<<< Literární doupě
Literární doupě

Rudyard Kipling
překlad: Alois a Hana Skoumalovi

KNIHY DŽUNGLÍ:
DRUHÁ KNIHA DŽUNGLÍ

kompletní kniha (e-book)

 

Knihy džunglí - Kipling Joseph Rudyard
 
 
cena původní: 329 Kč
cena: 280 Kč
Knihy džunglí - Kipling Joseph Rudyard
Jungle Book (Collins Classics) - Kipling Rudyard
 
 
cena původní: 98 Kč
cena: 92 Kč
Jungle Book (Collins Classics) - Kipling Rudyard
The Jungle Book - Kipling Rudyard
 
 
cena původní: 259 Kč
cena: 231 Kč
The Jungle Book - Kipling Rudyard

 

<   13   >

 

 

RYŠAVÝ PES


Za noci překrásné, bílé, kdy kdekoho opájí běh,
          za touhy lovecké, při nichž je nezbytný střeh,
za vůně předjitřní, za kapky rosy, tak třpytné,
          za pokřik družek, když jelen je ze všech stran obklíčen,
          hoj,
          za noční napětí,
          za spánek v doupěti
táhneme v boj.

 

Po vpádu džungle nastala Mauglímu nejkrásnější doba života. Dluh řádně splatil a svědomí měl čisté. Celá džungle mu přála, protože se ho celá džungle bála. Co všechno vykonal, spatřil, uslyšel, když tak se svými čtyřmi druhy nebo také bez nich putoval od jednoho lidu k druhému, to by vydalo na přemnoho příběhů tak dlouhých, jako je tento. A tak vám nepovím o tom, jak se připletl do cesty a šťastně unikl nepříčetnému slonovi z Mandly, který dvaadvacet volků, na jedenácti vozících do státní pokladny ražené stříbro, pozabíjel a lesklé rupie rozházel do prachu. O tom, jak jednou v severních bažinách po celou noc zápasil s krokodýlem Džakalou, až si o hřbetní pláty toho lotra přerazil tesák. O tom, jak na šíji nějakého člověka, skoleného divokým kancem, našel pak nový další tesák, jak kance vystopoval a jeho skolením tesák řádně vykoupil. Jak se za hladomoru octl mezi táhnoucími jeleny a jak ho jejich horečně pádící stáda div nerozdrtila. Jak zachránil mlčenlivce Háthího před pádem do jámy s bodcem a jak se druhý den sám chytil do záludně nastražené levhartí pasti, jenže Háthí mu tlusté dřevěné mřížoví rozdrtil napadrť. Jak v bažinách dojil divoké buvolice a jak —

Ale všechno najednou se vyprávět nedá. Umřeli táta Vlk a máma Vlčice, Mauglí přivalil k ústí jeskyně velký balvan a zazpíval nad nimi smuteční píseň, zestárl a znemotorněl Bálú, k zabíjení se moc neměl ani Baghíra s ocelovými nervy a železnými svaly. Stařičký Akéla už nebyl šedivý, ale mléčně bílý, žebra měl vystouplá, chodil jak dřevěný a Mauglí lovil za něho. Potomstvo rozpuštěné séónijské smečky dále rostlo a prospívalo, až se rozmnožilo na nějakých čtyřicet hebce našlapujících pětiročků bez pána. Tu jim Akéla řekl, že by se měli sdružit, řídit se zákonem, jak se volnému lidu sluší, běhat pod jedním vůdcem.

V té věci jim Mauglí radit nemohl, ochutnal totiž, jak řekl, hořkého ovoce a ví, na kterém stromě roste. Vůdcovství si podle zákona džungle vybojoval Pháonin syn Pháo (jeho otcem byl ještě za Akélova vedení Šedý stopař), znovu se pod hvězdami rozléhaly starodávné pokřiky a starodávné písně a na památku dřívějších časů chodil na Poradní skálu také Mauglí. Když se mu zachtělo něco říci, smečka čekala, až domluví, po boku Akélově sedal na skále nad Pháem. Byla to doba důkladného lovu a důkladného spánku. Do džunglí náležejících Mauglího lidu, jak se smečce říkalo, nikdo cizí ani nepáchl, a tak mladí vlci tloustli a sílili a na přehlídku vodili hojně vlčat. Mauglí chodil na každou přehlídku, pamatoval si tu noc, co černý pardál přinesl smečce nahé snědé robátko, a podivnými city se mu zachvívalo srdce nad protáhlým voláním: „Dobře se, dobře, vlci, dívejte.“ Jinak býval někde daleko v džungli a stále něco nového tam olizoval, ohmatával, prohlížel a okoušel.

Jednou za soumraku se mírným poklusem hnal přes vršky, nesl Akélovi půlku skoleného srnce, za ním cválali jeho čtyři vlci, samou radostí ze života se poráželi a ňafali po sobě, a tu se ozval křik, jaký Mauglí nezaslechl od neblahých dob Šér Chánových. V džungli se takovému křiku říká phíal, ječivě ho vyráží šakal, když loví za tygrem nebo když se někde strhne velká řež. Představte si směs záští, jásotu, strachu, zoufalství a notnou dávku zloby: tak ten křik od Vaingangy stoupal a klesal, tetelil se a vlnil. Všichni čtyři vlci zježili srst a zavrčeli. Mauglí sáhl po tesáku a zůstal stát jako zkamenělý.

„Vždyť žádný Pruhovaný si tady lovit netroufne,“ vypravil ze sebe.

„To nekřičí nějaký herold,“ řekl Šedák, „někde se strhla velká řež. Poslouchej!“

Znovu se rozlehl štkavý i chechtavý šakalí křik, jakoby vyluzovaný měkkými lidskými rty. Mauglí nabral dech a rozběhl se na Poradní skálu; po cestě dohonil vlky ze smečky, kteří tam také pospíchali. Spolu už na skále seděli Pháo s Akélou a pod nimi se napjatě rozesadili ostatní. Matky s mláďaty se hnaly do doupat: když se ozve phíal, slabí nemají venku co pohledávat.

Ve tmě bylo slyšet jen zurčení Vaingangy a šelest večerního větru v korunách a tu pojednou zavyl nad řekou nějaký vlk. Ze smečky nebyl, ti byli všichni na skále. Teď už nevyl, dlouze a zoufale skučel. Znamenalo to „Dhól! Dhól! Dhól!“ Za chvíli se ve skalách ozvaly utrmácené kroky a do jejich kruhu se svalil a u Mauglího nohou zůstal bez dechu ležet vyzáblý zmáchaný vlk: boky měl krvavě pruhované, pravou přední tlapu bezvládnou a čelisti celé zpěněné.

„Dobrý lov! Kdo je tvým vůdcem?“ zeptal se vážně Pháo.

„Dobrý lov! Jsem Vantóla,“ odvětil. To jako že je samotář a někde v odlehlém doupěti žije jen pro sebe, svou družku a svá mláďata. Znamenalo to, že peleší sám a sám opodál smečky. Popadal dech a srdce měl tak rozbušené, až sebou všecek škubal.

„Copak se hýbá?“ zeptal se Pháo. Tak se ptá celá džungle, jakmile se ozve phíal.

„Dhólové, dakšinští dhólové — ryšaví psi! Vrazi! Od jihu přišli na sever, v Dakšinu že už nemají do čeho kousnout, a kdeco po cestě pobíjejí. Čtvero jsem jich měl, když měsíc vycházel: družku a tři mláďata. Na travnatých pláních je učila lovit, ze zálohy napadat srnce, jak se to u nás v rovině dělá. Ještě o půlnoci jsem je slyšel povykovat, jak se společně hnali po stopě. Za jitřního vánku leželi přede mnou v trávě ztuhlí — čtvero, svobodný lide, čtvero jsem jich měl, když měsíc vycházel. Šel jsem pomstít krev a tu jsem narazil na dhóly.“

„Kolik jich bylo?“ zeptal se Mauglí. Smečka zavrčela až z hloubi hrdla.

„Nevím. Tři z nich už lovit nebudou, ale nakonec jsem před nimi utíkal jako srnec, po třech jsem utíkal. Pohleď, svobodný lide!“

Vystrčil rozdrásanou přední tlapu, zčernalou od zaschlé krve. Boky měl surově pokousané a chřtán natržený a pocuchaný.

Akéla vstal od jídla, které mu Mauglí přinesl, a pobídl vlka: „Najez se.“ Pelešník se na ně hladově vrhl.

„Nijak na tom neproděláte,“ řekl skromně, když trochu zahnal hlad. „Jen co se mi, svobodný lide, vrátí síla, však budu taky zabíjet. V mém doupěti, při východu měsíce ještě plném, je prázdno a krev jsem docela nepomstil.“

Pháo zaslechl, jak zaťal zuby do kyčelní kosti, a pochvalně zamručel.

„Takové čelisti se nám hodí,“ řekl. „A co mláďata, měli je dhólové s sebou?“

„Ne. Byli to jen ryšaví lovci, samí dospělí psi ze smečky, statní a silní.“

Znamenalo to, že táhnou do boje dhólové, ryšaví lovci psi dakšinští. I tygr, jak vlci věděli, rád přenechá dhólům čerstvou kořist. Táhnou napříč džunglí, a nač narazí, to srazí k zemi a rozsápou. Nejsou tak velcí jako vlk a zdaleka ne tak chytří, ale jsou silní a je jich hodně. Smečka si dhólové říkají, až když je jich stovka, kdežto vlkům stačí na obstojnou smečku pouhá čtyřicítka. Při toulkách se Mauglí kolikrát octl až na kraji vysokých travnatých přesypů dakšinských a pozoroval sveřepé dhóly, jak tam mezi dolíky a trsy trávy, kde peleší, podřimují, dovádějí a po celém těle se drbou. Choval k nim opovržení a záští, protože necpi jako svobodný lid, protože nebydlí ve slujích a hlavně proto, že na rozdíl od něho a jeho přátel nemají tlapy čisté, ale mezi prsty chlupaté. Od Háthího však věděl, jak strašlivá je lovecká smečka dhólů. Sám Háthí před jejich šikem uhne. Ženou se vpřed a všechno kolem pobíjejí, až jsou nakonec pobiti nebo všechna zvěř vyhubena.

Také Akéla o dhólech věděl, co jsou zač. Klidně domlouval Mauglímu: „Lépe je zahynout v úplné smečce než sám a bez vůdce. Je to dobrý lov — a můj poslední. Ale podle toho, jak dlouho lidé žijí, dožiješ se, bratříčku, ještě mnoha dní a nocí. Jdi si lehnout někam na sever. Jestli po odchodu dhólů zůstane nějaký vlk naživu, podá ti zprávu o boji.“

Mauglí zvážněl: „To mám jít do bažin a chytat rybičky a spát na stromech a prosit o pomoc Bandary a louskat ořechy, zatímco smečka tady dole bude bojovat?“

„Je to boj na život a na smrt,“ řekl Akéla. „S dhóly — s ryšavými vrahy — nemáš žádné zkušenosti. Vždyť i Pruhovaný před nimi —“

„Aóva! Aóva!“ durdil se Mauglí. „Sám jsem jednoho pruhovaného opičáka skolil. Poslyš: byl jeden vlk, ten mi byl tátou, byla jedna vlčice, ta mi byla mámou, byl jeden starý šedý vlk (moudrosti neměl nazbyt, teď už zešedivěl), ten mi byl tátou a mámou. Prohlašuji tedy —,“ tu stoupl hlasem, „ať si dhólů přijde nevím kolik, až přijdou, Mauglí a svobodný lid budou při tom lovu jedné pleti. Při býku, kterým jsem byl vykoupen, prohlašuji, při býku, který za mě zaplatil Baghíra v dávných letech, na která si vy, smečko, nepamatujete, prohlašuji, nechť to slyší a do paměti si vštípí řeka a stromy, kdybych snad sám zapomněl, prohlašuji, že tenhle tesák poslouží smečce za zub — a tupý zrovna není. Tak zní mé slovo.“

„Ty dhóly neznáš, člověče s vlčím jazykem,“ křikl Vantóla. „Mně jde jen o to, pomstít krev, než mě rozsápou. Sunou se pomalu, kdeco po cestě zabíjejí, ale za dva dni budu při síle a potom na nich pomstím krev. Vám však, svobodný lide, radím, odejděte na sever a živte se skrovně, než zas dhólové zmizí. Při takovém lovu si chvilku nezdřímnete.“

„Slyšte ho. Pelešníka!“ zasmál se zpupně Mauglí. „My, svobodný lid, máme jít na sever a tam se živit ještěrkami a břežními krysami, abychom snad nenarazili na dhóla. Zalezeme na sever a on má zatím lovit v našem lovišti a vrátit nám je, až se mu zlíbí. Dhól je pes — psisko z psího plemene — celý ryšavý, břicho má žluté a mezi prsty mu rostou chlupy! Vrhá najednou šest až osm mláďat jako skákavá krysa Čikai. Bodejť, my, svobodný lid, máme utéci a na obyvatelích severu vyžebrávat zbytky chcíplého dobytka. Znáte pořekadlo: ‚Na severu blechy, na jihu vši.‘ Jenže my patříme do džungle. Rozhodněte se, rozhodněte. Je to dobrý lov! Za smečku — za neztenčenou smečku — za doupě i dorost. Za kořist v revíru i mimo revír! Za družku, nahánějící laň, a za miloučké mládě ve sluji — do boje — do boje — do boje!“

Smečka odpověděla hromovým štěknutím, nocí se to rozlehlo, jako když padne strom. „Do boje,“ křikli.

„Zůstaňte u nich,“ řekl své vlčí čtyřce Mauglí. „Uplatní se kdejaký zub. Bitvu připraví Pháo s Akélou. Půjdu ty psy spočítat.“

Vantóla se maloučko pozvedl ze země a křikl: „Bude to tvá smrt. Co pořídí proti ryšavým psům jeden lysý tvor. Pamatuj, že i Pruhovaný před nimi —“

„Pěkný pelešník jsi, jen co je pravda,“ odsekl Mauglí, „ale to si povíme, až bude po dhólech veta. Dobrý lov vespolek!“

Všecek rozjitřen vzrušením uháněl do tmy, nekoukal na cestu, a tak samozřejmě klopýtl nad řekou o Káovy závity: hroznýš tam číhal u jelení stezky.

„Kšá!“ obořil se na něho Ká. „Tohle se dělá v džungli, lítat a dupat a kazit lov — zrovna když zvěř tak pěkně táhne!“

Mauglí vstal ze země a řekl: „Má vina. Vlastně tě, Ploskohlavče, hledám, ale když tě potkám, vždycky jsi o délku paže delší a širší. V celé džungli se ti nikdo nevyrovná, ty můj moudrý, starý, silný, překrásný Káe.“

„Kampak to míří tahle stopa?“ ozval se už mírněji Ká. „Není to ani měsíc, co nějaký človíček ozbrojený tesákem strefoval se do mě kamením a nadával mi jak pavián, že spím na mýtině.“

„A že lovícímu Mauglímu plašíš naháněné jeleny na všechny strany a vůbec, ty Ploskohlavče, neslyšíš, jak na tebe píská, abys mu uhnul z jelení stezky,“ odpověděl Mauglí a klidně se mu uvelebil na pestrých kličkách.

„A teď si človíček přijde k Ploskohlavci s lichometnou, úlisnou řečí, jaký prý je moudrý a silný a krásný, a milý Ploskohlavec mu uvěří a takhle človíčkovi, co se do něho strefuje kamením, udělá místo... Sedí se ti pohodlně? Jestlipak by ti takové posezeníčko poskytl Baghíra?“

Ká se pod Mauglím jako vždycky prohnul v jakousi visutou rohožku. Chlapec potmě nahmatal Káův lanovitě pružný krk, jeho hlavu si přitáhl na rameno a vyprávěl mu, co se v džungli tu noc stalo.

„Moudrý nemoudrý,“ řekl posléze Ká, „ale určitě jsem hluchý. Jinak bych byl ten phíal zaslechl. Není divu, že se býložravci plaší. Kolikpak je dhólů?“

„To jsem zatím nezjistil. Běžel jsem rovnou za tebou. Jsi starší než Háthí. Ach Káe,“ Mauglí se zavrtěl radostí, „bude to dobrý lov. Vycházet měsíc uvidí z nás málokdo.“

„Co ty se do toho pleteš? Pamatuj, že jsi člověk; pamatuj, že tě smečka už jednou vypudila. Se psem ať se vypořádá vlk. Ty jsi přece člověk.“

„Z loňských ořechů je letos hlína,“ řekl Mauglí. „Jsem sice člověk, ale v útrobách mám vědomí, že jsem se tuto noc prohlásil za vlka. Řeku a stromy jsem volal za svědky. Dokud dhólové neodtáhnou, patřím já, Káe, k svobodnému lidu.“

„K svobodnému lidu,“ zabručel Ká. „Spíš k zlodějskému lidu! Abys oslavil mrtvé vlky, sám sis uvázal smrtelnou smyčku! Není to dobrý lov!“

„Své slovo jsem řekl. Vědí o něm stromy, ví o něm řeka. Dokud dhólové neodtáhnou, zpátky své slovo nevezmu.“

„Ngššš! Tím se všechny stopy mění. Chtěl jsem tě vzít s sebou do severních bažin, jenže slovo — i slovo takového nahatého, lysého človíčka — je slovo. A já, Ká, prohlašuji —“

„Rozmysli si to, Ploskohlavče, aby sis taky neuvázal smrtelnou smyčku. Žádné slovo od tebe slyšet nechci, vždyť vím —“

„Tak dobrá,“ řekl Ká. „Slovo ti nedám. Ale jaký záměr máš v útrobách, až přijdou dhólové?“

„Musím přeplavat Vaingangu. Řekl jsem si, že je na mělčinách, chráněn odzadu smečkou, přivítám tesákem. Budeme je bodat i kousat, až je poženeme dále po proudu, nebo jim aspoň trochu zchladíme chřtán.“

„Dhólové se nedají zahnat a chřtán mají žhavý,“ řekl Ká. „Až ten lov skončí, po človíčkovi a mláďatech nebude ani stopy, zbudou tam jen suché kosti.“

„Alalá! Když máme zhynout, tak zhynem. Lov to bude báječný. Mám mladé útroby, mnoho dešťů jsem ještě nezažil. Nejsem moudrý ani silný. Máš, Káe, nějaký lepší návrh?“

„Zažil jsem stovky dešťů. Než Háthímu vypadly mléčné kly, důkladnou stopu jsem už vyrýval do prachu. Při prvotním vejci, jsem starší než leckterý strom, a co se kdy v džungli stalo, všechno jsem zažil.“

„Ale tohle je nový lov,“ namítl Mauglí. „Doposud nám dhólové nezkřížili stopu.“

„Co je, to bylo. Co bude, je pouhý zapomenutý vracející se rok. Buď zticha, než si ta léta spočítám.“

Celou hodinu si Mauglí rozvalen ve smyčkách hrál s tesákem. Ká s hlavou nehybně složenou na zemi zatím přemýšlel o všem, co zhlédl a poznal od té chvíle, co se vylíhl z vajíčka. Oči jako by mu pohasly v zašlé opály, jen chvílemi trhl tupě hlavou vpravo nebo vlevo, jako by se mu zdálo o lovu. Mauglí klidně dřímal, věděl, že před lovem se spánek vyplatí, a dávno se vycvičil spát v kteroukoli hodinu denní i noční.

A tu postřehl, jak pod ním mohutný hroznýš bytní do výšky a do šířky, jak se nadýmá a jak syčí — takový zvuk vydává šavle, když se tasí z ocelové pochvy.

„Všechna zašlá léta jsem spatřil,“ promluvil posléze Ká, „velké stromy a staré slony a holé špičaté skály, zatím ještě neporostlé mechem. Jsi dosud živ, človíčku?“

„Nedávno vyšel měsíc,“ řekl Mauglí. „Nechápu —“

„Šss! Už jsem zase Ká. Věděl jsem, že je to pouhá chvilka. Namíříme k řece a ukážu ti, co je třeba proti dhólům podnikat.“

Jako šipka vyrazil k hlavnímu toku Vaingangy a s Mauglím po boku se ponořil do vody kousek nad tůní, zakrývající Skálu příměří.

