<<< Literární doupě
Literární doupě

Ivan Klíma

PÁS

náhodně vybraná ukázka

[Toto dílo je chráněné a proto není možné jej zveřejnit celé, jelikož by to odporovalo platnému autorskému zákonu ČR. V této knize si můžete přečíst jen jednu stranu.]

 

Pourquoi pas Evans? - Christie A.
 
 
cena původní: 157 Kč
cena: 139 Kč
Pourquoi pas Evans? - Christie A.
My Crazy Century - Klíma Ivan
 
 
cena původní: 639 Kč
cena: 568 Kč
My Crazy Century - Klíma Ivan
Kokrhací hodiny - Klíma Ivan
 
 
cena původní: 175 Kč
cena: 155 Kč
Kokrhací hodiny - Klíma Ivan

 

   1   

 

 

I.

Jaké to bylo ráno, tak úplně nevelkoměstské ráno, nebe nad korunami střech, nebe podobné moři, to by se to plulo, a poli, to by se to šlo: pořád rovně, kdyby se tak dalo jít pořád rovně, vůbec nenasedat, vůbec nevystupovat, jen pořád rovně, a slunce by šlo vzhůru a ty taky, nečum už, bože, klusej a nasedej; tramvaj naditá horkem, pach těl, najednou mu změkly nohy, to že se ani nestačil umýt, a ten den před ním - ještě byla naděje, ale jaká, ledaže by spadla hala anebo mor, UZAVŘENO PRO MOR, to bychom se s Láďou sebrali, uzavřeno pro mor, ach bože, třeba a Evou, i když už se vdala, škoda, žes to dělala, sebrali bysme se, uzavřeno pro mor, ještě byla naděje pro ten den, hnal se k bráně, už z dálky uviděl bílou ceduli, písmena splývala, uzavřeno, kéž by uzavřeno, inzerovali jenom celozávodní schůzi, to ho mohlo napadnout, uplivl si; píchačky, ten mechanický hlídač, bezúsměvný hlídač tvého života, otevř tlamu, bestie, šest hodin čtyři minuty, proběhl kolem stráže a šedivým dvorem plným vířivého popílku, vrazil ramenem do vrat, první hala, kolem rachotících lisů, Anča jako vždycky krájí plechy, má už z toho záda jako lískovku, jako luk, měli by ti do země vysekat díru, nemusela by ses tak ohýbat, kdybych já byl inženýrem, jenže kdo by se o tebe staral, ještě jedny vrata, pak už je uviděl v té věčně neměnné řadě, tak jako každého měsíce, jako v každý letní den a v deštivý každý smutný a v zasněžený každý den a v den, kdy on sám by zemřel, kdyby se mohl přijít ještě podívat: na začátku lysina, na konci Eva - přeliv jako kachňátko, vdala se, už se nedá nic . vedle Ládi prázdné místo, tam patřím; pravou rukou velké ozubené a tři malá kolečka, levou dvě osičky, nasadit, nechat zapadnout, zkusit, potom vzít čtyři šrouby, vsunout do otvoru, zavěsit; na jeho místo teď zaskočil mistr; už přestal být mistrem, stal se teď jím, to byl úděl toho místa, každý, kdo se na ně postavil, mohl být farář nebo provazolezec, jednonohý hluchý zápasník - mohl být ráno po pohřbu vlastní mámy anebo přijít prvně od holky, i v ten den musel pravou rukou vzít velké ozubené a tři malá kolečka, levou sáhnout pro osičky. Mistrův pohled lpěl na hodinové ručičce, to mohl i při práci, každý to mohl: dívat se i myslet, dokonce i myslet, zatímco ukazováček a palec levé ruky zasouval osičku přesně do otvorů v plášti, mistr pootevřel ústa plná šedivě porculánových zubů, bude zase řečí jako v televizi, radši uhni, ach bože, teprve šest deset, vlastně devět, ale to už je skoro jako deset, zatímco se na ně koukám a mistr držkuje, stejně to má. velké ozubené, tří malý; teď skočila, Marie má dneska nějaký svetr, velké ozubené, stejně žvaní nadarmo, jednou přijde a už mě tu neuvidí, namouduši; ten den bych tu chtěl zrovna být, to blaho, a dívat se na něj, jenže to už pojedu na vlastním koni, čtyři šrouby, vsunout do otvorů. Konečně ho to. a je klid, lanovka se sune tichoučká, sejmout a zavěsit, Mariin šroubovák určí, šest hodin šestnáct, na bílé stěně mokvá podivná, bizarní namodralá skvrna. Hnal to po úplně bílé silnici, třešňovou alejí s vlhkými listy, louky se pařily, haló, dva chlapi se zvedli zpod stromu, mávali zběsile.

