<<< Literární doupě
Literární doupě

Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
PRVNÍ KNIHA DŽUNGLÍ

kompletní kniha (e-book)

 

Kim - Kipling Rudyard
 
 
cena původní: 219 Kč
cena: 194 Kč
Kim - Kipling Rudyard
Bajky a nebajky - Kipling Rudyard
 
 
cena původní: 149 Kč
cena: 149 Kč
Bajky a nebajky - Kipling Rudyard
Just So Stories (Collins Classics) - Kipling Rudyard
 
 
cena původní: 53 Kč
cena: 47 Kč
Just So Stories (Collins Classics) - Kipling Rudyard

 

    1   >

 

 

MAUGLÍHO BRATŘI


Číl příchod noci zvěstoval,
Mang se už prohání.
Spí stáda v chlévech. Pány jsme,
než přijde svítání.

 

Slyš kel a spár a dráp a zub, jako když zvoní kov. Kdo zákon džungle ctí, těm zní náš pozdrav: dobrý lov!

NOČNÍ PÍSEŇ DŽUNGLE

 

Dusno bylo ten večer v Séónijské pahorkatině. O sedmé procitl táta Vlk z denního spánku, podrbal se, zívl a jednu po druhé natáhl tlapy, aby ze špiček zahnal ospalost. Máma Vlčice ležela mohutným šedým čenichem opřena o čtvero rejdivých, kníkavých vlčat. Do sluje, ve které přebývali, jim svítil otvorem měsíc. „Augrr!“ ozval se táta Vlk, „je čas jít na lov.“ Užuž chtěl seběhnout ze stráně, a tu se před ním na prahu mihlo cosi šerého s huňatým ohonem a zakňučelo: „Zdar tobě, vlčí náčelníku. Zdar a silné bílé tesáky tvým dětičkám, nechť tady na světě nezapomínají na hladovce.“

Byl to šakal — Tabákí neboli Dojídač — a indičtí vlci Tabákím opovrhují, protože pořád jen lítá a lumpačí a klevetí a živí se hadry a kůžemi z vesnického smetiště. Ale přitom z něho mají strach, protože on se z celé džungle nejspíš pomine: to se pak přestane bát, běhá pralesem a kdekoho kouše. Před pominutým Tabákím uteče a zaleze i tygr, protože nic horšího než pominutost nemůže dravce potkat. My tomu říkáme vzteklina, oni zas dívání neboli pominutost — a prchají před ní, jak mohou. „Pojď a dívej se,“ řekl upjatě táta Vlk, „ale k snědku tady nic není.“

„Pro vlka snad ne,“ řekl Tabákí, „ale chuďas jako já si pochutná i na suché kosti. Copak si můžeme my, Gídar lóg (neboli šakalí lid), vybírat?“ A už drandil do jeskyně a v koutě vyslídil srnčí kost se špetkou masa. Posadil se a s chutí ji křoupal.

„Mockrát děkuji za pohoštění,“ řekl a olízl si pysky. „Dětičky máte překrásné! Ty jejich velikánské oči! V takovém útlém věku! Bodejť, jako bych zapomněl, že královské děti jsou mužné od prvopočátku.“

Tabákí dobře věděl, že se nemá dětem říkat chvála do očí. S radostí se pásl na rozpacích táty Vlka i mámy Vlčice.

Chvíli poseděl a liboval si, jaké lumpáctví zas provedl, až najednou škodolibě řekl:

„Mohutný Šér Chán střídá loviště. Prozradil mi, že příští měsíc bude lovit tady v pahorkatině.“

Tygr Šér Chán bydlel dvacet mil dál poblíž řeky Vaingangy.

„Vždyť na to nemá právo!“ utrhl se zlostně táta Vlk. „Podle zákona džungle nemá právo stěhovat se jinam, dokud to předem neoznámí. Vyplaší nám zvěř na deset mil kolem a já — já abych lovil za dva.“

„Však mu matka pro nic za nic neříkala Langrá (Chromec),“ pronesla klidně máma Vlčice. „Od narození je na jednu nohu chromý. Proto taky zabíjí jenom dobytek. Vesničané od Vaingangy se na něho zlobí a teď nám přijde rozzlobit ještě naše vesničany. Široko daleko budou po něm v džungli slídit, a my abychom i s dětmi utíkali před zapálenou trávou. Moc jsme za to Šér Chánovi vděčni.“

„Mám mu o tom říci?“ řekl Tabákí.

„Táhni!“ utrhl se na něho táta Vlk. „Táhni si lovit se svým pánem. Na jeden večer jsi toho spískal až dost.“

„Jdu,“ řekl klidně Tabákí. „Už je ho, Šér Chána, slyšet dole v houšti. Zbytečně jsem vám to vyřizoval.“

Táta Vlk zbystřil sluch a zdola z úžlabiny, svažující se k říčce, zaslechl nevlídné, zlostné, podrážděné lamentování tygra, který nic neulovil a klidně to zvěstuje celé džungli.

„Trdlo!“ řekl táta Vlk. „S takovým lomozem se pouštět na noční lov! Copak si o našich srncích myslí, že jsou jako ti vypasení býčci od Vaingangy?“

„Pst!“ okřikla ho máma Vlčice. „Dnes večer neloví volka ani srnce. Loví člověka.“ Kvílení přešlo do jakéhosi vrnění, zdánlivě doléhajícího ze všech stran. Dřevorubci a cikáni, nocující pod širou oblohou, se někdy toho vrnění tak polekají, že se vrhnou tygrovi přímo do tlamy.

„Člověka!“ řekl táta Vlk a vycenil bílé zuby. „Jdi, jdi! Copak není v tůních dost brouků a žab — to musí požírat člověka, a zrovna v našem lovišti!“

Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo loviště své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitáhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká! Šelmy samy uvádějí někdy jiný důvod: člověk je nad jiné tvory slabý a bezbranný a sahat na něj se nesluší. Kdo požírá člověka, ten prý — a je to svatá pravda — dostane prašivinu a vypadají mu zuby.

Vrnění zesílilo, až nakonec, to jak tygr vyrazil, přešlo v břeskné „Rrrá!“

Šér Chán zavyl — to tygři obyčejně nedělají. „Minul kořist,“ řekla máma Vlčice. „Co to?“

Táta Vlk vyběhl pár kroků za ním a uslyšel, jak Šér Chán vztekle brumlá a bručí a válí se v podrostu.

„Z nerozumu skočil hlupák na táborový oheň dřevorubců a spálil si běhy,“ zachechtal se táta Vlk. „Je u něho Tabákí.“

„Něco se dere na kopec,“ řekla máma Vlčice a zastříhala jedním uchem. „Dej pozor.“

Houštiny v mlází zašustily a táta Vlk přisedl a chystal se ke skoku. Být tak někdo z vás při tom, tak uviděl věc přímo úžasnou — vlk nedoskočil. Vrhl se vpřed, ještě než spatřil, na co se vrhá, a vší mocí se pak zarazil. Dopadlo to tak, že se vymrštil nějakých pět stop vzhůru a dopadl téměř tam, odkud vylítl.

„Člověk!“ zaštěkl. „Člověčí mládě. Podívej se!“

Přímo před ním stálo a přidržovalo se nízké větve nahaté hnědé děcko, pouhé batole — takové hebounké a dolíčkovaté škrvně do vlčí sluje v noci hned tak nevkročí. Se smíchem si měřilo tátu Vlka.

„Cože, člověčí mládě?“ řekla máma Vlčice. „Jakživa jsem žádné neviděla. Podej mi je.“

Vlk, zvyklý nosit vlastní mláďata, popadne do huby třeba vejce a nerozmáčkne je. A tak táta Vlk sevřel zezadu dítě čelistmi a bez nejmenšího škrábnutí je položil mezi vlčata.

„Takový drobeček! Takový naháček — a jak si troufá!“ zjihla máma Vlčice. Děcko se mezi vlčaty prodralo až k ní, aby se zahřálo. „Hehe! Krmí se spolu s druhými. To je tedy člověčí mládě? Jestlipak se některý vlk může honosit tím, že má mezi svou drobotinou člověčí mládě?“

„Slýchal jsem o tom, ale v naší smečce a za našich časů se to nestalo,“ řekl Vlk. „Chybí mu srst, a klepnout ho nohou, je po něm. Koukej, jak se na nás dívá a vůbec se nebojí.“

Měsíční záře v ústí jeskyně potuchla, hranatou hlavou a plecemi se do otvoru vklínil Šér Chán. Tabákí za ním zapištěl: „Pane můj, pane můj, tudy vešlo.“

„Šér Chán nám prokazuje velkou čest,“ řekl táta Vlk, ale koukal zlostně. „Copak si Šér Chán přeje?“

„Svou kořist. Vešlo sem člověčí mládě. Rodiče mu utekli. Vydej mi je.“

Jak říkal táta Vlk, Šér Chán opravdu skočil po táborovém ohni dřevorubců a teď zuřil, jak ho bolí spálené tlapy. Jenže ústí sluje, to táta Vlk věděl, je úzké a tygr jím neprojde. Už tak měl plece a tlapy zmáčknuty a jak nějaký zápasník v sudu nemohl se hnout.

„Vlci jsou svobodný lid,“ řekl táta Vlk. „Dávají si poroučet jenom od náčelníka smečky, ne od nějakého pruhovaného zabíječe dobytka. Člověčí mládě je naše — zabijeme je sami, až se nám zlíbí.“

„Zlíbí — nezlíbí. To jsou mi řeči. Při býku, kterého jsem zabil, mám tady čumět do tvého psího pelechu a vymáhat, co mi patří? To ti povídám já, Šér Chán.“

Slují se hromově rozlehl tygří řev. Máma Vlčice střásla mláďata, vymrštila se a oči jako dvé zelených měsíců ze tmy upřela na planoucí oči Šér Chánovy.

„A to ti zas, Langra, odpovídám já, Rákšasi (Ďáblice). Člověčí mládě je moje — navždy moje. Nedám je zabít. Zůstane naživu, se smečkou bude běhat a se smečkou bude lovit. A nakonec, dej pozor, ty lovce nahatých mláďat — ty žroute žab — ty zabíječi ryb — on uloví tebe. Kliď se, nebo při Sámbharu, kterého jsem skolila (hladovým dobytkem se já neživím), vrátíš se, připálená šelmo džungle, k matce ještě chromější, než jsi přišel na svět. Táhni!“

Táta Vlk všecek zkoprněl. Pomalu už zapomněl na to, že si kdysi mámu Vlčici poctivě vybojoval proti pěti jiným vlkům; běhala tehdy se smečkou a ne nadarmo jí říkali Ďáblice. Tátovi by se byl Šér Chán ještě postavil, ale na mámu Vlčici si netroufal. Věděl, že máma Vlčice je proti němu ve výhodě a bude se rvát na život a na smrt. Pozpátku tedy s vrčením couvl z ústí sluje a zvenku zařval:

„Na dvorku si každý pes štěká po svém! Uvidíme, co tomu řekne smečka, že si pěstujete člověčí mládě. Mládě je moje a nakonec mi přece padne do zubů, vy zloději s chundelatým ohonem!“

Všecka udýchaná vrhla se Vlčice k svým mláďatům. Vlk jí rozvážně řekl:

„To má Šér Chán pravdu. Musíme mládě ukázat smečce. Chceš si je tedy, mámo, ponechat?“

„Ponechat?“ vyjekla. „Přišlo k nám v noci nahaté, opuštěné a hladové, ale strach nemělo. Vida, jak odstrčilo jedno mé robátko. Ten chromý řezník je málem zabil a upláchl k Vainganze. Na oplátku by nám pak vesničané prosmýčili kdejaké doupě. Jestli si je ponechám? Toť se ví, že si je ponechám. Lež, žabáčku, Mauglí — budu ti říkat žabák Mauglí —, tak jako Šér Chán lovil tebe, tak ty jednou ulovíš Šér Chána.“

„Ale co tomu řekne naše smečka?“ řekl táta Vlk.

Jak stanoví zákon džungle, když si nějaký vlk vyhledá družku, může ze své smečky odejít. Jakmile se však jeho mláďata postaví na nohy, musí je přivést do shromáždění celé smečky. Scházívají se za úplňku, aby je ostatní vlci rozeznali. Po prohlídce si mohou mláďata běhat, kam se jim zachce, a dokud si takové mládě samo neskolí jelena, běda dospělému vlkovi ze smečky, který by je zabil. Dopadený vrah neujde trestu smrti.

Zamyslete se a uvidíte, že to tak musí být.

Táta Vlk počkal, ať se mláďata trochu naučí běhat. Když se pak jednu noc smečka sešla, zavedl je i s Mauglím a s mámou Vlčicí na Poradní skálu — byl to skalnatý, balvanitý vršek, vešlo se na něj sto vlků. Natažen na skále ležel mohutný šedý Vlk, samotář Akéla, který silou i umem vedl smečku. Pod ním sedělo přes čtyřicet vlků všech velikostí i barev, od jezevcově zbarvených stařešinů, kteří se uměli sami vypořádat se srncem, až po mladistvé černé tříročky, kteří si jen namlouvali, že to umějí. Už rok je vodil Vlk samotář. Zamlada dvakrát padl do vlčí jámy, jednou dostal výprask, div duši nevypustil, znal tedy mravy a způsoby lidí. Na skále se moc nemluvilo. Uprostřed kroužku mezi matkami a otci skotačila mláďata, jen chvílemi přistoupil k mláděti nějaký starší vlk, pozorně si je prohlédl a potichoučku se zas vrátil na své místo. Jindy zase sama matka vystrčila mládě tak, aby na ně padla měsíční záře a nikdo je nemohl přehlédnout. Ze skály se občas ozval Akéla: „Znáte zákon — znáte zákon. Dobře se, vlci, dívejte,“ a starostlivé matky po něm opětovaly: „Dobře — dobře se, vlci, dívejte.“

Posléze — a mámě Vlčici se v tu chvíli na šíji zježily štětiny — postrčil táta Vlk doprostřed žabáka Mauglího, jak mu říkali. Mauglí tam seděl, smál se a hrál si s oblázky, blýskajícími při měsíčku.

Akéla ani nezdvihl hlavu z pracek, jenom dál jednotvárně vykřikoval: „Dívejte se dobře!“

Za skálami se rozlehl tlumený řev — to zařičel Šér Chán: „Mládě je moje. Sem s ním. Copak je svobodnému lidu po člověčím mláděti?“ Akéla na to ani ušima nezastřihal, řekl jenom: „Dívejte se dobře, vlci. Copak je svobodnému lidu po cizím rozkazu? Dívejte se dobře!“

Sborem hluboce zamručeli a nějaký čtyřletý vlk opakoval Akélovi Šér Chánovu otázku: „Copak je svobodnému lidu po člověčím mláděti?“ Nuže, jestliže vznikne spor o to, má-li být nějaké mládě přijato do smečky, nejméně dva příslušníci smečky, ale ne otec a matka, musí se za něj přimluvit.

„Kdo se přimlouvá za toto mládě?“ řekl Akéla. „Ze svobodného lidu kdopak se za ně přimlouvá?“ Nikdo se neozval a máma Vlčice se už hotovila k boji — věděla, že pro ni to bude boj poslední.

A tu se s mručením postavil na zadní nohy jediný další tvor, který smí do shromáždění smečky — ospalý hnědý medvěd Bálú, který učí vlčata džungle, starý Bálú, který si volně chodí, kam chce, protože se živí jenom ořechy, kořínky a medem.

„Člověčí mládě — člověčí mládě?“ řekl. „Já se za člověčí mládě přimlouvám. Člověčí mládě nikomu neublíží. Dar řeči mi chybí, ale mluvím pravdu. Ať běhá se smečkou, ať je přijat spolu s ostatními. Sám ho budu učit.“

„A kdo ještě?“ zeptal se Akéla. „Přimlouvá se za ně učitel našich mláďat Bálú. Kromě Bálúa kdo ještě se za ně přimlouvá?“ Do jejich kruhu se snesl černý stín. Byl to pardál Baghíra, po celém těle černý jako smůla, jen místy se po něm jako na měňavém hedvábí míhaly pardálí značky. Baghíru tam znal kdekdo a nerad se mu pletl do cesty. Byl totiž prohnaný jako Tabákí, smělý jako divoký buvol a neurvalý jako raněný slon. Hlas měl však hebký jako med lesních včel, kanoucí po stromě, a kůži hebčí než prachové peří.

„Akélo a svobodný lide,“ zavrněl, „nemám tu co pohledávat. Když se však vyskytne pochybnost, má-li se nějaké novorozeně zabít, nebo ne, podle zákona džungle je možno život mláděte vykoupit. Kdo ho smí nebo nesmí vykoupit, to v zákoně nestojí. Mám pravdu?“

„Správně! Správně!“ poznamenali mladí vlci, ti mají pořád hlad. „Vyslechněte Baghíru. Mládě se dá vykoupit. Tak zní zákon.“

„Mluvit tu nemám právo, to vím, dovolíte mi tedy?“

„Jen mluv,“ ozvalo se jich asi dvacet.

„Zabíjet holátko je hanba. Až vyroste, třeba si na něm víc smlsnete. Bálú se za ně přimluvil. Jestli podle zákona přijmete člověčí mládě za své, já k Bálúovu slovu přidám tučného býka, leží necelou míli odtud. Co tomu říkáte?“

Po tuctech se vlci rozhlaholili: „Nám je to jedno. Zahyne za zimních dešťů. Upeče se na slunci. Holý žabák nám neublíží. Jen ať běhá se smečkou. A kde je, Baghíro, ten býk? Přijmeme mládě.“

Znovu zasyčel Akéla: „Dobře se dívejte — dobře se, vlci, dívejte.“

Mauglí byl zaujat oblázky. Jeden po druhém k němu vlci přistupovali a prohlíželi si ho, ale on si jich nevšímal. Nakonec se všichni rozběhli z kopce za zabitým býkem. Zbyli tam jenom Akéla, Baghíra, Bálú a Mauglího vlčí rodina. Do noci se stále ozýval Šér Chánův řev. Tygr zuřil, že mu Mauglího nevydali.

„Jen si řvi,“ utrousil pod vousy Baghíra, „jakože vím, kdo to je člověk, jednou tě to holátko naučí řvát na jinou notu.“

„Dobře jsme učinili,“ řekl Akéla. „Lidé a jejich mláďata jsou chytří. Třeba nám bude prospěšný.“

„Jakpak by ne, v nouzi nám bude prospěšný. Věčně vodit smečku, na to se nikdo těšit nemůže,“ řekl Baghíra.

Akéla ani nemukl. Myslil na osud vůdce smečky, když pozbude síly a zeslábne: nakonec ho vlci zabijí. Potom se objeví nový vůdce — také jeho časem zabijí.

„Odveď si ho,“ řekl tátovi Vlkovi, „a vštip mu, co má vědět příslušník svobodného lidu.“

Za jednoho býka i na Bálúovu přímluvu přijali tedy Mauglího do séónijské vlčí smečky.

 

Nic naplat, musíte přeskočit nějakých deset až jedenáct let a jenom si domyslit, co úžasného Mauglí za tu dobu mezi vlky prožil, protože popsat to by vydalo na mnoho knih. Vyrostl mezi mláďaty. Než z něho byl chlapec, vlčata ovšem dávno dospěla ve vlky. Řemeslu ho učil táta Vlk a kdeco mu v džungli vysvětloval. Každé zašustění trávy, každý závan horkého letního vzduchu, každé soví zahoukání, každé škrábnutí drápků netopýra, hovějícího si na stromě, každé zašplouchání rybičky, vyskakující v tůni, bylo Mauglímu nakonec stejně běžné, jako je obchodníkovi chod jeho kanceláře. Když se zrovna neučil, zdříml si, potom se najedl a znovu usnul. Když se zašpinil nebo uhřál, zaplaval si v lesních tůních. A když dostal chuť na med (od Bálúa věděl, že med a ořechy jsou stejná pochoutka jako syrové maso), vyšplhal si pro něj. Naučil se to také od Bahgíry. To si Baghíra ulehl na větev a lákal ho k sobě: „Jen pojď, bratříčku.“ Zprvu se Mauglí držel pevně jako lenochod, potom však lítal směle z větve na větev jako šedá opice. Ve shromáždění smečky zasedal na Poradní skále. Tam zjistil, že když se na některého zahledí, vlk chtěj nechtěj sklopí zrak. Bavil se tedy tím, že na ně upřeně zíral. Jindy zas vytahoval přátelům z tlapek dlouhé trny. Od trnů a od klíšťat vlci hrozně vystojí. V noci se pouštěl z kopce do obdělané krajiny a všetečně nakukoval vesničanům do chýší. Lidem však nedůvěřoval. Jednou mu Baghíra ukázal v džungli dřevěnou skřínku s železy. Byla chytře zakryta, málem do ní šlápl. Baghíra mu vysvětlil, že je to past. Nejraději chodil s Baghírou do horké tmavé hloubi lesa, celý dřímotný den tam prospal a v noci pozoroval Baghíru, jak zabíjí. Z hladu zabíjel Baghíra kdeco kolem a Mauglí to dělal po něm — až na jednu výjimku. Jakmile přišel do rozumu, od Baghíry se dověděl, že na dobytek nesmí sáhnout, protože si ho smečka vykoupila za cenu býčího života. „Patří ti celá džungle,“ řekl Baghíra, „zabíjej si všechno, nač ti síla stačí, ale protože tě vykoupil býk, žádné dobytče, ať mladé či staré, nesmíš zabíjet. Tak zní zákon džungle, Mauglí.“ Mauglí ho byl poslušen.

A tak sílil a sílil: tak sílí jen chlapec, který s učením nemá starosti a myslí jenom na jídlo.

Několikrát ho Vlčice varovala, aby Šér Chánovi moc nevěřil, jednou že stejně musí Šér Chána zabít. Vlček, ten by takovou výstrahu nepustil z hlavy, ale Mauglí na ni zapomínal, vždyť byl pouhý chlapec — umět nějakou lidskou řeč, sám by si byl ovšem říkal vlk.

Šér Chán se mu v džungli stále pletl do cesty. Akéla zestárl a zchřadl a chromý tygr si zatím ve smečce pilně předcházel mladší vlky. Ti se za ním táhli a dojídali zbytky. Kdyby si byl Akéla troufl náležitě uplatnit svou moc, však on by jim to netrpěl. Šér Chán jim pochleboval, jak to, že se takoví mladí lovci dávají vést skomírajícím vlkem a člověčím mládětem. „Ve shromáždění prý si netroufáte hledět mu do očí,“ říkal jim Šér Chán a mladí vlci jen zavrčeli a zježili štětiny.

Věděl o tom Baghíra, ten měl oči a uši všude, a několikrát Mauglímu důtklivě domlouval, že ho Šér Chán jednou zabije. Mauglí se tomu jen smál: „Mám smečku a mám tebe. I ten líný Bálú se možná kvůli mně rozmáchne. Co bych se bál?“

Byl parný den a tu dostal Baghíra nápad — už předtím něco zaslechl, nespíš od dikobraza Sáhího. Byl s Mauglím hluboko v džungli, hlavou se mu chlapec opíral o krásnou srst: „Kolikrát jsem ti, bratříčku, říkal, že máš v Šér Chánovi nepřítele?“

„Tolikrát, kolik je na tamhleté palmě ořechů,“ řekl Mauglí, on totiž neuměl počítat. „To je toho. Chce se mi spát, Baghíro, a Šér Chán má dlouhý ohon a moc řečí — jako páv Mór.“

„Na spaní není čas. Ví o tom Bálú. Vím o tom já. Ví o tom smečka. Ví o tom bláhovoučký srnec. Však ti to Tabákí řekl.“

„Cheche,“ zasmál se Mauglí. „Nedávno za mnou Tabákí přišel, nadával mi, že jsem nahaté člověčí mládě, ani na vyrývání buráčků prý se nehodím. Popadl jsem Tabákího za ohon a dvakrát jsem jím praštil o palmu, aby se naučil slušnosti.“

„To bylo bláhové. Tabákí je sice pletichář, ale něco důležitého by ti byl řekl. Jen otevři oči, bratříčku. Zabít tě v džungli, to si Šér Chán netroufá. Jenže Akéla, pamatuj, je stařičký. Jednoho dne už neskolí býka a přestane být vůdcem. Z vlků, kteří si tě tehdy prohlídli, když ses poprvé ocitl v shromáždění, mnozí také zestárli a mladí vlci si dali od Šér Chána namluvit, že člověčí mládě nemá ve smečce co pohledávat! Zakrátko dospěješ v muže.“

„A to nesmí muž běhat za svými bratry?“ namítl Mauglí. „V džungli jsem se narodil, zákona džungle jsem poslušný a mezi našimi vlky se nenajde ani jeden, abych mu nebyl vytáhl trh z tlapy. Vždyť jsou to mí bratři!“

Baghíra se protáhl a přivřel oči. „Sáhni mi, bratříčku, pod čelist.“

Mauglí k němu napřáhl silnou hnědou ruku a pod hebounkou bradou, kde měl Baghíra mohutné naběhlé svaly, zarostlé hladkou srstí, nahmatal lysinku.

„Nikdo z celé džungle neví, že mám na sobě já, Baghíra, tuto památku — památku po obojku. A přece u lidí jsem se, bratříčku, narodil a u lidí mi umřela matka — v kleci královského paláce v Udajpuru. Jen proto jsem tě tenkrát ve shromáždění vykoupil, byl jsi ještě holátko. Ano, také já jsem se narodil u lidí. Džungli jsem okem nespatřil. Přes mříže mě krmili ze železné pánvice a tu jednou v noci jsem si uvědomil, že jsem Baghíra — že jsem pardál —, a ne něčí hračka. Hloupý zámek jsem jediným máchnutím pracky urazil a tak jsem upláchl. A protože jsem obeznámen s lidskými znaky, stal se ze mě ještě větší postrach džungle, než je Šér Chán. Je to tak, nebo ne?“

„Ano, je,“ řekl Mauglí. „Baghíry se bojí celá džungle — kromě Mauglího.“

„Copak ty, ty jsi člověčí mládě,“ řekl vlídně černý pardál. „Já jsem se vrátil do džungle, a tobě zas nezbude než se vrátit k lidem — k svým bratrům —, jestli tě ve shromáždění nezabijí.“

„Proč — pročpak by mě měli zabít?“ řekl Mauglí.

„Podívej se na mě,“ řekl Baghíra. Mauglí se mu upřeně zahleděl do očí. Za chvilku odvrátil mohutný pardál hlavu.

„Proto,“ řekl a prackou rozhrábl listí. „Ani já ti nedokážu hledět do očí, a to jsem se, bratříčku, narodil u lidí a mám tě rád. Ostatní tě nenávidí jen proto, že nesnesou tvůj pohled, protože jsi moudrý, protože jsi jim vytahal trny z nohou — protože jsi člověk.“

„To jsem nevěděl,“ zasmušil se Mauglí a svraštil husté tmavé obočí.

„Jak zní zákon džungle? Nejprve udeř a potom mluv. Už z toho, že jsi neopatrný, vidí, že jsi člověk. Buď moudrý. Mám tušení, že až zas mine Akéla kořist — a při každém lovu mu dá víc práce skolit srnce —, smečka se vrhne na něho a na tebe. Z celé džungle se shromáždí na skále, a potom — a potom — už to mám!“ poskočil Baghíra. „Pospěš do úžlabiny k lidským chýším a seber tam nějaký Rudý květ, jaký si tam pěstují, abys měl ve chvíli potřeby silnějšího přítele, než jsem já nebo Bálú nebo ti příslušníci smečky, kteří tě mají rádi. Přines si Rudý květ.“

Rudý květ, to myslel Baghíra oheň. Žádný tvor v džungli ho správně nepojmenuje. Šelmy se ho ukrutně bojí a vymýšlejí pro oheň staré opisy.

„Rudý květ?“ řekl Mauglí. „Co jim za soumraku roste před chýšemi? Přinesu ho.“

„Tak mluví člověčí mládě,“ řekl hrdě Baghíra. „Pamatuj, že roste v hrncích. Honem nějaký přines a pro případ potřeby si ho schovej.“

„Dobrá!“ řekl Mauglí. „Už jdu. Ale víš to jistě, milý Bahgíro“ — paží mu obemkl nádhernou šíji a zahleděl se mu do velikánských očí — „víš to jistě, že to spískal Šér Chán?“

„Při uraženém zámku, který mi pomohl na svobodu, vím to jistě, bratříčku.“

„Při býku, kterým jsi mě vykoupil, však já to Šér Chánovi splatím s úroky,“ řekl Mauglí a skokem byl pryč.

„Muž, pravý muž,“ řekl si Baghíra a znovu ulehl. „Ach, Šér Cháne, ten tvůj lov na žabáka před deseti lety, to byl lov neblahý!“

Mauglí se hnal přes celý les, běžel jako divý, až mu srdce žhnulo. Když pak doběhl ke sluji, zdvihla se večerní mlha. Nabral dech a pohlédl do úžlabiny. Vlčata byla na lovu, ale podle jeho oddychování až z druhého kouta sluje Vlčice usoudila, že žabáčka něco trápí.

„Copak, synáčku?“ ozvala se.

„To jen Šér Chán zas žvaní jako netopýr,“ houkl na ni. „Dnes v noci budu lovit v oranici.“ A už se dral houštím k říčce, protékající úžlabinou. Tam se zarazil. Uslyšel, jak štěká lovící smečka, jak bučí pronásledovaný srnec a jak funí, když ho zahnali do úzkých. A tu zaskučeli zlovolně a škodolibě mladí vlci. „Akélo! Akélo! Ukaž, Samotáři, kolik máš síly. Uhněte z cesty vůdci smečky! Skoč, Akélo!“

Vlk samotář asi skočil a minul kořist. Mauglí zaslechl, jak cvakl zuby a jak zafuněl, když ho Sámbhar kopl, až se překotil.

Mauglí nečekal a uháněl dál. Doběhl na obilné lány, kde žili vesničané, a štěkot za ním slábl.

„Baghíra měl pravdu,“ řekl bez dechu a u okna chýše se zahrabal do kupy krmiva. „Zítra se rozhodne o Akélovi i o mně.“

Přitiskl obličej až k oknu a pozoroval v krbu oheň. Viděl hospodyni, jak v noci vstává a přikládá nějaké černé hroudy. Zrána padla bílá a studená mlha, a tu zahlédl nějaké dítě, jak bere do ruky proutěný košík, zevnitř vymazaný hlínou, kousek po kousku do něho nabírá žhavé uhlíky, potom si je strká pod halenu a jde do chléva poklidit krávy.

„To je toho!“ řekl si Mauglí. „Co bych se bál, když to dokáže takové mládě.“ Rázným krokem zahnul za roh, vyčíhal chlapce, vzal mu hrnek z ruky a zmizel v lese. Chlapec se rozplakal.

Jsou docela jako já,“ říkal si Mauglí, a jak to předtím viděl u ženy, foukal do hrnku. „Když to nenakrmím, tak mi to uhyne.“ A nasypal na tu horkou věc větvičky a suchou kůru. Ve stráni potkal Baghíru, na kožíšku se mu jako démanty třpytila ranní rosa.

„Akéla minul kořist,“ řekl pardál. „Už včera ho chtěli zabít, ale ty jsi jim chyběl. Hledali tě na kopci.“

„Byl jsem v oranicích. Jsem připraven. Hle!“ Mauglí mu přistrčil hrnek s ohněm.

„Dobrá. Viděl jsem, jak do toho lidé strkali suchou větvičku a na konci větvičky jim rázem vypučel Rudý květ. Nebojíš se?“

„Ne. Co bych se bál. Jestli se mi to jen nezdá, teď si vzpomínám: než se ze mě stal Vlk, ležel jsem vedle Rudého květu a bylo mi teplo a příjemně.“

Celý den proseděl Mauglí ve sluji, hlídal hrnek s ohněm, na zkoušku do něho strkal suché větvičky. Našel tu pravou větvičku, a když pak za ním navečer přišel do sluje Tabákí a hrubě mu vyřizoval, že má přijít na Poradní skálu, rozřehtal se, až vzal Tabákí do zaječích. Se smíchem odešel pak Mauglí na Poradní skálu.

Samotář Akéla ležel vedle svého skaliska, bylo to znamení, že vůdcem smečky bude někdo jiný, a Šér Chán s družinou vlků, kterým přenechával zbytky jídla, si okázale vykračoval a přijímal lichotky. Baghíra ulehl vedle Mauglího. Hrnek s ohněm držel Mauglí mezi koleny. Když se všichni shromáždili, ujal se slova Šér Chán. Dokud Akéla překypoval silou, nikdy se toho neodvážil.

„Nemá na to právo,“ zašeptal Bahgíra. „Pověz jim to. Šér Chán je psí plemeno. Hned se poleká.“

Mauglí se skokem vztyčil. „Svobodný lide,“ vykřikl, „copak vede smečku Šér Chán? Co nám má tygr do toho co mluvit, kdo bude naším vůdcem?“

„Vždyť se vůdcovství uprázdnilo a požádali mě o slovo —,“ spustil Šér Chán.

„Kdo?“ řekl Mauglí. „Copak jsme nějací šakali, abychom se hrbili před tímhle řezníkem dobytka? O vůdcovství ve smečce rozhoduje smečka sama.“

Ozvalo se hulákání: „Mlč, člověčí mládě!“ „Jen ať mluví. Vždyť zachovával náš zákon.“ Nakonec pak zahřímali stařešinové smečky: „Ať mluví Mrtvý vlk.“ Když mine vůdce smečky kořist, dokud žije — a to dlouho netrvá —, říkají mu Mrtvý vlk.

Malátně zdvihl Akéla starou hlavu:

„Svobodný lide, a vy také, Šér Chánovi šakali, dvanáct let jsem vás vodil od kořisti ke kořisti a nikdo se za tu dobu nezmrzačil a nepadl do pasti. Tentokrát mi kořist unikla. Sami víte, jak jste to nastrojili. Víte, že jste mi nadehnali mladičkého srnce, aby bylo vidět, jak jsem sláb. Chytře jste to provedli. Máte právo zabít mě tady na Poradní skále. Ptám se tedy, kdo předstoupí a připraví o život Vlka samotáře. Podle zákona džungle je mým právem, abyste předstoupili jeden po druhém.“

Zavládlo ticho, žádnému vlkovi se nechtělo ubít Akélu. Tu zařval Šér Chán: „Co je nám po tom bezzubém hlupákovi. Stejně ho čeká smrt. Člověčí mládě žije už moc dlouho. Svobodný lide, je mou kořistí od samého počátku. Vydejte mi je. Už mě to bláznovství s člověčím vlkem omrzelo. Deset let tady v džungli překáží. Vydejte mi člověčí mládě, nebo tady budu lovit pořád a jedinou kůstku vám nedám. Je to člověk, lidský tvor, nenávidím ho až do morku kostí!“

Dobrá polovina smečky zahulákala: „Člověk! Člověk! Co mezi námi člověk pohledává? Ať táhne po svých.“

„A poštve na nás vesničany, co?“ zahlaholil Šér Chán. „Ba ne, raději mi ho vydejte. Je to člověk, nikdo mu nedokáže pohledět do očí.“

Znovu zdvihl Akéla hlavu a řekl: „Jídal s námi. Spal s námi. Naháněl nám zvěř. Zákon džungle v ničem neporušil.“

„A býkem jsem za něho zaplatil, když jste ho přijali mezi sebe. Býk má nevalnou cenu, ale za svou čest bude Baghíra bojovat,“ řekl hebounkým hlasem Baghíra.

„Býkem jsi zaplatil před deseti lety!“ zavrčela smečka. „Co je nám po kostech starých deset let?“

„A také po záruce?“ Baghíra vycenil bílé zuby. „To si říkáte svobodný lid!“

„S lidem džungle nemůže člověčí mládě běhat,“ zahulákal Šér Chán. „Vydejte mi je!“

„Je náš bratr, i když ne pokrevní,“ znovu se ujal slova Akéla, „a vy byste ho chtěli zabít. Ba věru, žiju už příliš dlouho. Jedni se živíte dobytkem, druzí zase z Šér Chánova návodu za temné noci chodíte až na práh k vesničanům a kradete jim děti. Jak patrno, jste zbabělci a k zbabělcům teď mluvím. Umřít musím, to je jisté, můj život je bezcenný, jinak bych vám ho nabídl za člověčí mládě. Ale pro čest smečky — jste bez vůdce a na tuhle maličkost zapomínáte — pusťte člověčí mládě, ať jde po svých, a já vám za to slibuji, že ve chvíli smrti zub na vás nevycením. Umřu bez boje. Zachráním smečce nejméně tři životy. Na víc mi nestačí síla. Jestli souhlasíte, aspoň té hanby vás ušetřím, že byste zabili bratra, který nic neprovedl — bratra, kterého jste podle zákona džungle na přímluvu a za výkupné přijali do smečky.“

„On je to člověk — člověk — člověk!“ zaskučela smečka a z větší části se shlukla kolem Šér Chána. Ten už mrskal ocasem.

„Teď záleží všechno na tobě,“ řekl Baghíra Mauglímu. „My se za tebe můžeme jen rvát.“

Mauglí povstal — v dlaních hrnek s ohněm. Napřáhl paže a před celým shromážděním zívl. Lomcoval jím vztek i žal. Po způsobu vlčím mu vlci nikdy nedali znát, jak ho nenávidí. „Slyšte,“ křikl. „Dost už tohoto psího žvástu. Že jsem člověk (být po mém, byl bych ovšem zůstal vlkem až do smrti), to jste mi dnes večer řekli mnohokrát. Máte pravdu. Řeknu vám, jak se na člověka sluší, nejste už pro mě bratři, ale sag (psi). Co uděláte, nebo neuděláte, to nezáleží na vás. Záleží to jen na mně. Aby to tady bylo všem jasné, přinesl jsem si kousek Rudého květu, kterého se vy, psi, tolik bojíte.“

Hrnek s ohněm hodil na zem. Od žhavých uhlíků vzplanul suchý mech a celé shromáždění zděšeně couvalo před šlehajícími plameny.

Suchou větev strčil Mauglí do ohně, až halouzky chytly a zapraskaly, a uprostřed přikrčených vlků jí zamával nad hlavou.

„Teď jsi ty pánem,“ pošeptal mu Baghíra. „Zachraň Akélu. Byl ti vždycky přítelem.“

Zasmušilý starý vlk Akéla, který jakživ nežádal o milost, vrhl na Mauglího prosebný pohled. Chlapec tam stál nahý, s hřívou až na ramena, v ruce planoucí větev, v jejíž záři se míhaly a poskakovaly stíny.

„Dobrá,“ řekl Mauglí a zvolna se rozhlédl kolem dokola. „Že jste psi, to vidím. Odcházím od vás k svým rodákům, ačli to jsou mí rodáci. Džungle je mi uzavřena, nezbývá mi než zapomenout na to, že jsem se s vámi družně stýkal. Ale zachovám se milosrdněji než vy. Jsem váš bratr, i když ne pokrevní. Až se tedy octnu mezi lidmi, slibuji vám, že vás nezradím, jako jste zradili vy.“ Kopl do ohně, až se jiskry rozlétly. „My ze smečky proti sobě válčit nebudeme. Ale než odejdu, musím tady ještě splatit dluh.“ Rázným krokem přistoupil k Šér Chánovi, pitomě mžourajícímu do plamenů, a popadl ho za chmýří na bradě. Pro jistotu šel Baghíra za ním. „Vstaň, pse!“ křikl Mauglí. „Vstaň, když s tebou mluví člověk, nebo ti podpálím kožich.“

Šér Chán schlípl uši a zavřel oči, planoucí větev trčela totiž přímo před ním.

„Když už mě tenhle zabíječ dobytka nezabil, dokud jsem byl mládě, zabije prý mě ve shromáždění. Takhle, takhle bijeme psy, když dospějeme v muže. Jen hni, Langra, vousem, a vrazím ti Rudý květ do chřtánu!“ Větví zbil Šér Chána po hlavě a tygr samým strachem kňoural a kňučel.

„A teď se kliď, ty žíhaná kočko džungle! Až zas přijdu na Poradní skálu, jak se na muže sluší, pamatuj, že tam přijdu s Šér Chánovou kůží na hlavě. A dále, Akéla si bude žít klidně dál. Nezabijete ho, protože tomu nechci. A co mi tady ještě sedíte s vyplazeným jazykem a tváříte se jako nevímco — a zatím jste psi, však já vás poženu. Kliďte se!“ Koneček větve prudce zasršel, Mauglí se rozháněl kolem dokola vpravo i vlevo, jiskry propalovaly vlkům srst, a vlci se s vytím rozutekli. Nakonec tam byl jen Akéla, Baghíra a s nimi nějakých deset vlků, kteří zůstali Mauglímu věrní. A tu se v Mauglím něco rozbolelo, jakživ takovou bolest nepocítil, usedavě se rozplakal, až mu slzy tekly po tvářích.

„Co to? Co to?“ řekl si. „Nechce se mi z džungle a nevím, co to je? To umírám, Baghíro?“

„Ne, bratříčku. Jsou to slzy, jaké lidé prolévají,“ řekl Baghíra. Jak vidím, nejsi už člověčí mládě, ale muž. Džungle je ti opravdu navždy uzavřena. Jenom je nech téci. Jsou to pouhé slzy.“ Mauglí plakal, až mu srdce usedalo; jakživ si tak nepoplakal.

„A teď půjdu za lidmi,“ řekl si. „Ale nejprve se musím rozloučit s mámou.“ Odešel do sluje, v níž žila s tátou Vlkem, a vyplakal se na její srsti. Žalostně do toho skučelo čtvero vlčat.

„Nazapomenete na mě?“ řekl Mauglí.

„Jakživi nezapomeneme, pokud dokážeme sledovat stopu,“ řekla vlčata. „Až z tebe bude člověk, přijď za námi na úpatí kopce a budeme si povídat. A v noci přijdeme zas my za tebou do obilných lánů a budeme si s tebou hrát.“

„Přijď brzo!“ řekl táta Vlk. „Ach, brzo zas přijď, moudrý žabáčku; matka i já stárnem.“

„Přijď brzo, ty můj nahatý synáčku,“ řekla máma Vlčice. „Poslyš, lidský tvore, měla jsem tě raději než svá mláďata.“

„Toť se ví, že přijdu,“ řekl Mauglí. „A až přijdu, rozprostřu na Poradní skále Šér Chánovu kůži. Nezapomeňte na mě. A taky jiným v džungli řekněte, aby na mě nezapomněli.“

Za ranního rozbřesku kráčel pak Mauglí sám a sám z kopce za tajemnými tvory zvanými lidé.

 

    1   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist