Ivan Klíma

POSLEDNÍ STUPEŇ DŮVĚRNOSTI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola první

1

V modlitebně se setmělo, venku, jak se dá zahlédnout úzkým oknem, padají velké vločky březnového sněhu. Protože do velikonoc zbývají jenom dva týdny, modlitebna je téměř zaplněna; lidé, pokud Daniel nepočítal zhruba čtyři desítky nejvěrnějších, chodívají do kostela už jen v období tradičních svátků.

„Kristus,“ směřuje Daniel ke konci svého kázání, „završil své dílo a učení o důležitosti lásky, která je nejvyšším projevem lidství, činem nejdůslednějším: z lásky k lidem dal sám sebe v oběť. Příběh Kristův je zároveň poselstvím o novém záměru božím: dědičný hřích je smazán. Hřích plodil zlo. Trestem za hřích i zlo byla smrt. Kristovou obětí se vrací člověku naděje, otevírá se cesta k dobru, smrt je přemožena a člověk je zván do blízkosti boží.“

Farář Daniel Vedra skončí kázání, sestoupí o dva stupně pod kazatelnu a posadí se na židli. Jeho dcera Eva, jediná z prvního manželství, se vrátí za harmonium. Hraje dobře, dokonce velmi dobře, má absolutní sluch po něm, zato lidé ve sboru zpívají navzdory všemu jeho úsilí hrozně, dokonce velmi hrozně, ale zpívají tak lidé ve všech podobných shromážděních. Na hodiny zpěvu přichází sotva desetina těch, kdo se tu sešli.

 Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal!
 Smrt již nemá práva, vítěz tys a král!
 

A kolik z nich opravdu věří tomu, co právě vyslovuje? Ale pro faráře ta slova mají obzvláštní důležitost, protože mu umírá matka. Probděl u ní celou noc, i když matka ho asi nevnímala, její duše se už připravovala na dlouhou cestu do neznáma, na cestu, kde se setká s Ním. Matka v to věřila, byla si tím jista, dokud ještě dokázala vyslovovat své jistoty.

 Jasný jako plamen anděl sestoupil,
 odvalen je kámen, prázdný hrob tu zbyl.
 

Farář se rozhlédne po zešeřelé modlitebně. Všechny, kdo se tu sešli, zná jménem, zná dokonce i jejich životní příběhy, trápení, zaměstnání, jména jejich dětí. Jen v poslední řadě na kraji sedí od začátku služeb cizí žena v nápadně barevných šatech. Dlouhými světlými vlasy s tiziánovým odleskem a také hlasem mu připomíná Jitku, jeho první manželku.

Jitka je už skoro osmnáct let mrtvá. Netrap se, napsala mu několik dní před smrtí, nebuď smutný, přece se opět setkáme.

Ano, ale v jaké podobě? V jaké podobě, maminko?

Opravdu smrt už nemá práva? Za jak dlouho se bude moci přesvědčit? Za jak dlouho uvidí, anebo naopak už nikdy nic neuvidí?

 On knize míru na věky je živ;
 silnou má teď víru ten, kdo bál se dřív.
 

Co je silná víra? Víra bez pochyb? Anebo naopak víra, která se prodírá pochybami? „Já bych rád věřil,“ řekl mu před rokem jeden z vězňů, které tehdy dvakrát do měsíce navštěvoval, „co mám udělat, aby se mi to podařilo, pane faráři?"

Byl to mladíček, který opatřoval sobě i jiným drogy. Kradl a fetoval, protože se mu nechtělo dělat a protože neměl nikoho, ke komu by se obrátil. „Modlit se, Petře. Svěřovat se jemu se vším, i s tím nejdůvěrnějším.“ Tím ho nepřesvědčil. Jak se člověk má svěřovat někomu, v jehož (...)

(......)