Zastavil.

Promiňte, stalo se něco strašnýho. Je nejspíš mrtvej!

Vlekli ho polem i s motorkou, na pneumatiky se lepila červená hlína. Za hustým křovím ležel. Roztrženou košilí krev - v prsou vězel kapesní nožík v podobě ryby. Naklonil se nad tím člověkem. No ovšem, zjistil, rána šla rovnou do srdce. Patřil k vám?

To tak ještě.

Ohnul mrtvému paži, ten člověk musel zemřít před krátkou chvílí, potom si všiml stop, běžely odtud, úzké ženské stopy, dolíčky po kramflíčcích, našlápl motor, slyšel ještě chvíli ten zoufalý a bezradný křik, co jim mohl. on už se hnal po stopě jako ohař. Motor sténal v kopci, dá mu zase zabrat, teď však musel myslet, kam to vlastně jede, po jaké se to žene stopě, čemu vstříc, nadechl hluboký chlad lesa, mechový chlad, tlící jehličí, oslizlé kmeny, bledé choroše, klopýtala kus před ním; pokusila se ještě utéct, ubohý, toporný pokus, proč utíkáš, já ti třeba. otočila se k němu tváří, uviděl vyděšené oči, psí hněď očí.

To byl váš?

Ne.

No dobrý. Já to věděl.

Líbila se mu, byla tak velice, tak nepochopitelně krásná. Jak se to vlastně stalo, že právě. Zvedal ji opatrně, musela si sednout za něj, dotyky jejích prstů přebíhaly po jeho bocích jako kapky teplého deště, jako polibky, chvěl se pod nimi. Konečně, konečně to bylo to, konečně ta veliká chvíle, konečně mohl jenom jet, teď jenom jet, pořád rovně, den a noc, pořád jenom, a nízký chvějící se les prchal po jeho boku, vlahé kameny, stále ten dotek prstů a teplý dech.

"To je přece aušus," ozval se Láďa, "koukej, to už je dneska třetí." Hodil díl do bedny za sebou.

"No jo."

"Byli jsme včera za tebou s Líbou. Jeli jsme k vodě."

Šest hodin třicet sedm, oknem proskočil první pruh slunce, dopadl těsně před něho na stůl.

"Bude zase pařák," řekl Láďa. "Nechceš aspoň dneska? Můžeš vzít tu tvou, tu Blanku."

"Ani nevím." Jeho jachta se přece kolébala dávno připravena v zálivu, ležel s Matyášem na zelené palubě, kocour spal v nesnesitelně objímaném slunečním žáru, voda páchla, na nedalekém břehu řádil twist, dalekohledem pozoroval tančící páry, saxofonista v bílých kalhotách, námořníci, děvčata v skoro průsvitných šatech; podklesávali v rytmu; ta jedna v třešňové sukni se mu líbila, osmahlé nohy a hlava se skoro bílými vlasy a její záda téměř obnažená. Nechcete tančit?

Pokrčila rameny.

