla nahoře neznámá. Přesto Richards věděl, že zfalšovat papíry pro někoho tak horkého jako on bude mimořádně nebezpečné.

„Jaký papíry?“ zeptal se Molie a hluboce vzdychl a obrátil se k starodávné lampě s ohebným krkem, která zaplavovala pracovní prostor jeho stolu jasným bílým světlem. Byl to starý muž, blížil se pětasedmdesátce, a v blízkosti záře lampy vypadaly jeho vlasy jako stříbrné nitky.

„Řidičák. Vojenskou kartu. Identifikační kartu. Univerzální kreditkartu. Kartu důchodového zabezpečení.“

„Není problém. Záležitost šedesáti babek pro každého kromě tebe, Bennie.“

„Uděláte to?“

„Pro tvou ženu ano. Pro tebe ne. Nestrčím hlavu do oprátky kvůli žádnýmu praštěnýmu parchantovi jako je Bennie Richards.“

„Jak dlouho, Molie?“

V Molieho očích se sardonicky zablýsklo. „Jelikož znám tvou situaci, pospíším si s tím. Hodinu na každou.“

„Bože, pět hodin… můžu jít zatím –“

„Ne, nemůžeš. Jseš normální, Bennie? Minulej tejden u vašeho domu zastavil nějakej policajt. Měl pro tvou paninku obálku. Přijel v antonu asi se šesti kámošema. Flapper Donnigan stál zrovna na rohu a hrál čáru s Gerrym Hanrahanem, když se přihnali. Flapper mi říká všechno. Ten kluk je drobet cáknutej, vždyť víš.“

„Já vím, že Flapper je cáknutej,“ řekl Richards netrpělivě. „Poslal jsem peníze. Ona je –“

„Kdo ví? Kdo to dokáže zjistit?“ pokrčil Molie rameny a zakoulel očima, zatímco si připravoval pera a nevyplněné formuláře do středu jezírka světla vrhaného lampou. „Ve vašem domě jsou čtyři, Bennie. Každej vyslanej nabídnout kapku soucitu skončí ve sklepě v rozhovoru s tlupou gumových pendreků. Vo takovou boudu nestojí dokonce ani dobrý známý a to ani s prachama tvý ženušky. Máš nějaký speciální jméno, který na to budeš chtít?“

„Na tom nesejde, pokud bude anglo. Bože, Molie, musí pro nákupy. A ten doktor –“

„Poslala kluka Bugieho Sancheze. Jakpak se jmenuje.“

„Walt.“

„Jo, Walta. Já už ty Mexikány a Irčany od sebe nepoznám. Začínám senilnět, Bennie. Ztrácím nad sebou kontrolu.“ Náhle rozvášněně pohlédl na Richardse. „Já pamatuju dobu, kdy Mick Jagger byl pan Někdo. Ty ani nevíš, kdo to byl, nebo jo?“

„Vím, kdo to byl,“ odpověděl Richards, silně rozrušený. Vyděšeně se obrátil k oknu v úrovni chodníku. Bylo to horší, než si myslel. Sheila i Cathy byly také v pasti. Alespoň dokud –

„Jsou v pořádku, Bennie,“ řekl Molie tiše. „Hlavně se drž dál. Ty seš teď jejich zkáza. Bereš to?“

„Ano,“ řekl Richards. Náhle ho zaplavilo zoufalství, černé a bezedné. Stýská se mi po domově, napadlo ho, celého zmateného, ale bylo to ještě horší. Všechno se zdálo vyšinuté, neskutečné. Samotná struktura existence se hroutila v základech. Před očima se mu míhaly tváře: Laughlin, Burns, Killian, Janský, Molie, Cathy, Sheila –

Celý roztřesený pohlédl ven do tmy. Molie se pustil do práce a přitom si tiše broukal nějakou starou písničku z vlastní minulosti, něco o očích a Bette Davisové, kdo zas byl proboha tohle?

„Byl to bubeník,“ řekl náhle Richards. „V tý anglický skupině, Beatles se jmenovali. Mick McCartney.“

„Ach jo, vy děti,“ řekl Molie skloněný nad prací. „To je všechno, co vy víte.“