Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
DRUHÁ KNIHA DŽUNGLÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

HROBAŘI

 Když s Tabákím se bratříš a hyenu zveš k večeři, to Džakalům,
 to darmožroutům, rovnou vyhlas příměří.
 

ZÁKON DŽUNGLE

 

„Mějte v úctě starce!“

Mazlavý hlas — lepkavý hlas, že se člověk až otřese — hlas, jako když se láme něco měkkého. Hlas třeslavý, skřehotavý, kňouravý.

„Mějte v úctě starce! Druhové z řeky — mějte v úctě starce!“

Na široké hladině řeky plula po proudu menší flotila sroubených lodic s čtvercovými plachtami, naložených stavebním kamenem. Pod železničním mostem stočily těžkopádná kormidla, aby se vyhnuly písčině, naplavené kolem mostních pilířů. Jak tudy pluly, vždycky tři vedle sebe, znovu se ozval ten příšerný hlas:

„Bráhmani na řece — mějte v úctě starce a neduživce!“

Nějaký lodník se na palubním zábradlí otočil, zvedl ruku, vykřikl něco — požehnání to nebylo — a lodě skřípěly soumrakem dál. Široká indická řeka, spíš řetěz jezírek než plynulý proud, byla hladká jako sklo. Vprostřed toku se v ní zrcadlila pískově červená obloha se žlutými a temně fialovými skvrnami poblíž nízkých břehů a pod nimi. Ve vlhkém období ústily do řeky potůčky, ale teď zela jejich vyschlá ústí kus nad hladinou. Na levém břehu skoro pod železničním mostem stála vesnice, celá z hlíny, cihel, došků a dřeva; náves, po které se právě vracela stáda dobytka do chlévů, vedla přímo k řece a končila jakousi cihlovou přístavní hrází, po níž lidé krok za krokem sestupovali do vody, když se šli umýt. Bylo to přístaviště — ghát — vesnice zvané Magarí Ghát.

Na nízko položená čočková, rýžová a bavlníková pole, každoročně zaplavovaná řekou, na rákosí i na divokou spleť pastvin za nehybným rákosím se rychle snášela noc. Papoušci a vrány už přestali brebentit a pokřikovat nad večerním douškem a letěli hřadovat dál do kraje. Cestou potkávali rukující čety netopýrů a mračna vodních ptáků s pištěním a houkáním zapadajících do rákosového porostu. Byly mezi nimi husy s baňatou hlavou a černým peřím na zádech, cirky, hvízdáci, divoké kachny, liščí husy, kolihy a tu a tam plameňáci.

Voj uzavíral nemotorný Marabu; letěl zvolna, jako by každý rozmach křídel už byl rozmachem posledním.

„Mějte v úctě starce! Bráhmani na řece, mějte v úctě starce!“

Marabu pootočil hlavu, odbočil trochu po hlase a toporně přistál na písčině pod mostem. Pak teprve bylo vidět, co je to za surového lotra. Zezadu vypadal nadmíru důstojně, byl skoro šest stop vysoký, tak trochu jako plešatý farář. Ale zpředu to byla jiná. Na hlavě a na krku neměl jediné peříčko a pod bradou měl strašlivé vole, celé rudé, jakýsi vak na všechno, co svým zobákem, špičatým jako krumpáč, ukořistil. Dlouhé nohy, kost a kůže, zdvíhal opatrně a hleděl na ně s pýchou, jak si uhlazoval popelavě šedé peří na ocase; pak se ohlédl přes hladké rameno a ztuhl „v pozoru“.

Na nízkém břehu hladově štěkal malý prašivý Šakal; vztyčil uši a ocas a přes mělčinu uháněl k Marabuovi.

Ve své kastě stál až dole — ani nejlepší šakali za mnoho nestojí, ale tenhle byl učiněný vyvrhel, napolo žebrák, napolo (...)

(......)