Asi mi nerozumí, ale to. pokynul jí a ona se pustila za ním; po kamenných schůdcích a dřevěném můstku a přes úzký pruh hlubiny, rozevírající se mezi břehem a jeho lodí, zahnal Matyáše do podpalubí, zapjal motor, sedl si ke kormidlu. Byla k němu bokem, nohy svěšené přes okraj paluby letěly těsně nad zelenými vlnami, nad bílou pěnou, nahé osmahlé nohy.

Neseďte tam tak! A když se ani nepohnula, připevnil kormidlo, hladké nahé osmahlé rameno, obrátil ji k sobě. Pohnula rty, tichý proud něžně znějících slov, nejspíš chtěla vědět, kam plujou, nebo, anebo. stejně jí nemohl odpovědět, a místo toho tedy řekl: Holka, ty ses povedla, ty se mi líbíš, seš jako, jako. Naklonil se nad ni a ona pootevřela ústa, jenom nepatrně, jenom úzkou škvírou, ale zahlédl přesto čistou bělost, dlaněmi stále svíral její ramena a zdálo se mu, že náhle ustupují a naklánějí se zvolna, a on se nakláněl s nimi a padal potom a skoro vykřikl, ačkoliv to byl lehký, nesnesitelně lehký závratný pád, zarazil se v půli pohybu, levá ruka už zasadila osičku, ale pravá upustila kolečka, lanovka stála, deset minut před osmou, Marie dotahovala ještě šrouby, potom položila šroubovák, protáhla se trochu a posadila se na převrácenou bedýnku. "Já jsem dneska taková.," řekla.

Otřel si ruce o kalhoty, ustoupil o několik kroků dozadu, tam měl připravený maličký trojnohý verpánek, vytáhl z kapsy krajíc chleba, neměl sice hlad, ale nikdy nevěděl, co by dělal o téhle první přestávce. Ostatní se sesedli a vykládali, nebyl nikdy moc na řeči a také si nemohl zvyknout, že už není učeň, že má stejná práva jako oni a že se na něho dokonce obracejí a mluví i k němu. Seděl na verpánku, dlouhý, hubený, díval se na ně a pomalu žvýkal.

Potom vstal, musel kolem celé lanovky, těsnou betonovou chodbou mezi stroji, na okenních čtvercích lpěla vrstva prachu, ale dalo se jimi vyhlédnout na úzký dvůr, bylo tam několik desítek motocyklů a jeden starý kaštan, který právě kvetl, a nad dvorem, nad tmavou začazenou zdí, nad černou střechou se vypínal obrovský komín a nad ním nebe; jako dvůr úzké nebe - stále ještě čisté a modré.

Bude teda pořádný pařák, zbývaly mu ještě dvě minuty; mezi tímhle a sousedním oknem stálo na železném podstavci akvárium, u něho Eva, s bílým kornoutem v dlouhých prstech; žlutý přeliv se třpytil v slunci jako kov.

"Tak co," přiklátil se k ní, "co dělají tvoje velryby?" A pozoroval, jak průsvitná rybí těla se hnala k hladině a tlamičky lapaly.

"Buď rád, že je tu máme." Měla hlas jako rybniční vodu, vdávala se teprve před několika týdny, určitě ho musela chytit na svůj hlas anebo na ten přeliv, když si mu takhle stoupla do slunce.

Vraceli se oba betonovou chodbičkou mezi stroji, škoda, kdyby se nebyla vdala. .. postavil se na své místo, vzal do pravé ruky velké kolečko a tři malá ozubená, osičku měl už nasazenou. Potom zasunul čtyři šrouby a zavěsil, do pravé ruky vzal jedno ozubené a tři malá kolečka a do levé dvě osičky; amplión na protější zdi trochu zaharašil, potom oznámil.

"Kdyby aspoň toho kecání nechali," řekl Láďa, "a už hráli."

Marie na okamžik zastavila šroubovák: "Stejně, to by mě bavilo, pouštět si desky."

