Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
DRUHÁ KNIHA DŽUNGLÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KRÁLŮV ANKUS

 Je čtvero věcí, jež se nikdy neukojí tak či tak:
 chřtán Džakalův, hlad luňákův, opičí pracky, lidský zrak!
 

 

Snad po dvousté, co byl na světě, svlékl mohutný skalní hroznýš kůži. Pamětliv toho, že za svůj život vděčí Káovu nočnímu dílu v Chladných doupatech (snad si to ještě pamatujete), přišel mu Mauglí blahopřát. Při svlékání bývá had mrzutý a sklíčený, dokud na něm v plné kráse nezazáří nová kůže. Ká si už Mauglího nedobíral, spolu s ostatními obyvateli džungle ho uznával za pána džungle a nosil mu novinky, jakých takový velikánský hroznýš samozřejmě hodně nasbírá. Co o takzvané prostřední džungli — té, co žije při zemi a pod zemí, v balvanech, norách a dutých stromech — nevěděl Ká, to se vešlo na jeho nejdrobnější šupinu.

Mauglí si celé odpoledne hověl v kruhu Káových důkladných smyček a ohmatával jeho starou scvrklou a potrhanou kůži; zakroucená a zauzlovaná ležela ve skalách, jak ji tam Ká odložil. Úslužně se Ká Mauglímu podložil pod široká holá záda, takže si chlapec na něm hověl jako na nějaké živé lenošce.

Mauglí si hrál se starou kůží a mumlal pro sebe: „Celá, ani oční šupiny nechybějí. Je to divné, vidět u nohou kůži z vlastní hlavy.“

„Jenže mně zas chybějí nohy,“ namítl Ká. „Všichni moji to tak dělají, mně to vůbec divné není. Copak tobě kůže nikdy nezestárne a nezkrabatí?“

„To se jdu umýt, ty Ploskohlavče. V parnu jsem ovšem kolikrát zatoužil bez bolesti stáhnout kůži a běhat bez ní.“

„Já se taky myji, a ještě svlékám kůži. Jakpak vypadá to nové roucho?“ Mauglí mu sáhl na obrovský, úhlopříčkami vzorkovaný hřbet. „Želva má hřbet tužší, ale ne tak strakatý,“ řekl rozšafně. „Můj jmenovec žabák ho má zas strakatější, jenže ne tak tuhý. Ty ho máš krásný na pohled — žíhaný jako kalich lilie.“

„Jen voda mu chybí. Nová kůže zazáří barvou až po koupeli. Pojďme se vykoupat.“

„Já tě ponesu,“ řekl Mauglí. Se smíchem se shýbl, že mohutného Káa zdvihne zrovna vprostřed, kde byl jako soudek. To by člověk spíš dvoustopové potrubí uzvedl. Ká se nehýbal, jenom se uštiřoval. Začala obvyklá večerní zábava — chlapec, kypící jarou silou, a hroznýš, oděný nádherným novým rouchem, stanuli proti sobě, že se popadnou do křížku — byla to zkouška zraku i síly. Dát se do toho pořádně, Ká mohl ovšem klidně rozmačkat tucet Mauglíů, jenže zápasil opatrně a vkládal se do toho sotva z desetiny. Jakmile Mauglí povyrostl tak, že něco vydržel, už tehdy se to od Káa naučil a získal tím neobyčejnou mrštnost. Až po krk zavinut ve vláčných Káových smyčkách snažil se Mauglí uvolnit jednu paži a popadnout ho za chřtán. Ká povolil, a jak se Ká tlustým ocasem mermomocí zachycoval o balvan nebo pařez, Mauglí mu ho střelhbitými nohama hleděl přiskřípnout. Hlavou proti sobě, oba ve střehu se komíhali sem a tam, naráz to krásné sousoší splynulo v rej černožlutých smyček a zápolících noh a paží, znovu se vztyčilo a tak pořád dokola. „Hele! hele! hele!“ Naoko podnikal Ká hlavou výpady, při vší mrštnosti je Mauglí nestačil rukou odrážet. (...)

(......)