Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
DRUHÁ KNIHA DŽUNGLÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VPÁD DŽUNGLE

 V čase předurčeném
           zaroste vše býlí
 a my zapomenem,
           že tu lidé byli.
  
 Popel na oltáři
           spláchnou vlahé deště.
 Srnec nelekne se lidských tváří,
           z pole neuteče, strachem třeště.
 Co tu zbylo z domu ještě,
           džungle smete, pohltí a zmaří.
 

 

Jak jste se v První knize džunglí dočetli, Mauglí připíchl Šér Chánovu kůži na Poradní skálu a zbylým příslušníkům séónijské smečky oznámil, že od té chvíle bude v džungli lovit sám. Čtveřice máminých a tátových vlčat byla ochotna lovit s ním. Ale změnit naráz život není tak snadné — zvlášť v džungli. Neukázněná smečka se rozutekla a Mauglí zašel nejprve do rodné sluje a tam se den a noc prospal. Potom mámě Vlčici a tátovi Vlkovi vyprávěl o svých dobrodružstvích, pokud je stačili pochopit. Když pak před nimi v ranním slunci zablýskal tesákem — tím, kterým stáhl z kůže Šér Chána — pochválili ho, že je pašák. Akéla s Šedákem zas vylíčili svůj podíl na velké buvolí štvanici v roklině. Až na kopec se za nimi vyškrábal Bálú, aby si to poslechl, a Baghíra se ošíval radostí nad tím, jak to Mauglí pěkně zaonačil.

Slunce už dávno vyšlo, ale nikomu se nechtělo spát, jenom chvílemi pohodila máma Vlčice hlavou a spokojeně vdechla pach tygří kůže, větrem zanášený z Poradní skály.

„Nebýt tadyhle Akély a Šedáka, nic jsem nepořídil,“ ozval se posléze Mauglí. „Ach mámo, mámo. Škoda že jsi neviděla modré buvoly valit se roklinou a potom uhánět do bran, když mě člověčí smečka kamenovala!“

„Ještě že jsem to druhé neviděla,“ rozhořčila se máma Vlčice. „Prohánět mi mláďata jako šakaly, to nikomu nestrpím. Těžce by mi to člověčí smečka odpykala. Naživu bych ovšem nechala tu ženu, která tě odkojila, ale jenom ji.“

„Klid, jen klid, Rákšasí!“ pronesl malátně táta Vlk. „Žabák se nám vrátil tak moudrý, že se i otec před ním musí kořit. O jedno škrábnutí na hlavě víc nebo míň, to je toho. Jenom nechte člověka být.“ A Bálú s Baghírou po něm opakovali: „Jen nechte člověka být.“

S hlavou opřenou o matčin bok Mauglí prohlásil, že on sám nechce člověka do smrti vidět, slyšet ani čichat.

Akéla napřímil ucho a řekl: „Ale co když ti, bratříčku, oni nedají pokoj?“

„Je nás pět,“ rozhlédl se po shromáždění Šedák a při posledním slově cvakl čelistí.

Baghíra švihl ocasem a koukl po Bálúovi: „Třeba bychom si s vámi taky zalovili. Ale proč myslit, Akélo, na člověka?“

„Řeknu ti proč,“ odvětil Vlk samotář. „Když se kůže toho žlutého lupiče octla na skále, vrátil jsem se po naší stopě do vesnice, šel jsem ve vlastních šlépějích, jen chvílemi jsem odbočoval a válel se po zemi, abych jim stopu zmátl, kdyby se snad za námi pustili. Pokazil jsem ji tak, že jsem ji nakonec sám nerozeznal. Tu přelétl za kořistí mezi stromy netopýr Mang a zůstal nade mnou viset. A tu se mi Mang ozval: ‚Vesnice člověčí smečky, odkud vyhnali člověčí mládě, se rojí jako hnízdo sršňů.‘“

„Pořádným kamenem jsem po nich hodil,“ zařehtal se Mauglí. Pro zábavu metával na hnízda sršňů (...)

(......)