Hlas umlkl, hráli polku, protože ji měli zrovna navrch.

To teda je ideál, pomyslel si, sedět tam v kanceláři a pouštět desky, panebože, to je ideál, pořádnou desku stejně pustit nesmí, lidi by pak začali poslouchat a přestali dělat. "To by sis pomohla," řekl Marii; už nejspíš zase myslela; dovedla myslet jenom na toho svého, on byl na tom líp, mohl si kdykoliv vyskočit do sedla, i když ta zatracená muzika . Kdysi měl muziku rád a zpíval, ale teď, co mu věčně z ampliónu. nenáviděl ji, všechnu muziku. Ještě že ji dovedl neposlouchat. Tak sedej, sedej, křičel na něho známý hlas lékařův, na co čekáš, ta ženská má smrt na jazyku a nic jí nepomůže než tohle, a zasouval mu do kapsy při sedle malý balíček. Vyskočil tedy do sedla a cválal podél banánovníkové plantáže, po prašné cestě, proti němu žhlo úporné, nehybné slunce, potom cesta vyběhla na podivnou kaktusovou pláň: vysoké nadité stvoly s tučnými lupeny vrhaly ojedinělé stíny a nad nimi poletovali lehcí kolibří ptáci a velcí motýli plachtili nad rusými květy, ti motýli se mu líbili, jak pluli a byli jasně barevní jako neónová světla, zapomněl pro ně na nesmírnou výheň, položil hlavu na koňskou šíji a přivřel oči a viděl už jenom poletující duhové skvrny, byly to skvrny kolibřích ptáků a kaktusových květů a velkých motýlů a on byl velice šťasten, že letí na svém koni tou vyprahlou krajinou a může vidět tolik duhových barev. Pak uslyšel zvuk nedalekých bubnů, nejspíš ji zaříkávají, zaříkávají všechna uštknutí, a co jim také zbývá, když jediný lék veze on v kapse svého sedla.

V nízké chatrči z třtinového rákosu ležela na bílé rohoži, měla velmi tmavou pleť a její oči už nic nevnímaly.

Vytáhl stříkačku, kolem něho zatím lidé, a když vbodl jehlu do velmi tmavé paže, viděl, jak tekutina zvolna mizí ze skleněné dutiny, byli bezhlese tiší.

Do večera jí bude líp, oznámil starému muži, který stál celou dobu vedle něho. Vyšli před chatrč a ten muž se zeptal: Jak se vám odměním?

Odpověděl mu: Konám jen svou povinnost. A skutečně nechtěl nic, byl velice rád, že mohl učinit to, co učinil, že mohl jet vyprahlou plání a pomoci ženě, tu kdybyste mi tak mohl dát, pomyslel si, ale neřekl nic, a muž nechápal, proč odmítá peníze, jež mu nabízí, nechápal, že on je rád, že může chtít jenom to, co skutečně chce.

"Vlastně ani nevím, jestli pojedeme," ozval se Láďa.

"Proč?"

"Je to otrava. A ještě ta schůze," dodal vztekle, "copak se člověku má někam chtít?"

"Mně taky ne," řekl skoro s úlevou.

"Dobře!" Vzal teď do pravé ruky jedno velké ozubené kolečko a tři malá kolečka a do levé dvě osičky, nasadil, zkusil, potom vzal čtyři šrouby a vsunul je do otvorů.

Anebo mi dejte motýla, požádal, modrého motýla, ale kůň už byl unaven, podťali mu běh - motýl se plácal vzduchem jako kus krepového papíru, který se urval z vesnické girlandy: bože, už devět, ještě čtyřicet minut a bude velkej poločas, dám si dneska zavináče a to černý svinstvo, tu naši coca-colu, a vzal do pravé ruky jedno velké ozubené kolečko a tři malá a do levé dvě osičky a díval se přitom na bílou stěnu proti sobě, podobala se moučnému pytli, možná kdyby hlasitěji vydechl, pytel by se zřítil a přikryl by ho moučnou temnotou; přivřel trochu oči a zaťal koni ostruhy.

Seskočil u obyčejné vltavské skály, Blanka dva kroky za ním, oba se vlekli s ranci. Ukaž, řekl jí, já ti pomůžu, když začali stoupat po úzké skalní pěšině. Ale ona jenom odsekla: Nech toho!

No jen se veto, ale zvedala se v něm lítost. Mohl být ovšem rád, že s ním jede a že s ním teď šplhá po téhle pěšině, která vede do úplné lesní opuštěnosti, ale zvedala se v něm lítost, protože tušil, že už zase uvažuje, jak se mu vymknout, jak se zavřít do svého stanu a mlčet a tvářit se nechápavě, zatímco on se bude vztekat, protože ji má rád.

Měl ji docela určitě rád, mohl by jí to klidně říct, kdyby chtěl, jenže takové řeči on nikdy. Pustil ji před sebe a neviděl teď nic kromě snědých nohou a velkého rance a na něm skoro bílé vlasy.

Holka, ty ses povedla, napadlo ho, natáhl se a řekl: Ukaž, já ti pomůžu.

Nenamítla nic, ale také už nepromluvila; tak vystoupali až nahoru, pěšina se vinula řídkým březovým lesem.

Poslyš, řekla, proč ty neděláš něco . něco . , nenašla pro to slova, ale chtěla zřejmě říct: pořádnýho, něco hereckýho, něco napomádovanýho, běloručkovskýho, něco .

Co máš, utrhl se, vidělas těch motorů, když jsme jeli?

No a co, děláš je snad ty? Ty., zasmála se, ty jenom umíš vstrčit pár koleček do převodovky, seš jinak úplně levej a zbytečnej.

Jako každej, odsekl vztekle. Jenže ty s tou tvou nalakovanou hlavou tomu všemu můžeš akorát rozumět!

Chtěla něco namítnout, ale on ji zakřikl: A nech už těch keců. To mám ještě zapotřebí, tady o tom žvanit!

Ale Bohouši, řekla.

O těch svých skříních, rozkřikl se na ni. Nepotřebuju holku, co o tom chce žvanit.

Ale Bohouši, opakovala.

To teda nemám zapotřebí, řval na ni. Žvanit s tebou o těch našich skříních.

Ale Bohouši! Hlas se jí zlomil a táhl se jako siréna.

"Začíná pařák," ozval se Láďa, otíral si rukávem čelo. "Člověk by se nejradši sebral a rovnou do vody."

"No."

"Když jsme chodili ještě do školy," řekl Láďa, "byli jsme celá parta. Vykašlali jsme se na všechno a od rána jsme byli u vody."

"No jo."

"Už je to let, už je to, člověče, taky pět let," a podal mu skříň a podíval se na něho trochu útrpně, jako by chtěl říct: Seber se a utíkej a uteč někam k vodě, anebo jdi, prostě jdi někam, pořád rovně, a on ucítil náhle podivné hnutí v nohou, šly, už běžely, trochu se lepil asfalt, strašně se lepil, polkl a přimhouřil oči, které ho pálily, a vzal do pravé ruky jedno velké ozubené kolečko a tři malá a do levé dvě osičky, nasadil, zkusil, potom vzal čtyři šrouby a vsunul je do otvorů. Kůň se úplně unavil, zchvácen mu Ležel u nohou; devět třicet pět, ohromný, řekl si, bude vetkej poločas, teď už čas poletí, dám si dvě coca-coly, s Láďou by byla určitě. už se těšil na odpoledne, ať udělá co udělá, jenom aby ta schůze. a vzal do pravé ruky jedno velké ozubené kolečko a tři malá a díval se přitom na bílou stěnu proti sobě.

 

   1   

 

 

 

[Obsah]


© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

TOPlist