„Nech plavání. Mně to jde rychle. Chyť se mě za hřbet, bratříčku.“

Levou paží obemkl Mauglí Káovu šíji, pravou paží připažil a nohy natáhl rovně za sebe. Ká rozrážel proud, v tom se mu nikdo nevyrovnal, krajkovím ovíjela zčeřená voda Mauglímu šíji a nohy mu odletovaly sem tam ve víru, který se tvořil u mrskajících hroznýšových boků. Asi míli nad Skálou příměří se Vainganga zužuje v rokli osmdesáti až stostopových mramorových skal a mezi všelijakými ohavnými kameny tam voda letí jako v mlýnském náhonu. S vodou si Mauglí hlavu neláme. Žádné vody na světě se nebál. Po obou stranách si prohlížel rokli a starostlivě čenichal: vzduch tam čpěl sladkokysele docela jako velké mraveniště za parného dne. Bezděky se potápěl a hlavu vystrkoval, jen aby se nadýchl. Dvojmo ovinul Ká ocas kolem ponořené skály, tak zakotvil a v zběsile řinoucí vodě si Mauglího podržel v důlku smyčky.

„Tady je místo smrti,“ ozval se chlapec. „Proč jsem tady?“

„Ony spí,“ řekl Ká. „Před Pruhovaným Háthí neuhne. Leč oba, Háthí i Pruhovaný, uhnou před dhóly. Dhólové prý neuhnou před ničím. Před kým však uhne Skalní drobotina? Pověz mi, vládce džungle, kdo je pánem džungle?“

„Tyhle,“ hlesl Mauglí. „Tady je místo smrti. Pojďme pryč.“

„Ba ne, dobře se podívej, vždyť ony spí. Stejné to tady bylo už tehdy, když jsem nebyl delší než tvá ruka.“

Od samých počátků džungle sídlí v rozeklaných, ošlehaných skalách vainganžské rokle ta Skalní drobotina — pilné, zuřivé, černé, divoké indické včely. Všechny stezky, to Mauglí věděl, od jejich končiny na míle odbočují. V kdejaké rozsedlině se tam včelky po staletí usazují a rojí, plesnivým medem tříští bílý mramor, vysoké, hluboké, tmavé plástve vrší v šerých hlubinách slují, kam na ně nemůže člověk ani zvíře, ani voda. Po celé délce byla rokle z obou stran ověšena jakoby třpytnými záclonami z černého sametu. Při pohledu na ně Mauglí zmalomyslněl, byly to nakupené milióny spících včel. Přilepené na skálu trčely tam chuchvalce, girlandy, jakoby práchnivé kmeny — stará plástev z dřívějších let nebo zas celá města postavená ve stínu bezvětrné rokle — obrovské spousty zkažených houbovitých odpadků se hrnuly dolů a vázly na stromech a liánách, uchycených na skále. Napínal sluch a každou chvíli zaslechl, jak se někde v hloubi tmavé jeskyně převrátila, smekla a při pádu zašelestila medem přetížená plástev. Zlostně se rozbzučela křidélka a nevesele kapal rozlitý med, stékal níž a níž, až nakonec přetekl přes nějaký skalní výstupek a z něho malátně crčel na větve. Z jedné strany se u řeky táhla maličká pláž ani ne pět stop široká, od nepamětných let se tam kupilo rumiště. Na drobounký černý prášek rozpadlé tam odpočívaly mrtvé včely, trubci, smetí, plesnivé plástve, křídlo nočních můr, které tam zvábil med. Každého, kdo neměl křídla a věděl, co je ta drobotina zač, stačil ten čpavý puch poděsit.

Ká plul dále proti proudu a k písčině na začátku rokle.

„Tady je to letošní kořist,“ řekl. „Podívej se!“

Na břehu ležely kostry několika jelínků a jednoho buvola. Jak si Mauglí všiml, ani vlk, ani šakal se kostí nedotkl, ležely v přirozené poloze.

„Ani o tom nevěděli a překročili hranici,“ šeptl Mauglí, „a skalní včely je skolily. Pojďme odtud, než procitnou.“

„Ty procitají až za svítání,“ uklidňoval ho Ká. „Něco ti povím. Před mnoha a mnoha dešti sem z jihu zabloudil štvaný srnec, v džungli se nevyznal, smečku měl v patách. V slepém strachu skočil shora a smečka, která se slepě horempádem hnala po stopě, ho viděla. Slunce stálo vysoko a rozezlených včel bylo mnoho a mnoho. Ze smečky se jich také mnoho vrhlo do Vaingangy, ale než dopadli do vody, dávno bylo po nich. Ti, co se tam nevrhli, zahynuli nahoře ve skalách. Srnec zůstal naživu.“

„Jakto?“

„Protože se hnal hlava nehlava a rovnou skočil dolů; ještě než ho včely postřehly, octl se v řece, zatímco ony se teprve houfovaly k zabíjení. Za ním běžící smečka podlehla náporu včel vyplašeným srnčím během.“

„A srnec zůstal naživu?“ opakoval po něm zvolna Mauglí.

„Tehdy aspoň nezahynul, třebaže tam na něho žádný silák nečekal a nepomáhal mu, aby se neroztříštil o hladinu, jako teď počká na človíčka jistý obtloustlý, hluchý, žlutý Ploskohlavec — ať si mu jsou na stopě třeba všichni dakšinští dhólové. Co říkají tvé útroby?“

Hlavou se Ká opíral Mauglímu o vlhké rameno a jazykem mu rejdil u samého ucha. Dlouho bylo ticho a potom Mauglí zašeptal:

„Zataháme tedy Smrt za vousy, ale namouduši, Káe, ty jsi z celé džungle nejmoudřejší.“

„Mnozí jiní to taky říkají. Dej pozor, jestli se dhólové za tebou pustí —“

„Bodejť by se nepustili. Chacha! Pod jazykem mám spoustu trnů a ty jim zapíchám do kůže.“

„Jestli za tebou horempádem poběží, před očima jen tvoje záda, ti, co nezahynou nahoře, vrhnou se do vody tady nebo kousek níž, protože se včely vyrojí a sesypou se na ně. Jenže Vainganga je hladová řeka, žádný Ká je nezachytí a ti, co to přežijí, poplavou k mělčinám poblíž séónijských doupat a tam ať je popadne za chřtán smečka.“

„Ahé! Eovavá! Znamenité, jako když za sucha naprší. Jde jen o tu maličkost rozběhnout se a skočit. Však já dhóly na sebe upozorním, že za mnou poletí jako diví.“

„Jestlipak sis ty skály nahoře prohlédl. Z tamté strany?“

„Ne. Na to jsem zapomněl.“

„Tak si je jdi prohlédnout. Půda je tam vratká, samá díra a rozsedlina. Jestli se předem nepodíváš a nešikovně šlápneš, je po honu. Podívej se, nechám tě tady a jen tobě kvůli to oznámím smečce, aby věděla, kde má dhóly hledat. Já s žádným vlkem jedné pleti nejsem.“

Na známého, který se mu nelíbil, dovedl být Ká tak hrubý, že se mu v tom (kromě Baghíry) v celé džungli nikdo nevyrovnal. Odplaval po řece až naproti Poradní skále a tam zastihl Pháa s Akélou, jak poslouchají noční zvuky.

„Šss, psi,“ oslovil je bodře. „Po řece připlavou dhólové. Jestli se nebojíte, můžete je na mělčině pozabíjet.“

„Kdypak připlují?“ zeptal se Pháo.

„A kde je mé člověčí mládě?“ dodal Akéla.

„Až připlují, tak budou tady,“ odsekl Ká. „Však uvidíte. Tvé člověčí mládě, z něhož jsi vymámil slovo a tak ho zasvětil Smrti, tvé člověčí mládě je u mě, a že už není po něm, to není tvá zásluha, ty vyrudlý pse. Počkej tady na dhóly a buď rád, že člověčí mládě a já bojujeme po tvém boku.“

Bleskurychle plaval Ká znovu proti proudu, uprostřed rokle se zarazil a hleděl vzhůru na obrys sklaních útesů. Uviděl Mauglího hlavu, jak se vymrštila ke hvězdám, vzduchem to hvízdlo a potom řízně žbluňklo do vody, jako když někdo skočí rovnýma nohama. Za chvíli Mauglí už zase odpočíval na Káově smyčce.

„V noci se tu špatně skáče,“ řekl klidně Mauglí. „Dvakrát jsem skočil jen tak na zkoušku. Ale nahoře to za nic nestojí — nízké houští a hlubokánské strže a v nich plno Skalní drobotiny. Vedle tří takových strží jsem nakupil pár balvanů. V běhu je skopnu dolů a Drobotina se za mnou zlostně vyrojí.“

„Lidská mazanost,“ řekl Ká. „Jsi moudrý, ale Drobotina má pořád zlost.“

„Ba ne, za šera všichni křídlatci vůkol odpočívají. Až do soumraku budu dhóly škádlit, protože nejlíp loví dhólové ve dne. Teď jdou po Vantólově krvavé stopě.“

„Číl nepustí chcíplého vola a dhól zas krvavou stopu,“ řekl Ká.

„Udělám mu tedy novou — pokud možno z jeho vlastní krve, a nakrmím ho kalem. Zůstaneš tady, Káe, než se s dhóly vrátím?“

„Ano, ale co když najdeš smrt v džungli nebo tě Skalní drobotina skolí, ještě než skočíš do řeky?“

„Když se zítřka dožijem, budem zítra lovit,“ zopakoval mu Mauglí rčení džungle. „Smuteční píseň nade mnou zazpívat, na to je čas, až bude po mně. Dobrý lov, Káe.“

Pustil hroznýšovu šíji a jako kláda v rozvodněné řece dal se nést roklí, vesloval k protějšímu břehu, kde byla tišina, a samou radostí se dal do smíchu. Podle vlastních slov nejraději Mauglí „tahal Smrt za vousy“ a dával džungli znát, že je nad ní svrchovaným pánem. S Baghírovou pomocí vykrádal na stromech včelí hnízda a věděl, že Skalní drobotina nesnáší česnek. Natrhal ho tedy pár stroužků, převázal je lýkem a pět mil sledoval Vantólovu krvavou stopu běžící na jih od doupat.

Po očku pozoroval stromy a přitom si s potutelným smíchem říkal:

„Býval jsem Žabák, potom jsem se prohlásil za Vlka Mauglího. Teď ze mě bude Opičák Mauglí a vzápětí Srnec Mauglí. Nakonec se proměním v Člověka Mauglího. Chacha!“ a palcem přejel po osmnácticoulové čepeli tesáku.

Začpělá zčernalými chuchvalci krve, táhla se Vantólova stopa hustým, neproniknutelným lesem. Les se prostíral na severovýchod a řídl teprve dvě míle od Včelích skal. Mezi posledními stromy a klečí Včelích skal ležela planina, kde by se stěží schoval vlk. Mauglí běhal pod stromy, odhadoval, jak daleko mají od sebe větve, lezl nahoru a zkoušel skákat ze stromu na strom. Tak se dostal až na planinu a hodinu ji bedlivě zkoumal. Potom se zas stočil zpátky na Vantólovu stopu a tam se uvelebil na stromě s větví trčící asi osm stop nad zemí. Svazeček česneku si uložil do rozsochy a klidně seděl a brousil tesák o chodidlo.

Slunce pražilo, nechybělo mnoho do poledne, a tu se ozval cupot a začpěl ohavný puch dhólí smečky, neúmorně i neúspěšně, sledující Vantólovu stopu. Shora vypadá dhól o polovinu menší než vlk, ale v nohách a v čelistech, to Mauglí věděl, má pořádnou sílu. Pozoroval vůdce smečky, jak špičatým, hnědoryšavým čumákem slídí po stopě, a pozdravil ho: „Dobrý lov!“

Psisko pohlédlo vzhůru, za ním pak zůstali stát i jeho druhové, desítky ryšavých psů se svislými ohony, důkladnými plecemi, slabými zadky a krvavými tlamami. Dhólové toho moc nenamluví, ani v rodném Dakšinu slušně neodpovědí. Shluklo se jich tam pod ním dobrých dvě stě, ale jak si Mauglí všiml, vůdcové dychtivě slídili po Vantólově stopě a táhli smečku dál. To se nesmí stát, takhle se dostanou k včelím doupatům ještě za bílého dne a Mauglímu šlo o to, až do soumraku je zdrzet pod stromem.

„Kdo vám sem dovolil přijít?“ řekl Mauglí.

„Nám patří všechny džungle,“ ozval se jeden dhól a vycenil zuby. Mauglí se na něho usmál a ostře zabrebentil jako skákavá dakšinská krysa Čikai. Dal tím dhólům najevo, že je za něco víc než Čikai nepokládá. Smečka se shlukla kolem stromu, vůdce mu se zuřivým štěkotem vyspílal stromových opic. Místo odpovědi napřáhl Mauglí holou nohu a prsty zavrtěl vůdci až nad hlavou. Rozzuřil tím smečku do nepříčetného vzteku. Kdo má mezi prsty chlupy, je nerad, když mu to někdo připomene. Vůdce se po něm rozehnal, ale Mauglí škubl nohou a líbezně mu domlouval: „Pse, ryšavý pse! Táhni do Dakšinu požírat ještěrky. Pse, pse, ryšavý, ryšavý pse, táhni za svými bratry Čikai. Mezi prsty ti rostou chlupy!“ A znovu mu zavrtěl prsty před nosem.

„Slez, lysá opice, než tě k tomu dožene hlad,“ zahulákala smečka. A o to Mauglímu šlo. Tváří ke kůře ulehl na větev, pravou paži spustil dolů a notnou chvíli chrlil na smečku, co si o ní myslí a ví, o jejích mravech i zvycích, družkách, i mláďatech. Tak jedovatě a štiplavě se na celém světě vyjadřují jenom obyvatelé džungle, když si projevují záští a opovržení. Celkem vzato, jinak to ani nejde. Pod jazykem měl Mauglí, jak Káovi říkal, spoustu trnů. Zvolna a promyšleně je ze zamlklosti vydráždil k vrčení, z vrčení k jekotu a z jekotu k chraplavému rabskému skučení. Opláceli mu jeho špičky, ale bylo to, jako když mládě oplácí rozzuřenému Káovi. V lokti ohnutou pravici držel Mauglí pohotově po boku a nohama pevně obmykal větev. Mnohokrát se statný hnědožlutý vůdce vymrštil, ale Mauglí se po něm neohnal, aby ho snad nechybil. Nakonec se rozlícený vůdce úplně překonal a vyskočil sedm až osm stop nad zem. Jako stromový had hlavu, tak vymrštil Mauglí ruku a popadl dhóla v zátylku. Pod dhólovou tíhou se větev prudce ohnula, div neshodila Mauglího na zem. Mauglí však nepovolil a dhóla schlíplého jako utopený šakal, coul po coulu táhl na větev. Levou rukou nahmatal tesák, ryšavý chundelatý ocas mu ušmikl a dhóla shodil na zem. To mu stačilo. Po Vantólově stopě dhólové nepůjdou, dokud neskolí Mauglího nebo dokud Mauglí neskolí je. Viděl je, jak se kolem dokola rozsazují a jak se jim zadek třese pomstychtivostí. Vyšplhal tedy do vyšší rozsochy, pohodlně se opřel zády a usnul.

Za tři až čtyři hodiny procitl a přepočítal smečku. Všichni do jednoho tam mlčky seděli, naježení, nevlídní, oči chladné jako ocel. Slunce zapadalo. Za půl hodiny zanechá práce Skalní drobotina a za soumraku se dhólům, jak víte, špatně bojuje.

Stoupl si na větev a řekl: „Takové věrné strážce jsem vůbec nepotřeboval, ale jak se mi zdá, jste jeden jako druhý. A tak velkému žroutovi ještěrek ocas nevrátím. Jsi rád, ryšavý pse?“

„Sám ti vyrvu žaludek,“ zaječel vůdce a zakousl se do paty stromu.

„Považ, ty modrá dakšinská kryso. Co bezocasých ryšavých pejsků se ti vylíhne, budou mít jen pahýl a ten je bude na horkém písku svrbět. Jdi domů, ryšavý pse, naříkej nad tím, co ti udělal opičák. Ty nepůjdeš? Tak pojď se mnou, to teprve zmoudříš.“

Jako opice se přehoupl na další strom, z něho na další a zase na další. S hladově zdviženou hlavou táhla smečka za ním. Chvílemi dělal, že padá, a hned se kutáleli jeden přes druhého, jen aby nezmeškali jeho smrt. Byla to zvláštní podívaná — chlapec s tesákem, blýskajícím v zapadajícím slunci, prodíral se horními větvemi a dole se mlčky krčila a sledovala ho ohnivě ryšavá smečka. Na posledním stromě vytáhl česnek a za pohrdlivého vytí dhólů se jím důkladně natřel. „To myslíš, ty opičáku s vlčím jazykem, že zakryješ svůj pach?“ dobírali si ho. „Na smrt tě budeme pronásledovat.“

„Tumáš ocas,“ Mauglí mu ho hodil zpátky tím směrem, odkud přišel. Smečka zvětřila krev a toť se ví, hned se vrhla kus zpátky. „A teď za mnou — na smrt!“

Sjel ze stromu, a než se dhólové vzpamatovali, s větrem o závod běžel k Včelím skalám.

Dhólové zhluboka zavyli a rozběhli se dlouhým stejnoměrným poklusem, jakým nakonec kdeco živého uštvou. Ve smečce, to Mauglí věděl, běží pomaleji než vlci, jinak by se nebyl přímo před jejich očima takového dvoumílového závodu odvážil. Dhólové byli přesvědčeni, že nakonec chlapce dopadnou, a on byl zase přesvědčen, že si s nimi po chuti zalaškuje. Hlavně mu šlo o to, aby se za ním horempádem hnali a příliš brzo neodbočili. Běžel lehce, vyrovnaně, pružně, bezocasý se hnal necelých pět yardů za ním, vražednou dychtivostí rozlícená a zaslepená smečka se roztáhla čtvrt míle do šíře. Podle sluchu udržoval od nich stále stejnou vzdálenost, schraňoval si sílu na divoký trysk po Včelích skalách.

Skalní drobotina usnula hned za soumraku, období do večera kvetoucích květin už totiž minulo. Ale jen Mauglí na duté půdě dutě zadupal, naráz jako by se celá země rozbzučela. Jakživ tak neběžel jako teď, do tmavých, sladce čpějících strží shazoval přitom hromádky kamení. Ze slují to zaburácelo, jako když se moře rozburácí. Koutkem oka zahlédl, jak se za ním kalí vzduch; v hloubi dole spatřil Vaingangu a ve vodě plochou, kosohrannou hlavu. Zrovna když se mu bezocasý dhól vrhl po pleci, vší silou se vymrštil a všecek udýchaný i rozjásaný rovnýma nohama skočil do řeky. Nedostal jediné žihadlo, česnekem odradil Skalní drobotinu těch pár vteřin, než přelítl přes skály. Vynořil se nad hladinu a Ká ho zachytil do smyček. V jednom kuse se to valilo přes útes — zdánlivé chuchvalce hustě nakupených včel klesaly jako olovo, jakmile však chuchvalec dopadl na hladinu, včely vzlétly a dhóla unášel proud. Shora se ozýval zuřivý štěkot, přehlušovaný hromovým burácením — to burácela křídla Skalní drobotiny. Někteří dhólové zapadli do strží vedoucích do podzemních slují a tam se mezi rozházenými plástvemi dusili, rvali a rozháněli čumákem, nakonec se pak na mračnech včel mrtví vyvalili z děr do zčernalých pobřežních rumišť. Někteří dhólové doskočili jen na stromy při útesech a včely je rázem zahladily. Většinou se však rozzuření žihadly vrhli do řeky, a jak říkal Ká, řeka Vainganga byla hladová.

Ká chlapce podržel, až zase nabral dech.

„Nesmíme tady zůstat,“ řekl mu. „Drobotina je nadobro pobouřena. Pojď!“

S tesákem v ruce plaval Mauglí co nejvíc ponořen a co chvíli strkal pod vodu hlavu.

„Pomalu, pomalu!“ káral ho Ká. „Stovku skolí zub, jenom když je to zub brejlovcův. Jak viděli dhólové roj včel, honem se mnozí vrhli do vody. Těm se nic nestalo.“

„Tím víc práce zastane můj tesák. Fí! Skalní drobotina se pořád žene za námi.“ Znovu strčil Mauglí hlavu pod vodu. Divokými včelami se to na hladině jen hemžilo, bzučely a do všeho kolem píchaly.

„Mlčet nikdy neškodí,“ řekl Ká — přes šupiny mu ani jedno žihadlo neproniklo — „a na lov máš ještě celou dlouhou noc. Slyš, jak vyjí.“

Z větší části smečka zavčas postřehla, do jaké pasti se její druhové řítí. Prudce odbočili a v těch místech, kde se rokle příkře svažuje k řece, šplouchli do vody. Jejich zběsilé výkřiky a výhrůžky „stromovému opičákovi“ za tu hanbu, kterou jim způsobil, splývaly s jekotem a vytím těch, které dobíjela Skalní drobotina. Zůstat na břehu znamenalo smrt, toho si byl každý dhól vědom. A tak zanesl proud smečku k úskalím Tůně příměří, ale i tam je pronásledovaly rozezlené včely, i nezbylo jim, než znovu vlézt do vody. Mauglí zaslechl bezocasého vůdce: kázal svému lidu, jen ať vydrží a kdejakého séónijského vlka skolí. Dále ho Mauglí neposlouchal, aby neztrácel čas.

„Někdo zabíjí vzadu,“ štěkl jeden dhól. „Voda je potřísněná.“

Jak vydra se Mauglí potápěl, pod vodou pokaždé chňapl nějakého bezmocně unášeného dhóla, a než stačil dhól hubu otevřít, mrtvý vyplaval bokem vzhůru a v Tůni příměří se kolem něho vyvalila tmavá mastná kola. Marně se dhólové drali zpátky, proud je hnal dále, včely jim dorážely na hlavu a na uši a zdola po proudu k nim doléhal stále silněji a chmurněji bojový pokřik séónijské smečky. Znovu se Mauglí potopil a znovu nějaký dhól zmizel pod vodou a vyplaval mrtvý, znovu se v týlu smečky rozlehl řev, jedni reptali na vůdce, proč je raději nepustí na břeh, druzí po něm pokřikovali, ať je odvede zpátky do Dakšinu, jiní zas vyzývali Mauglího, jen ať se ukáže, hned že ho zabijí.

„Do boje jdou s rozdvojenými útrobami a s protikladnými hlasy,“ řekl Ká. „S dalšími si už poradí tví bratři níže na řece. Drobotina jde na kutě, však se za námi hnala hodně daleko. Já se taky vrátím. Nejsem s vlky jedné pleti. Dobrý lov, bratříčku, pamatuj, že dhólové se zakusují nízko.“

Na břehu běžel po třech nějaký vlk, vyskakoval, přiléhal k zemi, krčil hřbet, metal kozelce, jako by skotačil s mláďaty. Byl to Pelešník Vantóla, bez hlesu tam strašidelně vyváděl před očima dhólů. Dlouho si už dhólové pobyli ve vodě, špatně se jim plavalo s promáčenou a ztěžklou srstí, chundelaté ocasy táhli za sebou jako napité houby, utrmácení a uštvaní bez hlesu pozorovali, jak se planoucí oči sunou po břehu zároveň s nimi.

„Za moc ten lov nestojí,“ ozval se konečně jeden.

„Dobrý lov!“ řekl psisku Mauglí. Směle se vedle něho vztyčil, tesákem mu namířil do plecí a vší silou bodl, aby ho snad dhól v posledním tažení nekousl.

„To jsi ty, člověčí mládě?“ ozval se z břehu Vantóla.

„Mrtvých se zeptej, Pelešníku,“ odpověděl Mauglí. „Copak jich po proudu dost nepřiplavalo? Kal jsem nacpal těm psům do čumáku. Za bílého dne jsem na ně vyzrál, jejich vůdci chybí ocas, ale pár dhólů ti ještě zbylo. Kam ti je mám nahnat?“

„Já si počkám,“ řekl Vantóla. „Mám přes sebou dlouhou noc a je pěkně vidět.“

Stále blíž se ozýval štěkot séónijské smečky. „Do boje za smečku, za neztenčenou smečku!“ a v dalším záhybu vyplavila řeka dhóly na písčiny a mělčiny naproti séónijským doupatům.

Tu zjistili, jakou udělali chybu. O míli výš měli vystoupit na břeh a napadnout vlky na souši. Už bylo pozdě. Planoucí oči lemovaly celý břeh a kromě strašného pokřiku phíal, zaznívajícího už od soumraku, nic jiného nebylo v džungli slyšet. Vantóla jako by je přímo vábil na břeh. „Hr na ně,“ křičel vůdce dhólů. Celá smečka se vyhrnula na břeh. Hladina Vaingangy se od jejich šplouchání a čvachtání na mělčině zčeřila a zpěnila, vlny tloukly o oba břehy, jako když příď člunu rozzáří vodu. Houfem se drali dhólové ven a hned za nimi Mauglí: bodal a sekal kolem sebe.

Nastal dlouhý boj: na červeném vlhkém písku se chumel vlnil a vzpíral a řídl a tříštil a bytněl, přes uzlovaté kořeny se po trsech trávy převaloval do houštin a kolem nich. Dhólů bylo pořád dva na jednoho. Měli však proti sobě vlky zápasící o bytí a nebytí smečky, a to nejen sporé, širokoplecí, bělozubé lovce, ale také truchlooké lahiní — vlčice z doupat — bojující o svůj dorost, ba i leckterého kučeravého ročka, po jejich boku cloumajícího a chňapajícího. Vlk, to si pamatujte, napadá hrdlo, rve boky, kdežto dhól nejraději drásá břicho. Jak při tom zápase lezli dhólové z vody a zdvíhali hlavu, měli proti nim vlci převahu. Na souši byli v nevýhodě. Mauglí se však rozháněl tesákem stejně ve vodě jako na souši. Rázně si k němu proklestila cestu vlčí čtveřice. Šedák se mu stulil do klína a tak mu chránil břicho, ostatní ho chránili zezadu a z boku nebo se nad ním skláněli, když se mu nějaký dhól vrhl přímo na čepel a prudkým rozběhem ho srazil k zemi. Jinak to bylo jediné zachumlané klubko — rozkolísané a do sebe zakousnuté potácelo se na břehu zprava doleva a zleva doprava nebo se mlelo stále dokola na jednom místě. Tu se nakupil rozvlněný chumel, kypěl jako bublina ve víru, najednou, jako když bublina praskne, vylítlo z něho pár pohmožděných psů a znovu se zas drali dovnitř. Tu zdolalo několik dhólů jednoho vlka a hynoucí vlk je nepřestal vláčet. Tu se zas okolním tlakem octl nahoře nějaký roček, skolený na samém začátku boje, a jeho matka, rozběsněná němým vztekem, se znovu a znovu vrhala a sápala na dhóly. V nejhustší vřavě stanuli někdy vlk proti dhólovi a číhali, kdo první zaútočí, až je nakonec smetl nápor skučících bojovníků. Jednou narazil Mauglí na Akélu, z obou stran ověšeného dhólem a téměř bezzubými čelistmi zakousnutého do slabin třetího; jindy zas zahlédl Pháa, jak zatíná vzpouzejícímu se dhólovi zuby do chřtánu a smýká jím dopředu k ročkům, aby ho dorazili. Boj se v té tmě proměnil v mumraj a mačkanici. Kolem něho, za ním i nad ním do sebe bušili, kopali, váleli se, štěkali, sténali a jeden druhého rdousili.

S nocí pekelného virválu stále přibývalo. Na silnější vlky si dhólové netroufali, ale utéci také nechtěli. Mauglí měl dojem, že se blíží konec, a tak už dhóly jen mrzačil. Do ročků vjela kuráž. Bylo možno vydechnout. Už při pouhém zablesknutí tesáku dhól občas uskočil.

„Maso je ohryzáno skoro na kost,“ zasípal Šedák. Krvácel z desítek škrábanců.

„I kost se musí rozdrtit,“ řekl Mauglí. „Aoravá? Tak to děláme v džungli!“ Rudou čepelí šmikl do boku dhóla, kterého pevně svíral vlk a srazil ho k zemi.

„Má kořist,“ frkl vrásčitými nozdrami vlk. „Jen mi ho nech!“

„To ses, Pelešníku, ještě nenasytil?“ řekl Mauglí. Vantóla byl strašně zřízen, ale svým stiskem dhóla tak ochromil, že se po něm nemohl ohnat.

„Při býku, který mě vykoupil,“ zasmál se trpce Mauglí, „vždyť je to ten bezocasý!“ A opravdu to byl statný hnědožlutý vůdce.

„Zabíjet mláďata a lahiní je nemoudré,“ dumal Mauglí a vytíral si krev z očí, „hlavní je zabít otce rodu a něco mi v útrobách říká, že tentokrát otec rodu zabije tebe.“

Nějaký dhól přiskočil vůdci na pomoc, ale než stačil zatnout Vantólovi zuby do boku, dávno mu Mauglí vrazil tesák do prsou a Šedák ho dorazil.

„Tak to děláme v džungli,“ řekl Mauglí.

Vantóla nic neříkal, jenom vůdci čelistmi svíral a svíral ochabující páteř. Dhól sebou škubl, složil hlavu a zůstal bez hnutí ležet. Vantóla se valil na něho.

„Už dost! Pomstil jsi krev,“ řekl Mauglí. „Zazpívej, Vantólo, píseň.“

„Ten už dolovil,“ řekl Šedák, „taky Akéla se už dlouho neozývá.“

„Rozdrtili jsme kost!“ zahřměl Pháo, syn Pháoin. „Prchají. Na ně, lovci svobodného lidu!“

Jeden po druhém se dhólové z temně zkrvavených písčin odkládali k řece a do džungle a podle toho, jak měli volnou cestu, utíkali po proudu nebo proti němu.

„Pomalu! Pomalu!“ křikl Mauglí. „Vykonejte pomstu! Zabili nám Vlka samotáře. Ani jednoho psa nepusťte!“

S tesákem v ruce se rozběhl k řece, aby si snad nějaký dhól netroufl do vody, a tu se hlavou a plecemi z kupky devíti zabitých zdvihl starý Akéla. Mauglí poklekl vedle Vlka samotáře.

„Neříkal jsem, že to bude můj poslední boj?“ zasípal Akéla. „Je to dobrý lov. A co ty, bratříčku?“

„Jsem naživu, hodně jsem jich skolil.“

„Tak tak. Umírám a rád bych — rád bych, bratříčku, umřel u tebe.“

Strašně zdrásanou Akélovu hlavu si Mauglí přitáhl na klín a oběma pažemi mu obemkl rozedranou šíji.

„Dávno je to, co žil Šér Chán a člověčí mládě se nahaté válelo v prachu,“ zachrčel Akéla.

„Vždyť já jsem vlk. Se svobodným lidem jsem stejné pleti,“ naříkal Mauglí. „Ani zanic nebudu člověkem.“

„Bratříčku, vlčku, kterého jsem vypiplal, jsi přece jen člověk. Jsi ve všem všudy člověk, jinak smečka před dhóly utekla. Tobě vděčím za svůj život, jako jsem jednou tebe zachránil, tak jsi ty dnes zachránil smečku. Copak jsi zapomněl? Jsme vyrovnáni. Vrať se k svým. Znovu ti to říkám, zřítelnice mého oka, lov tady skončil. Vrať se k svým.“

„Já se nevrátím. Sám a sám budu lovit v džungli. Už jsem řekl.“

„Po létě přijdou deště a po deštích přijde jaro. Vrať se, než tě vyženou.“

„Kdopak mě vyžene?“

„Mauglí vyžene Mauglího. Vrať se k svým. Jdi k lidem.“

„Až Mauglí vyžene Mauglího, tak půjdu,“ odpověděl Mauglí.

„Víc ti už nepovím,“ řekl Akéla. „Teď promluvím k svému lidu. Postavil bys mě, bratříčku, na nohy? Vždyť jsem býval vůdcem svobodného lidu.“

Oběma pažemi postavil Mauglí opatrně a šetrně Vlka samotáře na nohy. Vlk samotář nabral dech a spustil smuteční píseň, jakou zpívá v posledním tažení vůdce smečky. Zpěv sílil, stoupal výš a výš, nesl se za řeku až k závěrečnému výkřiku: „Dobrý lov!“ Tu se Akéla Mauglímu vyškubl, vyskočil a mrtev padl na kořist poslední a nejstrašnější.

Nelítostné lahiní pronásledovaly a ubíjely poslední dhóly a Mauglí seděl netečně, hlavu opřenou o kolena. Pokřik slábl, vlci, od ran celí oholení, se přibelhali a počítali mrtvé. U řeky zůstalo ze smečky ležet patnáct vlků a půl tuctu vlčic, a ostatní si všichni odnesli nějaký šrám. Mauglí tam proseděl až do studeného svítání. Tu mu Pháo do dlaně položil vlhký rudý čumák. Mauglí sebou trhl a prstem ukázal na Akélovu vychrtlou mrtvolu.

„Dobrý lov!“ oslovil Pháo Akélu, jako by dosud žil. Přes jeho pokousaná záda pak povelel ostatním: „Zavyjte, psi. Dnes v noci umřel vlk!“

Ze smečky dvou set bojovných dhólů, dakšinských ryšavých psů, chvástajících se, že jim v džungli živá duše neodolá, se však ani jeden s tou zprávou do Dakšinu nevrátil.

 

<   13   >

 

 

 

[Listovat]

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist